ECLI:CZ:US:2018:2.US.1117.17.1
sp. zn. II. ÚS 1117/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. února 2017 č. j. 14 Nt 2002/2016-106, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 4. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel, advokát, byl obviněn z přečinu způsobení úpadku ve stádiu pokusu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zvlášť závažného zločinu podvodu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině.
3. Okresní soud v Pardubicích nařídil domovní prohlídku prostor užívaných stěžovatelem. Prohlídce provedené dne 16. 1. 2016 na adrese, kde vykonává stěžovatel advokacii, byl přítomen zástupce České advokátní komory a nedal orgánu provádějícímu prohlídku souhlas k seznámení se s obsahem listin.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 2. 2017 č. j. 14 Nt 2002/2016-106 nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin zajištěných při domovní prohlídce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že k prohlídce, při které byly zajištěny listiny, byl nesprávně udělen příkaz k domovní prohlídce dle §83 trestního řádu. Namísto toho měla být prohlídka provedena na základě příkazu k prohlídce jiných prostor, případně bez příkazu, ale za podmínky získání následného souhlasu dle §83a trestního řádu. Na orgánech činných v trestním řízení lze požadovat, aby používaly přesné a jednoznačné termíny. Dále stěžovatel tvrdil vady příkazu k domovní prohlídce, zejména nedostatečné označení prostor, v nichž má být prohlídka provedena, a nedostatečné odůvodnění příkazu. Poukazoval na extrémní rozpor se zásadami přiměřenosti a zdrženlivosti, neboť v příkazu k provedení prohlídky bylo označeno 61 subjektů, k nimž měl policejní orgán v prostorách advokátní kanceláře stěžovatele hledat blíže nespecifikované informace. Jemu odňaté dokumenty obsahovaly z více než 90 % data klientů, která s probíhajícím trestním řízením nemají žádnou souvislost. Došlo totiž k zajištění tří elektronických zařízení stěžovatele, na nichž se nacházelo značné množství klientských dat. Měl za to, že vadami trpěl i návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin. Mimo jiné nebyly vždy řádně specifikovány listiny, u nichž mělo dojít k nahrazení souhlasu. Návrh neobsahoval vysvětlení, jakým způsobem jsou místo prohlídky či uvedené osoby spojeny s trestnou činností. V návrhu nebyly uvedeny konkrétní okolnosti, které by měly být ze zajištěných listin zjištěny, a nebylo v něm specifikováno, co mají zajištěné listiny ve vztahu k tvrzené trestné činnosti prokázat. Proto krajský soud neměl k návrhu přihlížet. Svým postupem zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Výše popsaná zásada zdrženlivosti se specificky projevuje obzvláště v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecných soudů anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem.
11. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně [srovnej např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, usnesení ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, usnesení ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy je s napadeným rozhodnutím spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
12. Bez významu není ani to, že zajištění listin stěžovatele, advokáta, souvisí s obviněním jeho samotného ze závažné trestné činnosti. K tomu Ústavní soud opakovaně vyslovil, že institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené procesní hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení [srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 889/10 (N 237/59 SbNU 405)].
13. První část námitek stěžovatele směřovala proti příkazu k domovní prohlídce, který však samostatně včas nenapadl a jeho zrušení se nedomáhal. K přezkumu příkazu tak Ústavní soud není povolán (srov. obdobně např. usnesení ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 3905/14 či usnesení ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2852/16). Nadto je domovní prohlídka, resp. prohlídka jiných prostor a pozemků pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád. Její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v dalších stadiích trestního řízení, především pak nezávislých soudů (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3156/14). Významnou námitkou ve vztahu k nyní napadenému rozhodnutí je pouze tvrzení stěžovatele, že pro získání zajištěných listin nebyl zákonný podklad, protože neměl být vydán příkaz k provedení domovní prohlídky, nýbrž prohlídky jiných prostor. K této námitce lze však poukázat na to, že na adrese, kde stěžovatel vykonává advokacii, se dle odůvodnění příkazu k domovní prohlídce současně nachází bydliště stěžovatelova spoluobviněného. Soud se tedy zabýval i touto skutečností a zvolil pro zásah do práv obviněných prostředek, na nějž zákon klade přísnější požadavky. V takovém postupu nelze shledat zásah do základních práv a svobod stěžovatele, který by nadto měl dopad pro napadené rozhodnutí týkající se nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory.
14. Zbylá část námitek stěžovatele se týkala kvality návrhu na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin. V obdobných věcech přitom Ústavní soud již zdůraznil, že v dané fázi řízení není možné s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených listin skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností. Lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že takové důkazní prostředky budou pro vyšetřování potřebné (srov. přiměřeně usnesení ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 1033/07, usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07 a usnesení ze dne 19. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 2097/12). V případě odůvodnění rozhodnutí o předmětném návrhu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori přesně specifikovaly funkční vazby listin, resp. informací v nich obsažených k údajné trestné činnosti (srov. usnesení ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 827/15). Není namístě přehlížet, že soud, který v průběhu veřejného zasedání převezme věci a dokumenty a přikročí k seznámení se s nimi za podmínek §85b odst. 7 trestního řádu, současně učiní opatření, aby se navrhovatel a ani nikdo jiný o obsahu listin při veřejném zasedání nemohl dozvědět; tato úprava rovněž omezuje výsledný obsah usnesení.
15. V této souvislosti Ústavní soud také již opakovaně odkázal na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. Tpjn 306/2014, vyjadřujícího se mimo jiné k otázce náležitostí návrhu podle §85b odst. 4 trestního řádu, dle něhož "kladený požadavek na označení listin a určitost návrhu je naplněn zásadně tím, že soudci je předložen elektronický nosič informací, obsahující elektronickou podobu pouze těch listin, které mají být soudcem přezkoumány, a to v technické úpravě umožňující přezkoumání (k tomu srov. rozhodnutí č. 30/2008 Sb. rozh. tr.). Splnění tohoto požadavku, jakož i přesvědčivé vylíčení skutečnosti, proč nesouhlas zástupce České advokátní komory k seznámení se orgánu provádějícímu úkon s obsahem těchto listin má být nahrazen rozhodnutím soudce, může spočívat také v tom, že návrh (popř. již podnět k jeho podání) i při obecnějším vymezení listin (např. poukazem na nosič informací nebo označené šanony či krabice obsahující větší množství obecně popsaných listin týkajících se dané věci) obsahuje jejich dostatečný výčet a podrobný popis skutkového děje".
16. Krajský soud se v napadeném usnesení námitkami stěžovatele ohledně nedostatečnosti návrhu zabýval. Sám uvedl, že bližší konkretizace vybraných listin nebyla v dané fázi trestního řízení ani možná, neboť zástupce České advokátní komory odmítl dát policejnímu orgánu souhlas k seznámení se s jejich obsahem. Proto nebylo možné listiny v návrhu blíže označit. Dle ustálené judikatury je přitom možné zajistit listiny jako celek a v případě elektronických zařízení je vyčlenit znaleckým zkoumáním prostřednictvím pozitivního výčtu tzv. klíčových slov. Tak se tomu stalo i v předložené věci a Ústavní soud v tomto postupu nic neústavního neshledal.
17. Ústavní soud proto zhodnotil, že krajský soud napadené usnesení v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnil. Napadeným usnesením tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani do jeho práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu