ECLI:CZ:US:2014:2.US.2070.14.1
sp. zn. II. ÚS 2070/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., t. č. Věznice Odolov, P.O. Box 10, Malé Svatoňovice, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Libušinka 180, Trutnov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2014, č. j. 12 To 144/2014-33, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2014, doplněnou k výzvě soudu advokátem určeným Českou advokátní komorou dne 22. 7. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Napadeným usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 4. 2014, č. j. 17 PP 25/2014-23, kterým byla podle ustanovení §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a od 6. 11. 2014 do 6. 2. 2015 v trvání 3 měsíců.
2. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Konkrétní námitky se týkají toho, že obecné soudy chybně interpretovaly hmotněprávní podmínky pro podmínečné propuštění, obsažené v ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když měly posuzovat jeho žádost z hlediska toho, zda po právní moci rozsudku svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a nikoliv hodnotit to, jak se choval v minulosti. Jeho současné chování je totiž hodnoceno kladně, může se volně pohybovat po věznici, pracovní morálka je na požadované úrovni a chování klidné a slušné. Byl 3x kázeňsky odměněn a nikdy trestán. Stěžovatel se dovolává rovněž nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 (nález ze dne 12. 5. 2011, N 90/61 SbNU 405; všechna rozhodnutí ÚS jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Zejména zdůrazňuje, že mu v řízení před odvolacím soudem nebyla poskytnuta příležitost osobně se vyjádřit, neboť krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání. Protizákonnost spatřuje stěžovatel rovněž v přihlédnutí k názoru ředitele věznice, který není relevantní a není podmínkou pro vyhovění žádosti odsouzeného.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
4. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud připomíná rovněž zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. K námitkám, obsaženým v nyní projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud nejprve konstatuje, že se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 trestního zákoníku [resp. v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.)] a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydávaná na základě podané žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, IV. ÚS 2832/13, sp. zn. II. ÚS 468/14 a další). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažené v aplikovaném ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
7. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Pokud stěžovatel poukazem na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 namítá protiústavnost napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, neboť rozhodl v neveřejném zasedání, je třeba uvést, že zjištěná protiústavnost ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1735/10 nespočívala v tom, že odvolací soud nekonal veřejné zasedání, nýbrž, že "své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval prvoinstanční soud, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Své rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch" (viz bod 21). Jinak řečeno, tato vada nebyla dána pouhou absencí veřejného zasedání u odvolacího soudu, ale tím, že tento odvolací soud vydal - s ohledem na závěry soudu I. stupně - překvapivé rozhodnutí, neboť vycházel z jiného hmotněprávního důvodu, než učinil soud, jehož rozhodnutí přezkoumával. Tato situace však v nyní projednávaném případě nenastala, neboť z konfrontace obou citovaných rozhodnutí jednoznačně plyne, že na jiném hmotněprávním důvodu nespočívají. Jen pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že Okresní soud v Trutnově veřejné zasedání uskutečnil a stěžovateli umožnil se k věci vyjádřit. Požadavek, aby věc byla projednána v přítomnosti stěžovatele, stanovený čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tak byl naplněn. Jak totiž plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, obecným principem je, že osoba obviněná z trestného činu by měla mít právo být přítomna na jednání soudu I. stupně, nicméně osobní účast obviněného již nemá stejný význam v odvolacím řízení (podrobněji a zejména odkazy na judikaturu viz Kmec/Kosař/Kratochvíl/Bobek: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, str. 751 a násl.).
9. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že soudy hodnotily pouze to, jak se choval v minulosti, a nikoliv, zda prokázal polepšení a také to, že se od něho může v budoucnu očekávat, že povede řádný život, je třeba mu přisvědčit potud, že při rozhodování "samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, ...nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění" (viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákon. Komentář. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 494). Tento názor zastává též judikatura (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 nebo opakovaně citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1735/10).
10. V nyní projednávané věci nicméně z obou vydaných rozhodnutí neplyne jen to, že soudy zohlednily, že stěžovatel byl v minulosti již 10x soudně trestán (tedy nikoliv závažnost trestného činu, ale jejich frekvence!) a ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody je počtvrté. Podstatné je, že (zejména) krajský soud tuto skutečnost vyložil kontextuálně, když uvedl, že tak velký počet trestních odsouzení znamená, že stěžovatel má výrazné sklony k páchání trestné činnosti, přičemž při rozhodování o podmíněném propuštění je třeba vzít v potaz i předchozí způsob života. V minulosti totiž stěžovatel opakovaně dostal šanci svůj život napravit a žít řádně, nicméně k trestné činnosti se vrátil. Přihlédnuto bylo rovněž k psychologické části posudku z věznice, podle něhož zdrojem trestné činnosti byla nedostatečná snaha plnit své zákonné povinnosti, lehkomyslnost a podceňování možných důsledků. V tom tkví rizikové faktory opětovného páchání trestné činnosti, což neodporuje jinak kladnému hodnocení stěžovatele. Jak totiž uvádí doktrina, "smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby na svobodu bez zřetele na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování" (viz Šámal, P. a kol., cit. dílo, str. 952). Ústavní soud proto konstatuje, že způsob výkladu ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, který učinil v napadeném usnesení krajský soud, nevybočuje z ústavních mezí, a to ani ve smyslu citované judikatury.
11. Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, vedené v tom smyslu, že krajský soud protizákonně přihlédl "k názoru ředitele věznice". Jakkoliv totiž má stěžovatel samozřejmě pravdu v tom, že toto stanovisko nemohlo být pro soudy závazné, není zároveň zřejmé, z čeho vlastně stěžovatel usuzuje, že takto soudy vnímáno bylo. Při rozhodování o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, se soud musí zabývat veškerými zjištěními, které se týkají prokázání polepšení a splnění předpokladů, že v budoucnu povede řádný život, k čemuž samozřejmě může napomoci i stanovisko ředitele věznice coby instituce, která chování odsouzeného neustále sleduje a disponuje v tomto směru značným množstvím informací. Byť tedy toto stanovisko samozřejmě nemůže být pro soud závazné a nemá ani takovou relevanci, jako je tomu u postupu podle ustanovení §88 odst. 2 trestního zákoníku, nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že k němu rozhodující soud nemůže přihlížet vůbec. Pro takový názor totiž nedává zákonná úprava oporu a zejména ani nekoresponduje se smyslem tohoto právního institutu.
12. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu