ECLI:CZ:US:2014:2.US.1303.13.1
sp. zn. II. ÚS 1303/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 4, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1367/2012-68 ze dne 29. 1. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 80/2011 ze dne 23. 1. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 5/2011 ze dne 13. 9. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"). Za uvedený zločin byl stěžovateli podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 téhož předpisu zařazen do věznice s dozorem. Městský soud dále týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu ostatních spoluobviněných.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání podaných státním zástupcem v neprospěch obviněných i odvolání podaných všemi obviněnými podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně všech obviněných zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem; současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných. Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že již při hlavním líčení u Městského soudu v Praze namítal, že závěr znalce Ing. Žiláka, že hodnota zástavy ve výši 11 828 580 Kč je logický nesmysl, neboť stěžovatel sám prodal 13 bytů ze 44 bytů za částku 8 930 000 Kč, a proto by takovýto závěr znalce Ing. Žiláka znamenal, že zbývajících 31 bytů z celkových 44 bytů v předmětných nemovitostech by tedy mělo hodnotu rozdílu mezi znalecky zjištěnou částkou 11 828 580 Kč a 8 930 000 Kč, tj. zbývajících 31 bytů v předmětných nemovitostech by mělo celkově hodnotu pouhých 2 898 580 Kč. V této souvislosti poukázal stěžovatel na to, že při hlavním líčení navrhl, aby Městský soud v Praze opatřil ve věci revizní znalecký posudek, protože znalecký posudek Ing. Žiláka nemůže být evidentně správný. Tomuto důkaznímu návrhu soud nevyhověl pro nadbytečnost, aniž dle mínění stěžovatele dostatečně objasnil její důvody. Stěžovatel dále namítl, že Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí nevypořádal ani s námitkami stěžovatele, že výpovědi svědků Mihalčíkové a Čížkové jsou nevěrohodné, jakož ani s námitkou stěžovatele, že výpověď svědkyně Vendové, jejíž výslech byl navržen státní zástupkyní při hlavním líčení, je důkaz, který vyvrací vinu (úmysl) stěžovatele. Totéž dle stěžovatele platí ve vztahu k výpovědím dalších svědků. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s postupem v hodnocení důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o námitky týkající se údajných vad v dokazování stran tzv. opomenutých důkazů, zabývají se jimi ve svých rozhodnutích městský soud (str. 20), vrchní soud (str. 8 - 9) i Nejvyšší soud (str. 9 - 10). Z odůvodnění obecných soudů je pak zřejmé, že návrhu stěžovatele na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem nebylo vyhověno pro nadbytečnost, kdy nalézací soud podrobil důkaz znaleckým posudkem Ing. Žiláka podrobnému zkoumání a znalce též při hlavním líčení vyslechl, z kterýchžto závěrů usoudil, že revize dalším znaleckým posudkem není třeba. Městský soud v tomto směru poukázal zejména na to, že stěžovatel "prodával zcela evidentně byty v dobrém stavu", přičemž cena, kterou s nájemníky domluvil, je smluvní cena, nikoliv cena dle vyhlášky používané znalci; samotná prodejní cena tedy ještě sama o sobě nesvědčí, resp. nemůže svědčit o správnosti výše ceny posuzovaných nemovitostí (str. 20). Obzvláště pak nelze přehlédnout, že městský soud jmenovaného znalce při hlavním líčení konfrontoval právě s argumentací obhajoby založenou na logické disproporci mezi prodejní cenou 13 bytů a cenou, která dle aritmetického propočtu připadá na zbývajících 31 bytů v předmětných panelových domech. Jak vyzdvihl soud prvé stolice v napadeném rozsudku, znalec se k této skutečnosti vyjádřil a poukázal na to, že byty nebyly odpovídající kvality a mnohdy vyžadovaly rekonstrukci. Ostatně to znalec zdokumentoval pořízením fotografií předmětných domů i bytů (k této fotodokumentaci ani k vyjádření znalce při hlavním líčení se přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje). Na závěr si pak městský soud položil (řečnickou) otázku, že byly-li by byty natolik kvalitní, jak obhajoba předestřela, zůstává otázkou, proč se stěžovateli nepodařilo žádný ze zbývajících 31 bytů prodat do vyhlášení konkurzu (str. 18).
Takto koncipované odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem. K tomu pak dodává, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze posouzení důkazů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Lze sice stěžovateli přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud na prokázání subjektivní stránky trestného činu usuzuje mimo jiné i ze znaleckého posudku Ing. Františka Jirků, který je ve spise založen, aniž však zohlednil, že šlo o znalecký posudek vypracovaný pro účely stanovení daně z převodu nemovitostí, tedy hodnocený poněkud odlišnou metodikou, nicméně tento dílčí deficit nikterak nezpochybňuje závěry učiněné městským soudem, jak jsou příkladmo zmíněny v předchozím odstavci, a z napadeného usnesení dovolacího soudu nečiní protiústavní akt.
Namítá-li stěžovatel absenci náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí obecných soudů v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Především je zapotřebí zdůraznit, že svědeckými výpověďmi, jejich vypovídací hodnotou, se městský soud zaobíral důkladně; řádně objasnil, která tvrzení svědků jsou věrohodná, zejména s přihlédnutím ke konzistenci jejich líčení skutkových okolností, jakož i k jejich stvrzení ze strany dalších svědeckých výpovědí (srov. zejm. str. 10 a násl. prvoinstančního rozsudku). Lze sice akceptovat námitku stěžovatele, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele směřujícími proti věrohodnosti výše zmíněných svědků (resp. takové úvahy ve výsledném rozsudku vrchního soudu absentují), Ústavní soud však musil za těchto okolností vážit, zda je pro tuto vadu třeba přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka, resp. nedostáním soudu svým procesním povinnostem. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
Taková situace nastala i v případě stěžovatele, kdy, jak již bylo řečeno, především městský soud, jehož závěry až na výjimky vrchní soud převzal a řídil se jimi, dostatečně podrobně rozebral svědecké výpovědi a otázku jejich věrohodnosti. Proto i kdyby Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze z tohoto důvodu, nezměnilo by to ničeho na otázce svědeckých výpovědí, tedy tato skutečnost by se neodrazila na změně ve výroku ve věci samé, jelikož vrchní soud by toliko "obohatil" odůvodnění svého rozsudku o neopodstatněnost stěžovatelových výhrad, což konečně vyplývá i ze samotné evaluace prvoinstančního rozsudku jako celku odvolacím soudem. Současně je zřejmé, že Ústavní soud sám v zásadě nemůže hodnocení svědeckých výpovědí podrobit vlastnímu přezkumu.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za situace, kdy ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl v celém svém rozsahu a ohledně všech obviněných zrušen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, nelze než uzavřít, že rozhodnutí nalézacího soudu právně neexistuje, a nemůže se tedy stát předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud tedy v tomto rozsahu ústavní stížnost směřující proti neexistujícímu rozhodnutí posoudil jako nepřípustnou za analogické aplikace §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu