ECLI:CZ:US:2017:1.US.4035.16.1
sp. zn. I. ÚS 4035/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Franka Davida Reisse, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 1482/2016-383, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2015 č. j. 10 Co 25/2015-359 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 29. srpna 2014 č. j. 12 C 1283/2004-311 (ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 12 C 1283/2004-331), za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech jako účastníků řízení a 1) Jaroslava Třešňáka, 2) Lenky Třešňákové, 3) společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem Praha 10, Vršovická 1527/68b, 4) města Žatce, se sídlem nám. Svobody 1, Žatec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se proti vedlejším účastníkům řízení domáhal určení, že blíže specifikované pozemky v k. ú. Žatec jsou v jeho vlastnictví. Okresní soud vyšel z toho, že jeho právní předchůdce Josef Reiss, jenž zemřel v roce 2004, se domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad totiž již předtím rozhodlo, že není jejich vlastníkem, a to z toho důvodu, že nedošlo k naplnění podmínky §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
2. Jednalo se o majetek původních vlastníků Davida a Moritze Reissových, který v roce 1939 přešel do vlastnictví Německé říše. Podle mezinárodní dohody uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Kanadou v roce 1973 byla původnímu žalobci Josefu Reissovi, synovi Davida Reisse, přiznána a vyplacena náhrada kanadskou vládou, ve vztahu k Moritzi Reissovi pak tato náhrada byla přiznána a vyplacena vykonavatelce pozůstalosti Floře Lotti Reissové.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedené rozhodnutí potvrdil svým rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 Co 25/2015-359. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016 č. j. 28 Cdo 1482/2016-383 bylo poté odmítnuto také dovolání stěžovatele v dané věci.
4. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že v důsledku porušení práva na spravedlivý proces bylo zaútočeno na jeho právo domoci se prostřednictvím dědického řízení majetku, který zde zůstal v podobě ležící pozůstalosti po jeho otci, neboť dědický soud nemůže bez určení existence ležící pozůstalosti nalézacím soudem jednat, protože k tomu nemá kompetenci. Odvolacímu soudu stěžovatel vytknul, že nepřihlédl k tomu, že David Reiss nebyl kanadským občanem v den svého úmrtí a nezabýval se otázkou, zda bylo smyslem a účelem mezivládní dohody takové osoby odškodnit. Skutečnost, že někdo uplatnil nárok na odškodnění, ještě nezakládá oprávnění uplatňovat nároky za své zesnulé předky; předpokladem tohoto uplatňování je podle stěžovatele věcná legitimace u samotné osoby poškozeného, tedy otce "uplatnitele" nároku, tj. Davida Reisse. Jmenovaný, jak stěžovatel zopakoval, nesplňoval podmínku kanadského státního občanství zakotvenou ve směrnici kanadské vlády, a pokud Josefa Reisse za otcův majetek Kanada částečně odškodnila, učinila tak prý dle svého uvážení, mimo rámec zmíněné dohody, a proto tato skutečnost nemůže být k tíži "uplatnitele" či jeho právních nástupců.
5. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal se stěžejní otázkou, že pokud měla mít zmíněná mezivládní dohoda dopad do subjektivních práv jednotlivců, musela by být publikována ve Sbírce zákonů, což se nestalo, takže nemůže zavazovat jednotlivce, ale jen vlády jako strany dohody, a proto nemohlo dojít k nabytí, změně či pozbytí práv jednotlivců na jejím základě. Krajský soud se také nezabýval otázkou, zda mezivládní dohoda byla určena k náhradě škod vzniklých nemožností dotčených osob nakládat s vlastním majetkem, nebo zda šlo o vyvlastňovací akt směřující proti právům jednotlivce, vyvolávající dojem dohody, v jejímž rámci se dotčené osoby mohou domoci pouze částečné reparace škod, které utrpěly. Stěžovatel odmítl teorii "globální náhrady", zastávanou prý krajským soudem a namítl, že pokud měla být poskytnuta náhrada, bylo třeba ji specifikovat a adresáta vyrozumět, že se jedná o kompenzaci za celý majetek v určité hodnotě a tato náhrada měla být podložena znaleckým posudkem.
6. Žádný ze soudů se podle stěžovatele také nevypořádal s tím, zda úkony Josefa Reisse a vykonavatelky závěti po Moritzi Reissovi k získání určité náhrady byly učiněny svobodně a určitě a nikoliv v tísni, přičemž o svobodné vůli nemůže být, s ohledem na tehdejší mezinárodní poměry, řeč. Je přitom zcela zřejmé, že pokud by dotčené osoby měly na výběr, nežádaly by kompenzaci ve smyslu mezivládní dohody, ale požadovaly by zpět svůj rodový majetek nebo reparaci veškeré škody, kterou utrpěly. Za zásadní stěžovatel považoval rovněž to, že daný majetek pozbyla rodina v důsledku zvlášť závažného zločinu podle mezinárodního práva - zločinu genocidy a zločinu proti lidskosti, na základě ideologie prosazované Národně socialistickou dělnickou stranou Německa, směřující ke zmocnění se židovského majetku. Nejbližší příbuzní stěžovatele se sice zachránili útěkem z Československa v roce 1939, po válce se ale majetku zmocnil stát a s jejich podnikáním v oblasti chmelařství byl konec. Restituční předpisy stěžovatel označil za nedovoleně omezující s tím, že komplikace při prosazování uplatněných nároků na vrácení majetku jsou současnou státní politikou, mající formu perzekuce konkrétní skupiny osob - restituentů.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele, zastoupeného stejným advokátem, se již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2585/15, která byla odmítnuta usnesením ze dne 8. 3. 2016. Věc se týkala totožné problematiky s podobnou ústavněprávní argumentací stěžovatele; pouze šlo o jiné nemovitosti. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal důvody, aby se od závěrů již vyslovených v citovaném usnesení III. senátu zásadně odchýlil, postačí na tyto závěry odkázat a znovu stručněji zopakovat jejich podstatné body.
9. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka vadné interpretace a aplikace ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jejímž důsledkem mělo být porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou ústavní konformity interpretace tohoto ustanovení ze strany obecných soudů a jeho aplikace na danou věc z hlediska principů spravedlivého procesu. Z citovaného ustanovení plyne, že nárok na vydání nemovitosti oprávněné osobě nevznikne, pokud byla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. K dané otázce se Ústavní soud v obdobných souvislostech (tj. ať již šlo o mezinárodní smlouvu, kterou ČSSR uzavřela s Kanadou či s dalšími státy) ve své rozhodovací činnosti vyjádřil, a to v tom smyslu, že upřednostňuje pojetí právního státu v materiálním smyslu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a že není v rozporu se smyslem restitučních předpisů, jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd dojde jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona. Jestliže majetkové křivdy byly zmírněny jiným způsobem - konkrétně na základě mezivládní dohody, kdy tehdejší československá vláda vyplatila kanadské vládě finanční částku s tím, že jde o plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům, přičemž její rozdělení bylo již ve výlučné pravomoci této vlády - nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu restitučních předpisů spatřovat rysy protiústavnosti [viz usnesení ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. III. ÚS 102/01 (U 17/22 SbNU 365), nález ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 306/01 (N 90/27 SbNU 65), usnesení ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 305/01, ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 575/2000 a ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 719/02].
10. Není přitom sporu o to, že právní předchůdci stěžovatele na základě mezinárodní smlouvy odškodněni byli. Stěžovatel namítal, že David Reiss, otec uplatnitele nároku (tj. Josefa Reisse), nebyl kanadským státním občanem, a že mu nelze klást k tíži, že kanadská vláda Josefa Reisse odškodnila prý vlastně v omylu. Ústavní soud, vycházeje z výše uvedeného, ale nemůže považovat za podstatné, že na právního předchůdce stěžovatele daná dohoda (údajně) nedopadala, ale to, že kanadská strana z hlediska přiznání kompenzace považovala za rozhodující, že se žadatel Josef Reiss stal dne 19. 6. 1945 kanadským státním občanem, čímž splnil podmínky ustanovení článku II odst. 1 dané mezivládní dohody a na základě toho jej také skutečně odškodnila; tímto způsobem totiž došlo k naplnění smyslu a účelu restitučních zákonů. Jde-li o otázku právní povahy předmětné mezivládní dohody, jejího vztahu k vnitrostátnímu právu a právních důsledků, s níž souvisí námitka stěžovatele, že nemohla mít dopad do subjektivních práv jednotlivců, neboť nebyla publikována ve Sbírce zákonů, k tomu se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil, když (ve shodě s tvrzením samotného stěžovatele) odmítl, že by zakládala jednotlivcům práva a povinnosti, a dále uvedl, že důsledkem byla ztráta možnosti vznášet své nároky jak přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády.
11. Lze shrnout, že předmětná mezinárodní smlouva, která neobsahovala žádná rasová či jiná diskriminační ustanovení vůči některé skupině obyvatelstva, sice nemohla zavazovat jednotlivce soukromoprávně, pokud však právní předchůdce stěžovatele akceptoval výplatu finanční hotovosti podle této smlouvy, nelze se nyní domáhat jiného či dalšího odškodnění.
12. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu