ECLI:CZ:US:2016:2.US.1519.16.1
sp. zn. II. ÚS 1519/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Sojky, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2015, č. j. 10 C 145/2013-31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2015, č. j. 14 Co 188/2015-60, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 30 Cdo 4199/2015-85, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 316/2002, které bylo zahájeno dne 10. 4. 2002 a skončilo vyhlášením rozsudku dne 26. 4. 2009 (dne 18. 8. 2009 pak podal stěžovatel žalobu na obnovu řízení, o níž bylo v konečné fázi rozhodnuto dne 5. 11. 2012).
3. Nyní napadeným rozhodnutím obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl. Zdůraznil, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 316/2002 pravomocně skončilo dne 28. 3. 2009, přičemž od následujícího dne začala běžet promlčecí doba, neboť stěžovatel se nejpozději tímto dnem dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Šestiměsíční promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), tedy uplynula dne 28. 9. 2009, avšak stěžovatel svůj nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti (dále též "vedlejší účastník") až dne 18. 12. 2012 a u soudu dne 3. 7. 2013, tedy v obou případech po uplynutí promlčecí lhůty. Ohledně řízení o povolení obnovy řízení soud I. stupně uvedl, že obě řízení nelze posuzovat jako jeden celek, protože řízení o návrhu na obnovu řízení se do celkové délky řízení nezapočítává (zvlášť za situace, kdy obnova řízení nebyla povolena), a proto ani počátek běhu promlčecí lhůty nemůže být vázán na skončení řízení o návrhu na obnovu řízení. S ohledem na promlčení nároku stěžovatele z tvrzeného nesprávného úředního postupu v dotčeném průtahovém řízení tedy soud I. stupně žalobu o zaplacení nemajetkové újmy zamítl, aniž by se zabýval věcnou stránkou sporu. Dále se zabýval pouze tím, zda nedošlo k průtahům ve zmíněném řízení o obnově, přičemž dospěl k závěru, že v tomto řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nedošlo, neboť o žalobě na obnovu řízení bylo (s ohledem na okolnosti případu) rozhodnuto v přiměřené době (navíc na délce řízení se podílel i sám stěžovatel), řízení vykazovalo běžnou až vyšší složitost a význam řízení pro stěžovatele byl nízký.
4. K odvolání stěžovatele městský soud shora označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 316/2002 bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě; v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím však odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu nárok stěžovatele nebyl promlčen, neboť řízení o vydání bezdůvodného obohacení a řízení o žalobě na obnovu tohoto řízení tvoří jeden celek, takže celková délka řízení zahrnuje v tomto případě i délku řízení o obnově řízení, o dovolání a o ústavní stížnosti. Odvolací soud proto uzavřel, že za situace, kdy předmětné řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 trvalo 10 let a téměř 7 měsíců, je třeba tuto dobu považovat za nepřiměřenou. Podle odvolacího soudu se však značnou měrou podílel na nepřiměřené délce řízení svými procesními kroky a návrhy samotný stěžovatel (převážně shodně s dalšími 11 žalobci). Žaloba totiž byla podána k místně nepříslušnému soudu, žalobci se neúspěšně odvolali proti vyslovení místní nepříslušnosti, nebyl zaplacen soudní poplatek ze žaloby, žalobci museli být vyzýváni k jeho zaplacení, žalobci nepředložili originály plných mocí svého zástupce a opět museli být k jejich předložení vyzýváni soudem, žalobci svými podáními rozšiřovali žalobu, řízení bylo přerušeno k návrhu žalobců, při pokračování v řízení v roce 2008 žalobci vyvolali mimosoudní jednání o navýšení žalované částky navzdory zřetelnému výsledku řízení sp. zn. 16 C 70/2000, přičemž pokus o mimosoudní dohodu nebyl úspěšný a také žaloba na obnovu řízení byla stěžovatelem podána zcela zbytečně. Ze všech těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že v tomto případě je konstatování porušení práva dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli nepřiměřeně dlouhým řízením. Zároveň dodal, že nelze odhlédnout od okolnosti, že délka soudního řízení bude stěžovateli finančně kompenzována příslušenstvím přisouzené částky 1.175.437,10 Kč, když úroky z prodlení běží již od 11. 4. 2002.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením, když uvedl, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Zároveň dovolací soud zdůraznil, že formou přiznaného zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což však v tomto případě nenastalo. Zároveň soud vytkl, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro námitky, že odvolací soud ohledně hodnocení významu řízení zdůraznil skutečnost, že v původním řízení vystupovalo 12 žalobců a jejich újma je tedy do určité míry jakožto procesní stranou sdílena, nebo že částku odpovídající finančnímu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nelze vtělit do příslušenství přisouzené částky a nechat tak předmětné řízení bez finanční satisfakce pouze s odkazem, že žalobci připadne vysoká částka jako úroky z prodlení. Dovolání tudíž dle dovolacího soudu v dané části trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a soudu tudíž nezbylo, než dovolání odmítnout.
6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel především namítá, že za uznanou nemateriální újmu mu odvolací soud přiznal naprosto nepřiměřené a nedostatečné zadostiučinění, a to mimo rámec judikatury soudů i metodických pokynů vedlejšího účastníka, z nichž vyplývá, že za přiměřené zadostiučinění lze považovat peněžité zadostiučinění v rozmezí od 15.000 Kč do 20.000 Kč za rok řízení. Dle jeho názoru přitom není možné, aby za nepřiměřenou délku řízení trvajícího cca 10 a půl roku bylo v obvyklých případech vypláceno peněžité zadostiučinění ve výši přibližně cca 142.500 Kč až 190.000 Kč, zatímco v jeho obdobném, naprosto srovnatelném případě, nebylo poškozené osobě vyplaceno vůbec nic. Zde stěžovatel připomíná, že pokud by výše zadostiučinění měla být nižší než uvedená spodní hranice anebo pokud by poškozenému bylo bez závažnějších důvodů přiznáno jiné než peněžité zadostiučinění, nejednalo by se již většinou o přiměřené zadostiučinění a takto by stanovené zadostiučinění bylo nepřiměřeně nízké. Stejně tak zdůrazňuje, že zadostiučinění konstatováním porušení práva bývá poskytováno pouze ve výjimečných případech, a to tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, anebo pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného. Žádná tato podmínka však v jeho případě nebyla naplněna, neboť dotčené řízení pro něj bylo značně významné a vymáhání vysoké pohledávky po nepřiměřeně dlouhou dobu představovalo pro stěžovatele velmi negativní zásah do jeho psychické sféry. Stejně tak odmítá, že by délka průtahového řízení byla způsobena v nezanedbatelné míře jeho vlastním chováním, neboť soudem zmíněné procesní kroky stěžovatele a dalších žalobců rozhodně nemohly zapříčinit výrazné prodloužení délky odškodňovaného řízení, což stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvádí. Podobně stěžovatel odmítá, že by délka soudního řízení mohla být finančně kompenzována příslušenstvím přisouzené částky, neboť tyto jednotlivé nároky nelze zaměňovat. Proto stěžovatel v této části stížnosti uzavírá, že mu soudy měly přiznat zadostiučinění v penězích v přiměřené výši. Dále pak stěžovatel namítá, že soud I. stupně při rozhodování o meritu věci nedal stěžovateli možnost zúčastnit se soudního jednání a vyjádřit se k věci při ústním jednání, a to i přesto, že stěžovatel na projednání věci u ústního jednání trval, což stěžovatel považuje za závažné pochybení a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soud I. stupně totiž dle stěžovatele "udal směr" řízení tím, že svým rozsudkem stěžovateli nepřiznal žádné peněžité zadostiučinění, což se stěžovateli nepodařilo "zvrátit" ani v dalším průběhu řízení.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá, jaké zadostiučinění mu bylo přiznáno dle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. za újmu způsobenou nedůvodnou délkou soudního řízení.
10. Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků porušení základního práva účastníka řízení způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či dokonce nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se přitom promítá i do způsobu určení, jakou formou a případně v jaké výši bude poškozenému poskytnuta. Ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na http://nalus.usoud.cz].
11. S ohledem na znění citovaného ustanovení Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 vymezil tři kroky, z nichž se rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním z uvedených kroků je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba ve druhém kroku posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Zde Ústavní soud připomíná závěry své judikatury, dle níž se ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouhého soudního řízení uplatní domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovouto újmu stěžovateli působí, aniž by v tomto směru musel poškozený předkládat jakékoliv důkazy [srov. nález ze dne 19. května 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403), bod 14; nález ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11, body 23 až 28]. Existence této domněnky je v podstatě dovozována z jiného předpokladu, a to, že účastník uplatňuje v řízení svá práva v dobré víře ve správnost svých tvrzení, přičemž bezdůvodné oddalování rozhodnutí pro něj znamená přetrvávání nejistoty plynoucí ze samotné možnosti, že o jeho nároku bude rozhodnuto jinak. Opomenout však nelze ani důsledky této nejistoty pro budoucí jednání účastníka neboli celkové plánování jeho záležitostí, případně i ve vztahu k jeho zdraví a osobnímu nebo rodinnému životu, jež v závislosti na předmětu řízení a souvisejících okolnostech mohou vzniknout. Ústavní soud zároveň považuje uvedenou domněnku vzniku nemajetkové újmy za plně odpovídající smyslu ústavních záruk spravedlivého procesu. Jinými slovy, její aplikace představuje ústavně konformní výklad ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť umožňuje účinnou ochranu základního práva účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, byť ji uvedené ustanovení výslovně nestanoví [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)]. Uvedené pojetí je kompatibilní nejen se závěry Evropského soudu pro lidská práva, jež vyslovil ve vztahu k otázkám kompenzace nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení podle právních předpisů členských států, nýbrž i jeho vlastním přístupem při rozhodování o spravedlivém zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v případech, kdy konstatuje porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Jsou-li splněny tyto dva uvedené předpoklady, musí být rozhodnuto o formě zadostiučinění a jeho výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro určení výše zadostiučinění zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., kdy je však namístě podotknout, že jejich posouzení je primárně otázkou aplikace "podústavního" práva, k němuž je povolán v prvé řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou. Jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně akcentovat požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a chránit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79) či sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012]. Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil [k významu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjádřil kupř. v nálezech sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213) či sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393)]. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o její výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010).
13. Pokud pak jde o konkrétní částku, která by měla být v těchto případech poškozeným vyplácena, tak Ústavní soud již opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu (jímž ostatně argumentuje též stěžovatel), jenž ji pro první dva roky a dále pro každý následující rok řízení vymezil rozmezím 15.000 až 20.000 Kč (srov. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3026/2009; dále též např. nález sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 22). Tím Nejvyšší soud zohlednil i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kdy ale Ústavní soud připomíná, že v řadě judikátů ve věci stížností proti České republice uvedený soud přiznal zadostiučinění v podstatně menší výši, přičemž šlo o věci s významným předmětem řízení či s dlouhou délkou řízení (k tomu blíže kupř. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10). Zároveň ale Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)], že akceptování uvedeného rozmezí samozřejmě neznamená jeho neměnnost, kdy určení konkrétní částky musí vycházet z individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už se bude jednat o snížení nebo zvýšení předmětné částky [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)].
14. Takto Ústavní soud rovněž aproboval, že výjimečně bude přicházet v úvahu, aby v případě, že účastníku řízení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, např. vzhledem k významu předmětu řízení pro poškozeného, postačovalo jako zadostiučinění pouhé konstatování porušení základního práva [srov. např. usnesení ze dne 23. března 2011 sp. zn. I. ÚS 29/11 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 (U 6/72 SbNU 593)]. Uvedené ostatně nezpochybnil ani Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33076/96). I zde přitom platí, že z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je relevantní, zda přiznaná forma zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilá plnit jak svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele, jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti atd. na straně dotčené osoby, tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Taková diskrepance by totiž mohla založit rozpor s ústavně zaručeným základním právem účastníka ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Obzvláště v těchto případech je proto povinností obecných soudů, aby učiněný závěr dostatečným způsobem odůvodnily ve svých rozhodnutích a uvedly, na základě jakých skutečností dospěly k této nejnižší formě zadostiučinění [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449)].
15. V nyní posuzovaném případě soudy daly stěžovateli za pravdu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudů spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení. Rovněž tak uznaly, že v důsledku tohoto postupu mohla stěžovateli vzniknout škoda. Ve třetím z výše naznačených kroků však uzavřely, že jako dostatečné zadostiučinění se jeví pouze konstatování, že stěžovatelova práva byla porušena. Pokud přitom Ústavní soud posoudil závěry obecných soudů s ohledem na shora uvedené zásady, dospěl k závěru, že k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele ve shora označeném smyslu nedošlo. Ústavní soud totiž konstatuje, že městský soud ve svém rozhodnutí jasně předestřel konkrétní důvody a kritéria, jimiž se při stanovení formy zadostiučinění řídil a z nichž vycházel (viz výše), a nezatížil tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Zde Ústavní soud opět připomíná, že jestliže zákonná úprava ponechává na soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu), tak při pouhém konstatování porušení práva a priori nedochází k porušení práv a svobod poškozeného, pokud jsou závěry soudů řádně odůvodněny. Stěžovatelem zmíněná finanční kritéria vyplývající z judikatury dovolacího soudu totiž nelze považovat za paušální, na něž by měl poškozený vždy automaticky nárok, nýbrž - jak již bylo uvedeno shora - vždy je nezbytné sledovat konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Ve věci stěžovatele přitom Ústavní soud neshledal, že by posouzení nároku stěžovatele ze strany obecných soudů bylo výrazem libovůle či svévole či by v něm bylo možno shledat prvek zjevného excesu; naopak na jejich závěry Ústavní soud v plné míře odkazuje, jelikož je považuje dostatečně odůvodněné a taky přesvědčivé.
16. Stejně tak Ústavní soud nepřehlédl, že městský soud ve svých právních závěrech dostatečně zohlednil skutečnosti týkající se významu řízení pro stěžovatele, kdy v neposlední řadě přihlédl též ke skutečnosti, že újma stěžovatele byla zčásti pokryta přiznanými úroky z prodlení. Ačkoliv Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom směru, že úroky z prodlení a náhrada újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. jsou dva nároky, které jsou na sobě nezávislé a nelze je zaměňovat, tak uvedené nic nemění na skutečnosti, že právě přiznané úroky z prodlení k žalované částce zaručují, že soudy přiznaná částka bude z hlediska hodnoty peněz do značné míry stále stejná, čímž se také zmírňují dopady újmy, která by mohla být stěžovatelovi způsobena nepřiměřeně dlouhým soudním řízením.
17. Ústavní soud pak musí odmítnout námitky stěžovatele, že nalézací soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, přestože na ústním projednání věci trval. Jak totiž vyplývá z vyžádaného spisu i z napadeného rozhodnutí městského soudu (viz s. 4), odvolací instance tuto chybu nalézacího soudu napravila a nařídila jednání, na kterém mohl stěžovatel přednést své návrhy a argumenty. Ústavní soud se přitom ztotožňuje se závěry judikatury Nejvyššího soudu, dle níž platí, že jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníkovi nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud I. stupně, poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení, pak nejde o zmatečnostní vadu. Nejde ani o vadu, která by znamenala takový zásah do práva na spravedlivý proces, že by byla dána nezbytnost derogačního zásahu Ústavního soudu. Navíc musí Ústavní soud připomenout, že v nyní posuzované věci nalézací soud své rozhodnutí založil na naprosto odlišné argumentaci, pročež musí Ústavní soud odmítnout argumenty stěžovatele, že již toto rozhodnutí předurčilo další směr rozhodování.
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu