ECLI:CZ:US:2020:1.US.3522.19.1
sp. zn. I. ÚS 3522/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Základní školy Náměšť nad Oslavou, Komenského 53, příspěvková organizace se sídlem Komenského 53, Náměšť nad Oslavou, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. 21 Cdo 2255/2019-174 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019 č. j. 49 Co 8/2019-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v návaznosti na úspěch žalobkyně v řízení vedeném vůči stěžovatelce o neplatnost výpovědi z pracovního poměru bylo soudem prvního stupně vyhověno i žalobě v rozsahu, jíž se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 824 554 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy. Stěžovatelka podala proti vyhovujícímu výroku odvolání a v průběhu odvolacího řízení nepravomocně přisouzenou částku uhradila. Důvodem bylo, že chtěla předejít navyšování sporné pohledávky o úroky z prodlení, a to do doby pravomocného skončení řízení. Žalobkyně poté vzala v návaznosti na provedenou úhradu svoji žalobu zpět. Odvolací soud přes nesouhlas stěžovatelky řízení zastavil s tím, že předmětná pohledávka zanikla splněním a žalobkyni nelze nutit, aby pokračovala ve sporu, v němž bude neúspěšná jen proto, aby byl ochráněn ekonomický zájem žalované na zabránění navyšování pohledávky o další příslušenství. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou, podle níž skutečnosti vymezené stěžovatelkou nelze vyhodnotit jako vážný důvod ve smyslu ust. §222a odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelka namítá, že v průběhu celého řízení zcela jednoznačně uváděla, že žalobní nárok neuznává, nepovažuje ho za oprávněný a úhradu provedla pouze proto, aby předešla navyšování úroků z prodlení. Podle stěžovatelky tak lze zcela jednoznačně dovodit její vážný zájem na pokračování řízení tak, aby důvodnost žalobního nároku byla konečným způsobem posouzena. Stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/11, III. ÚS 1535/12, III. ÚS 210/02.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud, který ústavní stížnost posoudil v kontextu všech rozhodných skutečností, tedy i výsledku předchozího řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, v projednávané věci k zásahu důvod neshledal. Stěžovatelka svou stížnost fakticky opírá o nesouhlas se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, co do naplnění podmínek pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby. Posouzení vážnosti důvodů, které by mohly soud vést k pokračování řízení však, jak bylo předesláno, přísluší civilním soudům. Ústavní soud má přitom za to, že odůvodnění postupu odvolacího soudu, který řízení zastavil přes nesouhlas stěžovatelky se zpětvzetím návrhu, lze považovat za ústavně akceptovatelné. Soud zejména zdůraznil, že by byl nucen zamítnout žalobu žalobkyně pro zánik dluhu, aniž by mohl zkoumat, zda nárok žalobkyně byl po právu či nikoliv. Rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ve srovnatelných věcech (sp. zn. 21 Cdo 371/2003, 29 Cdo 719/2011, 23 Cdo 1327/2017, 31 Cdo 3309/2011, 21 Cdo 1758/2002 a závěry velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).
Z ústavního hlediska nelze mít ani výhrady proti řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud mj. v odůvodnění rozhodnutí doplnil, "že pokud stěžovatelka tvrdí, že uhradila žalobkyni nepravomocně přiznaný nárok na náhradu mzdy jen proto, aby ”neúměrně nenavyšovala spornou pohledávku o úroky z prodlení”, potom nepřihlíží náležitě k tomu, že pouze splnění dluhu (závazku) by mohlo ukončit dobu prodlení. Kdyby tedy provedenou platbou žalovaná neměla v úmyslu plnit dluh (závazek), potom by její prodlení se splněním dluhu včetně úročení dlužných částek nadále pokračovalo".
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nadto Ústavní soud připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, Ústavní soud vyzdvihuje, že zastavení řízení před civilními soudy i přes nesouhlas žalovaných považoval za neústavní jen v krajních případech, například pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s nesouhlasem žalovaného. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení v postupu a rozhodnutích soudů, dosahující ústavněprávní relevance, neshledal (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 44/17, I. ÚS 2491/15, IV. ÚS 3332/16). Byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Konečně Ústavní soud dodává, stěžovatelka, jak sama zmiňuje, svůj procesní postup zvolila s možností, byť pro ni méně výhodnou, případného vyvolání nového sporu o vydání (tvrzeného) bezdůvodného obohacení ve výši zaplacené částky. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu