ECLI:CZ:US:2018:2.US.2309.18.1
sp. zn. II. ÚS 2309/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., toho času ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 6 Tdo 245/2018-69, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch stěžovatele zrušena usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8851, jímž bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno z důvodu zániku jeho trestní odpovědnosti v důsledku promlčení, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 54/2016-9864, jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení nalézacího soudu.
3. Argumentace stěžovatele spočívá, stručně řečeno, v tom, že Nejvyšší soud při vydání svého napadeného rozhodnutí nijak nezohlednil vyjádření stěžovatele k dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem, ačkoliv v době svého rozhodování měl Nejvyšší soud toto stěžovatelovo vyjádření k dispozici.
4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
8. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil obecným soudům napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
9. Stěžovatelova trestní věc se tak po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vrací zpět do řízení před nalézacím soudem, v němž může stěžovatel svou argumentaci opětovně vznést a žádat, aby se s ní nalézací soud vypořádal. Neučiní-li tak nalézací soud ke stěžovatelově spokojenosti, má tento možnost domoci se nápravy v opravných řízeních až po opětovné posouzení věci Nejvyšším soudem.
10. Stěžovatel k tomu ve své ústavní stížnosti uvádí, že právním názorem Nejvyššího soudu, který byl formulován bez toho, aby tento soud vzal na vědomí stěžovatelem uplatňovanou argumentaci a věcně se s ní tedy vypořádal, jsou nyní stížnostní soud i nalézací soud vázány. K tomu Ústavní soud poukazuje na své závěry uvedené výše sub 6. až 8., že povinností poskytnout ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jsou vázány i všechny obecné soudy. S námitkou, že některé z těchto práv či svobod stěžovatele bylo postupem Nejvyššího soudu porušeno, se tak budou muset vypořádat i nalézací či stížnostní soud a shledají-li ji jako opodstatněnou, mohou, budou-li pro to dány důvody i věcně, což Ústavní soud nijak nepředjímá, tímto závěrem odůvodnit i rozhodnutí odchylné od závazného právního názoru Nejvyššího soudu.
11. Pokud se přesto budou nalézací a stížnostní soud cítit vázány právním názorem Nejvyššího soudu, i pak zůstane stěžovateli stále otevřena možnost domáhat se nápravy před Nejvyšším soudem v rámci řízení o dovolání, a umožnit mu tak svou údajnou předchozí vadu napravit, čímž není zbaven možnosti domáhat se poté ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod cestou ústavní stížnosti.
12. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu