ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.64.2018:57
sp. zn. 2 Azs 64/2018 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. T., zastoupený JUDr. Lukášem
Polákem, advokátem se sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2017,
č. j. OAM-498/ZA-ZA11-VL16-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 2. 2018,
č. j. 36 Az 1/2017 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Lukáši Polákovi, advokátovi,
se př i z n áv á odměna za zastupování ve výši 6800 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení nadepsaného
rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 1. 2017, č. j. OAM-498/ZA-ZA11-VL16-2016. Uvedeným rozhodnutím nebyla stěžovateli
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc, dále jen „zákon o azylu“.
[2] Krajský soud shledal stěžovatelem uváděné žalobní námitky nedůvodnými a žalobu
zamítl.
[3] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel zdůrazňuje, že se v České republice již ekonomicky i sociálně zcela etabloval.
V případě neudělení mezinárodní ochrany má stěžovatel reálnou obavu, že všechny své vazby
na území ČR ztratí, a to včetně zaměstnání.
[5] Stěžovatel má za to, že jeho argumenty ohledně neudělení doplňkové ochrany
a humanitárního azylu nebyly soudem dostatečně posouzeny. Stěžovatel odkazuje zejména
na čl. 15 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) a rozsudek Soudního dvora
Evropské unie ve věci Elgafaji, z nichž plyne, že existence vážného ohrožení života nebo osoby
žadatele o podpůrnou ochranu není podřízena podmínce, že žadatel předloží důkazy,
že v ohrožení je konkrétně on sám. Existence takového ohrožení může být výjimečně
považována za prokázanou, pokud míra nerozlišujícího násilí, kterou se vyznačuje probíhající
ozbrojený konflikt, dosáhne natolik vysoké úrovně, že existují důvody domnívat se, že by civilista
byl v případě vrácení do dotyčné země nebo regionu vystaven reálnému nebezpečí. Uvedené
však krajský soud i žalovaný ignorovali. Přestože by návrat na Ukrajinu pro stěžovatele mohl
mít negativní důsledky v podobě nebezpečí trestního stíhání pro nenastoupení do armády,
jakož i donucení bojovat v stále trvajícím ozbrojeném konfliktu a s tím spojené riziko, že bude
zraněn nebo dokonce usmrcen. To vše bez ohledu na to, že se uvedený konflikt netýká přímo
regionu, odkud stěžovatel pochází. Poněvadž se však soud výkladem kvalifikační směrnice
nezabýval, je jeho rozsudek nesprávný a nepřezkoumatelný.
[6] Co se týče humanitárního azylu, ani v tomto směru se soud dostatečně nevypořádal
se stěžovatelovými argumenty, že na území ČR pobývá se svoji matkou již mnoho let,
navštěvoval zde školy, hovoří plynně česky, přičemž na Ukrajině nemá žádné vazby. Stěžovatel
má za to, že i přes nenárokovost humanitárního azylu vzniká jakýsi právní nárok na jeho udělení,
který je představován legitimním očekáváním v případě naplnění obsahu neurčitého pojmu
důvodů hodných zvláštního zřetele. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto důvody naplnil.
[7] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření shrnul, že pokládá všechny stěžovatelovy námitky
za nedůvodné a rozsudek krajského soudu za správný. Navrhl kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, příp. ji jako nedůvodnou zamítnout.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen soudem
ustanoveným advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost splňuje podmínky řízení
a je přípustná a projednatelná.
[10] Nejsou však přípustné všechny uplatněné kasační námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s.
se kasační stížnost nemůže přípustně opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě
se jedná o argumentaci stěžovatele stran kvalifikační směrnice, resp. nezohlednění jejího výkladu
příp. citovaného rozsudku Soudního dvora EU ve věci Elgafaji. Tuto argumentaci uplatnil
stěžovatel prvně až v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo uplatnit takovou námitku
již v řízení před krajským soudem (nebo žalovaným). S ohledem na dikci §104 odst. 4 s. ř. s.
se touto námitkou nelze v kasačním řízení věcně zabývat. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud
uvádí, že uvedená argumentace do věci nepřináší ničeho, co by mohlo změnit pohled krajského
soudu nebo žalovaného na stěžovatelovu věc. Stěžovatel nepochází z regionu Ukrajiny,
který je postižen vnitřním konfliktem, nebyl mu ještě ani doručen žádný povolávací rozkaz
a navíc dle jeho tvrzení se žádostí o azyl snaží pouze legalizovat svůj pobyt na území ČR (ohledně
uvedeného existuje rozsáhlá judikatura zdejšího soudu). Z tvrzení stěžovatele tedy neplyne,
že by zde existovaly důvody domnívat se, že by byl jako civilista v případě vrácení na Ukrajinu,
do regionu Zakarpatské oblasti, odkud pochází, vystaven reálnému nebezpečí, neboť této oblasti
se zhoršená bezpečnostní situace vůbec netýká.
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní
soud pro nepřijatelnost.
[13] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší
správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž
též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
[14] V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít obecný
dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit
za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl soud ani ex offo z obsahu spisů,
ani z popisu skutečnosti samotným stěžovatelem.
[15] Ostatně stěžovatel sám přijatelnost kasační stížnosti vůbec neodůvodnil. Stěžovatelem
tvrzená pochybení krajského soudu (nedostatečné vypořádání se s jeho argumenty ohledně
neudělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany) by pak jako důvod přijatelnosti mohla
obstát jen v krajních případech, pokud by v průběhu řízení o žalobě došlo k tak hrubým vadám,
které by svojí povahou stály proti samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení,
případně pokud by rozhodnutí soudu vykazovalo tak extrémně závažné nedostatky, že by bylo
v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat je bez povšimnutí.
[16] Takovými vadami však napadený rozsudek, ani řízení, které mu předcházelo, zjevně
netrpí. Napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů
či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada řízení před krajským soudem, která by mohla
mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud se nedopustil ani judikaturního
odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná
a ustálená judikatura dává odpověď na všechny stížní námitky. Krajský soud vypořádal všechny
stěžovatelem uplatněné námitky obsažené v žalobě, jeho úvahy jsou jasné a srozumitelné, a výrok
je řádně odůvodněn. Jen samotná polemika stěžovatele s právními závěry, které soud ve věci
zaujal a které zjevně nejsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, pak důvodem
přijatelnosti není. K žádnému porušení práva na spravedlivý proces, natož pak porušení
extrémnímu, tedy v projednávané věci nedošlo, podmínky přijatelnosti kasační stížnosti
tak nejsou splněny.
[17] Nejvyšší správní soud pouze závěrem uvádí, že se nehodlá odchýlit od své konstantní
judikatury týkající se humanitárního azylu a doplňkové ochrany, která setrvale stojí na stanovisku,
že pouze ekonomické a sociální vazby žadatele nemohou být bez dalšího důvodem pro udělení
azylu ani doplňkové ochrany. Stejně tak pokud jde o humanitární azyl, Nejvyšší správní
soud setrvává na svém závěru, že na jeho udělení neexistuje právní nárok, a pouze skutečnost,
že se stěžovatel domnívá, že splňuje důvody hodné zvláštního zřetele (tedy jeho rodinné
a ekonomické vazby v ČR), nepředstavuje porušení principu legitimního očekávání
(viz např. rozsudky ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017 – 39, ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 5 Azs 15/2011 – 77, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, nebo ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131).
[18] Ohledně situace na Ukrajině, kterou nelze klasifikovat jako tzv. totální konflikt,
kdy by byl každý civilista v zemi vystaven reálnému nebezpečí a k otázce povolávání do armády,
které nepředstavuje azylově relevantní důvod, Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svoji
konstantní judikaturu, např. na rozsudky ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017 – 39, ze dne
19. 10. 2006, č. j. 3 Azs 396/2005 – 88, nebo ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17).
[19] S ohledem na skutečnost, že přípustné důvody kasační stížnosti neobsahovaly ničeho
nad rámec předchozího právního posouzení učiněného krajským soudem, nemohl Nejvyšší
správní soud dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
[21] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 2 Azs 64/2018 – 26,
byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů JUDr. Lukáš Polák. V takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[22] Ustanovenému zástupci náleží odměna za dva úkony právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb [advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“)], spočívající v přípravě zastoupení
po ustanovení zástupce soudem [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a v písemném
podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Ustanovenému zástupci tak náleží odměna za zastupování za dva úkony právní služby ve výši
2 x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu] a náhrada hotových
výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci tedy náleží
celkem částka 6800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dní
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu