ECLI:CZ:US:2017:1.US.776.16.1
sp. zn. I. ÚS 776/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kučného, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, Osvobození 51, Slavičín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 18/2013-540 ze dne 13. ledna 2015 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 23 Cdo 3071/2015-591 ze dne 3. prosince 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Valašský dřevoprůmysl, výrobní družstvo Fryšták (dále jen "žalobce") se žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Zlíně dne 6. 6. 2000 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 259 274 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky řízení byly v roce 1996 uzavřeny čtyři smlouvy o dílo, na základě nichž žalobce vyrobil pro stěžovatele nábytek a bytové zařízení. Po částečných zpětvzetích žaloby rozhodoval soud prvního stupně o nároku na zaplacení částky 158 034 Kč s příslušenstvím. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. října 2012 č. j. 8 C 176/2000-464 uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 14,42 % ročně z částky 998 Kč od 11. 10. 1996 do 8. 2. 2010 (výrok I), ohledně částky 158 034 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že pokud jde o částku 120 960 Kč dle faktury č. 218/41 týkající se smlouvy o dílo č. 410/96, tu uhradil stěžovatel žalobci dvakrát.
3. V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil v části II. výroku tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 120 960 Kč se 14,42 % úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud na základě znovu provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel uhradil předmětnou částku pouze jednou a nikoliv dvakrát, když dle odvolacího soudu stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že závazek uhradit nedoplatek ceny díla v uplatněné výši zanikl. Návrh stěžovatele na moderaci úroků z prodlení ve smyslu §3 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) v případě, že odvolací soud shledá nárok žalobce na zaplacení částky 120 960 Kč důvodným, shledal odvolací soud neopodstatněným, neboť se dle jeho názoru nejednalo o zneužití práva či výkon práva v rozporu s dobrými mravy a odkázal ohledně řešení otázky moderace sankcí pro rozpor s dobrými mravy na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3562/2013 ze dne 26. 3. 2014.
4. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Námitku stěžovatele, že odvolací soud se měl při posuzování pravdivosti kvitance odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vyhodnotil Nejvyšší soud jako nezpůsobilý dovolací důvod, neboť tato ve skutečnosti směřovala proti skutkovému zjištění, že stěžovatel nezaplatil žalobci nedoplatek ceny za dílo. Stěžovatelem odkazovanou judikaturu odmítl, neboť podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení toho, komu svědčí povinnost tvrzení, resp. povinnost důkazní, nebylo založeno. Pokud jde o námitku ve vztahu k moderaci úroku z prodlení, shledal dovolací soud odvolacím soudem výše uvedený judikát, podle něhož výši zákonného úroku z prodlení nemůže soud snížit s poukazem na rozpor s dobrými mravy, neboť právo na úroky z prodlení lze poměřovat ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy, za přiléhavý. Nejvyšší soud poukázal na svoji ustálenou judikaturu v předmětné otázce, z níž vyplývá, že při posuzování toho, zda je výkon práva na úrok z prodlení v rozporu s dobrými mravy, je tak třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu. Výkon práva na úroky z prodlení tak může být odepřen pouze ve zcela výjimečných případech; odůvodněnost takového postupu však podle dovolacího soudu nepředstavovala ani stěžovatelem mimo jiné uplatněná námitka celkové délky řízení, jež nebyla s to založit přípustnost dovolání. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003 dovolací soud konstatoval, že na rozpor s dobrými mravy nelze usuzovat z celkové výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním, neboť opačným postupem by byl zcela bezdůvodně zvýhodňován dlužník. Jak Nejvyšší soud konečně uvedl, přípustnost dovolání nezakládaly ani stěžovatelem vznesené námitky nedostatečného odůvodnění závěru o nepravdivosti listin stejně jako vytýkaná nesprávnost hodnocení důkazů.
5. V ústavní stížnosti podané proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím stěžovatel shrnul dosavadní průběh řízení, když uvádí téměř doslovný text svého dovolání spolu s námitkami v něm uplatněnými a argumentuje vůči některým závěrům Nejvyššího soudu vyplývajícím z odůvodnění jeho rozhodnutí. Tvrdí, že odvolací a dovolací soud porušily jeho ústavně zaručená základní práva tím, že "nechtěly respektovat", že v jeho případě byl úrok z prodlení přiznán v rozporu s dobrými mravy, když z obsahu spisu mělo být zřejmé, že nepřiměřeně dlouhou dobu soudního řízení nezavinil. Odvolací a dovolací soud přes nepřiměřenou délku soudního řízení přiznal žalobci úrok z prodlení za téměř patnáct let. Stěžovatel tvrdí, že hlavním dovolacím důvodem byla skutečnost, že on žádným způsobem nezavinil délku trvání soudního řízení, a proto se měl v tomto ohledu soud zabývat výší přiznaného úroku z prodlení, neboť nelze považovat za spravedlivou délku řízení 15 let. Podle stěžovatele je třeba délku soudního řízení považovat za mimořádnou okolnost, kdy přiznání zákonné výše úroku z prodlení je nemravné. Na podporu svých tvrzení přikládá stěžovatel "Protokol Spr 5764-2014 ze dne 10. 9. 2014".
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je třeba uvést, že její podstatou je především nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů ve věci moderace zákonného úroku z prodlení ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku, a to s ohledem na "nepřiměřenou" délku soudního řízení.
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., tedy z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Stěžovatelem namítanou otázkou moderace zákonného úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy ve vztahu k délce soudního řízení se Nejvyšší soud s odkazem na závěry vyplývající ze své ustálené judikatury ve svém odůvodnění náležitě zabýval, když mimo jiné konstatoval, že ani celková délka řízení nemůže odůvodnit postup spočívající v odepření výkonu práva na úroky z prodlení. Pokud je celková výše sankce důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním, není možno ji považovat za rozpornou s dobrými mravy. Proti takovému závěru nelze z ústavně právního hlediska ničeho namítat. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné otázce zapadá do rámce vymezeného stávající judikaturou Nejvyššího soudu, nelze ani rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru ničeho vytknout.
10. Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel i v řízení před Ústavním soudem pokračuje v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil před obecnými soudy a předložil tak Ústavnímu soudu spor o výklad podústavního práva, jehož řešení, jak již bylo výše uvedeno, mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nepřiměřenou délku soudního řízení, je třeba připomenout, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na spravedlivý proces [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. V nyní projednávaném případě jsou však předmětem řízení již vydaná rozhodnutí obecných soudů, nikoliv otázka průtahů v řízení, neboť v tomto případě by musel být uplatněn i zcela odlišný petit. Za daného procesního stavu se proto Ústavní soud namítanými průtahy vůbec nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16, II. ÚS 2052/16). Námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nemůže být ostatně důvodem kasace meritorního rozhodnutí.
12. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je proto - jde-li o řízení v době jejího podání již skončené - nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy [nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Takovými procesními prostředky jsou stížnost na průtahy řízení podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a posléze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a citovaného zákona [srov. nález ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavní soud přitom váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle §164 zákona o soudech a soudcích. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel uvedený procesní prostředek využil; námitku nepřiměřené délky soudního řízení proto Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou.
13. Ústavní soud podotýká, že procesními prostředky k ochraně práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny narušeného tvrzenými neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě šesti měsíců. Teprve poté by se mohl Ústavní soud zabývat možnými průtahy v předmětném řízení jako zásahem do základních práv stěžovatele.
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování, jednání, procesní aktivity účastníků a podobně. Závěr o tom, zda délka, po níž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno (nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15). Jak bylo již uvedeno, toto hodnocení je však primárně plně v pravomoci příslušných orgánů a případně soudů v rámci řízení o odpovědnosti státu ve smyslu výše uvedeného zákona.
15. Konečně předkládá-li stěžovatel Ústavnímu soudu na podporu svých tvrzení ohledně možnosti moderace zákonné výše úroku z prodlení "Protokol o průběhu jednání a o hlasování občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaného v Brně dne 10. září 2014", Ústavní soud shledává takový návrh nepřípustným, neboť odporuje zásadě subsidiarity ústavní stížnosti. Z vyžádaného spisového materiálu se totiž nepodává, že by byl tento důkaz v této podobě stěžovatelem předložen v řízení před obecnými soudy. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel v závěrečném návrhu při jednání před odvolacím soudem dne 6. 1. 2015 odkázal na "rozhodnutí NS ČR z 21. 9. 2014" (č. l. 529), poté opravil datum tohoto rozhodnutí na 10. 9. 2014 (č. l. 537), dále stěžovatel ve svém dovolání poukázal na "stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014" (č. l. 563). Z uvedeného však zřetelně nevyplývá, jaké konkrétní rozhodnutí či stanovisko Nejvyššího soudu měl stěžovatel na mysli, a proto se obecné soudy nemohly takovým neurčitým a neúplným důkazním návrhem zabývat. Je nutno stěžovateli připomenout, že dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v mnoha jeho rozhodnutích platí, že "tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat".
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu