ECLI:CZ:US:2010:1.US.322.10.1
sp. zn. I. ÚS 322/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele D. H. G., zastoupeného Mgr. Milanem Chytilem, advokátem se sídlem Česká 12, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Bystrc, odboru životního prostředí a dopravy ze dne 14. 3. 2008, č. j. ZP/07-20679, sp. zn. OŽPD/D/2374-07, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 5400/OD/MMB/0071417/2008/-Ro/32/, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2009, č. j. 57 Ca 49/2008-78, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno - Bystrc, odboru životního prostředí a dopravy (dále jen "ÚMČ") ze dne 14. 3. 2008, č. j. ZP/07-20679, sp. zn. OŽPD/D/2374-07, byla stěžovateli uložena pokuta za přestupek podle ustanovení §42a odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v platném znění (dále jen "ZPK"), kterého se stěžovatel dopustil tím, že v rozporu s ustanovením §24 ZPK svévolně uzavřel veřejně přístupnou účelovou komunikaci nacházející se na pozemku, jehož je spoluvlastníkem, a to železnou bránou s řetězem a visacím zámkem. Za uvedený přestupek uložil ÚMČ stěžovateli pokutu 10.000 Kč a náhradu nákladů přestupkového řízení.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Magistrát města Brna, odbor dopravy (dále jen "MMB") rozhodnutím ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 5400/OD/MMB/0071417/2008/-Ro/32/, dle ustanovení §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SŘ"), napadené rozhodnutí změnil tak, že výroková část napadeného rozhodnutí označena jako bod 1 se doplnila o slova "P. D. H. G. se uznává vinným z přestupku dle §42a odst. 1 písm. a) z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v platném znění", která se vkládají za větu "opakovaná snaha ÚMČ Brno - Bystrc o řešení stávající situace poklidnou cestou nebyla úspěšná". Dále byla nahrazena uvedená vyhláška č. 520/2005 Sb., ve výrokové části pod bodem 2, vyhláškou č. 231/1996 Sb., v platném znění. Ve zbývající části bylo napadené rozhodnutí ve věci potvrzeno a odvolání stěžovatele zamítnuto.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č. j. 57 Ca 49/2008-38, výše citované rozhodnutí žalovaného MMB zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému MMB k dalšímu řízení. Krajský soud poukázal především na to, že poněvadž se správní orgány nezabývaly základními námitkami stěžovatele (v nichž uváděl, že nedal souhlas s veřejným užíváním svých pozemků a že vlastníci ostatních nemovitostí mají alternativní možnosti přístupu a příjezdu ke svým nemovitostem), považuje (výše uvedená) napadená rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. O dalších námitkách stěžovatele již krajský soud nerozhodoval.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2009, č. j. 57 Ca 49/2008-38, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil, že přezkoumal citovaný rozsudek krajského soudu, stejně jako žalobou napadené rozhodnutí MMB a pro závěry, které krajský soud z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí MMB (Poznámka: jenž podal kasační stížnost), neshledal ve spisovém materiálu oporu.
Nejvyšší správní soud v uvedené souvislosti prohlásil, že krajský soud ve svém rozsudku na str. 8 uvádí, že : "žalobce své námitky uplatnil i v odvolacím řízení, kde však neuspěl, proto tyto námitky uplatnil i v žalobě." Nejvyšší správní soud poukázal na nelogické tvrzení krajského soudu (že by se žalovaný MMB nezabýval základními námitkami stěžovatele, v nichž by uváděl, že nedal souhlas s veřejným užíváním svých pozemků a že vlastníci ostatních nemovitostí mají alternativní možnosti přístupu a příjezdu ke svým nemovitostem), neboť tyto námitky stěžovatel uvádí poprvé v žalobě, tedy až po vydání napadených správních rozhodnutí. Z tohoto důvodu nelze souhlasit s tím, že krajský soud na základě výše uvedené skutečnosti rozhodnutí žalovaného shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů; podle Nejvyššího správního soudu je to naopak krajský soud, který svým odůvodněním zatížil své rozhodnutí vadou způsobující nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud rovněž nesdílí názor krajského soudu, že správní orgány nemají jasno o charakteru komunikace, jestliže ze správního spisu i z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že komunikace byla posouzena zcela důvodně jako veřejně přístupná účelová komunikace. Nadto i sám stěžovatel považuje cestu za účelovou komunikaci, tvrdí-li sám, že požádal již v roce 1997 o omezení přístupu na veřejnou komunikaci ve smyslu §7 ZPK, věc však dosud není vyřízena. Sám tedy přisoudil cestě charakter cesty veřejné, sám rovněž v různých podáních ve spise obsažených připouští, že po určitou dobu průchod přes svůj pozemek strpěl, a teprve poté, kdy došlo opakovaně ke krádeži materiálu, byl nucen pozemek ohradit. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že přípis, kterého se stěžovatel dovolává (a který dne 11. 8. 2007 adresoval starostovi ÚMČ), nelze ani podle obsahu, bez ohledu na nepříslušného adresáta podání, kvalifikovat jako žádost o zahájení řízení dle §7 odst. 1 ZPK. Stěžovatel v něm pouze sdělil, že z důvodu opakovaného odcizení materiálu ze svého pozemku ke dni 30. 8. 2007 ohradil svůj pozemek a žádá, aby byla učiněna opatření k průchodu po parcelách patřících městu Brnu.
Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že nelze zde směšovat dvě různá řízení; jde o řízení o omezení práva přístupu na pozemek žalobce ve smyslu §7 odst. 1 ZPK a o řízení, které jediné je předmětem stávajícího přezkumu, tj. řízení o spáchaném přestupku, jehož se stěžovatel dopustil dle §42a odst. 1 písm. a) ZPK. V souzené věci je tedy nutno pouze zhodnotit, zda se stěžovatel dopustil jemu přičítanému jednání, tedy, zda se dopustil omezení obecného užívání cesty vedoucí přes jeho pozemek; přitom je nutno postavit najisto otázku, zda tato cesta je účelovou komunikací. Pouze za předpokladu naplnění obou podmínek lze dospět k závěru, že stěžovatel - žalobce mohl naplnit skutkovou podstatu přestupku ve smyslu §42a odst. 1 písm. a) ZPK, tj. že omezil přístup na účelovou komunikaci a dopustil se přestupku. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že mezi účastníky není spor o tom, že stěžovatel technickým opatřením zamezil průchod (průjezd) přes svůj pozemek, tj. umístil zde kovovou bránu s řetězem a visacím zámkem, nicméně k jejímu uzavírání docházelo prý pouze na noc, aby bylo zabráněno dalšímu odcizování majetku. Spornou se proto může jevit pouze otázka, zda se jednalo o účelovou komunikaci a zda se tedy žalobce mohl dopustit jemu přičítaného protiprávního jednání.
Nejvyšší správní soud připomněl, že krajský soud konstatoval, že žalovaný MMB nepostavil najisto otázku posouzení charakteru komunikace a že nebyli vyslechnuti předchozí majitelé dotčeného pozemku ohledně jejich předchozího souhlasu k veřejnému používání komunikace. Stěžovatel tvrdí, že předchozí vlastnící s užíváním parcely jako účelové komunikace nesouhlasili. Dle krajského soudu správní orgány toto tvrzení žalobce neřešily, tudíž nedostatečným způsobem byla tato stránka dokumentována, a proto je nutno pro zjištění nezbytných skutečností - dle krajského soudu - vyslechnout předchozí vlastníky.
Nejvyšší správní soud však věc posoudil odlišně. Přitom dospěl k závěru, že zjištění konkludentního souhlasu předchozích vlastníků, popř. jiných soudem navrhovaných osob, které by se mohly vyjádřit k tomu, zda dříve byl dán souhlas "s přechodem či přejezdem přes a v době, kdy ji vlastnil R. Š.", tzn. subjektivní tvrzení těchto osob, jestliže je prokázáno, že nikdy nebyl učiněn ani předchozím vlastníkem ani žalobcem kvalifikovaný úkon k omezení průchodnosti této komunikace (a jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí, tato byla od nepaměti užívána), nemůže nic zvrátit na skutkovém stavu, tj. na faktické existenci účelové komunikace. Pro posouzení konkludentního souhlasu je podstatná objektivní skutečnost, tedy již samotná existence užívané cesty "od nepaměti" a nikoliv subjektivní sdělení předchozích vlastníků. Existence konkludentního souhlasu předchozích vlastníků byla správním orgánem dostatečně zjištěna, vyplynula z dosavadního užívání cesty a nelze ji zvrátit ani výpovědí o tom, zda předchozí vlastníci s užíváním cesty "subjektivně"souhlasili či nikoli. Nejvyšší správní soud k výpovědi krajským soudem navrhovaných osob uvedl, že tato nemůže mít žádnou relevanci ani pro závěr, zda stěžovatel svým chováním spáchal přestupek či nikoli. Zdůraznil, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že se jednalo o účelovou komunikaci, což stěžovatel sám připouští, avšak nesouhlasí s jejím veřejným užíváním. Tato otázka však může být řešena toliko v řízení vedeném dle §7 odst. 1 ZPK, nikoli v řízení o spáchaném přestupku. Rovněž v řízení o omezení obecného užívání cesty je relevantní posoudit dostupnost komunikačního spojení jinými cestami. V řízení o přestupku byl však stěžovatel postižen za své chování, tj. za protiprávní jednání, kterého se prokazatelně dopustil.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud tím, že shledal napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (neboť se dle něj správní orgán nezabýval základními námitkami stěžovatele, byť stěžovatel použil tyto námitky až v podané žalobě), zatížil své rozhodnutí vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Na rozdíl od krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud rozhodnutí žalovaného MMB přezkoumatelným. Proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k věcnému projednání, v němž se bude krajský soud zabývat rozhodnutím o vině i trestu, který žalovaný uložil. Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud navíc poukázal na to, že ačkoli užívání veřejně přístupné účelové komunikace může být za určitých podmínek omezeno, je třeba v obecné rovině souhlasit s MMB, že se tak nemůže dít svémocně, ale jedině způsobem předvídaným v ustanovení §7 odst. 1 ZPK, tedy rozhodnutím silničního správního úřadu na návrh vlastníka účelové komunikace, pokud je to nezbytné k ochraně jeho oprávněných zájmů. V takovém řízení o návrhu na omezení přístupu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci musí silniční správní úřad přihlížet i k oprávněným zájmům dosavadních uživatelů dané komunikace, zvláště pak těch, kteří ji využívají pro přístup ke svým nemovitostem, či pro něž možnost užívání dané komunikace podmiňuje způsob využití jejich pozemků. Pokud však není o návrhu rozhodnuto a jsou splněny všechny nutné podmínky, nelze veřejně přístupnou účelovou komunikaci uzavřít.
Krajský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. 57 Ca 49/2008-78, správní žalobu stěžovatele zamítl. Uvedl, že se stěžovatel přestupku podle §42a) odst. 1 písm. a) ZPK dopustil, správní orgán při stanovení výše pokuty (10.000 Kč) přihlédl ke způsobu spáchání přestupku a ke zcela zřejmému omezení práv jiných občanů a k nemožnosti užívání pozemků. ÚMČ své rozhodnutí opřel o zjištěné skutečnosti, tj. že do chatové osady v horní části lokality Pod Mniší horou v současné době nevede žádná jiná přístupová cesta a opakovaná snaha ÚMČ o vyřešení stávající situace poklidnou cestou úspěšná nebyla. Krajský soud souhlasil s tím, že ÚMČ při stanovení výše pokuty přihlédl ke způsobu spáchání přestupku a ke zcela zřejmému omezení oprávněných občanů, neboť tím bylo znemožněno užívání jejich pozemků. Uložená pokuta při spodní části zákonné sazby [když ji lze podle §42a) odst. 7 písm. a) ZPK uložit až do výše 500.000 Kč] bude pro stěžovatele dostatečným poučením, aby jednání neopakoval.
II.
V záhlaví citované rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní podal podrobnější genezi předcházejícího průběhu řízení před správními orgány a správními soudy a uvedl, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se s názory správních a soudních orgánů neztotožnil. Tvrdí, že se oba soudní orgány vypořádaly s jeho argumentaci založenou na nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy. Oba soudy nedostatečně respektovaly zásadu, že jestliže existují i jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Stěžovatel v dalším předkládá argumentaci týkající se jednotlivých podmínek veřejného užívání soukromé cesty v souzené věci a poukazuje také na údajnou nečinnost správních orgánů týkající se zejména zprovoznění tzv. cesty historické. Tak prý bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Oba soudy se totiž nevypořádaly s jeho tvrzením a s důkazy týkajícími se alternativních přístupových cest do zahrádkářské oblasti Pod Mniší horou a převzaly pouze tvrzení správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni. Stěžovatel spatřuje procesní chybu i v postupu Krajského soudu v Brně poté, když mu Nejvyšší správní soud vrátil věc k novému rozhodnutí. Krajský soud v Brně totiž rozhodl "v obdivuhodně krátké době" a rozhodoval bez nařízení jednání. Domnívá se, že mu měla být dána možnost se k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyjádřit a navrhnout další důkazy. Stěžovatel konečně uvedl, že Krajský soud v Brně v původním zrušeném rozsudku (ze dne 13. 1. 2009, č. j. 57 Ca 49/2008-38) prohlásil, že ze správního spisu nevyplývá, že bylo ve vztahu ke stěžovateli postupováno v souladu se správním řádem (správní spis prý neobsahuje, zda byl stěžovatel předvolán k výpovědím předvolaných svědků, zda měl možnost se k nim vyjádřit, vznášet dotazy a podávat případné námitky); tu stěžovatel dodal, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, č.j. 9 As 6/2007-65, soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. z úřední povinnosti.
Stěžovatel je toho názoru, že se svým jednáním přestupku podle §42) odst. 1 písm. a) ZPK nedopustil. Proto navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl, aby napadená rozhodnutí zrušil a aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí správních soudů (v prvé řadě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66), z nichž zřetelně plyne, proč byl původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2009, č. j. 57 Ca 49/2008-38, zrušen a proč byla správní žaloba Krajským soudem v Brně dalším rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. 57 Ca 49/2008-78, zamítnuta. V odůvodnění rozsudku především Nejvyššího správního soudu bylo jasně a podrobně uvedeno (a to včetně odkazů na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, a to včetně předválečného Nejvyššího správního soudu), proč nebylo možné stěžovateli vyhovět a proč nelze akceptovat jeho názor týkající se podmínky souhlasu vlastníka příslušného pozemku a podmínky komunikační potřeby v souvislosti s veřejným užíváním části tohoto pozemku (účelovou komunikací). Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelova opakující se argumentace, stejně jako jeho ignorování jasného závěru Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že v souzené věci nelze směšovat dvě různá řízení, a to řízení o omezení práva přístupu na pozemek stěžovatele ve smyslu §7 odst. 1 ZPK a řízení, které je předmětem stávajícího přezkumu (Poznámka: před Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem), tj. řízení o spáchaném přestupku. Nejvyšší správní soud nadto ještě účastníky řízení poučil o řízení (o návrhu na omezení přístupu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci) podle §7 odst. 1 ZPK, o rozhodnutí silničního správního úřadu a o podmínkách, za nichž nelze veřejně přístupnou účelovou komunikaci uzavřít. Za této situace nelze akceptovat stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, který se netýkal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu o přestupku, ale tamní stěžovatelé se v občanskoprávním řízení domáhali ochrany vlastnického práva a žalobou požadovaly od obecných soudů uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi odstranit vchod do sousední nemovitosti a uložení zákazu rušit stěžovatele ve výkonu jejich vlastnictví k pozemku.
Ústavní soud tedy nemůže stěžovateli - v těchto souvislostech - přisvědčit v jeho tvrzení, že by se Nejvyšší správní soud souzenou věcí a (především správními) řízeními jemu předcházejícími nezabýval. Nejvyšší správní soud v prvé řadě odkázal na zjištění učiněná z obsahu správního spisu (poukázal na místní šetření, svědecké výpovědi) a přezkoumal nejen rozsudky krajského soudu, ale také ostatní žalobou napadená rozhodnutí; to je také dokumentováno jasným názorem Nejvyššího správního soudu (doprovázeném jeho studiem dosavadního průběhu řízení před správními orgány) o charakteru dané komunikace. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel byl poučen (při ústním zaprotokolovaném jednání na ÚMČ Brno - Bystrc, odboru životního prostředí a dopravy, dne 27. 2. 2008, správní spis č.l. 42 - 44), že ve smyslu §36 odst. 3 SŘ má možnost před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí a k tomuto mu byl stanoven termín dne 11. 3. 2008 od 09,00 hod. v kanceláři budovy ÚMČ. V tomto směru tedy vyšly stěžovateli vstříc již orgány správní.
Ústavní soud nepovažuje za případnou ani argumentaci stěžovatele, že Krajský soud v Brně rozhodl "v obdivuhodně krátké době" a že rozhodoval bez nařízení jednání. To, že Krajský soud v Brně rozhodl dne 23. 11. 2009, tj. v průběhu necelých dvou měsíců (jestliže před tím Nejvyšší správní soud rozhodl dne 30. 9. 2009) nepovažuje Ústavní soud za relevantní argument, k němuž není nutno cokoliv dodávat. Pokud stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně rozhodl bez nařízení jednání (Poznámka: jestliže v souzené věci byl souhlas, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, dán dne 3. 11. 2008, tj. před prvním rozhodnutím Krajského soudu v Brně), odkazuje Ústavní soud na vlastní judikaturu (sp. zn. IV. ÚS 786/08, I. ÚS 1632/08, II. ÚS 1634/08) a na judikaturu Nejvyššího správního soudu (5 Afs 112/2008). Podle této judikatury, je-li rozhodná právní otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem jako závazný právní názor (§110 odst. 3 s. ř. s.) a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení v podstatě nezbývá žádný prostor pro vlastní uvážení, pak nemůže krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a to ani tehdy, jestliže by ve věci bylo nařízeno jednání. Ústavní soud i Nejvyšší správní soud v uvedených judikátech poukázaly na to, že tamní stěžovatelé - za těchto podmínek - nebyli zkráceni na tvrzených ústavních právech a nejedná se o vadu řízení před krajským soudem, jež by mohla mít ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. za následek nezákonnost jeho rozhodnutí. Taková procesní situace i v souzené věci nepochybně nastala a Ústavní soud nemá důvod se od uvedené judikatury odchýlit. Je zřejmé, že za tohoto stavu nelze akceptovat ani stěžovatelovu námitku, že mu nebyla po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dána možnost se k němu vyjádřit a navrhnout důkazy další; ostatně, původní rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jehož se stěžovatel dovolává, bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu - který argument krajského soudu odmítl - zrušeno.
Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími správních orgánů a správních soudů základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu