ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.55.2008:84
sp. zn. 2 As 55/2008 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupeného
Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8270/07, sp. zn. 2006/920/dzu/FTV, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 8 Ca 361/2007 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8270/07, sp. zn. 2006/920/dzu/FTV.
Tímto rozhodnutím byla stěžovateli uložena podle §60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, pokuta ve výši
100 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, kterého
se stěžovatel dopustil tím, že do vysílání programu televize Prima zařadil dne 12. 4. 2006 v 18:31
hod pořad VyVolení, v němž bylo zjištěno verbální i neverbální násilí a prezentována konzumace
alkoholu a nevhodné chování pod jeho vlivem. Tyto prvky pak žalovaný považoval za způsobilé
ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mládeže. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k
závěru, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, správní delikt byl
jednoznačně specifikován a rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s tím, že byla naplněna
skutková podstata správního deliktu. Namítá, že správní rozhodnutí ani napadený rozsudek
neobsahují popis toho, jak byly naplněny jednotlivé složky skutkové podstaty správního deliktu.
Rozhodnutí se nevypořádalo s popisem skutku, následku a příčinné souvislosti mezi skutkem
a možným ohrožením. Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, v čem a jak vysílání
posuzovaného pořadu mohlo vývoj dětí ohrozit. Tím byla porušena zásada „nulla poena sine
crimine“. Stěžovatel považuje za nedostatečný popis žalovaného, který líčí scény, jež jsou podle
něho způsobilé ohrozit mravní a psychický vývoj dětí a mládeže, dále konstatuje, že zásadní
metodou osvojování vnějšího světa dětmi je nápodoba, přičemž vzory a modely mohou být
zprostředkovány i mediálně. Stěžovatel má zato, že některé formulace žalovaného použité
v rozhodnutí jsou účelově vybrány tak, aby vzbudily dojem něčeho špatného,
popis skutků je zavádějící (v textu jsou pasáže vytržené z kontextu, které navíc mohou působit
divně) – stěžovatel zdůrazňuje, že nelze uvedený pořad hodnotit podle přepisů, navíc neúplných,
ale jen na základě záznamu. Rovněž není zřejmé, z čeho vyplývá závěr žalovaného o tom,
že chování prezentované v pořadu není společností akceptováno a tolerováno. Podle stěžovatele
je ze statistického šetření jednoznačně zřejmé, že alkohol a s ním spojené nevhodné chování
je v České republice zcela normálním a společností akceptovaným jevem a je též součástí života
dětí i mladistvých (k tomu poukazuje na www.alkoholismus.wz.cz/statistiky). Jejich prezentace
tak nemůže vývoj dětí a mladistvých ohrozit.
Dále stěžovatel vytýká žalovanému subjektivní hodnocení pořadu bez odborných znalostí.
Poukazuje na to, že neurčitý pojem („pořady, které by mohly ohrozit psychický nebo morální
vývoj dětí a mládeže“) musí být vyložen odborně a objektivně a musí být prokázáno, že v případě
určitého pořadu k porušení povinnosti došlo. Uvádí k tomu, že žalovaný svoji domněnku o tom,
že zásadní metodou osvojování vnějšího světa dětmi je nápodoba, ničím nedokládá
(žádným posudkem či stanoviskem). Navíc prof. W. ve svém posudku, který stěžovatel ve
správním řízení předložil, konstatuje, že díly pořadu VyVolení ze září 2005 neobsahovaly žádné
situace spojené s požíváním alkoholu svádějící k napodobení. Stěžovatel poukazuje také na to,
že napadené rozhodnutí je opřeno pouze o okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Akceptace
takto nedostatečně popsané objektivní stránky správního deliktu, by pro stěžovatele
představovala zásah do jeho právní jistoty, neboť si nemůže být do budoucna jist např. jaké
slovní vyjádření osoby, s níž je natáčen rozhovor, je pro žalovaného přijatelné a jaké bude naopak
shledávat rozporným se zákonem. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 6 As 19/2005. Nedostatečným popisem objektivní stránky deliktu
tak byla také popřena preventivní funkce pokuty.
Stěžovatel rovněž upozorňuje na svoji žalobní námitku, že obecné závěry o nevhodnosti
posuzovaného pořadu pro děti, k nimž žalovaný dospěl, lze aplikovat i na denní zpravodajství.
dokumenty, politické debaty či filmy. Touto námitkou se však městský soud vypořádal
jen částečně, neboť porovnával reality show pouze s filmy a jinými fiktivními žánry a nikoli
s denním zpravodajstvím a politickými debatami, tedy pořady typově bližšími. Stěžovatel také
namítá nedostatečně zjištěný stav věci žalovaným, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím
záznamu pořadu. Žalovaný i městský soud vycházeli pouze ze slovního popisu pořadu, který
podle stěžovatele není dostatečným vyjádřením skutkového děje. Podkladem pro rozhodnutí
tak měl být záznam celého pořadu, který je výsledkem audiovizuální tvorby a pro utvoření názoru
na něj je třeba, aby bylo vnímáno jak mluvené slovo, tak obraz. Právě aspekty, které při přepisu
mluveného slova nejsou vůbec zohledněny (např. zábava, celkové ladění a vyznění), jsou i děti
schopny vyhodnotit. Uvedené pochybení tak mělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel rovněž podotýká, že podkladem pro rozhodnutí nebyl ani úplný přepis celého pořadu.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je třeba posuzovat, zda byl pořad jako celek způsobilý
ohrozit zákonem chráněné zájmy. Nestačí uvést jen vyňaté sekvence. Svoje stanovisko opírá
mj. o dikci písm. f) zmíněného ustanovení, kde zákonodárce rozlišuje mezi tím, kdy je třeba
posuzovat pořad jako celek a kdy postačí jeho jednotlivé záběry. Ustanovení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. pak hovoří o pořadu a nikoli o odvysílaných záběrech. Podklad
pro rozhodnutí byl v dané věci pro žalovaného opatřen jeho úřadem a žalovaný se tak s celkovým
pořadem neseznámil.
Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem,
který by zhodnotil, zda bylo vysílání předmětného pořadu způsobilé ohrozit vývoj dětí
a mladistvých. Rozhodování žalovaného musí vycházet z objektivního zjištění a nemůže se opírat
o subjektivní názory členů žalovaného, neboť v případě jeho jiného složení, by mohlo být
rozhodnuto jinak. Podle stěžovatele pak ke shodnému závěru dospěl městský soud ve svém
rozhodnutí ze dne 9. 1. 2007, sp.zn. 8 Ca 298/2006. Znalecký posudek měl být podkladem pro
rozhodnutí také proto, že podle stěžovatele nedošlo k porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., nanejvýš se mohlo jednat o skutek hraniční. Žalovaný tak tím, že hodnotil tuto
otázku sám, nepřípustně překročil meze správního uvážení.
Nakonec v kasační stížnosti namítá, že ho žalovaný před uložením pokuty neupozornil
na porušení povinnosti podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Výklad tohoto ustanovení
učiněný městským soudem je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť z něho není zřejmé,
zda by se princip jednoho upozornění měl uplatnit na všechny pořady téhož provozovatele nebo
ve vztahu ke stejnému typu pořadu, ani jak podobné si musí být skutkové děje. Závěr městského
soudu je také v rozporu se smyslem zákona a rozhodovací praxí městského soudu. K tomu
odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 2 . 5. 2006, sp. zn. 8 Ca 2/2006, podle něhož
nelze upozornění podle zmíněného ustanovení považovat za časově neomezené, ale je třeba,
aby mezi aktuálním uložením pokuty a dřívějším upozorněním existovala časová a věcná
souvislost. Mezi posledním žalovaným uvedeným upozorněním (ze dne 21. 11. 2000) a danou
situací pak není časová souvislost. Stěžovatel se v souladu s citovaným rozsudkem městského
soudu domnívá, že maximálním časovým úsekem mezi porušením a předchozím upozorněním,
u něhož ještě lze shledat časovou souvislost, je doba pěti let. Stěžovatel také nesouhlasí s tím,
že nebyl vyzván k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Městský soud k tomu uvedl, že po zahájení
správního řízení a výzvě stěžovateli k vyjádření podkladů již nebyly shromážděny další podklady,
než ty, které byly ve spisu při zahájení správního řízení. Stěžovatel s tím však nesouhlasí,
neboť v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je odkazováno též na odborná vyjádření a tiskové
zprávy. I s těmi se tak měl právo před rozhodnutím žalovaného seznámit a vyjádřit se k nim.
Městský soud se dále v napadeném rozsudku nevypořádal s námitkami stěžovatele, že mu nebyla
poskytnuta lhůta k nápravě, tak jak požaduje zákon, a že názor žalovaného nebyl po celé správní
řízení konzistentní, neboť jednotlivý díl série VyVolení považuje při ukládání pokuty
za samostatný pořad, zatímco pro účely stanovení výše sankce tomu tak není. S ohledem na výše
uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil předmětný rozsudek městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a rozsudek městského soudu
považuje za správný a zákonný. Odkazuje na vyjádření k žalobě, jakož i na svoje rozhodnutí,
které bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Proto navrhuje, aby kasační
stížnost byla Nejvyšším správním soudem v plném rozsahu zamítnuta.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení“), v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („ vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost“) a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. („ nepřezkoumatelnost spočívající v
nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“).
Pokud stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu v řízení
správním, tak tuto námitku neuplatnil před městským soudem. Nejvyšší správní soud předesílá,
že se v řízení o kasační stížnosti může námitkou zabývat pouze v případě, že byla v identické
rovině účinně vznesena před městským soudem, ten takovou námitku posuzoval a stěžovatel
v kasační stížnosti brojí proti závěrům městského soudu v konkrétních ohledech - kasační
princip, kterým je veden přezkum rozhodnutí krajských soudů ve správním soudnictví,
neumožňuje otevírat před Nejvyšším správním soudem posuzování rozhodnutí správních orgánů
v mezích, v nichž tento přezkum nebyl učiněn předmětem pozornosti krajských soudů
(zde městského soudu).
Z obsahu žaloby a protokolu o jednání pak vyplývá, že stěžovatel v žalobě pouze obecně
namítal nedostatečně zjištěný stav věci, který spatřoval v tom, že se žalovaný neseznámil
s celkovým pořadem. O tom, že by žalovaný neprovedl důkaz promítnutím záznamu pořadu však
nic neuváděl, ačkoli tuto skutečnost jistě zmínit mohl. Za těchto okolností jde ovšem o námitku
nepřípustnou, která ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže být v řízení před Nejvyšším správním
soudem účinně uplatněna, proto se jí soud nezabýval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se městský soud námitkou
nedostatečně zjištěného stavu věci, tak jak ji stěžovatel v žalobě formuloval, zabýval. Neshledal
ji však důvodnou, neboť žalovaný měl při rozhodování vedle podrobné analýzy pořadu
k dispozici také celý záznam předmětného pořadu. Přitom na str. 2 rozhodnutí žalovaného
je jednoznačně uvedeno, že žalovaný pořad posuzoval „jako celek na základě záznamu na serveru
Rady“. Z uvedeného je pak zřejmé, že podkladem rozhodnutí nebyla pouze analýza pořadu spolu
s jeho částečným přepisem vytvořená analytickým odborem úřadu žalovaného (jakožto orgánu,
který podle §11 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. pro žalovaného zajišťuje mj. právě úkoly spojené
s odborným zabezpečením jeho činnosti), ale celý záznam pořadu.
Rovněž námitku, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který by posoudil,
zda bylo vysílání předmětného pořadu způsobilé ohrozit vývoj dětí a mladistvých, neuplatnil
stěžovatel v žalobě a jedná se tak o námitku nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem
k tomu, že se městský soud k této otázce v napadeném rozsudku vyjadřoval, vyslovil
se k ní i Nejvyšší správní soud, který ji ostatně řešil již ve svých předchozích rozhodnutích.
Např. ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 4 As 35/2007, www.nssoud.cz, zdůraznil, že
není povinností žalovaného „opatřovat si vždy ve všech správních řízeních vedených s provozovateli televizního
vysílání ohledně uložení pokuty za porušení zákazu zakotveného v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by mohl ohrozit, fyzický, psychický
či mravní vývoj dětí a mladistvých, resp. že přizvání znalce za účelem odborného posouzení věci, je dle názoru
soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné
učinit logické správní uvážení o takovém vlivu pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku“.
Nejvyšší správní soud k tomu podpůrně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 3.2005, sp. zn. II. ÚS 396/05, (přístupné na http:\\nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá,
že „pro naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu [pozn. soudu: deliktu podle §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.] postačí, když je ohrožen pouze morální vývoj dětí (tedy s ohledem
na existenci určitých obecně uznávaných morálních pravidel ve společnosti), o čemž je beze zbytku oprávněn
rozhodnout správní orgán a soud, aniž by bylo namístě zjišťovat jakákoliv odborná vyjádření či znalecké
posudky“. Podobně vyznívá i judikatura Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech
(viz např. rozsudky tohoto soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 62/2005 - 66, ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 8 As 17/2006 - 78, a ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 16/2004 - 90, všechny přístupné
na www.nssoud.cz), v níž Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že hodnocení otázek
týkajících se dopadu pořadu na vývoj dětí a mladistvých nemusí být hodnocením odborníků.
Žalovaný je regulačním orgánem, který nastavuje standardy týkající se vysílání, jako kolektivní
orgán rozhoduje hlasováním a konečné rozhodnutí proto není subjektivním názorem jedince,
ale názorem skupiny vycházejí z průměrného vnímání společnosti. Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud souhlasí s hodnocením městského soudu, že znalecký posudek jako důkazní
prostředek má v řízení před žalovaným místo zejména v hraničních případech, kdy by úvaha
žalovaného nedostačovala k dostatečnému posouzení vlivu odvysílaného pořadu na psychický
a mravní vývoj dětí a mladistvých. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, neboť jednání
tvořící skutkovou podstatu správního deliktu (spočívající v prezentaci vulgarity, agresivity,
požívaní alkoholu apod.), za nějž žalovaný uložil stěžovateli pokutu, bylo možno vyložit
dostatečně za pomocí hledisek laického vnímání a porozumění skutkovým okolnostem případu,
kterým žalovaný bezesporu disponuje. Tyto námitky tak zdejší soud důvodnými neshledal.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval dalšími námitkami označujícími soudní rozhodnutí
za nepřezkoumatelné; pakliže by totiž rozhodnutí městského soudu nebylo lze plně přezkoumat,
nebylo by ani možno v plné míře vážit další stížnostní námitky.
K institutu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v řadě
svých rozsudků (viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 2 Afs 105/2006-90, www.nssoud.cz),
kde poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu či nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný
pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) i Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS; nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oba též dostupné na www.nssoud.cz), která zakotvuje
povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodňovat. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným,
neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Při hodnocení důvodnosti námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu se zdejší soud zaměřil na otázku,
zda je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč městský soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci stěžovatele a proč jeho námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
Nejvyšší správní soud rovněž vycházel ze svého rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, podle něhož pouhé dílčí
nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí nemohou založit nepřezkoumatelnost tohoto
rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel namítá, že se městský soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou,
že mu nebyla poskytnuta lhůta k nápravě podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.
Tuto námitku stěžovatel v žalobě uplatnil v rámci namítaného porušení citovaného ustanovení.
Stěžovatel v rámci tohoto žalobního bodu shledal pochybení žalovaného, který ho neupozornil
na porušení povinnosti v souvislosti s vysíláním podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.
(„Jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem
nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.“).
Na podporu svého názoru o pochybení žalovaného, který mu upozornění podle citovaného
ustanovení nezaslal, pak uvedl mj. i výše zmíněnou námitku.
Městský soud se k tomuto žalobnímu bodu jako celku vyjádřil na straně 6 a 7 svého
rozhodnutí. Uvedl zde, a to s poukazem na svůj předchozí rozsudek sp. zn. 28 Ca 81/2001,
že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by ho žalovaný měl upozorňovat na každé porušení
zákona, nýbrž že postačí, je-li upozorněn na porušení předmětné povinnosti při prvním takovém
porušení, a to ať už institutem podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. nebo předchozím
uložením pokuty za totéž porušení. Podle městského soudu také není třeba, aby se předchozí
upozornění vztahovalo k témuž typu pořadu a je též možné, aby se týkalo skutkově poněkud
odlišné situace. Samozřejmě pouze za podmínky, že jde stále o porušení téže zákonné povinnosti.
Městský soud svůj názor také řádně odůvodnil a uzavřel s tím, že je mu z úřední činnosti známo,
že na porušení §32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona byl stěžovatel žalovaným upozorněn
rozhodnutími o uložení pokut za vysílání první řady reality show VyVolení (tedy v roce 2005).
Nejvyšší správní soud má zato, že se městský soud tímto žalobním bodem zabýval
dostatečným způsobem. Pouhá skutečnost, že se výslovně nevyjádřil k jednomu stěžovatelovu
dílčímu tvrzení, uplatněnému navíc pouze k podpoře námitky hlavní (absence výzvy podle
§59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.), se kterou se však městský soud řádně vypořádal,
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť je z kontextu tohoto rozhodnutí
zřejmé, že neshledává důvodnou ani tuto podpůrnou námitku. Z rozhodnutí je přitom zřejmé,
z jakého důvodu tak soud rozhodl (tj. při postupu podle stěžovatelova názoru, by ochranná
ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. nemohla vůbec plnit svoji funkci) a je tak přezkoumatelné.
Nedůvodná je i domněnka stěžovatele, že by rozsudek městského soudu
byl nepřezkoumatelným z toho důvodu, že se soud podrobněji nevyjádřil k tomu,
zda by se princip jednoho upozornění měl uplatnit na všechny pořady téhož provozovatele nebo
ve vztahu ke stejnému typu pořadu, a jak podobné si musí být skutkové děje, k nimž
se upozornění vztahuje. Předně je třeba poukázat na to, že městský soud ve svém rozsudku
jednoznačně uvedl, že se předchozí upozornění může vztahovat i k jinému typu pořadu,
takže tvrzení stěžovatele v tomto smyslu je nesprávné. Pokud pak jde o závěr, že se za podmínky
porušení téže zákonné povinnosti může jednat i o „skutkově poněkud odlišnou situaci“, tak ten
považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně konkrétní. Není totiž možné po městském soudu
požadovat, aby se vyslovoval k situaci, kterou v dané věci neřešil. Městský soud je oprávněn
v řízení o žalobě v rámci žalobních bodů přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí
(§75 odst. 2 s. ř. s.). V dané věci tak posuzoval, zda nedošlo ze strany žalovaného k porušení
§59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a zjistil, že žalovaný se namítaného porušení nedopustil,
neboť stěžovatele na porušení upozornil u téhož typu pořadu, navíc ve skutkově téměř shodné
situaci. Pokud pak v rámci odůvodnění tohoto závěru vyslovil určitý názor
(tedy, že se upozornění může vztahovat i ke skutkově poněkud odlišné situaci), který řádně
odůvodnil (smyslem institutu upozornění podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.), tak pouhá
skutečnost, že by si stěžovatel představoval řešení této v daném případě akademické otázky
podrobnější, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že se městský soud nedostatečně
vypořádal se stěžovatelovým tvrzením, že obecné závěry o nevhodnosti posuzovaného pořadu
pro děti, k nimž žalovaný dospěl, lze aplikovat i na denní zpravodajství, dokumenty, politické
debaty či filmy. K této otázce se městský soud vyslovil na str. 9 dole a 10 svého rozsudku,
kde uvedl, že „...příklady odvysílaných pořadů, jejichž dopad na dětského diváka mohl být podle názoru
žalobkyně srovnatelný s předmětným pořadem, nemohou samy o osobě zbavit žalobkyni odpovědnosti za uvedený
správní delikt či prokázat, že by žalovaná porušovala ústavní zásadu rovnosti...“. Městský soud nesouhlasí
s argumentací stěžovatele, podle níž by bylo lhostejno, co stěžovatel vysílá, neboť negativní prvky
jsou přítomné i v programech jiných stanic. Městský soud také poznamenává, že je mu z úřední
povinnosti známo, že žalovaný uložil srovnatelné sankce za naplnění skutkové podstaty téhož
deliktu všem provozovatelům televizního vysílání. Na str. 9 rozsudku nahoře pak městský soud
zdůrazňuje odlišnost pořadu typu reality show od pořadů ostatních, a to zejména s ohledem
na větší riziko nápodoby u dětí a mladistvých. Pokud v případě tohoto srovnání odkázal „např.
na filmy a jiné fiktivní pořady“ a nikoli na denní zpravodajství či politickou debatu, neznamená
to, že by se závěry o odlišnosti tohoto typu pořadu vztahovaly pouze ke konkrétně zmíněným
filmům a nikoli např. ke zpravodajství či politickým debatám. Jednak byl odkaz na filmy a jiné
fiktivní pořady uvozen slovem „např.“ a jedná se tak pouze o příkladmý, demonstrativní odkaz,
který nevylučuje rozšíření množiny pořadů, na něž se vztahuje. Navíc i ze závěrů žalovaného
lze dovodit jeho stanovisko, že větší hrozba nápodoby u mladistvých diváků připadá spíše
na pořady typu reality show, kde vystupují pro mladistvé mnohdy atraktivní lidé, navíc v moderní
luxusně zařízené vile, než např. na politické debaty. Uvedené vypořádání se se stěžovatelovou
námitkou je tak zcela dostatečné.
Jestliže dále stěžovatel uvádí, že se městský soud nevyslovil k jeho tvrzení, že názor
žalovaného na povahu pořadu nebyl konzistentní, neboť nejprve vycházel z koncepce, že každý
díl série VyVolení je svou povahou samostatným pořadem, zatímco pro účely stanovení výše
sankce pak totéž posuzoval jako nikoliv jednotlivé případy, je třeba s ním souhlasit. Na druhou
stranu se opět jednalo o tvrzení, které bylo uplatněno podpůrně v rámci žalobního bodu, v němž
stěžovatel namítal porušení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně způsob stanovení
výše pokuty, který shledával nepřezkoumatelným. K tomuto žalobnímu bodu se pak městský
soud vyslovil na str. 8 svého rozsudku, kde posoudil závěry žalovaného jako nevybočující
ze správního uvážení, odpovídající principům logického myšlení a řádně přezkoumatelné. Také
se věnoval jednotlivým aspektům, na základě nichž žalovaný k výši uložené pokuty dospěl. Jeho
odůvodnění sice mohlo být podrobnější, nicméně v daném případě toto pochybení nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, neboť je zřejmé, že daný žalobní bod městský soud
důvodným neshledal, přičemž je taky zřejmé proč k takovému závěru dospěl. Uvedený dílčí
nedostatek jeho odůvodnění pak nepřezkoumatelnost rozhodnutí založit nemůže (viz již výše
zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
Ostatně zmíněné stěžovatelovo tvrzení vůbec z rozhodnutí žalovaného neplyne. Naopak
z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, že každý vysílaný díl série VyVolení je žalovaným považován
za samostatný pořad podle §1 odst. 2 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož je pořadem
„obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového nebo televizního vysílání“. Viz např. str. 2
nebo 7, kde se hovoří o „pořadech ze série VyVolení“, ale též i v části, týkající se stanovení
pokuty, neboť na str. 24 je uvedeno, že se „nejedná o první pořad ze série VyVolení“, za jehož
vysílání byl stěžovatel sankcionován. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nebylo zjištěno.
Stěžovatel se dále domnívá, že skutek, který je ve výroku popsán, není dostatečně
specifikován. Touto problematikou (vymezením skutku ve výroku správního rozhodnutí)
se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 15. 1. 2008,
č. j.2 As 34/2006 - 73, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 1546/2008, kde vyslovil požadavek,
aby výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu obsahoval „popis skutku uvedením místa, času
a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným. V případě, že správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí neuvede, podstatně poruší
ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady,
správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší“. Rozšířený senát zde vyšel jednak z mezinárodních
lidskoprávních závazků České republiky, konkrétně z požadavků článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.), a dále ze vzájemné blízkosti
správního trestání s trestáním soudním podle trestního řádu a v rámci správního trestání
pak ze značné věcné podobnosti mezi postihováním přestupků, jiných správních deliktů
a disciplinárních deliktů a odklonil se od dosud zastávaného názoru.
Aplikuje-li Nejvyšší správní soud tento právní názor na zde posuzovanou situaci,
shledává, že ve výroku rozhodnutí žalovaného bylo uvedeno: za jaká porušení právních
povinností je pokuta ukládána [§32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. (přičemž toto
ustanovení tam bylo uvedeno též citací textu)], kdy mělo k tomuto porušení dojít (dne 12. 4. 2006
od 18:31 hod.) i kde (na programu televize Prima). Pokud je ve výroku také uvedeno,
že k porušení povinnosti došlo zařazením pořadu VyVolení do vysílání, „v němž bylo zjištěno
verbální neverbální násilí a prezentována konzumace alkoholu a nevhodné chování pod jeho
vlivem, kteréžto prvky shledala Rada jako způsobilé ohrozit zejména mravní nebo psychický
vývoj dětí a mladistvých“, je zde také jednoznačně vymezen způsob spáchání skutku a to tak,
že skutek nemůže být zaměněn s jiným. Správní delikt byl totiž spáchán odvysíláním pořadu
VyVolení, přičemž tento pořad je ve výroku jednoznačně a nezaměnitelně identifikován
(názvem a dnem i časem vysílání). Žalovaný tak plně dostál požadavku stanovenému ve výše
citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu, a to aby vymezení předmětu řízení ve výroku
rozhodnutí o správním deliktu spočívalo „ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo
zaměnitelné s jednáním jiným.“
Nic na tom nemění skutečnost, že popis konkrétních scén, které předmětný pořad
zařadily do kategorie pořadů, schopných ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých,
je uveden až v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Stěžovatel totiž nebyl postihnut za odvysílání
jednotlivých scén, nýbrž za celý pořad (tj. VyVolení vysílaný dne 12. 4. 2006 od 18:31 hod.)
a proto není nezbytné, aby byl popis scén uveden přímo ve výroku. Naopak je zcela správné,
jsou–li spolu s ostatními důvody, které žalovaného k závěru o porušení zákona vedly, uvedeny
v odůvodnění (§68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Tuto námitku Nejvyšší správní
soud proto důvodnou neshledal.
Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že byla naplněna skutková podstata správního deliktu,
neboť není zřejmé, jak byly naplněny její jednotlivé složky, jakož i příčinná souvislost mezi
odvysíláním posuzovaného pořadu a ohrožením.
Při posuzování důvodnosti této námitky vycházel Nejvyšší správní soud zejména ze znění
příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. Podle §32 odst. 1 písm. g) tohoto zákona
je provozovatel povinen nezařazovat v době od 06.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které
by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §60 odst. 3
písm. d) zmíněného zákona uloží Rada provozovateli pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč,
pokud zařazuje do vysílání od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Právní úprava skutkových
podstat správních deliktů je poznamenána větší obecností, než tomu je například ve srovnání
s trestnými činy, častějším používáním neurčitých právních pojmů či odkazovacích dispozic.
Tak je tomu i v posuzované věci.
K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové
podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu).
Vedle toho je nezbytné, aby byl naplněn též materiální znak (společenská nebezpečnost).
O subjektu deliktu a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností. Pokud jde o objekt
deliktu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického
a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho
komponentech. Objektivní stránka deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným
vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka spočívá v tom, že provozovatel vysílání
zařadí ve vymezené denní době do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním,
a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako celku zakládá možnost ohrožení chráněného zájmu.
Následkem je možnost ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí
a mladistvých. Ze zákonného znaku „by mohl ohrozit“ plyne, že delikt je spáchán (dokonán)
již provedením zakázaného jednání (tedy odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení
chráněným zájmům nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně - stačí ještě vzdálená možnost
poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal určitou činnost. V posuzované skutkové podstatě
tedy jde (z hlediska teorie trestního práva) o nebezpečí abstraktní, tedy situaci, v níž konkrétní
nebezpečí zpravidla vzniká, ale nezáleží na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt
ohrožovací, který je spáchán již vyvoláním možnosti vzniku následků, které má na zřeteli
§60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Uvedený závěr zaujal Nejvyšší správní soud již dříve
(např. ve svých rozsudcích ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, nebo ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 6 As 21/2007 - 109, oba dostupné na www.nssoud.cz), kde se také podrobně vyjádřil
i k nezbytnosti zvláštní ochrany dětí a mladistvých z hlediska obsahu televizního vysílání.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného (konkrétně ze druhé a třetí jeho části, str. 5 - 7)
je pak zřejmé, že žalovaný zaujímá podrobná stanoviska k jednotlivým částem vyjádření, které
v průběhu správního řízení stěžovatel vznesl; z této části odůvodnění také v řadě ohledů plyne
hodnocení jednání stěžovatele ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty deliktu. Podrobně
jsou zde popsány scény, které jsou podle žalovaného způsobilé ohrozit mravní a psychický vývoj
dětí a mládeže. Jedná se zejména o násilné a nedůstojné chování soutěžících pod vlivem alkoholu
a scény s vulgárními výrazy (str. 6). Podle žalovaného jsou soutěžící pro děti a mladistvé vzorem,
neboť je považují za hrdiny. Pořad ukazuje, že lze úmyslně vyvolávat hádky a rozepře mezi
přáteli a že to je normální, dokonce veselé. Zásadní metodou osvojování vnějšího světa dětmi
je podle žalovaného nápodoba, na tom se shodli všichni členové žalovaného a vycházeli přitom
z posudku PhDr. J. R. (viz str. 8 rozhodnutí žalovaného). Pro nápodobu mají mimořádný
význam osobnostní vzory a modely jednání. Vzory či modely mohou být zprostředkovány i
mediálně. Vliv, který sledování televize má na konkrétní dítě, je dán jeho osobností. Dítě se pak
u vysílaného pořadu může ocitnout zcela náhodně, případně pouze u některé jeho sekvence,
přičemž ne všichni rodiče dítěti vysvětlují podstatu pořadu. Pro naplnění skutkové podstaty bude
postačovat budoucí negativní vliv nejméně v jednom případě nezletilého diváka, přičemž nebude
rozhodující, jak silný tento vliv bude či je. Charakter pořadu VyVolení prezentovaného jako
realita, ovlivňuje vnímání ze strany dětí (snáze se ztotožňují s protagonisty pořadu včetně
negativních stránek chování). Pořad pak v žádné svojí části nevysvětluje, že chování soutěžících
není normální a děti tak mohou považovat chování soutěžících za běžnou normu chování.
Z uvedeného je tak zcela zřejmý závěr žalovaného o tom, v čem a jak vysílání
posuzovaného pořadu mohlo psychický a morální vývoj dětí ohrozit. Je zde dostatečným
způsobem vymezena objektivní stránka deliktu, neboť je jednoznačně popsáno jak jednání
(odvysílání pořadu, včetně podrobného popisu závadných scén), tak následek (možnost ohrožení
psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých). Rovněž je popsán příčinný vztah mezi
jednáním a následkem, tj. jakým způsobem by vysílání pořadu mohlo ohrozit psychický nebo
morální vývoj dětí a mladistvých (zvláštní charakter pořadu, který se tváří jako realita,
kde se nacházejí osoby, jež děti považují za hrdiny a snaží se je napodobovat a ztotožňovat
se s jejich chováním). Způsob, jakým žalovaný pořad popisuje, Nejvyšší správní soud nepovažuje
za účelový (ostatně stěžovatel vůbec neuvádí žádný konkrétní příklad zmíněné účelovosti).
Nejvyšší správní soud má také za to, že žalovaný byl zcela způsobilý k posouzení
a vyložení neurčitého pojmu „psychický nebo morální vývoj dětí a mládeže“. Jak již totiž zdejší
soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120, www.nssoud.cz,
„je na správním orgánu, aby konkrétní jednání delikventa pod rozsah těchto (pozn. soudu: neurčitých) pojmů
podřadil a zdůvodnil, proč podle jeho názoru takové jednání naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu.
Samotné oprávnění správního orgánu vykládat tyto pojmy je třeba nahlížet jako souladné se základními ústavními
mezemi výkonu státní moci obsaženými v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, a to z důvodu, že zákonodárce správní orgán k takovému postupu sám zmocnil a poskytl
mu tak pravomoc dotvořit právní normu dle podmínek konkrétního případu a konkrétního jednání účastníka
řízení“.
Při výkladu neurčitých pojmů je rozhodujícím kritériem posouzení správnosti této
operace skutečnost, zda správní orgán definoval jednotlivé pojmové znaky neurčitých pojmů
a konkretizoval, ve kterých skutkových okolnostech případu spatřuje jejich naplnění
v konkrétním případu. V tomto ohledu lze poukázat na bohatou judikaturu k tomuto problému,
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 5 Afs 151/2004,
nebo rozsudek ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 - 62, (oba dostupné www.nssoud.cz).
V naposled uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud uvedl, že neurčitý pojem „zahrnuje
jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit,
např. v závislosti na čase a místě aplikace právního předpisu. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor,
aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv. Při interpretaci neurčitého
právního pojmu se pak uvážení správního orgánu, na rozdíl od realizace diskreční pravomoci, zaměřuje
na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní pojem a jeho
rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého právního pojmu.“ V intencích judikatury Ústavního soudu je třeba rovněž podotknout,
že při výkladu neurčitých pojmů je nezbytné vyhnout se libovůli či svévolné aplikaci práva,
tj. situaci, kdy dojde k extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými
a právními zjištěními, dále interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů
v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu,
aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud dosavadní výkladovou praxi
odmítá (viz blíže zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04,
III. ÚS 606/04, nález ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01, všechny přístupné
na http:\\nalus.usoud.cz).
Otázka soudního přezkumu správního uvážení co do samotného naplnění neurčitého
pojmu jednáním účastníka řízení je řešena rovněž ustálenou judikaturou. Při interpretaci
neurčitého pojmu a podřazení jednání delikventa pod jeho rozsah se jedná o výlučnou pravomoc
příslušného správního orgánu dotvářet právo, kterou zákonodárce svěřuje pouze jemu, nikoliv
však soudu. Přezkoumává-li k námitce účastníka řízení soud interpretaci neurčitého pojmu
správním orgánem, je jeho úkolem kontrola zákonnosti aplikace neurčitých pojmů a zejména
přezkum odůvodnění v intencích zásad uvedených výše. Soudu však nepřísluší, aby správní orgán
nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo
či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti
správního orgánu (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 7 As 78/2005 - 62). V daném případě pak Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného
neshledal žádné pochybení, neboť žalovaný konkrétní jednání stěžovatele podřadil pod rozsah
neurčitých pojmů, které v rozhodnutí řádně vymezil (str. 10 a 11 rozhodnutí), a to v souladu
s jejich v současné době všeobecně akceptovaným významem i v souladu s principy spravedlnosti
a zákazu svévolné aplikace práva.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že si nemůže být jist, za jaké jednání
byl sankcionován. Z podkladů správního řízení vedeného před žalovaným i z rozhodnutí
žalovaného je naprosto nezpochybnitelné, které záběry pořadu vzal žalovaný jako skutkový
podklad pro rozhodnutí. Je zcela zřejmé, z jakých skutečností, jednání a verbální komunikace
vyznačující se vulgarismy žalovaný vycházel. Skutkový děj byl zaznamenán přepisem a stěžovatel
jej nezpochybňuje z hlediska svého obsahu. Žalovaný k jednotlivým ohrožujícím projevům
(prezentaci nadměrného požívání alkoholu, následného agresivního a nedůstojného jednání, jakož
i vulgární komunikaci) přiřadil konkrétní jednání aktérů vysílaného pořadu. Žalovaný tak správně
vyhodnotil to, co bylo ve vysílaném pořadu rozhodující, a to nadměrná konzumace alkoholu
a následné agresivní jednání v opilosti, a jednoznačně to v rozhodnutí uvedl. Právní jistota
stěžovatele tak ohledně dalšího uložení sankce není nijak otřesena, neboť v projednávané věci byl
posuzován jednoznačně identifikovaný pořad ve zcela identifikovatelně popsaných dějích
a výrazech soutěžících. Hodnocení závadného obsahu pořadu je tak i dostatečným upozorněním
z hlediska prevence, neboť je z něho zcela zřejmé, pořady jakého charakteru nelze mezi 06.00
a 22.00 vysílat. Námitka tak není důvodná.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že alkohol a s ním spojené
nevhodné chování je v České republice zcela normálním a společností akceptovaným jevem
a jejich prezentace tak nemůže vývoj dětí a mladistvých ohrozit. Tento závěr odvozuje stěžovatel
z informací obsažených na www.alkoholismus.wz.cz/statistiky, podle nichž jsou mj. obyvatelé
České republiky třetí největší konzumenti alkoholu na světě, milion obyvatel má s alkoholem
vážné problémy a děti se seznamují s alkoholem průměrně v 11 letech. Uvedené informace však
podle Nejvyššího správního soudu vypovídají pouze o tom, že je alkohol na území republiky
konzumován. Nic však nevypovídají o tom, jaký je vztah společnosti k požívání alkoholu
v nadměrném množství, natož pak o tom, zda je nevhodné chování na základě takové nadměrné
konzumace, za jehož zobrazování byl stěžovatel postižen, normálním a společností
akceptovaným jevem. Závěry o tom, že alkohol stojí v pozadí většiny případů domácího násilí
a že se s alkoholem děti seznamují již v 11 letech, jsou jistě vážné a alarmující, avšak nikdo z nich
nemůže dovodit, že jsou tyto jevy společností akceptovány či tolerovány. Naopak domácí násilí,
ať už na základě alkoholu či nikoli, je zákonem zakázáno a postihováno, stejně jako podávání
alkoholu mladistvým. Shora uvedené soudy stěžovatele jsou tak zcela mylné. Nejvyšší správní
soud tedy plně souhlasí se žalovaným, potažmo městským soudem, v tom, že jak nadměrná
konzumace alkoholu, tak nevhodné chování na základě ní, nejsou společností akceptovány
ani tolerovány, a to tím spíše ve vztahu k mladistvým a dětem.
Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nebyl vyzván k vyjádření k podkladům rozhodnutí.
Ze správního spisu k tomu vyplynulo, že v oznámení o zahájení správního řízení,
které bylo stěžovateli doručeno dne 31. 10. 2006, byl stěžovatel upozorněn na svoje právo
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu. Zároveň mu také bylo
sděleno, že pokud by podkladem rozhodnutí nebyla jen analýza úřadu žalovaného a vyjádření
stěžovatele, bude opětovně vyzván k seznámení se s doplněnými podklady pro rozhodnutí.
Stěžovatel ve svém vyjádření poukázal mj. na znalecký posudek prof. W., který je také součástí
správního spisu a kterým žalovaný provedl v daném řízení důkaz (str. 7 rozhodnutí). Žalovaný
zmíněný posudek tedy vzal za podklad svého rozhodnutí a rozsah těchto podkladů se oproti těm,
které zmínil v oznámení o zahájení řízení, rozšířil, aniž by však stěžovatele znovu vyzval
k seznámení se s těmito dalšími podklady. Uvedený postup žalovaného tak jistě nebyl v souladu s
§36 odst. 3 správního řádu. Procesní pochybení však může být důvodem ke zrušení rozhodnutí
zásadně tehdy, pokud se jednalo o takové pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost tohoto
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V daném případě tomu však nebylo. Jednak stěžovatel
ani v žalobě ani v kasační stížnosti, kde uvedené pochybení namítal, vůbec neuvádí, jak toto
pochybení zákonnost rozhodnutí žalovaného ovlivnilo. Navíc má zdejší soud zato, že v daném
případě k tomu dojít ani nemohlo, neboť se jednalo o posudek, předložený samotným
stěžovatelem, který s ním byl jistě dobře obeznámen a nebylo tak třeba, aby se s jeho obsahem
seznámil za pomocí institutu podle §36 odst. 3 správního řádu.
To samé pak lze uvést i ve vztahu k tiskovým zprávám týkajícím se předmětného pořadu,
uveřejněných stěžovatelem na jeho webových stránkách, které žalovaný měl jako podklad svého
rozhodnutí rovněž použít (viz str. 10 rozhodnutí žalovaného). V daném případě navíc součástí
správního spisu žádné tiskové zprávy nejsou a přestože žalovaný uvádí, že z nich při rozhodování
vycházel, není vůbec zřejmé, o jaké zprávy se mělo jednat a jakým způsobem měly ovlivnit jeho
rozhodování, neboť se jimi blíže vůbec nezabývá. Nejvyšší správní soud má tedy zato,
že v daném případě tiskové zprávy stěžovatele podkladem rozhodnutí žalovaného vůbec nebyly.
Přestože tedy žalovaný porušil §36 odst. 3 správního řádu, nemělo toto pochybení vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť smysl předmětného ustanovení byl zachován (stěžovatel
byl totiž seznámen se všemi podklady pro rozhodnutí žalovaného). Ani tato námitka tak nebyla
shledána důvodnou.
Stěžovatel namítá dále nesprávné právní posouzení §59 zákona č. 231/2001 Sb.
a poukazuje na rozsudek městského soudu sp. zn. 8 Ca 2/2006, podle něhož je třeba, aby mezi
aktuálním uložení pokuty a dřívějším upozorněním existovala příčinná souvislost.
I k této problematice se již Nejvyšší správní soud vyjadřoval ve svých předchozích
rozhodnutích (viz např. již výše citovaný rozsudek č. j. 6 As 21/2007 - 109 a nebo rozsudek
ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4 As 34/2007 - 161, www.nssoud.cz), kde soud zdůraznil, že smyslem
§59 citovaného zákona je zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání,
jehož si nebyl vědom. Obecně vzato se tímto institutem realizuje preventivní funkce správního
trestání. Zákonodárce dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele
vysílání. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry
musí být toto upozornění konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém
případě je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu, tedy předání informace o tom,
že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Takové
informace se stěžovateli dostaly ze strany žalovaného opakovaně, a to jak v souvislosti s jiným
typem pořadu, tak přímo i v souvislosti s vysíláním série VyVolení. Nelze proto dovozovat,
že by takové upozornění musel žalovaný činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla
porušena tatáž zákonná povinnost u téhož provozovatele, navíc u pořadu typu série, v nichž
se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musí být vědom charakteru a dopadu v nich
prezentovaného jednání. Pokud by upozornění mělo být validní pouze pro určitý skutek,
pak by provozovatel byl nepostižitelný, pokud by pořad nereprízoval. Nejvyšší správní soud
nemá pochyb o tom, že stěžovatel si byl vědom toho, že jednání soutěžících prezentované
v pořadu VyVolení bude žalovaným takto hodnoceno a reakce žalovaného byla tak dostatečně
předvídatelná. Posouzení této otázky městským soudem tak bylo správné a námitka důvodná
není.
Poukazuje-li stěžovatel na nezbytnost toho, aby mezi aktuálním uložením pokuty
a dřívějším upozorněním existovala věcná a časová souvislost, je třeba uvést, že tak tomu
v daném případě také bylo. Je pravdou, že upozornění, která žalovaný v napadeném rozhodnutí
zmiňuje na str. 12 jsou staršího data (z let 1995, 1997 a 2000), a byť se mohou dotýkat téhož
porušení zákona (tj. nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady,
které by mohly ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých), nemusí být, s ohledem
na dobu jejich vydání, shledána časová souvislost s daným případem. Nejvyššímu správnímu
soudu je však z úřední činnosti známo, že žalovaný sankcionoval stěžovatele přímo za vysílání
pořadů ze série VyVolení např. též rozhodnutími ze dne 31. 10. 2005, 25. 1. 2006, 2. 8. 2006,
30. 8. 2006 nebo 12. 9. 2006, a to právě za porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. V případě těchto rozhodnutí, která je s ohledem na výše uvedené třeba
považovat za upozornění na porušení zákona, je tak zcela nepochybná i časová souvislost
s danou věcí. Ani důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly
zjištěny.
Vzhledem ke všemu uvedenému shledal Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zákonným a žádné uplatněné důvody kasační stížnosti tak nezjistil; proto kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 (§120) s. ř. s., neboť stěžovatel
ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu