ECLI:CZ:US:2018:4.US.3332.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3332/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti OMNIPOL, a. s., se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem Velíšek & Podpěra, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 čj. 32 Cdo 252/2016-868 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015 č. j. 8 Cmo 63/2015-807, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 6. 9. 2016, doplněné podáním ze dne 11. 10. 2016, se OMNIPOL, a. s. (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená procesní rozhodnutí civilních soudů vydaná v civilním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 200/2007.
Stěžovatelka též navrhla, aby příslušný senát Ústavního soudu "otázku zkoumanou v tomto řízení" předložil k posouzení plénu Ústavního soudu podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka byla na základě žaloby Nicholase A. Dahera (dále jen "žalobce") ze dne 23. 9. 1997, vedené Městským soudem v Praze (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 13 Cm 200/2007, žalována o zaplacení částky ve výši 3 465 000 USD s příslušenstvím. Ve věci bylo vícekrát rozhodováno civilními soudy všech stupňů.
Dne 30. 3. 2010 rozsudkem č. j. 13 Cm 200/2007-540 nalézací soud stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku ve výši 3 465 000 USD s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 2 939 562 Kč.
Dne 10. 2. 2011 rozsudkem č. j. 8 Cmo 256/2010-570 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 3. 2010 č. j. 13 Cm 200/2007-540 potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 417 601 Kč (celkem na nákladech řízení částku 3 357 163 Kč). Uvedená rozhodnutí nabyla právní moci dne 29. 3. 2011.
V dubnu 2011 žalovaná poukázala žalobci finanční částky obecnými soudy pravomocně přisouzené, neboť Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") v řízení o dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2011 nevyhověl jejímu návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a jemu předcházejícího rozhodnutí.
Dne 7. 11. 2013 rozsudkem č. j. 32 Cdo 1893/2011-696 dovolací soud dovolání žalované vyhověl v celém rozsahu, a pro nezákonnost zrušil jak rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2011 č. j. 8 Cmo 256/2010-570, tak i rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 3. 2010 č. j. 13 Cm 200/2007-540, a věc již podruhé vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 28. 5. 2014 žalovaná podala vzájemný návrh vůči žalobci na zaplacení částky ve výši 3 357 163 Kč (náklady předcházejícího řízení) s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení, s návrhem na vydání částečného rozsudku.
Dne 18. 11. 2015 usnesením č. j. 13 Cm 200/2007-818 nalézací soud rozhodl, že řízení o vzájemném návrhu se vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí; toto rozhodnutí k námitkám žalované potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 22. 12. 2015 č. j. 13 Cm 200/2007-852.
Podáním ze dne 16. 7. 2014 vzal žalobce svoji žalobu zpět podle §96 o. s. ř. s tím, že není důvod dále vést řízení o žalobě a řízení má být zastaveno, neboť žalovaná uhrazením žalované částky splnila dluh a žalobce se domohl svého nároku.
Dne 5. 1. 2015 usnesením č. j. 13 Cm 200/2007-764 nalézací soud rozhodl, že zpětvzetí žaloby, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení pohledávky ve výši 3 465 000 USD, je neúčinné. Podle nalézacího soudu je nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby důvodný, protože "ve chvíli, kdy je po zrušení předcházejícího rozhodnutí stále oprávněnost nároku žalobce sporná, lze přisvědčit žalovanému, že je zde jeho zájem na tom, aby bylo ve věci rozhodnuto."
Dne 17. 8. 2015 usnesením č. j. 8 Cmo 63/2015-807 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2015 č. j. 13 Cm 200/2007-764 změnil tak, že se nevyslovuje, že zpětvzetí žaloby, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení pohledávky ve výši 3 465 000 USD, je neúčinné (výrok I). Podle odvolacího soudu byly dány podmínky pro analogický postup podle ustanovení §220 o. s. ř., tj. pro změnu odvoláním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud po zhodnocení všech skutečností za situace, kdy žalovaná žalobci vymáhanou částku v průběhu soudního řízení zaplatila na základě pravomocného soudního rozhodnutí, dospěl k závěru, že nalézací soud pochybil, pokud vyslovil, že zpětvzetí žaloby je neúčinné. Odvolací soud, stejně jako žalobce, vyšel z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ze dne 23. 4. 2014 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 a návazných rozhodnutí ve věcech sp. zn. 23 Cdo 2174/2014 a sp. zn. 33 Cdo 2247/2013. Podle závěrů obsažených v těchto rozhodnutích dovolacího soudu platí, že pokud žalovaná zaplatila žalobci vymáhanou částku včetně příslušenství, a to ať dobrovolně, či např. i na základě pravomocného rozsudku, který byl později zrušen, nárok žalobce v případě, že vymáhaná pohledávka skutečně existovala, zanikl splněním. Pokud nárok neexistoval, získává žalobce na úkor žalované bezdůvodné obohacení. Zda žalobce skutečně bezdůvodné obohacení přijetím platby od žalované získal, může být řešeno pouze v samostatném řízení a nemůže představovat ani otázku prejudiciální, rozhodnou pro přijetí závěrů v řízení, v němž je pohledávka vymáhána. Podstata sporu v takovém řízení odpadla, a pokud žalobce nevezme žalobu zpět, musí být žaloba zamítnuta.
Dne 19. 7. 2016 usnesením č. j. 32 Cdo 252/2016-868 dovolací soud dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 8. 2015 č. j. 8 Cmo 63/2015-807 jako nepřípustné odmítl.
Předmětem ústavní stížnosti jsou poslední dvě uvedená soudní rozhodnutí.
Sdělením ze dne 16. 6. 2017 stěžovatelka Ústavní soud prostřednictvím svého právního zástupce informovala, že žalobce zemřel.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala dosavadní průběh a výsledky řízení a shrnula, že zaplatila žalobci přes 105 000 000 Kč na základě pravomocných rozhodnutí, která byla pro nezákonnost následně zrušena, v důsledku čehož vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalobce dosud nevrátil. Vyloučení vzájemného návrhu považuje stěžovatelka za zcela neodůvodněné, neboť i v případě úspěchu v tomto samostatném řízení jí může být přiznáno toliko právo na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími dovolacího soudu a odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v konečném důsledku došlo k odmítnutí spravedlnosti, neboť svůj procesní úspěch v dovolacím řízení nijak nemůže využít.
Stěžovatelka je toho názoru, že ke zpětvzetí žaloby (po zrušujícím shora citovaném rozsudku dovolacího soudu ze dne 7. 11. 2013), které odvolací soud připustil zcela formalistickou aplikací ustanovení §96 o. s. ř., došlo účelově, v důsledku čehož ztratila možnost spravedlivého rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3065/11 (N 76/65 SbNU 63) a ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 210/02 (N 8/29 SbNU 57) a tvrdí, že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 je s citovanými nálezy rozporné.
Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s tím, že její vzájemný návrh byl vyloučen k samostatnému řízení, a tvrdí, že tím došlo k porušení požadavků spravedlivého procesu.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 9. 2016 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že argumentaci v něm obsaženou považuje za dostatečnou. Z toho důvodu vyjádření nebylo zasíláno k replice stěžovatelce.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud i dovolací soud porušily požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že přestože byla v řízení úspěšná, nebyla a nemůže jí být v důsledku formalistického rozhodování obecných soudů přiznána náhrada nákladů nyní již zastaveného řízení.
K námitce stěžovatelky vztahující se k nákladům řízení Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou judikaturou připomíná, že k ústavněprávnímu přezkumu rozhodování obecných soudů týkajících se nákladů řízení přistupuje krajně zdrženlivě. Zastává totiž názor, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů vztahující se k nákladům řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. V posuzovaném případě nebyly žádné důvody pro odchýlení se od těchto pravidel shledány.
Ústavní soud také opakovaně vyslovil, že při rozhodování o nákladech řízení ke kasaci přikročí pouze tehdy, jestliže rozhodnutí o nákladech řízení trpí takovými vadami, které by měly charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Podrobnější argumentace, z níž Ústavní soud konstantně vychází při rozhodování o nákladech řízení, je obsažena např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 2551/15, I. ÚS 457/05, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02 a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS (http://nalus.usoud.cz); na odůvodnění těchto judikátů možno odkázat i v této věci.
Ústavní soud si je vědom procesních úskalí, která z hlediska náhrady nákladů řízení napadená soudní rozhodnutí přinášejí. Jak však dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, situací, kdy dojde ke zpětvzetí žaloby poté, co pro žalobce příznivé rozhodnutí bylo zrušeno, se již zabýval velký senát dovolacího soudu v rozsudku ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. S ohledem na sjednocující funkci, která je ustanovením §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), rozhodnutím velkého senátu přisuzována, musel být nyní rozhodujícím senátem dovolacího soudu v projednávané věci citovaný rozsudek velkého senátu aplikován. V této souvislosti lze poukázat na navazující rozhodnutí dovolacího soudu, tj. na usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2174/2014 (aprobované usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3161/14), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2247/2013. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud neshledal důvod k postupu dle §23 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je projevem nesouhlasu s postupem odvolacího a dovolacího soudu vedoucím k zastavení řízení v civilní věci stěžovatelky. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. podústavního (hmotného či procesního) práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu