ECLI:CZ:US:2002:1.US.82.01
sp. zn. I. ÚS 82/01
Usnesení
I. ÚS 82/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci stěžovatelů P. S., a T. T., obou zastoupených JUDr. V. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2660/2000, ze dne 30. 11. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení ve výroku uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 111/98, ze dne 21. 12. 1999, pro nepřípustnost. Stěžovatelé dovolání podali dle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelé se žalobním návrhem ze dne 18. 10. 1995 domáhali vydání nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví jejich právních předchůdců, sourozenců S., kteří se stali oběťmi rasové perzekuce v době druhé světové války. Ve věci naposledy rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 21. 12. 1999 žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dne 25. 2. 2000 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť měli za to, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelé dále dovodili, že jejich dovolání je opodstatněné, protože rozsudek odvolacího soudu byl založen na nesprávném výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), neboť v mezidobí byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 28 Cdo 655/2000, který obsahuje stejný právní názor jako mají stěžovatelé.
Dovolací soud však v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, a to proto, že podle rychle se rozvíjející judikatury v restitučních věcech se v posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, stran právního posouzení oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích podává, že při interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že jde o ustanovení, které neupravuje tzv. restituční tituly, ale znaky oprávněných osob. V případě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., lhůty pro uplatnění nároků spadají do období nesvobody a k tíži restituentů nelze přičíst, že po uplynutí 40 let období nesvobody obtížně prokazují své vlastnické právo s tím, že pouhá existence nároku podle uvedeného dekretu ve spojení se zmíněným zákonem nepostačuje, neboť je třeba, aby uplatnění nároku bylo podloženo alespoň minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že nárok byl uplatněn.
Nezávisle na tom stěžovatelé napadli rovněž rozsudek odvolacího soudu ústavní stížností, která je vedena pod sp. zn. I. ÚS 168/2000, a o níž nebylo dosud rozhodnuto.
Pokud jde o dovolací soud, stěžovatelé se domnívají, že zasáhl do jejich ústavně zaručených práv tím, že dovolání odmítl s odůvodněním, že se nejedná o otázku zásadního právního významu. Dovolací soud, stejně jako ostatní obecné soudy, které ve věci rozhodovaly, při aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích použil neodůvodněně restriktivní a proto zcela nesprávný a neadekvátní výklad, v jehož důsledku by byla z restituce vyloučena rozsáhlá skupina osob pronásledovaných pro svůj etnický původ či rasu. Důsledkem chybného právního názoru na výklad cit. ustanovení je vytvoření dvou skupin osob, jejichž právní postavení je zcela odlišné. Do první skupiny lze totiž zařadit osoby, které nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1846 Sb. uplatnily, avšak jejich nároku nebylo z důvodu dle §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích vyhověno. Do druhé skupiny patří osoby, které ze stejných důvodů, pro které osobám zařazeným do první skupiny nebylo vyhověno, nárok vůbec a za žádných okolností uplatnit nemohly.
Stěžovatelé mají za to, že v daném případě se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jednalo, neboť je jim známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 655/2000, ze dne 26. 4. 2000, které řeší stejnou právní otázku. Tehdy tento soud zaujal jednoznačný právní názor, že ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze vykládat restriktivně do té míry, že by bylo podmínkou pro status oprávněné osoby skutečné uplatnění nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1948 Sb., jak to ve věci učinil odvolací soud. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že pokud si soud I. stupně a soud odvolací vyložily předmětné ustanovení restriktivně tak, že by bylo pro uznání postavení oprávněné osoby nezbytné alespoň uplatnění restitučního nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., zatímco v ostatních případech, kdy nárok nebyl z nejrůznějších důvodů uplatněn, o oprávněnou osobu nejde, nelze s takovým názorem souhlasit.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelé konstatují, že zde existují dvě rozhodnutí vydaná v bezprostřední časové blízkosti, která obsahují naprosto odlišné právní názory na uvedené ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. S ohledem na tuto skutečnost se dle jejich názoru v daném případě o otázku zásadního právního názoru jednalo. Soud svým rozhodnutím porušil jejich práva zaručená zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně není rozhodnutím majícím po právní stránce zásadní význam, neboť již bylo v jiné věci, a to pod sp. zn. 28 Cdo 1726/2000 rozsudkem Nejvyššího soudu ČR dovozeno, že při interpretaci a aplikaci §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba vycházet z toho, že jde o ustanovení, které neupravuje restituční tituly, ale znaky oprávněné osoby, a že v případě dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1945 Sb., lhůty pro uplatnění nároků spadají do období nesvobody a konečně i z toho, že nelze k tíži restituentů přičíst, že po uplynutí 40ti-letého období nesvobody obtížně prokazují rozhodné skutečnosti týkající se vlastnictví, jehož všechny druhy a formy vyjma socialistického společenského vlastnictví byly systematicky destruovány. Pouhá existence nároku dle cit. dekretu a zákona nicméně nepostačuje, neboť nečinnost podle poválečných restitučních předpisů nelze dohnat postupem dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Proto je třeba, aby uplatnění nároku bylo podloženo alespoň minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že poválečný restituční nárok byl uplatněn. Pokud jde o existenci rozdílných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které řeší stejnou problematiku, poukazuje Nejvyšší soud ČR na okolnost, že následné rozhodnutí, z něhož soud v dané věci vycházel, respektuje existující judikaturu Ústavního soudu.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že otázka, kterou stěžovatelé pokládali za otázku zásadního právního významu, byla již v judikatuře tohoto soudu vyřešena, a proto se o otázku zásadního právního významu nejedná. Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. (ve znění platném pro daný případ) je dovolání rovněž přípustné v případě, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil jeho přípustnost z toho důvodu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odst. 2 téhož ustanovení v případě nevyhovění návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují), a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním, že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky.
Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.
Ústavní soud se tedy zabýval pouze otázkou, zda dovolací soud při rozhodování o přípustnosti dovolání stěžovatelů postupoval v souladu s procesně právními předpisy a zda svým postupem neporušil právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces. Protože však v odůvodnění usnesení dovolacího soudu je vyčerpávajícím způsobem vyloženo, z jakých důvodů se v případě rozhodnutí Krajského soudu v Brně nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces neshledal.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu