ECLI:CZ:US:2018:1.US.1731.17.1
sp. zn. I. ÚS 1731/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Nd 212/2016 ze dne 28. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu a z veřejně přístupných zdrojů (https://isir.justice.cz) vyplývá, že u Krajského soudu v Brně je vedeno pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014 insolvenční řízení na majetek stěžovatele (dlužníka). V jeho průběhu vznesl stěžovatel námitku podjatosti nejprve proti soudcům Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Heleně Myškové, JUDr. Ivaně Waltrové a Mgr. Martinu Hejdovi. K rozhodnutí o této námitce byla věc přidělena soudci Nejvyššího soudu Mgr. Milanu Poláškovi, proti němuž stěžovatel rovněž vznesl námitku podjatosti. O ní rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Nd 63/2016-A-138 ze dne 30. 3. 2016 tak, že soudce Mgr. Milan Polášek není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci. Stěžovatel posléze vznášel námitky podjatosti i proti dalším soudcům Nejvyššího soudu, kteří ve věci postupně o námitkách podjatosti rozhodovali.
Nyní předložená ústavní stížnost pak konkrétně směřuje proti usnesení sp. zn. 32 Nd 212/2016 ze dne 28. 3. 2017, jímž bylo senátem Nejvyššího soudu ve složení z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse rozhodnuto tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. František Ištvánek, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Pavel Vrcha, JUDr. Pavel Simon, JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., a Mgr. Vít Bičák nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Nd 164/2016.
Stěžovatel porušení shora vypočtených práv spatřuje v tom, že v jeho věci u Nejvyššího soudu rozhodl soudce (a další členové senátu), který k tomu nebyl povolán podle předem daných pravidel. Postup při rozdělování agendy, zakotvený v rozvrhu práce Nejvyššího soudu ve znění platném od 1. 6. 2016 do 31. 8. 2016, neodpovídal obecně kladeným požadavkům na rozvrh práce, vymezeným v judikatuře Ústavního soudu [stěžovatel obsáhle citoval z nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 či nálezu (správně: usnesení) sp. zn. I. ÚS 2140/10 ze dne 31. 8. 2010], ale rovněž i samotného Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1222/2008 ze dne 22. 10. 2008). Obsazení senátu soudci, kteří budou věc projednávat a rozhodovat, nebylo předvídatelné ani transparentní, ale docházelo k němu podle mechanismů, které nebyly předem známy, a které mohly být libovolné, nahodilé nebo účelové, protože zřejmě reagovaly na nastalou situaci, tj. na aktuální zatížení jednotlivých soudců, nebo možná na jejich aktuální nepřítomnost. Jmenovitě to podle stěžovatele znamená, že sice v soudním oddělení Nejvyššího soudu č. 32 byli v době podání námitky podjatosti zařazeni celkem čtyři soudci (kromě JUDr. Pavla Příhody, JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse byla další členkou zasedající v tomto senátu JUDr. Hana Gajdzioková), avšak rozvrh práce postrádal jednoznačné a srozumitelné pravidlo, kteří tři z těchto čtyř soudců stěžovatelovu věc rozhodnou a komu bude věc přidělena jako "soudci zpravodaji". Jejich určení bylo zcela ponecháno na vůli "řídícího předsedy senátu", který ovšem rovněž nebyl předem znám. Závěrem stěžovatel podotkl, že zjevně protiústavní praxe Nejvyššího soudu při přidělování věcí a sestavování senátů byla opuštěna až s rozvrhem práce ve znění od 1. 9. 2016, který sporná pravidla pro rozdělení věcí změnil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, jenž není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se v podstatě totožným návrhem stěžovatele v minulosti již zabýval, a to pod sp. zn. II. ÚS 1218/17. V usnesení ze dne 18. 9. 2018 Ústavní soud sice prohlásil, že nepovažuje způsob rozdělení práce, jak byl stanoven v rozhodné době rozvrhem práce a Jednacím řádem Nejvyššího soudu za nejvhodnější, ke zrušení napadeného rozhodnutí nicméně nakonec nepřistoupil. Přihlédl totiž k tomu, že o námitce podjatosti Nejvyšší soud rozhodoval již na několikáté úrovni. "Zjednodušeně řečeno, v ústavní stížnosti posuzované věci je stěžovatelem napadeno rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o námitce podjatosti těch soudců Nejvyššího soudu, kteří měli rozhodovat o námitce podjatosti soudců vrchního soudu. Takovéto řetězení námitek podjatosti není v souladu s hospodárností soudního řízení a nevede k ničemu jinému, než k jeho prodlužování a oddalování finálního rozhodnutí. Ústavní soud se dokonce nezdráhá konstatovat, že je projevem obstrukčního jednání stěžovatele, jemuž ochranu v žádném případě poskytnout nemůže."
Od citovaných závěrů, s nimiž byl stěžovatel jako účastník předchozího řízení seznámen, nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní projednávaném případě. V podrobnostech proto dále na své usnesení ze dne 18. 9. 2018 odkazuje, považujíce za zbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu