ECLI:CZ:US:2017:2.US.2587.17.1
sp. zn. II. ÚS 2587/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Kotvasové, zastoupené Mgr. Kateřinou Bubeníkovou, advokátkou sídlem Malá Štěpánská 1932/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. 46 Af 11/2014-63, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 Afs 63/2016-36, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 5. 2014, č. j. 12412/14/5000-14104-703916, a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Nymburku, ze dne 9. 10. 2013, č. j. 3517359/13/2118-24802-204682, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím vydal finanční úřad platební výměr na úrok z prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2007, a to v celkové výši 89 480,- Kč. Následné odvolání proti uvedenému rozhodnutí bylo v záhlaví uvedeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství zamítnuto a rozhodnutí finančního úřadu potvrzeno. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016, č. j. 46 Af 11/2014-40, bylo k žalobě stěžovatele uvedené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušeno a věc vrácena tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Následně však Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství tak, že napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem následně krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka opětovnou kasační stížnost, kterou považuje za přípustnou, neboť jestliže v záhlaví uvedeném zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud rozhodl o zrušení rozhodnutí krajského soudu pro nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, nevytváří takové zrušující rozhodnutí překážku pro přezkum ve věci samé na základě opakované kasační stížnosti podané z jiného důvodu.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti věnuje nejprve její přípustnosti a v této souvislosti uvádí, že v případě, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jí podaná opakovaná kasační stížnost je nepřípustná, podává z důvodu opatrnosti, za účelem zachování příslušných lhůt, současně s ní i nyní posuzovanou ústavní stížnost, neboť pokud by tak neučinila, vystavovala by se riziku, že by případně později podaná ústavní stížnost byla považována za opožděnou.
II.
Dříve než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky a vlastní úřední činnosti Ústavního soudu se podává, že stěžovatelka v dané věci zahájila kasační stížností podanou dne 30. 6. 2017 u Nejvyššího správního soudu též řízení o této kasační stížnosti, jež je vedeno pod sp. zn. 3 Afs 199/2017, v němž nebylo dosud rozhodnuto.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o kasační stížnosti) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost, jež je též nadána potenciálem vyvolat rozhodnutí s účinky obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje současně podanou ústavní stížností.
Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku kasačního řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením řízení o kasační stížnosti založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o kasační stížnosti, je i zde návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta (obdobně též sp. zn. II. ÚS 4228/16, sp. zn. II. ÚS 4215/16, sp. zn. II. ÚS 3273/12 či sp. zn. III. ÚS 2234/13, rovněž i mutatis mutandis např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 1429/10, II. ÚS 2653/10, I. ÚS 1568/10, IV. ÚS 1508/10, III. ÚS 116/11, III. ÚS 1554/11 a další).
Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena.
Bude-li totiž posléze kasační stížnost zamítnuta, poběží stěžovatelům nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového rozhodnutí, a pro případ, kdy na základě podané stížnosti kasační soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá (viz výše).
Nelze ovšem vyloučit, jak ostatně stěžovatelka připouští, že se v kasačním řízení posléze ukáže, že kasační stížnost stěžovatelky nebyla efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že byla nepřípustná [srov. i §104 odst. 3 písm. a), věta druhá za středníkem, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů], byla podána z jiných než přípustných kasačních důvodů, anebo byla podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným.
Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podaná kasační stížnost (naopak) je způsobilá otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí kasačního soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu kasačnímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1724/14, nebo ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4215/16).
Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu