ECLI:CZ:US:2016:2.US.2383.16.1
sp. zn. II. ÚS 2383/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, č. j. 21 Co 169/2016-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2016 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s nákladovým výrokem vydaným ve věci žaloby o přiznání nemajetkové újmy, a namítá, že v daném případě počala běžet lhůta pro předběžné projednání nároku dne 28. 9. 2015 a měla skončit dne 28. 3. 2016. Pokud bylo nároku žalobce vyhověno ve výše uvedené šestiměsíční lhůtě, kterou přiznává zákon stěžovatelce k mimosoudnímu vyřešení věci, vedlejší účastník podal svou žalobu před ukončením této lhůty, tj. předčasně, a řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, nemůže být stěžovatelce spravedlivě uloženo, aby uhradila náklady řízení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 16. 2. 2016, č. j. 6 C 430/2015 - 27, Obvodní soud pro Prahu 6 v reakci na zpětvzetí žaloby zastavil řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce (výrok I.) a dále zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok II.)
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka zjevně není k podání ústavní stížnosti oprávněna.
Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
K citovanému ustanovení se blíže vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372) následujícím způsobem: "Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. ... Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." Závěr, že správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, respektive šířeji, že k jejímu podání není aktivně legitimován orgán veřejné moci (jehož prostřednictvím stát jedná) v případech, kdy vystupuje vrchnostensky, pak byl potvrzen i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu [příkladmo usnesení sp. zn. II. ÚS 18/02 ze dne 1. 2. 2002 (U 5/25 SbNU 361), usnesení sp. zn. IV. ÚS 352/03 ze dne 27. 1. 2005 (U 2/36 SbNU 751), usnesení sp. zn. IV. ÚS 127/06 ze dne 16. 5. 2006, usnesení sp. zn. I. ÚS 1359/08 ze dne 9. 6. 2008 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2695/08 ze dne 24. 11. 2008 (U 11/51 SbNU 819); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Ratio decidendi uvedené v citovaném stanovisku je nutno přiměřeně vztáhnout též na posuzovanou věc. Jak vyplývá ze shora uvedeného, je pravdou, že judikatura Ústavního soudu přiznává právo podat ústavní stížnost též právnickým osobám veřejného práva, a to včetně státu, ovšem jen tam, kde tyto osoby nevystupují vrchnostensky, ale naopak vystupují v soukromoprávních vztazích. Pokud totiž v určitém právním vztahu tyto osoby vystupují jako orgány veřejné moci, nemohou být ani subjektem základních práv a svobod (srov. v literatuře pro popis judikatury Šimíček, V., Ústavní stížnost, 3. vydání, Praha 2005, str. 177 až 179). Právní vztah mezi stěžovatelkou, jakožto českým státem a žalobcem, jako žadatelem o mimosoudní odškodnění ve výši 15 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení ve věci rozhodování o jeho žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů, je totiž svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním. V lidskoprávním vztahu se tak stěžovatelka nachází na straně garanta, tj. povinného, nikoli na straně oprávněného, tj. nositele lidských práv. Nemůže se tudíž domáhat ochrany "svých" ústavně zaručených práv u Ústavního soudu, neboť žádná taková ústavně zaručená práva nemá. Ústavní stížnost není všeobecným prostředkem k dohledu nad fungováním rovnováhy mocí či prostředkem ke kontrole, zda soudní moc "nepoškozuje a nešikanuje" moc výkonnou; naopak je to prostředek k zabránění tomu, aby soudní, výkonná či zákonodárná moc "poškozovala či šikanovala" jednotlivce a jejich ústavně zaručená základní práva a svobody (obdobně postupoval Ústavní soud ohledně ústavní stížnosti Ministerstva obrany např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 555/05 ze dne 16. 1. 2006 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2828/15 ze dne 29. 9. 2015).
S ohledem na shora uvedené se již Ústavní soud ani nezabýval skutečností, že se v dané věci jednalo o ústavní stížnost směřující proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí, které Ústavní soud ve své judikatuře konstantně považuje za zpravidla nedosahující intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, bylo rozhodováno o částce na samé hranici bagatelnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. srpna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj