ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.66.2013:39
sp. zn. 2 Afs 66/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
multigate a. s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem
Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
23. 5. 2013, č. j. 10 Af 17/2012 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto rozsudkem
krajský soud zamítl žalobu směřující proti rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje
ze dne 3. 11. 2011, č. j. KUJCK/26021/2011/OEKO, ze dne 9. 11. 2011,
č. j. KUJCK/35560/2011/OEKO a ze dne 11. 11. 2011, č. j. KUJCK/39412/2011/OEKO,
kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhod nutím o přeplatku vydaným Městským
úřadem Kaplice („správce poplatku“) dne 6. 6. 2011, č. j. 12295/2011, dne 18. 8. 2011,
č. j. 17926/2011, a dne 27. 9. 2011, č. j. 05126/2011. Těmito rozhodnutími správce poplatku
nevyhověl žádostem stěžovatele o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle
jiného právního předpisu dle ustanovení §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
[2.] Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce dne 15. 12. 2010,
18. 3. 2011 a 9. 6. 2011 zaplatil místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické zařízení povolené Ministerstvem financí (dále jen „místní poplatek za provozovaný
výherní hrací přístroj“) dle ustanovení §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích,
v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky města
Kaplice č. 1/2010, o mís tních poplatcích (dále jen „obecně závazná vyhláška města Kaplice“).
Výše poplatku činila 20 000 Kč (za 2 ks zařízení Multi lotto provozovaných nebo schválených
v období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010), 95 000 Kč (za 19 ks zařízení Multi lotto provozovanýc h
nebo schválených v období od 1. 1. 2011 do 31. 3. 2011) a 95 000 Kč (za 19 ks zařízení
Multi lotto provozovaných nebo schválených v období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011). Dne
25. 2. 2011, 23. 5. 2011 a dne 9. 8. 2011 žalobce podal žádost o vrácení uvedený ch částek,
protože uhrazený místní poplatek považoval ve všech případech za vratitelný přeplatek z důvodu
absence zákonného podkladu pro jeho vybírání. Správce poplatku těmto žádostem nevyhověl
s odůvodněním, že žádný vratitelný přeplatek ani v jednom případě nevznikl, neboť místní
poplatky byly vyměřeny na základě účinného právního předpisu.
[3.] Rozhodnutí správce poplatku napadl stěžovatel odvoláními, které žalovaný zamítl výše
uvedenými rozhodnutími. V odůvodněních především odmítl, že by žalobcem namítaná
ustanovení zákona o místních poplatcích a zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) byla
nesrozumitelná a umožňovala více výkladů ve vztahu k vybírání místních poplatků za „jiné
technické herní zařízení“. Dospěl tak k závěru, že žalobcem provozovaná zařízení podléhají
poplatkové povinnosti, neboť v rozhodném období účinné zákony i vyhláška města Kaplice
výběr místních poplatků za provozovaný výherní hrací přístroj umožňovaly a ž alobcem
provozované výherní hrací přístroje naplňovaly zákonnou definici „jiného technického herního
zařízení“.
[4.] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, v níž obšírně argumentoval
nezákonností jednotlivých rozhodnutí žalovaného, neboť se v nich nesprávně vypořádal
s odvoláními žalobce a dostatečně se nezabýval tvrzenými odvolacími důvody. Dle žalobce
žalovaný chybně interpretoval a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona o místních
poplatcích, zákona o loteriích a daňového řádu.
[5.] Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem napadeným nyní
projednávanou kasační stížností. V odůvodnění odmítl, že by žalobce správní poplatky zaplatil
bez zákonného důvodu a mohl tak žádat o vrácení vratitelného přeplatku. Krajský soud
zdůraznil, že stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce a město Kaplice vydalo
dotčenou obecně závaznou vyhlášku v souladu s právním řádem. Obec tedy měla právo poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj vybírat.
[6.] Podstatu žaloby krajský soud shledal v polemice, zda žalobcem provozované loterie nebo
podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému podléhají místnímu poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Jádro sporu krajský soud
shledal ve výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu“ dle §1 písm. g) zákona o místních poplatcích (v teh dy platném znění). S odkazem
na ustanovení §17 zákona o loteriích soud pod tímto pojmem ro zuměl takové zařízení, které
je odlišné od výherního hracího přístroje, je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo
jiné podobné hry. Zároveň soud považoval z hlediska poplatkové povinnosti za nerozhodné,
na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.
[7.] Soud odmítl směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“. Hry
provozované prostřednictvím centrálního loterního systému (jehož součástí jsou koncové
interaktivní videoloterní terminály) považoval za loterie a jiné p odobné hry, které může
Ministerstvo financí povolit na základě zmocnění dle §50 odst. 3 zákona o loteriích. V těchto
případech se přitom přiměřeně použijí ustanovení části první až č tvrté zákona o loteriích,
na základě nichž Ministerstvo financí žalobci povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry
prostřednictvím centrálního loterního systému. Argumentací a maiore ad minus dospěl soud
k závěru, že takto Ministerstvo financí povolilo i jejich provozování prostřednictvím jednotlivých
koncových videoloterních terminálů (stěžovatelem namítaný významový rozdíl slov „povoluje“
a „schvaluje“ přitom považoval za minimální).
[8.] Dle krajského soudu tedy byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby žalobcem
provozované loterie nebo jiné podobné hry bylo možno subsumovat pod zákonnou povinnost
platit místní poplatek. Proto ani nemohl vzniknout přeplatek ve smyslu §154 odst. 1 daňového
řádu a správce poplatku nepostupoval chybně, pokud žádosti žalobce zamítl.
[9.] Závěrem krajský soud připomněl další legislativní v ývoj v dané problematice a odmítl též
žalobní body uplatněné vůči náležitostem rozhodnutí správce poplatku. Soud odmítl též námitku
protiústavnosti novely zákona o loteriích jako nedůvodnou s poukazem na nález Ústavního
soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (publ. pod č. 39/2013 Sb.).
II. Obsah kasační stížnosti
[10.] Stěžovatel napadá uvedený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel rovněž namítá nicotno st rozhodnutí správce poplatku.
[11.] Nicotnost rozhodnutí správce poplatku stěžovatel považuje za první zásadní vadu
rozhodnutí krajského soudu i správce poplatku. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud opakovaně
namítá, že jeho zařízení místnímu poplatku nepodléhají, nemůže správce poplatku rozhodnout
o ne/existenci přeplatku na místním poplatku bez pravomocného platebního výměru jakožto
rozhodnutí vzešlého z vyměřovacího řízení (§139 odst. 2 daňového řádu). Stěžovatel připomíná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 – 62 (všechna
judikatura dostupná na www.nssoud.cz), dle kterého má správce poplatku povinnost vydat
platební výměr, pokud poplatník nesouhlasí s výší poplatku a tento nesouhlas kvalifikovaně
vyjádří (což učinil). Není-li pak vydán pravomocný platební výměr, není poplatek na daňovém
účtu poplatníka předepsán a nelze rozhodnout o existenci přeplatku. V této souvislosti stěžovatel
též navrhl přerušení řízení do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
který přezkoumává shora vymezenou právní otázku. Krajský soud se dle stěžovatele nikterak
nevypořádal s otázkou, zda byl poplatek stanoven na osobním daňovém účtu žalobce a zda byl
též řádně předepsán. Postrádá tak jakoukoli existenci byť konkludentního platebního výměru,
z čehož dovozuje absenci jakéhokoli podkladu pro rozhodnutí o existenci přeplatku. Navíc
některé části rozhodnutí pokládá za nesrozumitelná, poněvadž soud posuzuje otázky v žalobě
neuvedené.
[12.] Stěžovatel za zásadní dále označil otázku existence povin nosti platit místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami
tzv. centrálního loterijního systému (dále též „CLS“). V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí
se závěry Nejvyššího správního soudu vyřčenými v rozhodnutí z e dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013 - 26. Stěžovatel namítá nejasnost právní úpravy a odmítá směšování pojmu
„povoluje“ a „schvaluje“. Je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu „jiné technické
herní zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ podle
standardních výkladových metod, tj. za použití výkladu gramatického, systematického, logického,
eventuelně historického a teleologického. Gramatickým výkladem dochází k závěru,
že zpoplatněno může být jen to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru,
a které je povoleno ministerstvem. Z logického výkladu dovozuje, že ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích zpoplatňuje výherní hrací přístroje (VHP) na straně jedné, a jiná technická
herní zařízení (JTHZ) povolená Ministerstvem financí na straně druhé. Zákon o loteriích však
o vydávání povolení k JTHZ výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona o loteriích předpokládá
vydávání povolení k provozování jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož zákona vydávání
povolení loterií a jiných podobných her. Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo na základě zákona
o loteriích povoluje pouze loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje, tomboly, kursové
sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario je tedy vyloučena pravomoc ministerstva vydávat
povolení k provozování JTHZ. Pokud je zpoplatňování VHT a JTHZ upraveno týmž
ustanovením zákona o místních poplatcích, stěžovatel (za použití argumentu a simili) dovozuje,
že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž provozování je povoleno podle zákona o loteriích, měla
by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ, která jsou taktéž povolována ministerstvem.
[13.] Stěžovatel zároveň opětovně a obsáhle vytkl celkovou nejasnost právní úpravy, včetně
novel zákona o místních poplatcích, spočívající především v nejasnosti pojmu „výherní hrací
přístroj“ a jeho dopadu na interaktivní videoloterní terminály (IVT). S odkazem na zákon
o loteriích stěžovatel dovozuje, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý
povolený hrací přístroj, nikoli tedy hrací přístroj, prostřednictvím kterého jsou provozovány
sázkové hry. V případě IVT je takto povolováno v souladu s ustanovením §50 odst. 3 zákona
o loteriích provozování loterie nebo jiné podobné hry a nikoli provozování výherního hracího
přístroje, které podlehly místnímu poplatku. Navíc zákon o loteriích ani z ákon o místních
poplatcích žádným způsobem neupravuje pojem „jiné technické herní zařízení“, přičemž
má-li být jeho provozování zpoplatněno, musí zákon o loteriích přinejmenším stanovit,
že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování jiného technického herního zařízení
či zařízení, které by pod tento pojem spadalo. Zároveň stěžovatel argumentuje tím,
že Ministerstvo financí „povoluje“ loterii nebo jinou podobnou hru, avšak později „schvaluje¨“
provozování jednotlivých IVT. Tuto gramatickou odlišnost (mající na výběr poplatku zásadní
vliv) opomněl vzít v úvahu jak správce poplatku, tak krajský soud. Zároveň stěžovatel odmítl
argumentaci krajského soudu novelou zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích
provedenou zákonem č. 300/2011 Sb., protože ta potvrdila pouze předchozí nejasnost právním
úpravy umožňující vícero výkladů a nikoli předchozí záměr zákonodárce.
[14.] Další série žalobních námitek, s nimiž se podle tvrzení stěžovatele krajský soud
nevypořádal, se týká technických aspektů provozovaných zařízení. Provozování loterie nebo jiné
podobné hry je prováděno prostřednictvím Centrálního loterijního systému (CLS), což je funkčně
nedělitelné technické zařízení, kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou,
místní kontrolní jednotkou a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních
videoloterních terminálů, tvořící po funkční stránce jeden celek. Interaktivní videoloterní terminál
(VLT) je pouze jednou z částí CLS. Při srovnání s VHP je zřejmé, že se jím rozumí kompaktní,
funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným jen pro
jednoho hráče. Vzhledem ke spojení pojmů výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení
do téhož ustanovení zákona o místních poplatcích stěžovatel předpokládá, ž e se jedná o zařízení
podobná, příbuzná. Z tohoto důvodu by měla být dána kompaktnost a funkční nedělitelnost
i v případě JTHZ, přičemž tyto vlastnosti je nutné odvodit od průběhu sázkového procesu,
kterým se rozumí vklad finančních prostředků do hry, uzavření sázky, průběh jednotlivé hry a její
výsledek. VHP i JTHZ by tedy měly být schopny uskutečnit všechny tyto prvky sázkového
procesu. Fakticky však VLT není funkčně nedělitelným technickým zařízením (slouží jen jako
zobrazovací zařízení, ale k vygenerování prohry či výhry dochází v CLS) a sám o sobě nemůže
sloužit k provozování loterií, což vyplývá také z vymezení CLS v jednotlivých rozhodnutích
ministerstva.
[15.] Z důvodu zákonných nejasností a rozličných výkladů pak stěžovatel opakovaně a na více
místech upozorňuje na nutnost postupu dle zásady in dubio pro libertate.
[16.] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[17.] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázal na vyjádření, která učinil
v předchozím řízení, s tím, že je nebude nijak doplňovat.
IV. Vlastní argumentace soudu
[18.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19.] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospě je-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené; rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. například
rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS , ze dne 11. 8. 2004,
č. j. 5 A 48/2001 - 47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003,
č. j. 5 A 156/2002 - 25, publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází -li Nejvyšší správní soud z výše
uvedeného pojetí nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat, že nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
[20.] Stěžovatel předně vytýká údajnou nicotnost rozhodnutí správce poplatku. S tím souvisí
také námitka, že se krajský soud opomněl zabývat způsobem vyměření místního poplatku. Jak
vyplývá z kasační stížnosti, stěžovatel má za to, že dokud není vydán pravomocný platební výměr,
není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán, a proto nelze ani rozhodovat o existenci
či neexistenci přeplatku. V této souvislosti pak poukázal na povinnost správce daně vydat (nikoli
jen „konkludentní“) platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas s úhradou poplatku nebo
s jeho výší; tato problematika je předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012).
[21.] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato stěžovatelem formulovaná námitka
se objevuje poprvé až v kasační stížnosti, a proto se k ní krajský soud ani vyjádřit nemohl.
Meritorně se touto otázkou proto nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť kasační
stížnost (její část) není přípustná, opírá -li se o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v říze ní
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
K tomu Nejvyšší správní soud doplnil, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv
fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení
o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat,
aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před
soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším
stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené“ (srov. 8 Afs 48/2006 ze dne 25. 9. 2008,
publ. pod č. 1743/2009). Z toho důvodu je též návrh na přerušení řízení bezpředmětný.
[22.] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že dříve učiněné konkludentní vyměření
poplatku samo o sobě není ve skutečnosti konkludentním, čili mlčky učiněným, nýbrž výslovným,
avšak zjednodušeným a interním, tedy navenek - mimo sféru správce daně - se bezprostředně
neprojevujícím způsobem vyměření daně – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 - 147, publ. pod č. 2137/2010 Sb. NSS.
Z odůvodnění krajského soudu vyplývá, že stěžovatele poplatková povinnost stíhala
(konkludentním vyměřením poplatku), tudíž jím zaplacený poplatek není bezdůvodným plněním
(vratitelným přeplatkem). Nadto Nejvyšší správní soud konstatuje, že co do merita vyměřeného
poplatku mohl stěžovatel též podat proti vyměřenému poplatku odvolání dle §109 daňového
řádu (ať již byl poplatek vyměřen konkludentně, což je dle soudu nezpochybnitelné, či písemně).
Bylo na stěžovateli, jaký procesní postup zvolí a pokud byla v řízení o vrácení vratitelného
přeplatku posuzována též podstata vyměřeného poplatku a jeho obsah, nelze tento procesní
postup rozporovat.
[23.] Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení (VLT), po jejichž
zohlednění není možné tyto interaktivní videoloterní terminály podřadit pod jiná technická herní
zařízení (JTHZ). Ačkoli se krajský soud výslovně technick ými parametry VLT nezabýval,
je zřejmé, že technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení zohlednil jak při úvaze
o definici JTHZ, tak smyslu poplatkové povinnost za provozovaný výherní hrací přístroj nebo
jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financi. Nejvyšší správní soud tedy,
na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti o tom, že technické aspekty stěžovatelem
provozovaných VLT vzal krajský soud při rozhodování v úvahu.
[24.] Stěžovatel rovněž v napadeném rozsudku postrádá závěr krajského soudu ohledně
žalobní námitky, poukazující na nezbytnost aplikace právní zásady in dubio (pro) mitius (respektive
in dubio pro libertate). Tento argument nicméně není v tomto případě namístě. Uvedená zásada
se aplikuje v situaci možné plurality výkladů práva, kdy je v případě vícero možných vý kladů
zákona nutno přistoupit k výkladu, který je pro daňový subjekt nejpříznivější (viz v detailech
např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 782/06 ze dne 8. 1. 2009, část II, bod 4). Vzhledem
k tomu, že krajský soud nepovažoval ustanovení §10a zákona o místních poplatcích
za nejednoznačné a umožňující dvojí výklad, nenašla uvedená zásada v odůvodnění napadeného
rozsudku žádný konkrétní odraz. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom bez pochybností
vyplývá, že se krajský soud ztotožnil s právním poso uzením věci žalovaným, a tedy i s jím
zastávaným výkladem relevantních ustanovení právních předpisů, a jiný výklad považoval
za irelevantní a nenašel v posuzované věci prostor postupovat v pochybnostech ve prospěch
žalobce. Se stěžovatelem lze maximálně souhlasit v tom, že se krajský soud s touto námitkou
mohl vypořádat šířeji, nicméně přestože tak neučinil, je z jeho roz hodnutí plně seznatelné, proč
v souzeném případě zásadu in dubio mitius neaplikoval. K otázce, zda k porušení stěžovatelem
namítané zásady skutečně došlo, bude pojednáno dále.
[25.] Lze tedy uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku věcně vypořádal všechny
řádně a včas uplatněné žalobní námitky. Kasační důvod ve smyslu ustanoven í §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tak naplněn není.
[26.] Stěžovatel se dále v kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle stěžovatele založil krajský soud svůj názor na nesprávných skutkových
zjištěních spočívajících v presumpci existence konkludentního platebního výměru. Zároveň je dle
stěžovatele rozhodnutí krajského soudu zmatečné z důvodu opakovaných chyb. Nejvyšší správní
soud dává stěžovatelovi za pravdu, že krajský soud na straně 4 chybně označil jako správce
poplatku Městský úřad ve Vimperku (namísto Městského úřadu v Kaplici). Nicméně jedná
se o chybu písařskou, která je ojedinělá a zbylé části rozho dnutí nezakládají pochybnosti
o správném označení správce poplatku. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, „rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy,
je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou -li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako
celku - s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastní ků – pochyby o jeho významu.
To platí tím spíše, pokud rozpor, v němž má údajně spočívat nesrozumiteln ost rozhodnutí, spočívá pouze
v písařské chybě.“ Podobně v případě stěžovatele Nejvyšší správní soud neshledal, že by namítaná
chyba způsobila takovou vadu řízení, že by rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné
pro svoji nesrozumitelnost. Stěžovatel též namítá, že na straně 8 se krajský soud vypořádává
s námitkou, která nebyla obsažena v žalobě. I zde musí dát Nejvy šší správní soud stěžovateli
za pravdu. Avšak uvedená argumentace soudu nebyla pro rozhodnutí ve věci samé zásadní,
a proto ji nelze považovat za takovou vadu řízení, která by způsobovala nepřezkoumatelnost
rozhodnutí. K namítané neexistenci konkludentního platebního výměru se Nejvyšší správní soud
vyjádřil již výše a odkazuje tedy na předchozí část odůvodnění.
[27.] Pokud jde o kasační důvody opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
stěžovatel především obšírnou argumentací nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace
ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích v rozhodném znění, neboť namítá,
že VLT (jakožto koncové jednotky CLS) nelze považovat za jiné technické herní zařízení; nadto
VLT nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod poplatkovou
povinnost dle citovaného ustanovení.
[28.] Z ustálené judikatury zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného
rozsudku by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci
nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších)
anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval
běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.) , čímž
argumentuje stěžovatel.
[29.] Stěžovatel v úvodu argumentace zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2013, č. j. 37/2013 – 26 týkající se podobné materie, s jehož závěry vyjadřuje nesouhlas,
aniž by hlouběji rozvinul, v jakých ohledech považuje dotčené rozhodnutí za chybné. Ve své
argumentaci se přidružuje obecných argumentů, jež však byly v rozhodovací praxi zdejšího soudu
již vícekrát řešeny (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2013, č. j. 2 Afs 57/2013 – 39 týkající
se rovněž stěžovatele) a Nejvyšší správní soud nemá dův od se od své dosavadní konstantní
judikatury odchýlit.
[30.] Rozhodnou právní otázkou se v posuzovaném případě jeví výklad pojmu „jiné technické
herní zařízení“, a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů jakožto
koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního systému.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je především §10a
zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Podle tohoto ustanovení totiž
(1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba poplatku za každý
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem fin ancí na tři měsíce činí
od 1000 Kč do 5000 Kč.
[31.] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o př echodu některých dalších věcí, práv a závazků České
republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu
a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv
a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí
této novely zákona o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud a neshledal ji za ústavně
nekonformní (srov. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013). Stěžovatel má pravdu, že termín „ jiné
technické herní zařízení“ není v právním řádu nijak definován. Aby bylo možno považovat technické
zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení
do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1
zákona o loteriích, dle kterého se výherním hracím přístrojem se rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné
a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. U výherního hracího
přístroje s programovým vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích míste ch více hráčům je každé
takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost musí být uvedena
v osvědčení o provozuschopnosti vydaném podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto osvědčení. Tyto
vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, nýbrž především
z jejich funkce. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z hlediska poplatkové povinnosti není
rozhodné, na jakém principu a prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována, ale klíčová
je především její vnější forma zpřístupněná uživateli.
[32.] Pokud stěžovatel tvrdí, že interaktivní videoloterní terminály nelze zahrnout pod zákonné
pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem
ze striktně technických parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace
normy nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti technických parametrů, protože pokud by byl
připuštěn tento postup odporující základním východiskům interpretace právních nore m, právě
tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem
a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní
soud odmítnout. Takovýto postup by přinášel striktní jazykový f ormalismus, který není v právu
žádoucí.
[33.] V případě, že by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální
loterní jednotka, mohli by provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané
obci nespočet konečných přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel
daného místního poplatku a přijatých norem. Podobně by daná interpretace kolidovala
s judikaturou Ústavního soudu, dle které „je notorietou, že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně
na okraji společensky akceptovaných aktivit, (…) a nelze připustit takový výklad podústavních předpisů, který
by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu
v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnos ti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde
se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich
vnitřní technické uspořádání“(srov. např. Pl. ÚS 56/10, publ. pod č. 293/2011 Sb.- N 151/62 SbNU 315).
Jakékoli snížení možností místní samosprávy regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory
nelze tedy akceptovat, protože by tak b ylo zasahováno do práva obcí na samosprávu.
[34.] Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na úmysl zákonodárce při s chvalování dotčené
novely, protože právě z něj vyplývá podřazení videoloterních terminálů pod posuzovaný pojem.
Přijetí předmětné úpravy zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou
dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí
ČR za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností regulace videoloterních terminálů
obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce
jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na roveň. Jakkoliv
tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění citovaného zákonného ustanovení
v tehdejším znění nebylo terminologicky nejpřesnější, vůle zák onodárce je z ní jasně patrná
a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
[35.] Stěžovatel též argumentuje nenaplněním druhé podmínky pro vznik poplatkové
povinnosti dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, která spočívá v povolení JTHZ
Ministerstvem financí. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí
v současné době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3
zákona o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž touto jinou hrou se v jeho případě rozumí hra
MULTI LOTTO, kterou provozuje prostřednictvím Centrálního loterijního systému tvořeného
centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými zařízeními (VLT);
ty ovšem, dle jeho názoru, nelze s pojmem hry jako takové ztotožňovat.
[36.] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že pojem loterie nebo
jiná hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první
sousloví představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního,
materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od stěžovatele však
zdejší soud vnímá ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto
ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podob né hry, které nejsou v zákoně
v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování
podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě
zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti
s povolováním, vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen
schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného
pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě
i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném
počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i stěžovatelem
provozovaná hra MULTI LOTTO (což stěžovatel nerozporuje), je tedy nutné vnímat jako
nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy
provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven
či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení,
ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“,
není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty
takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuálně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě
změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze
si tudíž představit i situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření po čtu VLT nebo o jejich
přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění
těchto dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní
povolení je tedy fakticky vydáváno (i když §50 od st. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí)
cum clausula rebus sic stantibus, tj. s výhradou změny poměrů, která v procesním právu nezakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup předvídán ustanovením §101 písm.
c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se podle §45 odst. 1
zákona o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií a jiných her. Lze jistě namítnout, že zákon
o loteriích na zmiňovaný procesní postup neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak nepochybně
o deficit úpravy tohoto zákona, nicméně takový postup se nejen nepříčí podstatě povolování
těchto specifických činností.
[37.] Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud gramatickým a logickým výkladem dochází k závěru,
že Ministerstvem financí „schválené“ VLT nepodléhají poplatkové povinnosti dle zákona
o místních poplatcích. Výkladem logickým a teleologick ým totiž dospějeme k závěru,
že povinnost platit místní poplatek se vztahuje ke každé konečné jednotce CLS; opačný výklad
by nesledoval účel dané právní úpravy. Jak konstatoval ve své judikatuře též Ústavní soud, každé
ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními
příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. (srov. I. ÚS 249/99;
publ. pod č. U 55/15 SbNU 309). Stěžovatelův argument, že výklad teleologický a historický
by měl být chápán pouze jako pomocný z výše uvedených důvodů neobstojí, stejně jako námitka,
že tímto výkladem je účelově zasaženo do vlastnického práva jedno tlivce.
[38.] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto
koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povole ní Ministerstva financí podle
§50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních
poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50
odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použit í klasických interpretačních metod k dvojímu
výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio
pro libertatum, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci.
[39.] K těmto opakovaným námitkám spočívajících v prolomení zásady in dubio pro mitius
v neprospěch stěžovatele Nejvyšší správní soud dodává, že tato zásada skutečně představuje
jednu ze základních zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však
nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou
stěžovatelem měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud,
„v právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout
víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstrakt nosti právních norem, jakož
i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality.“ (III. ÚS 783/06,
publ. pod č. 210/2007) Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry
a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný;
v takové situaci aplikace zásady in dubio pro mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený
stěžovatelem vychází z významně formalistických až technologických hledisek a naprosto
nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat
za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem či správcem poplatku
a Nejvyšší správní soud tak porušení zásady in dubio pro mitius neshledal.
V. Závěr
[40.] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[41.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěc h, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu