ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.41.2013:45
sp. zn. 2 Afs 41/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: multigate,
a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem
se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje,
se sídlem Liberec, U Jezu 642/2a, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2011 ,
č. j. KULK 82811/2011/ODL/70, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2013, č. j. 59 A 5/2012 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne
4. 11. 2011, č. j. KULK 82811/2011/ODL/70 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) bylo
na základě ustanovení §114 odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů, zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí o přeplatku vydanému Městským úřadem
Frýdlant (dále jen „správce daně“) ze dne 1. 9. 2011, č. j. 34316/2011/OFOZU/ZJ/3,
a rozhodnutí o přeplatku bylo potvrzeno. Rozhodnutím správce daně nebylo vyhověno žádostem
žalobce podle §155 daňového řádu o vrácení přeplatku na místním poplatku ve výši 100 968 Kč
za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2010 a druhé čtvrtletí roku 2011 (terminá l Multi lotto) a za období
od 24. března do 31. března 2011 (Kajot). Z hlediska práva hmotného se toto rozhodnutí opírá
o §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o místních poplatcích“), obecně závazné vyhlášky města Frýdlant č. 3/2010 a 9/2010
(dále též jen „obecně závazné vyhlášky“) a zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných
hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“). Rozsudkem krajského soudu
ze dne 21. 3. 2013, č. j. 59 A 5/2012 - 95, byla žaloba zamítnuta.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že město Frýdlant při
formulování obecně závazných vyhlášek postupovalo v souladu se zákonným zmocněním
uvedeným v §14 odst. 2 zákona o místních p oplatcích; tyto vyhlášky přesně a bez možnosti
jiného výkladu stanoví, co je předmětem poplatku a v jakém rozsahu, kdy vzniká a zaniká
ohlašovací a poplatková povinnost, a rovněž stanoví i sazbu poplatku. Oprávnění obce vybírat
poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
podle jiného právního předpisu je jí přiznáno v §1 písm. g) zákona o místních poplatcích. Podle §50
odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i lote rie a jiné podobné hry, které
nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona s tím, že v povolení budou všechny
podmínky provozování podrobně stanoveny a použije se přiměřeně ustanovení části první
až čtvrté zákona. Krajský soud nemá pochyb, že povol ení udělené žalobci Ministerstvem financí
je právě povolením podle §50 odst. 3 zákona o loteriích. V tomto povolení je uveden i způsob
provozování této hry, tj. je zde uvedeno, že se jedná o centrální loterijní systém (dále též „CLS“)
s centrální řídící jednotkou, místními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska
poplatkové povinnosti je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho
je povolená loterie provozována. Krajský soud s žalobcem souhlasil v tom směru, že nelze
zaměňovat pojmy loterie a jiná podobná hra s pojmem zařízení, na němž je provozována. V rámci
druhů loterií a jiných podobných her převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo
spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu takové hry, a toto zař ízení je pak v povolení
specifikováno. Do této kategorie patří také hry provozované prostřednictvím CLS, které by bez
povolení herního zařízení nebylo možné provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné
považovat za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále
též „JTHZ“) takové zařízení, které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku
realizovat celý herní proces podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o loteriích, a proto předmětem
místního poplatku je centrální jednotka a jeden (každý) kus interaktivního videoloterního
terminálu (dále též jen „VLT“). Tomu odpovídá i stanovisko zaujaté Ústavním soudem v nálezu
ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (všechny nálezy Ústavního soudu jsou dostupné
na http://nalus.usoud.cz). Na tomto základě pak krajský soud vyslovil nesouhlas s názorem
žalobce, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale
nikoli již provozování JTHZ nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení. Podle §50 odst. 3
zákona o loteriích totiž ministerstvo žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry,
a to prostřednictvím CLS, tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami
a připojenými koncovými interaktivními VLT. Jestliže tedy ministerstvo povolilo provozování
loterie nebo jiné podobné hry, argumentací a maior ad minus povolilo i jednotlivé koncové VLT. Jsou
tedy naplněny obě podmínky předvídané §1 písm. g) a §10a zákona o místních poplatcích, tj. jak
existence povolené loterie nebo jiné podobné hry provozované prostřednictvím JTHZ, tak
povolení tohoto JTHZ ministerstvem podle jiného právního předpisu. Žalobce nadto splnil svou
ohlašovací povinnost ve vztahu ke správci daně.
Co se týče tvrzeného nároku žalobce na vrácení uhrazeného místního poplatku, krajský
soud nejprve zkoumal, zda bylo ze strany žalobce plněno bez právního důvodu, přičemž dospěl
k závěru, že nikoli. Jelikož žalobce provozuje na území města Frýdlant celkem 40 ks JTHZ,
vznikla mu poplatková povinnost, a tu dobrovolně splnil. Do podání žádosti o vrácení přeplatku
tuto povinnosti relevantním způsobem nerozporoval, pouze vyjádřil jistou pochybnost
či výhradu. Jelikož tedy správce daně neevidoval ve prospěch žalobce vratitelný přeplatek,
nemohl vyhovět ani žádosti o jeho vrácení v režimu §155 daňového řádu. Krajský soud
se vyjádřil také k novele zákona o místních poplatcích, provedené zákonem č. 183/2010 Sb.,
a připomněl, že ani Ústavní soud neshledal, že by byla v rozporu s ústavním pořádkem (viz nález
ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12). Obdobně nedospěl ani k závěru o nicotnosti rozhodnutí
správce daně. Nad rámec předestřené argumentace závěrem doplnil, že přijetím novely zákona
o loteriích č. 300/2011 Sb., která přinesla mj. legis lativní vymezení centrálního loterijního systému [§2
písm. l) zákona o loteriích], prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry, a definici
provozování sázkových her, loterií nebo jiných podobných her (§50 odst. 6 zákona o loteriích)
byly potvrzeny i argumentační závěry správce daně a žalovaného a tato novela koresponduje také
s rozhodovací činností Ústavního soudu.
Proti tomuto rozsudku brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti, která se z podstatné části shoduje s obsahem žaloby,
za zásadní označil otázku existence povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hra cí
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu
i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami CLS. Má za to, že tuto otázku neposoudil
krajský soud správně mj. proto, že při výkladu dotčen ých právních předpisů nepostupoval
v souladu s ústavně konformním výkladem zákona o místních poplatcích, a dále proto,
že nedodržel některé ústavní zásady daňového řízení (jmenovitě zásady in dubio pro libertate a zákaz
zneužití pravomoci). Stěžovatel opakovaně namítá, že jím provozovaná zařízení nelze podřadit
pod pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu , a tudíž
ani zpoplatnit podle §10a zákona o místních poplatcích.
Rozhodnutími Ministerstva financí bylo stěžovateli podle §50 odst. 3 zákona o loteriích
povoleno provozovat loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím Centrálního loterijního
systému (CLS) pod několika obchodními názvy a byl schválen mj. všeobecný loterijní plán a herní
plány CLS a stanoveny podmínky, za nichž je možno tuto loterii nebo jinou podobnou hru
provozovat. Pokud by se stěžovatel rozhodl, že bude koncová zařízení provozovat v další
provozovně nebo ve větším počtu, pak Ministerstvo financí vydává rozhodnutí, kterým
se předchozí rozhodnutí doplňuje, a to tak, že ministerstvo schválí provozování a umístění
dalších hráčských stanic. Není tedy doplňován výrok „povoluje“, nýbrž výrok „schvaluje“.
Za základní argument žaloby i kasační stížnosti tak stě žovatel označuje skutečnost,
že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné hry, nikoli jednotlivého
technického zařízení. I kdyby povolení loterie nebo jiné sázkové hry představovalo povolení,
které je zmíněno v §10a zákona o místních poplatcích, nelze hovořit o povolování koncových
zařízení (tedy jednotlivých VLT), neboť ta jsou rozhodnutím ministerstva schvalována.
Stěžovatel je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu jiné technické herní
zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného pr ávního předpisu podle standardních výkladových
metod, tj. za použití výkladu gramatického, systematického, logického, eventuálně historického
a teleologického. Gramatickým výkladem pak dochází k závěru, že zpoplatněno může být jen
to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru a které je současně povoleno
ministerstvem. Ustanovení §10a zákona o místních poplatcích zpoplatňuje výherní hrací přístroje
(VHP) na straně jedné, a jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí na straně druhé.
Zákon o loteriích však o vydávání povolení k JTHZ výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona
o loteriích předpokládá vydávání povolení k provozování jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož
zákona vydávání povolení loterií a jiných podobných her. Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo
na základě zákona o loteriích povoluje pouze loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje,
tomboly, kursové sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario je tedy vyloučena pravomoc
ministerstva vydávat povolení k provozování JTHZ. Pokud je zpoplatňování VHT a JTHZ upraveno
týmž ustanovením zákona o místních poplatcích, stěžovatel (za použití pravidla a simili) dovozuje,
že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž provozování je povoleno podle zákona o loteriích, měla
by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ, která taktéž jsou povolována ministerstvem.
V této souvislosti stěžovatel namítá nesrozumitelnost a nejednoznačnost znění zákona
o místních poplatcích po novele provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Dle jeho názoru odlišná
úprava zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích nedává subjektu jednoznačnou
odpověď na otázku, co poplatkové povinnosti podléhá. Bylo-li úmyslem zákonodárce zpoplatnit
vedle VHP také JTHZ, měl tak učinit srozumitelnou formou, která neumožňuje více výkladů.
To si zákonodárce zjevně uvědomil, když přijal posléze další novelu zákona o místních
poplatcích, a to zákon č. 300/2011 Sb., kterým byl §10a zákona o místních poplatcích
konkretizován v tom směru, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístro j podléhá každý
povolený hrací přístroj definovaný v §2 písm. e) zákona loteriích, každý koncový interaktivní
videoloterní terminál definovaný v §2 písm. l) zákona o loteriích a každé herní místo lokálního herního
systému definovaného v §2 písm. n) zákona o loteriích. Před touto novelou interaktivní
videoloterní hry nespadaly pod sázkové hry dle §2 písm. e) zákona o loteriích. I když z důvodové
zprávy přímo nevyplývá, že by šlo pouze o formulační změnu, dovozuje stěžovatel, že motivem
přijetí nové právní úpravy byl pocit zákonodárce, že dosavadní právní úprava není jasná
a jednoznačná. Právě z tohoto důvodu je třeba při výkladu pojmu jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí užít zásady in dubio pro libertate pro jednostranný charakter daňového práva
a nutnosti zákonného podkladu pro výběr daní a poplatků (to vyplývá například z nálezů
Ústavního soudu č. 16/1994 Sb., sp. zn. I. ÚS 643/06 či sp. zn. IV. ÚS 29/05; obecněji, v rovině
konfliktu dvou možných výkladů právní normy, i z rozsudků Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 178/2005 - 64 a č. j. 7 Afs 54/2006 - 156; všechny rozsudky Nejvyššího správního
soudu jsou dostupné z www.nssoud.cz). To stěžovatel opakovaně namítal, avšak krajský soud
se s tímto argumentem nevypořádal. Pokud závěry napadeného rozsudku krajský soud opřel
o výklad historický a teleologický, pak tímto způsobem lze korigovat jiné výkladové metody
pouze tehdy, pokud jde o výklad nejvíce šetřící hodnoty, na nichž je ústavní řád České republiky
založen. Nad rámec výše uvedeného stěžovatel podotýká, že §2 zákona o loteriích vymezuje
pouze, co se rozumí loterií nebo jinou podobnou hrou, nikoli co je interaktivní videoloterní terminál (VLT),
a že pouze zákon o loteriích může upravit, který správní orgán může povolit provozování loterie
nebo jiné podobné hry, případně jiného technického herního zařízení. Správce daně je pak
povinen respektovat nejen dikci zákona o místních poplatcích, ale také zákona o loteriích, neboť
se jedná o právní předpisy téže právní síly a je nutné je aplikovat v souladu. Cituje-li krajský soud
příslušné metodické sdělení Ministerstva financí, stěžovatel poukazuje na fakt, že v režimu §50
odst. 3 zákona o loteriích je možné povolit pouze loterii nebo jinou podobnou hru, ale nikoli JTHZ
(na rozdíl od VHP, jehož povolení předvídá §17 zákona o loteriích). Stěžovatel opětovně
zdůrazňuje, že povolení k provozování JTHZ zákon o loteriích neupravuje, a není tedy právního
předpisu, který by Ministerstvo financí opravňoval k jeho vydání. Navíc podotýká, že předmětný
místní poplatek není standardním poplatkem, nýbrž daní, neboť se za něj neposkytuje žádný
ekvivalent.
Stěžovatel dále upozorňuje, že pokud krajský soud argumentuje nálezem Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, opomíjí, že se tento nález týkal nikoli otázky zpoplatnění
výherních hracích přístrojů a obdobných herních zařízení, ale oblasti veřejného pořádku, a proto
jím v nyní souzené věci nelze argumentovat. Z nálezu vyplývá, že širšího pojmu výherní hrací
přístroj je nutno užít v kontextu dalších obecných a společných, přechodných a závěrečných
ustanovení zákona o loteriích, nikoli že se jej použije v kontextu zákona o místních poplatcích,
neboť o místních poplatcích se zákon o loteriích nezmiňuje. Krajský soud se tedy dle mínění
stěžovatele s žalobní argumentací týkající se tohoto nálezu ve svém rozsudku dostatečně
nevypořádal, ačkoli se o tento nález opírá.
Další série kasačních námitek se týká technických aspektů provozovaných zařízení.
Provozování loterie nebo jiné podobné hry je prováděno prostřednictvím Centrálního loterijního
systému (CLS), což je funkčně nedělitelné technické zařízení, kterým je elektronický systém
tvořený centrální řídící jednotkou, místní kontrolní jednotkou a neomezeným počtem
připojených koncových interaktivních videoloterních terminálů, tvořící po funkční stránce jeden
celek. Interaktivní videoloterní terminál (VLT) je pouze jednou z částí CLS. Při srovnání s VHP
je zřejmé, že se jím rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické
zařízení s ovládáním určeným jen pro jednoho hráče. Vzhledem ke spojení pojmů výherní hrací
přístroj a jiné technické herní zařízení do téhož ustanovení zákona o místních poplatcích stěžovatel
předpokládá, že se jedná o zařízení podobná, příbuzná. Z tohoto důvodu by měla být dána
kompaktnost a funkční nedělitelnost i v případě JTHZ, přičemž tyto vlastnosti je nutné odvodit
od průběhu sázkového procesu, kterým se rozumí vklad finančních prostředků do hry, uzavření
sázky, průběh jednotlivé hry a její výsledek. VHP i JTHZ by tedy měly být schopny uskutečnit
všechny tyto prvky sázkového procesu. Fakticky však VLT není funkčně nedělitelným
technickým zařízením (slouží jen jako zobrazovací zařízení, ale k vygenerování prohry či výhry
dochází v CLS) a sám o sobě nemůže sloužit k provozování loterií, což vyplývá také z vymezení
CLS v jednotlivých rozhodnutích Ministerstva financí. Správcem daně jsou však zpoplatňována
výlučně koncová zařízení, nikoli VLT spolu s centrální řídící jednotkou.
Podle stěžovatele také krajský soud neposoudil řádně otázku existence přeplatku
a podklady, které pro takové rozhodnutí musí správce daně mít a k důkazu užít, čímž své
rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. Místní poplatek musí být pravomocně předepsán
(vyměřen), aby bylo možno zkoumat, zda přeplatek existuje, či nikoli. Evidence daní je podle
stěžovatele administrativní postup, který slouží k zaznamenání daňových povinností, přičemž tyto
záznamy samy o sobě mají informativní charakter. Zaevidovány mohou být pouze takové daňové
povinnosti, které byly řádně stanoveny (platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem
nebo hromadným předpisným seznamem). Daňový řád tedy nepřipouští stanovení daně bez
vydání rozhodnutí; to je, jakožto výsledek vyměřovacího řízení, nezastupitelnou podmínkou pro
předepsání daně do evidence daní. Není taktéž srozumitelné, proč krajský soud hovoří o 40 ks
provozovaných zařízení, když ve skutečnosti jich bylo na území města Frýdlantu provozováno
v rozhodné době toliko cca 7 ks. Tento nesoulad vyvolává dle názoru stěžovatele zmatečnost
a vnitřní rozpornost (tedy nesrozumitelnost) napadeného rozsudku. Stěžovatel rovněž nesouhlasí
s tím, že postup správce daně relevantním způsobem nerozporoval a v této souvislosti odkazuje
na jím podaná „ohlášení s výhradou“, v nichž jednoznačně vyjadřuje nesouhlas s výší poplatku,
respektive se samotným zpoplatněním. Veden rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, se domnívá, že správce poplatku nedostál své povinnosti
vydat platební výměr, a proto je jeho rozhodnutí o (nevrácení) přeplatku na místním poplatku
předčasné. Jelikož je otázka existence povinnosti vydat (nikoli jen konkludentní) platební výměr
ve výše popsaných případech předmětem řízení před rozšířeným senátem zdejšího soudu,
navrhuje stěžovatel přerušit řízení do doby, než bude rozšířeným senátem rozhodnuto.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na svá dřívější stanoviska
a kasační stížnost navrhl jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnost i rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospěje -li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. například
rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, zveřejněný pod č. 1389/2007 Sb. NSS,
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, zveřejněný pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne
11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, zveřejněný pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne
17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, zveřejněný pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li Nejvyšší
správní soud z výše uvedeného pojetí nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat,
že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
Stěžovatel předně v napadeném rozsudku postrádá závěr krajského soudu ohledně
žalobní námitky, poukazující na nezbytnost aplikace právní zásady in dubio (pro) mitius
(respektive in dubio pro libertate). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace této zásady
předpokládá existenci vícero (nejméně dvou) obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení
právního předpisu. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepovažoval ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí výklad, nenašla uvedená zásada
v odůvodnění napadeného rozsudku žádný odraz. Absence jakýchkoli pochyb o neexistenci
dvojího výkladu vyplývá například z odstavce třetího na straně třetí, v němž krajský soud
konstatoval, že: „[o]statně skutečnost, že formulace vyhlášky reálně nepřipouštěla ‚více‘ možností výkladu,
vyplývá z toho, že sám žalobce svou poplatkovou povinnost řádně a v souladu s vyhláškou splnil.“.
Se stěžovatelem lze maximálně souhlasit v tom, že se krajský soud s touto námitkou mohl
vypořádat podrobněji, nicméně přestože tak neučinil, je z jeho rozhodnutí plně seznatelné, proč
v souzeném případě zásadu „in dubio mitius“ neaplikoval. K otázce, zda k porušení stěžovatelem
namítané zásady skutečně došlo, bude pojednáno dále.
Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, je otázka existence přeplatku a dále pochybnosti o řádném zohlednění podkladů, které
pro takové rozhodnutí musí správce daně mít a užít je k důkazu. Krajský soud se údajně nijak
nezabýval okolnostmi vyměření místního poplatku a zejména rezignoval na zjištění, zda byl
poplatek řádně předepsán (vyměřen). K tomu je třeba uvést, že ačkoli na tuto námitku krajský
soud nereagoval výslovně, je zřejmé, že otázku existence (vratitelného) přeplatku při svém
rozhodování reflektoval; to je patrno z odstavců prvního a druhého na straně šesté odůvodnění
napadeného rozsudku, kde se uvádí, že žalobci ve vztahu ke správci daně nemohl přeplatek
vzniknout, respektive že správce daně postupoval správně, když žádost o vrácení přeplatku
na místním poplatku zamítl, neboť žádný vratitelný přeplatek ve vztahu k žalobci neevidoval.
S tím souvisí také námitka, že se krajský soud opomněl zabývat způsobem vyměření
místního poplatku. Jak vyplývá z kasační stížnosti, stěžovatel má za to, že dokud není vydán
pravomocný platební výměr, není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán, a proto nelze
ani rozhodovat o existenci či neexistenci takového přeplatku. Je povinností správce daně vydat
(nikoli jen „konkludentní“) platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas s úhradou
poplatku nebo s jeho výší; tato problematika je předmětem rozhodování rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že takto formulovaná námitka se objevuje poprvé až v kasační stížnosti, a proto se k ní krajský
soud ani vyjádřit nemohl. Věcně se touto otázkou nebude zabývat ani Nejvyšší správní soud,
neboť kasační stížnost (její část) není přípustná, op írá-li se o důvody, které stěžovatel řádně
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu je rovněž namítána v souvislosti
s výtkou, že krajský soud na str. 5 a 6 uvedl, že stěžovatel provozuje na území města Frýdlant
celkem 40 ks JTHZ, ve skutečnosti se však jeho poplatková povinnost vztahovala v předmětném
období pouze k 7 ks JTZH. Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že tato věcná
nesprávnost je v odůvodnění napadeného rozsudku vskutku uvedena; je tak třeba posoudit, zda
tato skutečnost již sama o sobě způsobuje stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, či obecněji vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost, či jde-li pouze
o zřejmou nesprávnost či chybu v psaní či jiný marginální argumentační deficit, který může být
korigován a napraven kasačním soudem. Dle názoru Nejvyššího správního soudu i přes
evidentně nesprávný údaj o počtu stěžovatelem provozovaných JTHZ, nemohou vyvstat
rozumné pochybnosti o tom, kolik JTHZ v rozhodném období skutečně podléhalo poplatkové
povinnosti podle §10a zákona o místních poplatcích. Množství provozovaných
(a zpoplatňovaných) JTHZ nebylo sporné; samotný počet těchto přístrojů pak není z pohledu
sporných otázek, předestřených zdejšímu soudu k posouzení, rozhodující. Z obsahu kasační
stížnosti je ostatně zřejmé, že tyto pochybnosti nevyvstaly ani žádnému účastníku správního
řízení; stěžovatelova argumentace přitom ustala na pouhém kon statování shora popsaného
nesprávného či nesrozumitelného údaje v odůvodnění rozsudku krajského soudu. S ohledem
na výše uvedené tedy zdejší soud ani v tomto směru neshledal důvody pro zrušení napadeného
rozsudku.
Stěžovatel konečně vytýká krajskému soudu absenci důvodů, pro které se argumentačně
opřel o nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, který na řečenou
problematiku nedopadá (tento nález posuzoval ústavní konformitu vyhlášky vydávané
k provedení zákona o loteriích, nikoli vyhlášky k provedení zákona o místních poplatcích). Není
též zřejmé, jaké závěry krajský soud z tohoto nálezu dovozuje. K tomu je třeba uvést, že pro
použitelnost názoru vysloveného Ústavním soudem není nutně rozhodující, zda se věcně týkal
otázek zpoplatňování či regulace loterijních systému obcemi. Krajský soud jej v dané věci použil
na podporu názoru, že součástí povolení Ministerstva financí, vydaného dle ustanovení §50
odst. 3 zákona o loteriích, je i definice umístění jednotlivých koncových herních zařízení. Jakkoli
tato argumentace vskutku není pro řešenou problematiku příliš přiléhavá, je zřejmé, proč
ji krajský soud použil; tento argumentační deficit rozhodně nemůže vyvolávat nesrozumitelnost
rozsudku, jak se toho dovolává stěžovatel.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku věcně a přezkoumatelně
vypořádal všechny řádně a včas uplatněné žalobní námitky. Kasační důvod ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tak naplněn není.
Stěžovatel se dále v úvodu kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., aniž však v konkrétní rovině uvádí, v čem skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu (což mělo vést krajský soud ke zrušení rozhodnutí žalovaného). Pro řízení
o kasační stížnosti platí nicméně přísná dispoziční zásada. Ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá
stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů
(skutkových a právních) soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí
za nezákonné. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena takto vymezeným rámcem a soud
se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, pokud ovšem nejde
o vadu, k níž musí přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Jelikož tedy
stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje naplnění shora citovaného kasačního důvodu,
ve vztahu k posuzované věci se Nejvyšší správní soud ani nemůže uvedenou námitkou věcně
zabývat.
Pokud jde o kasační důvody opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
stěžovatel předně nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace ustanovení §10a odst. 1 zákona
o místních poplatcích v rozhodném znění, neboť namítá, že VLT nelze považovat za jiné technické
herní zařízení, nadto VLT nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod
poplatkovou povinnost dle citovaného ustanovení.
Před vlastním vypořádáním této klíčové námitky považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné zrekapitulovat alespoň stručně historický vývoj dotčené právní úpravy. Dne
16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým se mění mj. právě zákon o místních
poplatcích. Na základě této novely zákona o místních po platcích mohly obce zavést obecně
závaznou vyhláškou nejen (již existující) poplatek za výherní hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti
na §17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem
financí. Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi narazila na pochybnosti
ohledně definice pojmu JTHZ, a tím pádem také polemiku o oprávněnosti obecních úřadů,
jakožto správců daně, vybírat předmětný místní poplatek za VLT. Tyto pochybnosti ukonč ila,
s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která
novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn
předmět místního poplatku dle §10a tak, že mu podléhal nejen kaž dý povolený výherní hrací přístroj
[§2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál [§2 písm. l)
zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního herního systému [§2 písm. n) zákona
o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická nekonzistence mezi zákonem o místních
poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem jiné technické herní zařízení nebyl zákonem
o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících se zřízením
jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl
novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i) zákon o loteriích, byl §10a zákona
o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
S ohledem na shora popsané námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval
nejprve posouzením dílčí otázky, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení podřadit
i stěžovatelem provozované videoloterní terminály.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že pokud je JTHZ upraveno ve s tejném ustanovení
zákona jako VHP, půjde z povahy věci o takové zařízení, které je VHP podobné či příbuzné,
přesto však o VHP nejde, a to s ohledem na jeho jiné technické parametry či funkce. Dále
stěžovatel dovozuje, že je-li VHP kompaktním a funkčně nedělitelným zařízením, které
je schopno uskutečnit všechny fáze sázkového procesu (od vkladu finančních prostředků do hry,
přes uzavření sázky, další průběh hry až po její výsledek), měl by být schopen tyto funkce zastat
také VLT; ten však je pouhým zobrazovacím zařízením, protože k vygenerování výhry či prohry
dochází v centrálním loterijním systému (centrální řídící jednotce). Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že z hlediska technického (míněno vnitřního technického
uspořádání) budou mezi VHP a JTHZ existovat rozdíly. Pokud by však tato zařízení musela
fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem z žádného
ustanovení zákona dovodit nelze), byla by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“ VHP. Pak
se ovšem nutně nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl
a samostatně ji zpoplatňoval (postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou v §17
odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-technického
hlediska, má význam i vnímání VHP či VLT jejich běžnými uživateli. Nejvyšší správní soud
má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na VHP a VLT;
z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek
co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry
dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním systému
(v případě VLT). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLP; v obou
případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nachází. Tento fakt ostatně zcela
jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kdy
zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných zařízení je na samém okraji
společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními
externalitami, ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích (viz bod
39. nálezu).
Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo
výsledkem pozměňovacího návrhu Senátem v rámci projednávání zmiňovaného zákona, není
možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody prezentované
předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2102; tímto nálezem bylo konstatováno, že při projednávání
zákona nebyla porušena legislativní pravidla) je však zřejmé, že kromě důvod ů fiskálních byl
motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na naposledy zmíněná zařízení nárůst počtu
VLT na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace ze strany municipalit.
Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení ve smyslu
§10a zákona o místních poplatcích tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen funkci fiskální
(zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec na svém území
přinejmenším nevítá).
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení
podléhající místnímu poplatku – JTHZ nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení,
ve srovnání se stávajícími VHP, neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální.
Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa),
které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci
ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rych lého technického vývoje v této
oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy
obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní
zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat.
Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že použitím historického a teleologického výkladu
koriguje jazykový výklad zákona (pojmu jiné technické herní zařízení) způsobem pro stěžovatele
nepříznivějším, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady in dubio pro libertate),
ani zde mu nelze přisvědčit. Použitím zmiňovaných výkladových metod dospěl krajský soud
principiálně ke stejným závěrům jako zdejší soud, přičemž (jak bylo již výše uvedeno) šlo fakticky
o nalezení konkrétního významu neurčitého právního pojmu použitého zákonodárcem.
V takovém případě již ze samotné podstaty nelze ustat na výkladu jazykovém a je nutno aplikovat
další interpretační metody. Interpretaci předmětného pojmu podanou krajským soudem považuje
zdejší soud (z důvodů výše uvedených) za přiléhavou. Aby vůbec mohlo dojít ke stěžovatelem
tvrzenému pochybení, musel by tomuto výkladu být postaven rovnocenný konkurenční výklad
práva, nikoliv pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio pro mitius
nepřipadá v úvahu. Právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně formalistických
až technických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem. Proto ho nelze
považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem a Nejvyšší správní
soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio pro mitius. Lze proto přijmout dílčí závěr, a sice,
že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý
v ustanovení §10a zákona o místních poplatcích.
Poté, co byl vyložen pojem jiné technické herní zařízení, je nutné, ve shodě s námitkami
kasační stížnosti, posoudit naplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti dle §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích, a sice zda je toto JTHZ Ministerstvem financí povoleno,
respektive povolováno. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí v současné
době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3 zákona
o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž touto jinou hrou se v jeho případě rozumí hra MULTI
LOTTO (a jiné provozované hry na stejné bázi, byť je stěžovatel v kasační stížnosti výslovně
nezmiňuje), kterou provozuje prostřednictvím Centrálního loterijního systému tvořené ho
centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými zařízeními (VLT); ty
ovšem, dle jeho názoru, nelze s pojmem hry jako takové ztotožňovat.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že pojem loterie nebo jiná
hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví
představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního,
materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od stěžovatele však
zdejší soud vnímá ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto
ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně
v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování
podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě
zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním,
vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení
všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro
všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě
i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném
počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i stěžovatelem
provozovaná hra MULTI LOTTO (což stěžovatel nerozporuje), je tedy nutné vnímat ja ko
nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy
provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven
či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení,
ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“,
není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty
takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě
změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze
si tudíž představit i situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich
přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění
těchto dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní
povolení je tedy fakticky vydáváno (i když §50 odst. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí)
cum clausula rebus sic stantibus, tj. s výhradou změny poměrů, která v procesním právu nezakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup předvídán ustanovením §101
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se podle §45
odst. 1 zákona o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií a jiných her. Lze jistě namítnout,
že zákon o loteriích na zmiňovaný procesní postup neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak
nepochybně o deficit úpravy tohoto zákona, nicméně takový postup se nejen nepříčí podstatě
povolování těchto specifických činností, ale stěžovatelem byl fakticky akceptován, neboť o změnu
povolení ministerstvo požádal.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto
koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle
§50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a z ákona o místních poplatcích.
Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3
zákona o loteriích) nevede, při použití klasických interpretačních, metod k dvojímu výkladu,
z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio
pro libertatum, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. To,
že stěžovatel svou procesní obranu proti rozhodnutím žalovaného a správce daně založil
na takové interpretaci §10a zákona o místních poplatcích, aby mu její aplikace byla ku prospěchu,
nesvědčí samo o sobě o existenci dvojího (vícerého) možného výkladu této právní normy.
Co se týče další argumentace stěžovatele, podřaditelné pod kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., konkrétně tvrzení o nesprávném posouzení možnosti vrácení „přeplatku
na místním poplatku“ stěžovateli, zde Nejvyšší správní soud může plně odkázat na odůvodnění
rozsudku krajského soudu, který se ke shodné žalobní námitce vyjádřil přiléhavě na straně 5
a 6. Nad jeho rámec je vhodné uvést, že úvahy krajského soudu zcela korespondují s judikaturou
zdejšího soudu. Ten k problematice vrácení přeplatku na dani (či analogicky na poplatku)
například v rozsudku ze dne 6. 8. 2008, č. j. 1 Afs 101/2008 - 60, uvedl, že „[z]koumá-li správce daně
podmínky pro vrácení přeplatku (§64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), zkoumá nejprve,
zda vůbec nějaký přeplatek daňovému subjektu vznikl a zda- li jej na některé z daní eviduje. Zjistí-li, že tomu
tak je, zkoumá další podmínky pro zacházení s ním; zkoumá totiž nejprve, zda neeviduje on sám nebo některý
z jiných správců daně nedoplatek téhož daňového subjekt u. Až v situaci, kdy tomu tak není, je oprávněn takový
vratitelný přeplatek vydat, vrátit. Pokud však dospěje k závěru, že žádný přeplatek neeviduje, žádost o vrácení
přeplatku zamítne.“ Ač se tento rozsudek vztahuje k předchozí úpravě správy daní, jeho závěry lze
bez obtíží plně vztáhnout i na §155 daňového řádu, neboť mezi dřívější úpravou a úpravou
recentní není v posuzovaném ohledu relevantních rozdílů. Je zřejmé, že stěžovatelovy žádosti
o vrácení přeplatku na místním poplatku argumentačně vycházejí z opakovaně prezentovaného
právního názoru, že by jím provozovaná JTHZ neměla být podle §10a zákona o místních
poplatcích vůbec zpoplatněna; za této situace se pak stěžovatel domníval, že všechny platby, které
správci daně zaslal, správce daně přijal bez p rávního důvodu, a proto by mu je měl vrátit. Jak již
bylo podrobně vysvětleno výše, stěžovatelem zastávaný výklad §10a zákona o místních
poplatcích není udržitelný, a proto nelze vůbec uvažovat, že by stěžovateli mohl přeplatek
na místním poplatku z jím tvrzených důvodů vzniknout. Za této situace pak nebylo nutné
zkoumat další podmínky uvedené v naposledy citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud, jak je patrno z předchozích pasáží tohoto rozsudku, shledal
kasační stížnost jako nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona
plně obstojí. Nahrazena byla jen ne zcela přiléhavá dílčí právní argumentace napadeného
rozsudku, která však na ratio decidendi argumentace krajského soudu neměla zásadní vliv
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Zdejšímu soudu tak nezbylo,
než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s., rozsudkem kasační
stížnost zamítnout.
Závěrem zdejší soud uvádí, že obdobné názory ve vztahu k témuž stěžovateli vyslovil již
v některých svých dřívějších rozhodnutích, přiměřeně lze poukázat např. na rozsudek ze dne
4. 7. 2013, č. j. 2 Afs 40/2013 - 35.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu