ECLI:CZ:US:2018:2.US.2695.18.1
sp. zn. II. ÚS 2695/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Rybářství Chlumec nad Cidlinou, a.s., se sídlem Chlumec nad Cidlinou, Boženy Němcové 711/IV, zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2017 č. j. 19 Co 87/2017-438 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 86/2018-493, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 13C 480/2013-386 rozhodl tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, na listu vlastnictví č. X, pro obec Kobylice, katastrální území Kobylice, a to na základě §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). K tomuto závěru dospěl proto, že došlo ve prospěch stěžovatele k privatizaci pozemků, které nemohly být předmětem privatizace, neboť byly historickým majetkem žalobce - Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že sporná otázka krajským soudem nebyla vyřešena odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení poukázal na to, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999 sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 534/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5301/2015, ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2026/2017 a ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4721/2016) lze-li určitou věc považovat za majetek, který je §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí tohoto zákona privatizována; přitom je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Tento závěr je konformní i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. např. nález ze dne 24. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 310/99 či téhož dne vydaný nález sp. zn. II. ÚS 571/99 nebo nález ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 515/2000). Konkrétně §3 odst. 1 věta druhá tohoto zákona vyloučil z procesu privatizace "majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností" (jenž dle dikce tohoto ustanovení "předmětem tohoto zákona není"); o takový majetek se jedná i v souzené věci. Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na jiné osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka. Podle Nejvyššího soudu v projednávané věci soudy obou stupňů otázku dobré víry stěžovatele, že mu předmětné pozemky patří, posoudily objektivně, uzavíraje, že údaje v privatizačním projektu (zejména v listině označené jako F4D-1), na základě kterého v roce 1993 předmětné pozemky neplatně nabyl, byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že mu předmětné pozemky po právu patří. Za těchto skutkových okolností nelze úvahy soudů v nalézacím řízení při řešení otázky oprávněnosti držby pokládat za nepřiměřené.
4. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 2640/17. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatel nebyl v dobré víře a nemohl předmětné pozemky vydržet a jeho dobrá víra tak nemohla být upřednostněna před nárokem žalobce jako oprávněné osoby. Podle stěžovatele obecné soudy při posuzování dobré víry přihlédly pouze k některým okolnostem případu a některé pominuly. Podle stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové v této souvislosti pominul, že při hodnocení dobré víry stěžovatele není možné na okolnosti případu nahlížet tzv. dnešníma očima, je třeba posoudit dobrou víru objektivně danou v situaci let 1991 - 1993, kdy v celé společnosti leckdy překotně a bez praktické zkušenosti, odborné literatury či judikatury probíhaly zásadní změny v silném celospolečenském tlaku na rychlost přeměny vlastnických vztahů a tím i přeměny direktivně státního hospodářství na ekonomiku tržní. V této listině je u všech pozemků buď označen jako předchozí vlastník Velkostatek Sloupno, který nebylo možné ztotožňovat s církevním subjektem, a pokud již jako předchozí vlastník byl uveden řád Benediktinů, pak u příslušného pozemku bylo uvedeno, že k přechodu z církevního subjektu na stát došlo 14. 12. 1920 na základě záborového zákona č. 215/1919 Sb. Pokud Krajský soud v Hradci Králové poukazuje na stejnou knihovní vložku 1295 zemských desek, pak tato skutečnost v tehdejší době bez možnosti ověření údajů nemohla vzbudit jakoukoliv pochybnost o platnosti nabývacího titulu. Přístup ke knihovním vložkám byl v té době pro stěžovatele prakticky zcela vyloučen. Přitom stěžovatel zdůrazňuje, že se po celou dobu o rybníky staral jako řádný hospodář a do jejich obnovy investoval řádově desítky milionů korun a jeho dobrá víra by tak měla mít přednost před restitučním nárokem oprávněné osoby. Pokud stát při privatizaci státního majetku v roce 1993 pochybil, stěžovatel je přesvědčen, že při vážení dvou práv v kolizi (jednak práva žalobce v režimu speciálního zákona o zmírnění některých majetkových křivd a jednak práva stěžovatele) by měly soudy dát za pravdu stěžovateli. Stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Stěžovatelovy námitky však směřují jen proti tomu, jak obecné soudy posoudily skutkovou okolnost případu, zda byl či nebyl v dobré víře v době privatizace sporných pozemků. Jeho námitky tedy nemají ústavní rozměr, ale pouze směřují do skutkového posouzení věci obecnými soudy.
8. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly argumenty nesprávné aplikace podústavního procesního práva a nesprávného zhodnocení obecných soudů, zda byl stěžovatel v dobré víře či nikoliv. Obecné soudy provedly v tom směru dokazování, své závěry odůvodnily a zabývaly se všemi stěžovatelovými námitkami. Pokud pak jde o to, zda jsou závěry obecných soudů ohledně dobré víry či interpretace příslušných předpisů správné či nikoli, do těchto otázek nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Přijaté závěry jsou dostatečně odůvodněny, skutkové okolnosti byly náležitě posouzeny. K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 2640/17 Ústavní soud uvádí, že se jedná o interpretaci jiného právního předpisu, a to §29 zákona č. 229/1991 Sb., nikoli pak zákona č. 92/1991 Sb. Nad to pak bylo v citovaném nálezu uvedeno, že k prolomení účinků §29 zákona č. 229 /1991 Sb. pouhá dobrá víra nepostačuje, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatele. V nyní posuzovaném případě však obecné soudy dospěly k závěru, že na straně stěžovatele požadovaná dobrá víra při nabytí nebyla prokázána, a Ústavnímu soudu nenáleží tyto skutkové závěry obecných soudů přehodnocovat, neboť by tím překročil své pravomoci.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval samostatně, neboť o ústavní stížnosti stěžovatelů rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu