ECLI:CZ:US:2017:1.US.2609.17.1
sp. zn. I. ÚS 2609/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., bez právního zástupce, t. č. Věznice, 507 11 Valdice, proti postupu Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 17. 8. 2017 se stěžovatel domáhal zásahu Ústavního soudu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, která měla spočívat v tom, že ministerstvo nekonalo a nevyrozumělo stěžovatele ohledně jeho podnětu k podání stížnosti na porušení zákona ze dne 5. 6. 2017. Stěžovatel zároveň uvedl, že ministerstvo svým postupem porušilo nebo připustilo porušení čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhal se toho, aby Ministerstvo spravedlnosti konalo a celý případ dalo přešetřit nezávislými orgány.
2. Stěžovatel uvedl, že byl v roce 2013 uznán vinným ze spáchání zločinů těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku; v současnosti vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Valdice. Stěžovatel ve svém podání zároveň žádal, aby Ústavní soud přezkoumal důkazy provedené i neprovedené v trestním řízení, které vedlo k jeho odsouzení, neboť má za to, že řízení bylo nespravedlivé a důkazy byly zmanipulovány.
3. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci byl věcný přezkum vyloučen z níže vyložených důvodů.
4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není jakýkoli procesní prostředek, který je sice způsobilý změnit nepříznivou situaci stěžovatele, avšak stěžovateli přímo nepřísluší. Takovým prostředkem je i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, dále jen "trestní řád"), která není v dispozici stěžovatele; ten může dát k jejímu uplatnění pouze podnět [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219)]. S podáním podnětu však není spojeno zahájení žádného soudního řízení; závisí na ministru spravedlnosti, který může podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, aby po posouzení splnění podmínek k jejímu podání rozhodl, zda podnětu vyhoví či nikoli (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 557). Ze žádného právního předpisu totiž nevyplývá nárok na projednání takového podnětu a tomu odpovídající povinnost Ministerstva spravedlnosti takovému podnětu vyhovět (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/14 ze dne 6. 5. 2014). Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 476/01 ze dne 5. 10. 2001, usnesení sp. zn. I. ÚS 475/03 ze dne 1. 10. 2003 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/08 ze dne 24. 9. 2008).
5. Z výše řečeného vyplývá, že nečinnost Ministerstva spravedlnosti nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ministerstvo, resp. ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení §266 trestního řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1110/08 ze dne 20. 5. 2008).
6. Pokud jde o druhý požadavek stěžovatele, a sice domáhání se přezkumu trestního řízení před obecnými soudy, Ústavní soud zjistil, že posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele v předmětné věci bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 5 Tdo 863/2014 ze dne 20. 8. 2014. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nepodal ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců, jak vyžaduje ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto v tomto řízení nemůže zabývat námitkami stěžovatele vztahujícími se k soudnímu řízení, které bylo pravomocně ukončeno před více než dvěma lety.
7. Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí vadami, zejména že stěžovatel není zastoupen advokátem ve smyslu ustanovení §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Po zvážení procesní situace však nevyzýval stěžovatele k odstranění vad, neboť by tento postup nemohl na výsledku řízení ničeho změnit.
8. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka