ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.21.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 21/2021-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2021 o dovolání obviněného O. C. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, č. j. 9 To 283/2020-131, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 6. 2020, č. j. 7 T 6/2020-104, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
dne 26. 8. 2019 v XY, v ulici XY před domem č. p. XY prodal za částku 150,- Kč F. P. polovinu tablety Subuxonu o celkové hmotnosti 0,178 gramů netto, přičemž Subuxon obsahuje účinnou látku buprenorfin, která je uvedena v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní,
a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 21/2017 ze dne 7. 3. 2017, který nabyl právní moci dne 23. 7. 2017, uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 15 měsíců, která byla prodloužena o 6 měsíců, tj. s předpokládaným koncem zkušební doby dne 23. 4. 2020.
2. Za shora popsaný trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému jednak podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku dále trest propadnutí věci (finanční hotovosti ve výši 150 Kč).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na jehož podkladu Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozsudku soudu prvního stupně zrušil celý výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině shora uvedeným trestným činem nově podle §259 odst. 3 tr. řádu obviněného odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku dále odvolací soud obviněnému uložil i trest propadnutí věci (výše uvedené finanční hotovosti).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce, JUDr. Martina Stehlíka, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má totiž za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem svého dovolání obviněný připomíná, že ke shora popsanému jednání se od počátku trestního řízení doznával, avšak s tím, že svědku F. P. poskytl zlomek tablety léku Subuxone v tísni – krajní nouzi, neboť tento jej oslovil již na XY s tím, že prodělává abstinenční příznaky a naléhal na něj. K tomu obviněný uvádí, že řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno zejména s cílem prokázat jím tvrzenou krajní nouzi, a to dotazy na svědky – členy zasahující policejní hlídky, kteří uvedli, že obviněného a svědka P. zpozorovali v XY ulici, kdy mezi nimi nedocházelo k viditelnému kontaktu. Následně obviněný poukazuje na navazující závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu stran posouzení dané otázky, načež konstatuje, že nikdy netvrdil, že by na něho svědek P. fyzicky útočil, takže se situace zřejmě zasahující hlídce musela jevit bezproblémová, avšak tato jej zpozorovala až v XY ulici, kdy ale k prvotnímu setkání obviněného a svědka došlo již na XY, kde se mezi nimi a cestou do XY ulice odehrála zásadní část skutkového děje v podobě nátlaku svědka na obviněného. Tomuto jednání přitom nebyl nikdo přítomen a svědek P. je nyní nezvěstný. K výpovědi svědka P., jež byla čtena u hlavního líčení, pak dodává, že tato byla zčásti účelová, když svědek mohl mít obavy z vlastního trestního stíhání. Obviněný následně uvádí, že jako bývalý uživatel drog zná jejich účinky a abstinenční příznaky a tedy věděl, v jakém stavu se svědek nachází a jak by jej případně mohl ohrozit, popř. co by mohl způsobit, a proto se rozhodl tuto nebezpečnou a nepředvídatelnou situaci vyřešit tak, že mu raději vyhověl a zlomek tablety léku Subuxone svědkovi P. přenechal (k čemuž připouští, že šlo o jeho subjektivní hodnocení dané situace a pocit ohrožení, plynoucí z jeho životní zkušenosti). Obviněný rovněž připomíná, že při svém zadržení měl u sebe necelých 500 Kč a neměl tedy potřebu cokoliv prodávat, nadto za cenu nižší než za jakou se na černém trhu daný lék prodává a navíc se sám mohl dostat do abstinenčních potíží poté, co by mu lék došel. Je tak zjevné, že nejednal v zištném motivu a jiný motiv mu prokázán nebyl, pročež není důvod nevěřit tomu, z jakých pohnutek jednal.
6. Obviněný je proto přesvědčen, že soudy nižších stupňů zlehčují a nedomýšlí následky, jež mu mohly být způsobeny, kdyby svědku P. nevyhověl. Pokud soudy uvádějí, že situaci mohl řešit odchodem nebo útěkem, přehlíží dle obviněného, že v takovém případě by byl vystaven útoku ze strany svědka, který v tu dobu trpěl abstinenčními příznaky. Neshledal tak jako reálnou žádnou jinou možnost jak danou situaci řešit, pročež má za to, že byly splněny podmínky krajní nouze podle §28 tr. zákoníku (k tomu obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 8. 1971 sp. zn. 3 Tz 54/71, uveřejněné pod č. 26/1972 Sb. rozh. tr. a cituje z díla ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Obecná část (§1 – 139). Praha: C. H. Beck, 2012, s. 388).
7. Obviněný dále uvádí, že si uvědomuje, že hodnocení celé situace bylo založeno na jeho subjektivním posouzení a nebezpečí tak nemuselo být skutečné. K tomu již ve svém odvolání uvedl, že takový případ by měl být posouzen jako tzv. putativní krajní nouze , jež se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu (k čemu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 31. 5. 1979 sp. zn. 7 Tz 25/89, uveřejněné pod č. 10/1980 Sb. rozh. tr. a dále na shora citované dílo) a jeho zavinění tak mohlo být dáno toliko v rovině nedbalosti. K této argumentaci se přitom odvolací soud v napadeném rozsudku nevyjádřil a pouze uvedl, že jeho chování při prodeji svědčí o tom, že nejednal ve skutkovém omylu. Obviněný z uvedeného usuzuje, že odvolacím soudem nebyl jeho argument pochopen správně, když jeho skutkový omyl se netýkal samotného předání či prodeje úlomku tablety svědku P., ale vyhodnocení situace z hlediska krajní nouze.
8. Ve svém odvolání rovněž obviněný upozorňoval na to, že není drogovým dealerem a ani nešlo o drogu, ale o lék Subuxone sloužící k léčbě drogově závislých, tj. o lék, který nemá stejné účinky jako drogy. Dále šlo o polovinu tablety tohoto léku, který přenechal osobě závislé a prodělávající abstinenční příznaky, kdy odepření přenechání tohoto léku mohlo mít mnohem závažnější následky pro jeho osobu, popř. pro okolí. Jeho jednání je tak – v situaci, kdy nebylo posouzeno jako krajní nouze – s ohledem na výše uvedené skutečnosti zbytečně kriminalizováno a měla být zohledněna zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (k čemuž opět odkazuje dílo ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Obecná část (§1 – 139). Praha: C. H. Beck, 2012, s. 108.). Má tak za to, že i kdyby mohlo jeho jednání naplňovat znaky shora uvedeného trestného činu, nemohlo vzhledem k okolnostem jít o případ natolik společensky škodlivý, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu a nadto nedošlo ani k ohrožení společnosti (neboť nešlo o šíření drogy), ani svědka P. (jemuž měl naopak daný lék zmírnit abstinenční příznaky). Uvedenou námitkou se tak měl odvolací soud zabývat, což ale neučinil.
9. Závěrečná námitka obviněného je pak založena na porušení jeho práva být přítomen při veřejném zasedání (jež se konalo dne 8. 9. 2020). Odvolací soud totiž rozhodl usnesením o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a to navzdory námitce obhajoby, že obviněnému nebylo ani doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání a tento tak o něm nevěděl. Jeho obhájce přitom tlumočil jeho žádost o to, aby se veřejné zasedání konalo v jeho přítomnosti, protože obviněný se chtěl vyjádřit k jeho subjektivnímu vnímání průběhu skutku a požádal proto odvolací soud o jeho odročení. Této žádosti však nebylo vyhověno, kdy obviněný má za to, že postup odvolacího soudu byl v rozporu s §263 odst. 4 a §233 odst. 2 tr. řádu (k čemuž odkazuje na dílo PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. §1 – 156 . Praha: C. H. Beck, s. 3111. a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 4 Tz 78/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1463/2007). Současně obviněný dodává, že je osobou bez domova, což bylo soudům nižších stupňů známo a nebyl tedy informován o uložení zásilky. Doručení fikcí považuje ve svém případě za nepřiměřeně přísné.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a to s ohledem na naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.
11. Dovolání obviněného soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), poté, co připomenula dosavadní průběh řízení a jednotlivé dovolací námitky obviněného, konstatuje, že tyto uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
12. Pokud jde o obviněným namítaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu státní zástupkyně uvádí, že o konání veřejného zasedání o odvolání byl obviněný řádně a včas vyrozuměn. K veřejnému zasedání se nedostavil, proto soud měl splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného za účasti jeho obhájce.
13. Pokud jde o námitky obsažené v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy to, že jednal v krajní nouzi či skutkovém omylu, souhlasí státní zástupkyně s názorem odvolacího soudu, že tyto nejsou důvodné, neboť ustanovení §28 odst. 1, 2 tr. zákoníku považuje za jednání v krajní nouzi tehdy, jestliže se jedná o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Nejde o krajní nouzi, jestli bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. Z výpovědi svědků – zasahujících policistů J. B., J. M., A. S. a J. N. vyplynulo, že obviněného a F. P. viděli v okamžiku, kdy najížděli do XY ulice. Oba muži šli vedle sebe pomalým krokem, bavili se běžným způsobem. Sledovali je až do okamžiku, kdy došlo k předávce. Tyto důkazy jednoznačně prokazují, že situace nebyla nijak vyhrocená, jak uvádí obviněný. Nedocházelo zde k žádnému slovnímu konfliktu, na jeho osobu nikdo neútočil. Pokud obviněný namítá, že k naléhání mělo dojít během chůze od XY a on vnímal toto naléhání jako nebezpečné, tak měl dostatek místa i času od svědka F. P. odejít, či kontaktovat hlídku Policie ČR, která se nacházela v jeho bezprostřední blízkosti. Obviněný při prodeji tablety Subuxonu nejednal v krajní nouzi a jeho chování při prodeji svědčí o tom, že nejednal ani ve skutkovém omylu. Naopak z listinných důkazů vyplynulo, že obviněný byl pro obdobnou trestnou činnost již opakovaně trestně stíhán.
14. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání [ in eventum státní zástupkyně zároveň uděluje souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
15. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. V této obviněný uvádí, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tak již ve svém dovolání konstatoval, že mu nebylo doručeno ničeho a odvolací soud svůj závěr o konání veřejného zasedání založil na tom, že obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno fikcí. Obviněný tak nerozumí, z čeho státní zástupkyně vychází. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný de facto znovu rekapituluje své dovolací námitky a stran státní zástupkyní zmiňované subsidiarity krajní nouze uvádí, že tato musí být reálně proveditelná bez ohrožení jeho osoby, přičemž jeho útěk nebo kontaktování Policie České republiky nebyly – z důvodu blízkosti svědka P. – v jeho možnostech. Podmínky krajní nouze proto dle obviněného dány byly. Ohledně vyloučení jeho skutkového omylu státní zástupkyní pak dodává, že tato, stejně jako odvolací soud, nepochopila jeho argumentaci správně, k čemuž odkazuje na obsah svého mimořádného opravného prostředku. Obviněný tak nadále plně setrvává na svém dovolání, načež rekapituluje své stěžejní závěry, jakož i svůj dovolací návrh.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání §263 tr. řádu). Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§198, §233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
19. Obviněný dále v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v jeho dovolací argumentaci lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož vývody se obviněný neztotožňuje). Jeho přezkumu se však lze v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
20. Pokud jde o samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, platí, že je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
21. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
22. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
23. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, konstatuje, že část dovolací argumentace obviněného týkající se jednak uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a dále otázky splnění zákonných podmínek pro konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v jeho nepřítomnosti, odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům. Jak však Nejvyšší soud následně zjistil, ani jedna z těchto dovolacích námitek obviněného není důvodná, a proto dovolání obviněného na jejich podkladu nemohl vyhovět (jak Nejvyšší soud níže vysvětluje). Zbývající část dovolací argumentace obviněného pak neodpovídá žádnému z jím uplatněných, popř. jiných zákonných dovolacích důvodů, neboť jejím prostřednictvím obviněný rozporuje otázku hodnocení ve věci provedených důkazů, když namítá, že celá situace se mu jevila tak, že svědek P. na něj naléhá, aby mu polovinu tablety léku Subuxone poskytl s tím, že obviněný tak učinil v obavě z toho, jak by svědek mohl reagovat na jeho odmítnutí. V tomto směru platí, že takovými dovolacími námitkami se Nejvyšší soud může zabývat toliko tehdy, jestliže dovolatel součástí svého mimořádného opravného prostředku učiní i námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. To sice obviněný formálně vzato nečiní, avšak z obsahu jeho argumentace je zřejmé, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně považuje za nesprávný, pročež se k této otázce Nejvyšší soud rovněž vyslovuje. K jednotlivým dovolacím argumentům obviněného pak považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvést následující:
25. Prvotní část dovolacích námitek obviněného se týká hodnocení ve věci provedených důkazů, neboť právě na jejich základu soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný svědku P. dne 26. 8. 2019 prodal za 150 Kč polovinu tablety léku Subuxone o celkové hmotnosti 0,178 gramu. Současně soud prvního stupně vyloučil, že by obviněný takto jednal v tísni, což dovodil z výpovědí svědků J. M., A. S. a J. N. (ačkoliv byl v hlavním líčení vyslechnut i svědek J. B., příslušník Policie České republiky, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku jeho výpověď nezmiňuje), příslušníků Policie České republiky a z podaného vysvětlení svědka P. (viz s. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec svých hodnotících úvah pak tentýž soud dodal, že i kdyby tomu bylo tak, jak uváděl obviněný, tj. že na něj svědek P. naléhal, obtěžoval jej, popř. jej různě přidržoval, ani taková situace by prodej substituční tablety obviněným nelegitimizovala.
26. Jak přitom Nejvyšší soud zjistil, obviněný v rámci svého výslechu v hlavním líčení dne 12. 2. 2020 uváděl, že „[v]yšel jsem z metra a už tam z toho mě pronásledoval kluk. Bylo mu očividně blbě. Já, jelikož znám tento stav, protože taky nějakou dobu jsem závislý na opiátech, jsem mu prodal (…) Co se týká toho, jak je možné, že jsem prodal klukovi polovinu tablety Subuxonu, tak (…) [m]ně byla kluka líto. Kluk tlačil na mě, abych mu prodal, tak jsem mu prodal. Já jsem klukovi říkal několikrát, aby šel pryč, ale on šel stále za mnou. Pořád tlačil na mě a to máte těžké zbavit se takových lidí. Já jsem to nedokázal zbavit se kluka. Pokud jde o to, jestli nepadalo v úvahu jít až do nejkrajnější varianty zavolat policii, tak kluk tlačil na mě už od XY a já jsem chtěl, abych ho měl z krku, aby mě neotravoval, protože byl opravdu dotěrný a nepříjemný. Navíc mi dal menší částku než (pozn. není rozumět), tak běž pryč a dej mi pokoj. Mně to bylo nepříjemné. Já jsem měl u sebe hotovost, já jsem mu ani nemusel prodávat. Prostě na mě takto tlačil. Navíc já vím, co tito lidé dokážou. Nejednou jsem dostal po hubě od lidí , co berou drogy. Ne že by tento na to extra vypadal, ale nevíte, co se stane. Vytáhne nůž a píchne ho do vás, aby měl drogu. (…) Pokud mám popsat sledování, jak dlouho mě kluk sledoval, co chtěl po mně, co mi říkal, tak kluk mě doháněl už od východu z metra, přilepil se na mě (…) Snažil jsem se ztratit se mu. Potom mě kluk doběhnul u pošty a začal ze mě dyndat. Začal to ze mě dyndat takovou formou, že mi říkal, jestli mám subáč. (…) Z jednání pana P. jsem se cítil nepříjemně. Stále tlačil na mě, že je mu blbě.“ (viz č. l. 77).
27. Následně soud prvního stupně přistoupil k výslechu dalších osob – svědka J. B. (jehož výpověď však v rámci odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně neuvádí), svědka J. M., svědkyně A. S. a svědka J. N.
28. Svědek M. v hlavním líčení dne 18. 3. 2020 uvedl, že „všimli jsme si tady pána (pozn. svědek v hlavním líčení označil pana obžalovaného), jak jde s druhou osobou. Šli pomalým krokem po pravé straně směrem k poště XY. Vedli mezi sebou nějaký rozhovor. My jsme jeli pomaličku vedle nich. Osoby se náhle zastavily. Já už jsem viděl, že tam dochází k nějaké předávce. (…) Mezi panem obžalovaným a druhým mužem nepanovala žádná vypjatější situace. Vypadalo to spíš jako harmonické jednání. Tam nedocházelo k žádné hádce, spíš se jako domlouvali. Nevšiml jsem si toho, že by se pan obžalovaný bránil, nech mě být, dej mi pokoj, já s tebou nechci nic mít a následně tableta potom tak, dobře, tak ať mám klid. Druhá osoba, co jsem zajišťoval ten lék, byla klidná, muž byl v pohodě, byl hubenější postavy. (…) Co se týká chování dotyčného muže, kterému byla tableta předána, tak nevykazoval žádné známky nějaké zdravotní indispozice, na nic si nestěžoval, že mu není dobře, nebo zda se cítí zdráv. Právě že byl naprosto v pohodě. Lék mi vydal dobrovolně a celou dobu s námi spolupracoval. A že by měl nějaké příznaky abstinence, nebo že by si stěžoval, tak ne. (…) Oba pána jsme sledovali chviličku, než došlo k zadržení (…) [j]eli jsme pomalou jízdou za nimi. Jestli to bylo dvacet sekund, půl minuty možná maximálně.“ (č. l. 87).
29. Svědkyně S. pak téhož dne v hlavním líčení vypověděla, že „[o]ni šli do XY ulice po pravé straně, nějak se bavili spolu. Začali jsme jim trochu věnovat pozornost (…) někdy po pár desítkách set metrech, teď si nejsem jistá, se zastavili, otočili se k sobě, začali se nějakým způsobem bavit a právě oba dva začali vytahovat, nevím jestli z kapsy, nebo z nějaké příruční nevím jestli kabelky, někde začali štrachat a vyndávat nějaké věci. (…) Co se týká toho, jestli tam padlo něco v tom smyslu, že by situace byla mezi nimi konfliktní, nebo naopak ve shodě nějaká harmonická, že by ten člověk pana obžalovaného v podstatě nějak přepadl, chtěl tu tabletu, že by ho držel za oděv třeba, aby mu neutekl, naléhal, nebo naopak, tak ničeho takového jsem si nevšimla. Bylo to víceméně takové hodně spíš nenápadné jednání, nebo člověk, který by šel okolo, tak by si vůbec ničeho nevšimnul. My jsme viděli, jak se oba dva baví celkem běžným způsobem tak, jak se baví dva lidi, co jsou vedle sebe a ani v momentě, když jsme je zastavili, tak nedocházelo k žádné šarvátce. (…) Co se týká toho, jak dlouho jsme s kolegou sledovali ty dvě osoby (…) tak to bylo pár minut maximálně. Bylo to dejme tomu pět minut, nevím. Byla to doba, než se vlastně oni zatáčeli z XY náměstí, kde jsme je zpozorovali a než došli nějakých těch pár desítek set metrů, takže šli celkem jako bych řekla pomalejší chůzí. Žádná rychlochůze to nebyla.“ (č. l. 88).
30. Konečně svědek N. téhož dne v hlavním líčení vypověděl, že „[n]a XY náměstí jsem zpozoroval skupinu osob, od kterých se oddělily osoby, které šli do XY ulice. Nevím, jestli byly dvě nebo jich bylo více, ale minimálně byly dvě. Následně osoby pokračovaly dále a odhadem po nějakých 150 metrech došlo k nějaké předávce (…) Pokud jde o to, zdali situace byla mezi osobami nějaká konfliktní, vypjatá, nebo naopak panovala shoda, případně pohoda doslova a podobně, jestli ten člověk na pana obžalovaného nějak dotíral, domáhal se třeba dokonce toho, že tu drogu potřebuje, tak tím, že jsme jeli ve vozidle, tak osoby nejevily žádný projev vzájemné agrese, anebo nějakého fyzického napadení. Osoby šly zkrátka vedle sebe, pořád se bavily o něčem. Samozřejmě my nevíme o čem, ale že by tam byl nějaký nátlak, to zjevný nebyl.“ (č. l. 89).
31. V hlavním líčení byl (v neposlední řadě) rovněž na základě souhlasu stran podle §211 odst. 6 tr. řádu přečten úřední záznam o podání vysvětlení F. P. Tento k věci (mimo jiné) uvedl: „Vypadalo to, že by něco měl. Já už to na těch lidech poznám, že mají něco na prodej. (…) Já jsem se ho zeptal, jestli má něco na prodej, konkrétně jsem se ptal na esko, tedy Subuxone. A on mi řekl, že ano. Šli jsme společně XY ulicí, celá ta komunikace probíhala za chůze. Šli jsme vedle sebe. On řekl za kolik, já jsem mu řekl ‚za stopade půlku prášku‘“ (viz č. l. 25).
32. Po rekapitulaci jednotlivých ve věci provedených důkazů Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že soud prvního stupně na základě takovéto důkazní materie shledal ve smyslu §2 odst. 5 věty prvé tr. řádu nad jakoukoliv důvodnou pochybnost, že mezi obviněným a svědkem P. nepanoval žádný konflikt. Z výpovědi svědků M., S. a N. zjevně plyne – a tímto směrem také soud prvního stupně zaměřil své dotazy na jednotlivé svědky, že komunikace mezi oběma probíhala naprosto standardně. Žádný ze svědků nepopsal, že by svědek P. na obviněného nějakým způsobem naléhal. Naopak svědek M. popsal, že svědek P. byl bezprostředně po prodeji léku Subuxone „naprosto v pohodě“, spolupracoval s nimi, zlomek tablety daného léku jim vydal, přičemž nevykazoval známky zdravotní indispozice. Uvedený závěr soudu prvního stupně pak plně akceptoval – po přezkumu provedeného dokazování – i odvolací soud (viz body 4. a 5. jeho rozsudku), který nepřijal odvolací námitky obviněného, podle něhož mělo ke konfliktu dojít během chůze od XY. Lze toliko dodat, že obviněný v tomto směru popírá svoji předchozí výpověď, neboť jak Nejvyšší soud připomenul výše, dne 12. 2. 2020 v hlavním líčení uvedl, že „kluk mě doháněl už od východu z metra, přilepil se na mě (…) Snažil jsem se ztratit se mu. Potom mě kluk doběhnul u pošty a začal ze mě dyndat. Začal to ze mě dyndat takovou formou, že mi říkal, jestli mám subáč.“ K této stěžejní části jednání tak dle slov obviněného došlo až u pošty (přičemž tím má zjevně na mysli budovu České pošty nacházející se v XY ulici), kdy však právě komunikaci obviněného a svědka P. svědci – policisté – v XY ulici popisují jako bezproblémovou. S tím ostatně koresponduje i obsah podaného vysvětlení svědka P., který celou událost popisuje de facto jako běžný nákup substitučního léku od osoby, která jej podle jeho mínění měla k dispozici (což se následně i potvrdilo).
33. Jestliže tedy soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci tak, jak je uvedeno výše, jsou skutkové námitky obviněného – myšleno že se cítil jednáním svědka P. ohrožen, popřípadě že celou situaci nesprávně vyhodnotil jako možnou hrozbu ze strany svědka vůči jeho osobě, a proto mu raději polovinu tablety léku Subuxone prodal – založeny na odlišném skutkovém základu než jak byl v dané trestní věci na základě provedeného dokazování zjištěn. Proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat, resp. se k navazujícím úvahám obviněného jakkoliv vyjádřit.
34. Za jedinou dovolací námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a tedy vycházející ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně) lze považovat odvolání se obviněného na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Této dovolací námitce obviněného však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
35. To proto, neboť obviněný částečně akcentuje skutečnosti z hlediska posouzení viny (základů trestní odpovědnosti) zcela irelevantní a dále přehlíží, že se dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – tedy svým jednáním naplnil znaky jak základní (§283 odst. 1) tak i kvalifikované [§283 odst. 2 písm. b)] skutkové podstaty daného trestného činu.
36. Pokud jde o prvý argument, platí, že skutečnost, že obviněný (dle svých slov) není drogovým dealerem, nemá z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu jakýkoliv význam. Skutková podstata trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je totiž konstruována tak, že se jí může dopustit jakákoliv trestně odpovědná fyzická nebo právnická (viz §7 t. o. p. o.) osoba. Pracuje tedy jinými slovy s tzv. subjektem obecným . Případné další charakteristiky pachatele trestného činu, tj. to zda je kupř. bezúhonným, řádným otcem či občanem, který požívá ze strany svého okolí náležitou úctu, anebo je naopak kupř. osobou s předchozí trestní minulostí, či žijící nonkonformním způsobem života nemají z hlediska jeho trestní odpovědnosti jako takové žádný význam. To proto, že případný opačný závěr by zakládal nepřípustnou nerovnost pachatelů před zákonem. Výše uvedené skutečnosti tak lze nejvýše zohlednit v rámci úvah o druhu a výměře uloženého trestu.
37. Tvrdí-li dále obviněný, že jeho jednáním nedošlo k ohrožení společnosti ani svědka P., pak přehlíží, že objektem trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (tj. oním zájmem , jemuž je skrze danou skutkovou podstatu poskytována ochrana) je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky tyto obsahující a s prekursory (viz ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Zvláštní část (§140 – 421). Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2862.). Skutečnost, že obviněný neoprávněně jiné osobě prodal psychotropní látku (třebaže šlo o léčivý přípravek tuto obsahující), čímž vytvořil stav spočívající v možném – nikoliv nutném – ohrožení jiného v důsledku nakládání s takovou látkou, se zcela zřetelně podává již ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně.
38. Z hlediska posouzení konkrétní společenské škodlivosti jednání obviněného je tak významná toliko ta skutečnost, že svědku P. poskytl polovinu tablety daného léku o hmotnosti 0,178 gramu. Základní skutková podstata trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku přitom nestanovuje – na rozdíl od trestných činů podle §284 či §285 tr. zákoníku – žádnou minimální kvantitativní hranici co do množství omamné či psychotropní látky, přípravku tuto obsahujícího, prekursoru nebo jedu , s nimiž pachatel neoprávněně nakládá, popř. které vyrobí. Platí přitom, že ne každé neoprávněné nakládání, byť se sebemenším množstvím takové látky je nezbytné posoudit jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (viz VICHEREK, R. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2247-2248.). Lze tedy konstatovat, že pokud by se obviněný dopustil toliko přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, bylo by na místě patřičně zvažovat, zda daný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti, a to za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
39. V případě obviněného však platí, že jeho jednání se zcela zřejmě nepohybuje na samé spodní hranici trestnosti, a to proto, neboť se obviněný nedopustil pouze základní skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž současně svým jednáním naplnil i jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čímž je zvyšována konkrétní společenská škodlivost jeho trestného činu. Zcela nad rámec výše uvedeného pak lze dodat, že v případě obviněného lze dokonce hovořit o speciální recidivě, spáchané za velmi obdobných skutkových okolností, poněvadž nejenže byl obviněný trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 44 T 22/2017, jenž nabyl právní moci dne 23. 7. 2017, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale jak je ze skutkové věty tohoto rozhodnutí zřejmé, šlo o prakticky identické jednání (prodej fragmentu tablety Subuxone na XY náměstí u stanice metra XY) [viz č. l. 44].
40. Konečně poslední část dovolací argumentace obviněného se týká otázky jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem dne 8. 9. 2020, kdy obviněný namítá, že mu nebylo doručeno vyrozumění o jeho konání, pročež nebylo možné veřejné zasedání konat bez jeho osoby.
41. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné na úvod předestřít, že obviněný nesprávně namítá porušení §263 odst. 4 tr. řádu, neboť v době konání veřejného zasedání se nenacházel ve smyslu daného ustanovení ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody (jak je zřejmé z opisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob ve vztahu k osobě obviněného a z výpisu z Centrální evidence vězněných osob Vězeňské služby České republiky – viz č. l. 123 a 156). Ostatně i sám obviněný v tomto směru uvádí, že v rozhodné době byl osobou bez domova, ne snad že by měl být omezen na osobní svobodě.
42. Jde-li o obviněným tvrzené porušení §233 odst. 2 tr. řádu, pak je třeba říci, že obviněný byl dle pokynu předsedy senátu na č. l. 122 o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměn (neboť odvolací soud neměl jeho účast ve veřejném zasedání za nutnou – srov. §233 odst. 1 tr. řádu). Zásilka adresovaná do vlastních rukou obviněného byla odeslána dne 4. 8. 2020, přičemž protože adresát nebyl zastižen byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí po dobu deseti dnů na poště, k čemuž byla obviněnému poštovní doručovatelkou dne 7. 8. 2020 zanechána výzva (viz zásilka na č. l. 124). Protože si obviněný zásilku v úložní době nevyzvedl, považoval se podle §64 odst. 4 tr. řádu desátý den od jejího uložení za den doručení. Postup podle §64 odst. 5 tr. řádu přitom v dané trestní věci nepřicházel v úvahu, neboť nešlo ani o některou z písemností uvedených v §64 odst. 5 písm. a) tr. řádu, ani tak předseda senátu nenařídil ve smyslu §64 odst. 5 písm. b) tr. řádu.
43. Jinými slovy vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému doručeno dne 17. 8. 2020 (a to fikcí podle §64 odst. 4 tr. řádu). Současně však bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno i obhájci obviněného, a to dne 4. 8. 2020. Jestliže tedy dne 8. 9. 2020 proběhlo před odvolacím soudem veřejné zasedání, byly pro takový postup splněny veškeré podmínky stanovené §233 odst. 1, 2 tr. řádu. Protože zároveň nebyly dány důvody bránící konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §263 odst. 4 tr. řádu, nelze ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu postupu odvolacího soudu ničeho vytknout.
44. Lze pouze dodat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 4 Tz 78/2006, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1463/2007 (v prvé věci totiž došlo k doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání až po jeho konání, ve druhé se obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody), na která poukazoval obviněný, řešily odlišnou situaci, a proto je nelze na poměry nyní projednávané trestní věci aplikovat.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
45. Dovolací argumentaci obviněného O. C. Nejvyšší soud nepřijal. Protože ale přinejmenším část jeho námitek – byť zjevně neopodstatněných – odpovídala jím deklarovaným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 2. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.