ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.332.2017:29
sp. zn. 2 As 332/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: ASPET-INVEST s. r. o.,
se sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zast. JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem
K Chaloupkám 2, Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2015,
č. j. JMK 14812/2015, sp. zn. S-JMK 14812/2015 ODOS, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. 29 A 137/2017 - 59,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. 29 A 137/2017 - 59, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 3. 2015, č. j. JMK 14812/2015, sp. zn. S-JMK 14812/2015 ODOS.
Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Rosice, odboru dopravy
ze dne 7. 10. 2014, č. j. MR-S 4905/14-ODO MUT 28
takto:„se nařizuje zdržet se provádět stavební
práce spočívající v plošném odstraňování stavby komunikace vystavěné na pozemku parc. č. 1557/67
v k. ú. Rosice u Brna, jakož i jakékoliv stavební práce, které by byly v rozporu se stavebním povolením
č.j. VZ/0633/02/ing. Kl/Mat ze dne 23.7.2002, s nabytím právní moci dne 21.08.2002“.
[2] Krajský soud vycházel z toho, že předběžné opatření bylo nařízeno podle
§61 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), a že podmínky pro jeho nařízení byly splněny. Jde o řízení, které je „vloženo“ do hlavního
dosud neskončeného řízení, v daném případě řízení kolaudačního. Předběžné opatření je svou
povahou dočasné, práva a povinnosti nejsou určovány definitivně. Dočasné dotčení,
k němuž dochází, bylo v daném případě zkoumáno k žalobě proti nezákonnému zásahu
(věc sp. zn. 29 A 74/2015). Kolaudační řízení vedl původní vlastník PH STAVING, spol. s r. o.
(poznámka NSS: ve spise se vyskytuje i označení P+H STAVING, nebo P&H STAVING,
případně „Staving“) od r. 2003, stěžovatel se stal vlastníkem v roce 2007, aniž byl v kolaudačním
řízení do r. 2013 jakkoliv činný. Kolaudační řízení je vedeno podle stavebního zákona
č. 50/1976 Sb., a proto musí být ukončeno rozhodnutím; k tomu krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2007, č. j. 6 As 20/2007 – 61. Ve vztahu
k rozhodnutím předběžné povahy vycházel z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 – 54. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský
soud označil za vyloučené ze soudního přezkumu v rámci kompetenční výluky [§70 písm. b),
§68 písm. e) s. ř. s.], a proto žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu kasační stížností, v níž výslovně uplatňuje
kasační důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je názoru, že bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces zaručené v čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Stejně jako v žalobě brojí proti tomu, že předběžné opatření bylo náhle
a překvapivě vydáno, aniž by byly naplněny podmínky pro jeho vydání. Rozhodnutí žalovaného
bylo projevem svévole, stejně jako jemu předcházející prvostupňová rozhodnutí. Za svévoli
považuje i extrémní porušení práva na spravedlivý proces, přičemž rozhodnutí o předběžném
opatření lze vždy podrobit soudnímu přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, tedy
z hlediska, zda má zákonný podklad, zda je vydáno příslušným orgánem a zda není projevem
svévole (čl. 2 odst. 2, 3, čl. 38 Listiny, čl. 1 Ústavy). Z ničeho neplyne, že jemu udělený zákaz
má povahu předběžného rozhodnutí, naopak jde o konečné rozhodnutí se všemi znaky trvalé
úpravy poměrů účastníků řízení. Závěr krajského soudu je v tomto nesprávný. Ústavní soud
považuje při přezkumu předběžných opatření za klíčové dodržení veškerých zásad spravedlivého
procesu, neboť i zatímní rozhodnutí může trvat velmi dlouho. Tím i předběžné opatření
může zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod, které již nemůže být napraveno
rozhodnutím konečným. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014,
sp. zn. III. ÚS 1888/13. Žalovaný vydal zákaz stavební činnosti pro existenci kolaudačního řízení,
v němž byl ovšem stavební úřad 12 let zcela nečinný. Tím se krajský soud vůbec nezabýval.
Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že stavební úřad dne 5. 3. 2014 oznámil „pokračování
řízení o vydání předběžného opatření“, které pak vydal dne 7. 10. 2014, což správní řád
neumožňuje zejména u vydání předběžného opatření z moci úřední. Krajský soud se těmito
žalobními argumenty neztotožnil a pouze uvedl, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud se také vůbec nezabýval tím, že podle prvostupňového
rozhodnutí speciální stavební úřad při kontrolách na místě stavby nezaznamenal žádnou stavební
činnost, a přesto považoval za potřebné vést řízení o předběžném opatření. Z toho ovšem plyne,
že vůbec nebyly dány důvody pro vydání předběžného opatření. Zde poukazuje na nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1847/16, neboť jde o příkaz žalovaného k zákazu stavební
činnosti, za situace, kdy po dobu 12 let neběželo kolaudační řízení a stavební úřad byl zcela
nečinný. Přitom z rozhodnutí žalovaného neplyne, proč právě 11. 3. 2015 bylo třeba zatímní
úpravy poměrů účastníků řízení.
[4] Stěžovatel považuje rozhodnutí žalovaného po materiální stránce za rozhodnutí
ve smyslu §67 odst. 1 správního řádu i §65 s. ř. s. Není důvod ke kompetenční výluce. Stěžovatel
nikdy neprováděl žádné žalovaným popisované práce, které by spočívaly v odstraňování vozovky,
naopak takovým pracím aktivně bránil, např. svým podnětem speciálnímu stavebnímu úřadu
ze dne 25. 6. 2014. Pokud není dočasnost rozhodnutí garantována průběhem správního řízení,
nelze je považovat za dočasné, a tedy vyloučené ze soudního přezkumu. Předpokladem
předběžnosti je skutečnost, že předběžné opatření bude následováno bez zbytečného odkladu
rozhodnutím konečným, v jehož rámci se účastníku řízení dostane soudní ochrany.
Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení krajského soudu i žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že se plně ztotožňuje
s usnesením krajského soudu. Poukazuje na průběh kolaudačního řízení, jehož zahájení
bylo oznámeno v roce 2004, týkalo se ukončené stavby “Rosice-Rozsocháč, objekt komunikace“,
které však pro některé závady a nedodělky bránící užívání stavby nebylo ukončeno vydáním
kolaudačního rozhodnutí. Kolaudační řízení bylo přerušeno v roce 2004. Stěžovatel se stal
vlastníkem stavby na základě dobrovolné dražby v roce 2007. Předběžné opatření bylo vydáno
poté, kdy prvoinstanční správní orgán v roce 2013 zaznamenal neoprávněnou stavební činnost
jemu neznámých osob, spočívající v rozebírání betonové zámkové dlažby, tedy v odstraňování
povrchu účelové komunikace, což je zásah do stavby. Ze strany správního orgánu se nejednalo
o žádný projev svévole. Stěžovatel sice sám stavební práce neprováděl, ale jako vlastník stavby
umožnil společnosti Stavíme Ostrava s. r. o. rozebrat osazenou zámkovou dlažbu, která byla
součástí komunikace. Jednalo se o nelegální, protože předem neprojednaný, zásah do stavby.
Přitom odstranění zámkové dlažby nijak nesouvisí s odstraňováním nedodělků, pro které bylo
kolaudační řízení přerušeno. Stěžovatel může i nadále pokračovat ve stavebních pracích v souladu
se stavebním povolením, nebo požádat o jeho změnu a poté dosáhnout kolaudačního povolení.
Z hlediska materiálního tedy není předběžné opatření rozhodnutím konečným. K délce
kolaudačního řízení žalovaný sděluje, že si stěžovatel musel být při nabytí vlastnictví stavby
v roce 2007 vědom práv a povinností s tím spojených včetně existence neukončeného
kolaudačního řízení. Přitom neučinil žádné kroky v řízení ani nenamítal nečinnost
prvostupňového správního orgánu. Nelze přisvědčit názoru, že předběžné opatření je konečným
rozhodnutím, za situace, kdy k vydání konečného rozhodnutí je zapotřebí aktivity stěžovatele.
Není pravdou, že stěžovateli byla zakázána veškerá stavební činnost; zakázána mu byla pouze
činnost, na niž se nevztahuje vydané stavební povolení. Žalovaný připomíná ústavní
zásadu zavazující vlastníka nezneužívat své právo na úkor jiných či na úkor zákonem
chráněných obecných zájmů (čl. 11 odst. 3 Listiny). Předmětným opatřením nebylo omezeno
ani stěžovatelovo dispoziční právo s majetkem. Žalovaný dále odkazuje na své rozhodnutí
a na své vyjádření k žalobě. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[7] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ke kasačním důvodům je třeba předeslat,
že v případě odmítnutí žaloby krajským soudem přichází v úvahu pouze kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž pod něj spadají veškeré důvody, pro které neměla
být žaloba odmítnuta, tedy i nesprávné posouzení právní otázky (k tomu srovnej např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 71, a ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 - 49).
[8] Krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy proto, že je podle
tohoto zákona nepřípustná. Důvody nepřípustnosti shledal v §68 písm. e) s. ř. s., podle něhož
je nepřípustná žaloba domáhající se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle
tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno; podle §70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního
přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které jsou předběžné povahy.
[9] Předně je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud, ač žalobu odmítl,
v odůvodnění usnesení hodnotil podmínky pro vydání předběžného opatření jako splněné
(s. 3, 6). Nepodléhá-li úkon správního orgánu soudnímu přezkumu, není věcné hodnocení
podmínek pro jeho vydání na místě a vede k nesrozumitelnosti vydaného usnesení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[10] Další otázkou je, zda krajský soud řádně posoudil veškerá kritéria rozhodná pro určení,
zda se jedná o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
[11] Posuzované rozhodnutí o předběžném opatření bylo opřeno o §61 odst. 1 správního
řádu. Podle tohoto ustanovení (s)právní orgán může z moci úřední nebo na požádání účastníka
před skončením řízení rozhodnutím nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry
účastníků, nebo je-li obava, že by bylo ohroženo provedení exekuce. Předběžným opatřením lze účastníkovi
nebo jiné osobě přikázat, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl, anebo zajistit věc, která může sloužit
jako důkazní prostředek, nebo věc, která může být předmětem exekuce.
[12] Rozhodnutí o předběžném opatření není rozhodnutím ve věci dle §67 odst. 1 správního
řádu ani rozhodnutím o části věci ve smyslu §148 odst. 1 písm. b) správního řádu (k tomu
srovnej Správní řád, Komentář, Josef Vedral, BOVA POLYGON, II. vydání, Praha 2012, s. 561).
Podle §70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu,
které jsou předběžné povahy. Tedy úkony, které sice naplňují materiální znaky rozhodnutí
podle §65 odst. 1 s. ř. s., ale jsou předběžné povahy (k tomu srovnej Soudní řád správní,
Komentář, Lukáš Potěšil, Vojtěch Šimíček a kol., LEGES, Praha 2014, s. 610).
[13] K určení, zda se v daném případě jedná o rozhodnutí předběžné povahy, je třeba
konstatovat podstatné skutečnosti ze správního spisu. Z něho bylo zjištěno, že Městský úřad
Rosice, odbor výstavby a zemědělství, dne 23. 7. 2002 vydal pod č. j. VZ/0633/02/ing.Kl/Mat,
stavebníku P+H STAVING, spol. s r. o. Rosice stavební povolení. Byla jím povolena „stavba
Rosice-Rozsocháč – komunikace, STL plynovod, kalové rozvody NN a veřejného osvětlení
na pozemcích p.č. 1557/8, 1557/15, 1557/13, 1557/39, 1557/66, 1557/67, 1557/68, 1557/70,
1557/71, 1557/72, 1556/1, 2350/1, 2352/1, 1557/6 a 1557/5 v k.ú. Rosice“. Jako podmínka
č. 11 bylo stanoveno, že „(o)bslužná komunikace v obytné zóně bude provedena v šířce 5,5 m s povrchem
z betonové zámkové dlažby s jednostranným chodníkem šířky 1,2 m“. Rozhodnutím Městského úřadu
Rosice, odboru regionálního rozvoje, ze dne 5. 2. 2004, zn. RR/1557/03/Pl, byla vydána výzva
k odstranění závad a bylo rozhodnuto o přerušení kolaudačního řízení. V rozhodnutí
je konstatován návrh stavebníka na kolaudaci ze dne 10. 10. 2003, uveden přehled zjištěných
závad a stanovena lhůta k jejich odstranění do 31. 7. 2004. Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2004 bylo
povoleno předčasné užívání do téhož data. Spis dále obsahuje protokol z dobrovolné dražby,
kterou v roce 2007 prováděl správce konkurzní podstaty společnosti P&H Staving spol. s r. o.,
jejímž předmětem byl soubor nemovitostí. V protokolu je výslovně uvedeno, že součástí souboru
je nezkolaudovaná komunikace na p. č. 1557/67 ze zámkové dlažby a je konstatován stávající
stav kolaudačního řízení (že nebylo ukončeno). Vydražitelem byl stěžovatel a připojeno
je potvrzení o nabytí vlastnictví ze dne 14. 11. 2007.
[14] Městský úřad Rosice, odbor dopravy, dne 31. 5. 2013
pod č. j. MR-S 4905/13-ODO MUT/3 poprvé nařídil jako předběžné opatření zastavení
stavebních prací souvisejících s odstraněním komunikace na p. č. 1557/67; toto rozhodnutí
bylo pro nedostatečné odůvodnění zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 11. 2013. Spis
obsahuje několik záznamů o kontrolních prohlídkách s těmito výsledky: 5. 6. 2013 – komunikace
rozebraná, 7. 12. 2013, 23. 1. 2014 - stejný stav. Ve spise jsou založeny fotografie, na nichž
je komunikace mezi rodinnými domky se zčásti odstraněnou dlažbou, která je vyrovnána podél
komunikace. Ze spisu rovněž plyne, že komunikace měla být rozebírána společností
Stavíme Ostrava s. r. o. na základě dohody se stěžovatelem; dokazování však v tomto směru
prováděno nebylo. Dne 5. 3. 2014 Městský úřad Rosice rozhodl o pokračování v řízení
o předběžném opatření. Dne 7. 10. pak vydal rozhodnutí č. j. MR-S 4905/14-ODO MUT/28,
jímž nařídil předběžné opatření (zdržet se odstraňování stavby komunikace), a dále nařídil,
aby stavba „objekt komunikace“ byla dokončena do stavu schopného kolaudace. Žalovaný
pak v odvolacím řízení žalobou napadeným rozhodnutím rozhodnutí městského úřadu změnil
tak, že vypustil výrok nařizující obnovu komunikace, a přeformuloval předběžné opatření
tak, jak je citováno výše v odstavci 1.
[15] Nezbytnou podmínkou pro vydání předběžného opatření ve správním řízení je vedení
řízení o věci samé, v daném případě se jedná o kolaudační řízení zahájené a přerušené v roce
2004. Z povahy předběžného opatření jako prostředku zajišťujícího zatímní úpravu poměrů
plyne, že je vydáváno na dobu do skončení řízení, v němž bude rozhodnuto o věci samé.
Předběžné opatření by proto nemělo mít trvalé a neodstranitelné dopady. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu vyslovil v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 – 54
(publ. pod č. 1982/2010 Sb. NSS), že „o rozhodnutí předběžné povahy, na které dopadá výluka podle
§70 písm. b) s. ř. s jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: časovou,
věcnou a osobní. Je tedy vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena
přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení a účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny
do vykonatelnosti rozhodnutí konečného. Rozhodnutí konečné pak v sobě musí zahrnout vztahy upravené
rozhodnutím předběžné povahy a musí být mj. adresováno i subjektu, jemuž bylo určeno rozhodnutí
předběžné“. Tento rozsudek také shrnuje judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že výluku
ze soudního přezkumu lze aplikovat tam, kde je rozhodnutí následováno rozhodnutím
konečným a podléhajícím soudní ochraně (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/99, sp. zn. I. ÚS 412/01,
a sp. zn. II. ÚS 419/01).
[16] Krajský soud na s. 8 usnesení dospěl k závěru, že všechny tyto podmínky jsou splněny.
Jednoznačně mu lze přisvědčit ve vztahu k podmínce osobní souvislosti. Pokud jde o podmínku
věcné souvislosti, spatřoval ji krajský soud v tom, že soudní ochrana ve vztahu k účinkům
založeným rozhodnutím předběžné povahy bude dána v rámci přezkumu konečného rozhodnutí.
Tímto rozhodnutím je kolaudační rozhodnutí; v nezbytnosti jeho vydání lze s krajským
soudem souhlasit. Tato nezbytnost plyne ze skutečnosti, že pro řízení je rozhodný stavební
zákon č. 50/1976 Sb., který to v §82 stanovil a který je nutno podle §190 odst. 3 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) na řízení užít (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 6 As 20/2007 – 61).
O tom, že stěžovatel je v pozici stavebníka, není pochyb; stěžovateli to bylo obsáhle objasněno
v rozsudku tohoto soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 As 77/2013 – 137. Krajský soud
ovšem neosvětlil, jak se domnívá, že by v rámci přezkumu kolaudačního rozhodnutí mohlo
být provedeno posouzení zákonnosti vydaného předběžného opatření. Účelem kolaudačního
rozhodnutí je zejména posouzení souladu provedení stavby se stavebním povolením.
Z výše citovaného rozsudku č. j. 2 Afs 186/2006 – 54 je třeba zdůraznit, že stanoví jako
podmínku vyloučení ze soudního přezkumu, že konečné rozhodnutí v sobě zahrnuje
vztahy upravené rozhodnutím předběžné povahy. K tomu lze dále poukázat na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 7 As 69/2008 – 47
(publ. pod č. 1996/2010 Sb. NSS), zejména odst. 17 odůvodnění, v němž jsou shrnuty podmínky
výluky rozhodnutí předběžné povahy ve stávající judikatuře a pod bodem b) je uvedeno,
že „konečné rozhodnutí musí být podrobeno soudnímu přezkumu (srov. nález Pl. ÚS 8/99): to v sobě zahrnuje
požadavek, aby předběžné rozhodnutí svým obsahem odpovídalo rozhodnutí konečnému, aby tak soudní přezkum
rozhodnutí konečného zahrnul i přezkum rozhodnutí předběžného“. Obdobný závěr lze vysledovat
i z dalšího rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010,
č. j. 7 As 26/2009 – 58 (publ. pod č. 2191/2011 Sb. NSS). Nestačí tedy skutečnost, že předběžné
opatření je vydáváno v rámci neskončeného kolaudačního řízení, které má být ukončeno
rozhodnutím, a že vydáním tohoto konečného rozhodnutí bude ukončena účinnost předběžného
opatření. Podstatná je skutečnost, zda zde mezi předběžným opatřením a konečným
rozhodnutím existuje věcná souvislost, v jejímž důsledku bude možno v rámci soudního
přezkumu konečného rozhodnutí zkoumat i zákonnost daného opatření. Tuto úvahu napadené
usnesení postrádá a nelze ji považovat za nahrazenou odkazem na řízení o žalobě
proti nezákonnému zásahu. Pokud jde o přípustnost či důvodnost této druhé žaloby,
bude řešena Nejvyšším správním soudem samostatně v rámci kasačního řízení vedeného
pod sp. zn. 3 As 195/2017.
[17] Stěžovatel kasační stížností dále zpochybňuje splnění podmínky časové souvislosti mezi
předběžným opatřením a kolaudačním rozhodnutím; je názoru, že pro tento nedostatek je třeba
předběžné opatření považovat za rozhodnutí s konečnou platností zasahující do jeho práv.
Poukazuje-li na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1888/13 a sp. zn. II. ÚS 1847/16, nejde
o odkaz zcela přiléhavý, neboť nálezy se týkají předběžných opatření podle občanského soudního
řádu č. 99/1963 Sb., jehož úprava není se správním řádem shodná, a v obou případech Ústavní
soud posuzoval podmínky přípustnosti ústavního přezkumu. To však není podstatné - i výše
popsaná správní judikatura předpokládá, že předběžné opatření má být v dohledné době
následováno konečným rozhodnutím, které je přezkoumatelné soudem. Jen tak je zachováno
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Krajský soud tuto podmínku vůbec
nehodnotil. Lze tak jen obecně konstatovat, že tato podmínka se na první pohled nejeví
být naplněná, neboť kolaudační řízení bylo přerušeno v roce 2004 a z ničeho neplyne, že by toto
řízení mělo být v dohledné době ukončeno. Stěžovatel také popírá, že by bránil ukončení tohoto
řízení, ovšem ani jeho tvrzení nemá oporu ve správním spise předloženém žalovaným. Krajský
soud se tak musí zabývat průběhem kolaudačního řízení, posoudit aktivitu jak stavebníka,
tak i stavebního úřadu a na jejich základě dovodit, zda je, či není splněna časová podmínka výluky
ze soudního přezkumu, tedy dočasnost předběžného opatření.
[18] Podmínky výluky daného předběžného opatření ze soudního přezkumu nebyly krajským
soudem řádně posouzeny. Pokud jde o věcné námitky, které stěžovatel vznáší vůči předběžnému
opatření, není na místě se jimi zabývat, pokud jeho zákonnost nebyla dosud krajským soudem
zkoumána.
V. Závěr
[19] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Proto napadené usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a podle téhož ustanovení mu věc vrátil k dalšímu řízení, při němž je vázán právním názorem
v tomto rozsudku vysloveným (odst. 4 téhož ustanovení). O věci přitom rozhodoval bez jednání
za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[20] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu