ECLI:CZ:US:2020:1.US.3443.19.1
sp. zn. I. ÚS 3443/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti nezletilého A. D. a O. D., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem, sídlem Saskova 1961, Kladno, proti rozhodnutí Základní školy a Mateřské školy X o odkladu začátku povinné školní docházky ze dne 28. srpna 2019 č. j. 271/O/19, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru školství, mládeže a sportu, oddělení regionálního školství, ze dne 7. října 2019 sp. zn. S-MHMP 1881245/2019, rozhodnutí Základní školy a Mateřské školy X o zastavení řízení o žádosti k přijetí k základnímu vzdělávání ze dne 30. srpna 2019 č. j. 276/Z/19, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru školství, mládeže a sportu, oddělení regionálního školství, ze dne 8. října 2019 sp. zn. S-MHMP 1975952/2019 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019 č. j. 15 Co 407/2019-641, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla dne 25. 10. 2019 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelé podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, dále stěžovatelé namítali porušení čl. 3, čl. 12 a čl. 28 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé současně navrhovali, aby Ústavní soud buď nařídil předběžné opatření, kterým se správnímu orgánu Základní školy a Mateřské školy X (dále jen "ZŠ a MŠ X") ukládá, aby umožnil docházku nezletilého do první třídy zdejší základní školy, a to do právní moci rozhodnutí soudu o odkladu školní docházky a dále předběžné opatření, kterým matce nezletilého uloží, aby do právní moci rozhodnutí soudu o odkladu školní docházky strpěla docházku nezletilého do první třídy ZŠ a MŠ X, nebo odložil vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu o odkladu školní docházky s tím, že tím nezletilému automaticky ze zákona vzniká právo a povinnost základního školního vzdělávání ve smyslu §36 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů tak, že vykonatelnost rozhodnutí proti rozhodnutí ZŠ a MŠ X o odkladu začátku povinné školní docházky ze dne 28. 8. 2019 č. j. 271/O/19, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. S-MHMP 1881245/2019, rozhodnutí ZŠ a MŠ X o zastavení řízení o žádosti k přijetí k základnímu vzdělávání ze dne 30. 8. 2019 č. j. 276/Z/ 19 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. S-MHMP 1975952/2019 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel (otec nezletilého) podal návrh i za svého nezletilého syna, kterého Ústavní soud v odůvodnění tohoto usnesení ani dále za stěžovatele neoznačuje, a to z důvodů uvedených níže.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh vyplývá, že ZŠ a MŠ X rozhodla na návrh matky o odkladu začátku povinné školní docházky ze dne 28. 8. 2019 č. j. 271/O/19 nezletilého. K odvolání podanému stěžovatelem Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. S-MHMP 1881245/2019 rozhodl tak, že podané odvolání zamítl. ZŠ a MŠ X usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 276/Z/19 zastavila řízení o žádosti k přijetí k základnímu vzdělávání nezletilého, neboť žádost o přijetí k základnímu vzdělávání se stala zjevně bezpředmětnou z důvodu, že již bylo pro školní rok 2019/2020 v případě nezletilého řízení pravomocně rozhodnuto o odkladu povinné školní docházky podle §37 školského zákona. Magistrát hlavního města Prahy rozhodl o podaném odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. S-MHMP 1975952/2019 tak, že odvolání zamítl a napadené usnesení potvrdil.
4. Stěžovatel rovněž podal u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") návrh na vydání předběžného opatření, na základě kterého by byl nahrazen souhlas matky s přihlášením nezletilého k povinnému základnímu vzdělávání v ZŠ a MŠ X s docházkou od školního roku 2019/2020 s tím, že matce by byla uložena povinnost do doby pravomocného rozhodnutí ve věci o neshodách rodičů ve významné otázce strpět docházku nezletilého do 1. třídy této základní školy. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 9. 2019 č. j. 6 P 198/2019-615 návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl. K odvolání, podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze, usnesením napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nezletilý je svěřen na základě soudem schválené dohody rodičů do střídavé péče obou rodičů v režimu střídání po jednom týdnu. Rodiče od 1. 1. 2019 realizují střídavou péči podle vlastní dohody, neschválené soudem, aby se nezletilý adaptoval na základní školní docházku. Počátkem roku 2019 došlo mezi rodiči k rozkolu v názoru, zda má nezletilý nastoupit povinnou školní docházku v řádném termínu, nebo zda má mít odklad školní docházky. Stěžovatel je toho názoru, že nezletilý je dostatečně zralý pro zahájení školní docházky, proto vyjádřil nesouhlas s vydanými rozhodnutími jak správních orgánů, tak ve věci rozhodujících soudů.
6. Stěžovatel v souvislosti s podaným návrhem nezletilého odkázal na nejednotnou judikaturu Ústavního soudu v souvislosti s odmítáním ústavních stížností podaných nezletilými. Podle názoru stěžovatele je třeba zohlednit to, že odpovědnost rodičů za zájem dítěte je ústavním právem dítěte, nikoliv rodiče. Není přípustné nahradit odpovědnost rodičů za zájem dítěte odpovědností anonymního státního úředníka, kterému nikdy nemůže na dítěti záležet tolik, jako rodiči dítěte.
7. Podle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho ústavní práva ve čtyřech základních aspektech:
a) prvotní zásah provedly správní orgány, když vydaly rozhodnutí o odkladu školní docházky nezletilého, aniž by byly v dobré víře, že matka jako zákonný zástupce žadatele jedná v souladu s otcem;
b) zamítnutí návrhu na soudní předběžné opatření navrhované stěžovatelem nastolilo nezvratný stav, kdy byl účel řízení, tedy možnost nástupu dítěte ke školní docházce v řádném termínu, definitivně zmařen, dítě bylo definitivně vytrženo z jeho sociálních vazeb kamarádů, byl zmařen přístup dítěte k soudu, když věcné projednání návrhu již ztratilo smysl;
c) správní orgány i soudy porušily právo dítěte, aby jeho zájem byl postaven jako hledisko přední, a porušily participační právo dítěte, když obvodní ani městský soud nezjistily stanovisko nezletilého (o správním orgánu nemluvě), ačkoli o něm měly zprostředkovanou informaci, že si nástup do školy přeje;
d) zásah do soukromí dítěte, kdy neochráněním jeho práva na nástup do školy bylo zasaženo do jeho soukromého života, když přišlo o své kamarády ze školky, kteří do školy nastoupili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Jednak se zabýval otázkou aktivní legitimace nezletilého k podání ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilému byl v průběhu řízení před obecnými soudy z důvodu kolize zájmů mezi ním a rodiči ustanoven kolizní opatrovník, a to Městská část Prahy 19. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti z důvodu střetu zájmů, rodič již nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení, neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu (např. advokáta) k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" [viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986 Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987].
9. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5].
10. Za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník [v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535)
body 30 až 35, v němž Ústavní soud konstatoval, že kolizní opatrovník - tehdy Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí - byl oprávněn podat jménem nezletilé stěžovatelky ústavní stížnost; srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7].
11. Ústavní soud tedy ve vztahu k návrhu stěžovatele "jménem nezletilého" uzavírá, že i v projednávaném případě hrozil střet zájmů rodičů a jejich nezletilého dítěte - ostatně proto byl nezletilý syn v řízení před obecnými soudy zastoupen kolizním opatrovníkem, přičemž ani v řízení před Ústavním soudem jej obecně nebyl oprávněn zastupovat stěžovatel (otec), resp. k tomu zmocnit advokáta. Velmi nízký věk nezletilého (rok nar. 2013) mu zatím neumožňuje pochopit účel a smysl soudního řízení a vyjádřit svůj postoj k věci a nasvědčuje tomu, že stěžovatelovo podávání ústavní stížnosti jménem svým i jménem svého nezletilého syna mnohem spíše svědčí o procesní taktice stěžovatele, který se tímto způsobem snaží dosáhnout zrušení odkladu začátku povinné školní docházky nezletilého syna (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 210/20 ze dne 7. 4. 2020).
12. Jinými slovy, Ústavní soud má za to, že stěžovatel (otec dítěte) v nyní posuzované věci pouze využívá nezletilého k prosazování vlastních zájmů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn podat jménem nezletilého ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Ústavní soud rovněž neshledal, v otázce podání ústavní stížnosti jménem nezletilého dítěte jeho rodičem, resp. zákonným zástupcem, žádný důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu.
13. Dále Ústavní posuzoval přípustnost ústavní stížnosti, přičemž ji v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadeným rozhodnutím správních orgánů, shledal nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti totiž je, aby před jejím podáním byly vyčerpány všechny účinné procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Proti rozhodnutím Hlavního města Prahy ze dne 7. 10. 2019 a 8. 10. 2019 nebylo sice podle §91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, možno se dále odvolat, ovšem v posuzované věci byla možnost podat správní žalobu, případně následně kasační stížnost, podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že nebylo doloženo, že bylo pravomocně rozhodnuto správními soudy, je třeba považovat návrh na zrušení rozhodnutí správních orgánů jako za návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
14. Ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019 č. j. 15 Co 407/2019-641, kterým bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele - otce nezletilého o odvolání stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 2. 9. 2019 č. j. 6 P 198/2019-615, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, Ústavní soud konstatuje, že návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem byl stěžovatelem podán včas, byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
17. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy), zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další].
18. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť, jak správně stěžovatel uvedl ve svém odvolání, na tento případ §37 odst. 3 školského zákona nedopadá, když rozhodnutím správního orgánu došlo v zásadě k tomu, že nezletilý do první třídy základní školy nenastoupil, nicméně bez ohledu na to odvolací soud se záporným rozhodnutím, tak jak je uvedeno ve výroku napadeného usnesení, se ztotožnil. Všechny zprávy, které byly vyhotoveny v roce 2019, vyznívají podle závěru učiněného odvolacím soudem v tom smyslu, že je doporučen odklad povinné školní docházky, a v důsledku toho byl odvolací soud přesvědčen, že je v zájmu nezletilého, aby došlo k odkladu nástupu do první třídy základního vzdělávání.
19. Ústavní soud ve výše vymezeném rozsahu předmětnou věc posoudil a neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření komplexně posoudil a jeho posouzení odpovídá čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a nebylo ani svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.
20. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako návrh nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
21. Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Ústavní soud neshledal pro takové (výjimečné) postupy důvod, neboť v posuzované věci ústavní stížnost nesměřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a navíc byla podána dne 25. 10. 2019, tedy téměř dva měsíce po zahájení školního roku 2019/2020. Proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, ani na vydání předběžného opatření, nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu