ECLI:CZ:US:2008:2.US.209.05.1
sp. zn. II. ÚS 209/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Dagmar Lastoveckou o ústavní stížnosti Č. Š. zastoupeného JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. 37 T 10/2004 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 61 To 370/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení 8 odst. 2, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil z přiložených listin k ústavní stížnosti, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. 37 T 10/2004, uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona, §250a odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 6 měsíců se zkušení dobou na 1 rok a k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na 1 týden, přičemž mu byly povoleny splátky peněžitého trestu ve výši 1 000,- Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 trestního řádu o uplatněném nároku na náhradu škody.
Odvolání obviněného Č. Š. bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 61 To 370/2004, podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Stěžovatel podal dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu. Nejvyšší soud České republiky o dovolání rozhodl dne 29.12.2004 tak, že jej usnesením sp. zn. 7 Tdo 1510/2004 dle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval (srov. shodně kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. 132/07). Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, kterým byly námitky stěžovatele meritorně prozkoumány, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohly existovat dvě různá rozhodnutí meritorního přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav.
Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.), IV. ÚS 58/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.), III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další].
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem (to ani z pohledu jeho obsahu) v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), nenapadl shora citované usnesení Nejvyššího soudu, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2008
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj