ECLI:CZ:US:2017:2.US.2833.17.1
sp. zn. II. ÚS 2833/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. W., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 9 To 430/2016, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 255/2017, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 39 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "nalézací soud") ze dne 14. 7. 2016, č. j. 1 T 125/2014-587, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a ze spáchání přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle §284 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen za současného zrušení výroku o trestu trestního příkazu vydaného v jiné trestní věci k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, k trestu propadnutí věci - sáčku se zbytky sypkých a rostlinných materiálů a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání osmnácti měsíců. Současně s tím bylo stěžovateli uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě. Nalézací soud rovněž rozhodl o zabrání celé řady věcí, sloužících k výrobě, užívání a distribuci omamných a psychotropních látek.
3. Proti výroku o trestu nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, neboť uložený trest odnětí svobody byl podle něj příliš přísný. Stěžovatel poukazoval zejména na to, že nalézací soud nedostatečně zohlednil jeho dlouhodobý duševní stav a motivaci, proč trestnou činnost spáchal, neboť nesledoval záměr obohatit se, ale získat si přízeň osob, jimž omamné a psychotropní látky poskytoval. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem specifikovaným v návětí tohoto usnesení na podkladu tohoto odvolání při nezměněných výrocích o vině, zabrání věci a ochranném léčení zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku nalézacího soudu a znovu rozhodl tak, že uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry soudu nalézacího, uzavřel však, že tento nedostatečně zohlednil skutečnost, že stěžovatel do té doby ještě nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž nebylo možno vyloučit, že mu bude nařízen i výkon trestu odnětí svobody, který mu byl s podmíněným odkladem uložen v jiné věci, v jehož zkušební době stěžovatel předmětné trestné činy spáchal. Dále měl podle odvolacího soudu nalézací soud více zohlednit i skutečnost, že stěžovateli bylo současně ukládáno i ochranné léčení.
4. Stěžovatel proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, a to z důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V něm uplatnil znovu své námitky stran nedostatečného zohlednění jeho duševního stavu a motivace ke spáchání trestných činů. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl svým usnesením specifikovaným v návětí. V jeho odůvodnění sice uvedl, že stěžovatelovo dovolání deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje, přesto se však ke stěžovatelovým námitkám vyjádřil i po věcné stránce. Shledal, že odvolací soud dostatečně zdůvodnil úvahy, na jejichž základě nový výrok o trestu uložil, a že jeho rozhodnutí netrpí ani žádnou jinou vadou, která by mohla představovat porušení některého základního práva či svobody stěžovatele.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentační linii, jíž se koherentně držel i po celou dobu řízení před obecnými soudy. Nezpochybňuje zásadně závěr o vině, má pouze za to, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný.
6. Nepřiměřenost tohoto trestu stěžovatel dovozuje z několika skutečností, jimž dle jeho názoru obecné soudy nepřiznaly dostatečnou váhu. Prvou z těchto skutečností je, že stěžovatel trpí duševní poruchou. V průběhu nalézacího řízení na něj bylo vypracováno několik znaleckých posudků, shodujících se v tom, že stěžovatel v době spáchání trestných činů, za něž byl odsouzen, trpěl duševní poruchou, v jejímž důsledku byly zejména ovládací schopnosti stěžovatele podstatě sníženy. Zpracovatelé těchto znaleckých posudků se však neshodli na tom, jaká byla stěžovatelova diagnóza. Soudní znalci navrhovali nalézacímu soudu z tohoto důvodu uložení ochranného léčení, a to nikoliv proto, že by stěžovatel byl nebezpečný společnosti, ale toliko sám sobě.
7. Druhou dle stěžovatele nedostatečně zváženou skutečností bylo, že stěžovatel distribuoval omamné a psychotropní látky osobám již drogově závislým, a to proto, že s nimi chtěl navázat a popřípadě udržet přátelské vztahy. Šlo mu tedy o pozornost a společnost jiných lidí, nikoliv o zisk. Aniž by tak stěžovatel chtěl popřít závažnost drogové trestné činnosti, přece měl za to, že tato okolnost snižuje společenskou škodlivost jeho činu v porovnání s běžnými případy distribuce drog za účelem vlastního obohacení se.
8. Dále dle stěžovatele obecné soudy dostatečně nevzaly v potaz, že jeho skutek bylo třeba podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle druhého odstavce §283 trestního zákoníku v důsledku zpětnosti, nikoliv v důsledku spáchání činu ve značném rozsahu.
9. Jinou skutečností, kterou dle stěžovatelova názoru obecné soudy nezhodnotily správně, bylo to, že stěžovateli byl za v podstatě totožnou předchozí trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, tedy na samé spodní hranici trestní sazby. Jelikož, byť se dle stěžovatele obě kauzy časově prolínaly (aniž by stěžovatel blíže specifikoval jak), nebylo možno uložit souhrnný trest, je třeba očekávat, že stěžovatel bude reálně muset vykonat trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, odpovídající součtu trestů odnětí svobody pravomocně uložených v obou trestních řízeních.
10. Jedná se přitom o první výkon trestu odnětí svobody, jenž bude stěžovatel muset nastoupit, přičemž výkon trestu odnětí svobody není dostatečně uzpůsoben pro léčbu stěžovatele a jelikož se jedná o osobu duševně nemocnou, bude snášení tohoto trestu pro něj mnohem obtížnější, než pro duševně zdravé jedince. Dojde tím i k přerušení stěžovatelovy léčby. Výkonem trestu odnětí svobody přitom není možné dosáhnout stěžovatelovy nápravy, neboť ten dokázal jen složitě ovládat své jednání a měl omezenou schopnost rozpoznat jeho nebezpečnost.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů či stěžovatelek. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Argumentace stěžovatele je toliko repeticí jeho obhajoby, již důsledně uplatňoval v celém průběhu trestního řízení před obecnými soudy. Stěžovatel tak Ústavnímu soudu znovu předkládá své námitky ohledně přiměřenosti uloženého trestu, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly, a požaduje od něj jejich přehodnocení. Tomuto požadavku ovšem Ústavní soud nemůže vyhovět.
14. Posouzení kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření (§37 až §40 trestního zákoníku) je totiž možné toliko na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. České trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti (§2 odst. 12 trestního řádu), z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. České ústavní soudnictví je pak vybudováno na zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu je tak v zásadě zapovězeno přehodnocovat skutkový stav tak, jak jej zjistily ostatní orgány veřejné moci, pokud tohoto zjištění dosáhly ústavně konformním způsobem. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil. Ostatně stěžovatel sám to ani netvrdí, neboť nerozporuje skutkové okolnosti, které nalézací i odvolací soud hodnotily prizmatem kritérií pro ukládání a výměru trestů, pouze prosazuje jejich odlišné hodnocení s jiným výsledkem.
15. Stěžovatel tedy nenamítá, že by obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav v rozsahu relevantním pro úvahy o trestu, že by překročily některý kategorický zákonný požadavek na ukládání trestu (např. že by vybočily ze zákonné trestní sazby), že by své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnily či že by nezohlednily všechna kritéria pro ukládání a výměru trestu, toliko se domáhá nového posouzení těchto kritérií a jejich odlišného vyhodnocení. Za těchto podmínek však stěžovatel ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody netvrdí žádnou vadu napadených rozhodnutí či průběhu řízení jim předcházejícího, která by mohla představovat porušení některého jeho základního práva či svobody. Přiměřenost trestu za těchto okolností totiž Ústavní soud přezkoumávat nemůže. K tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06.
16. Ústavní soud konstatuje, že některými námitkami se nemohl zabývat, měly toliko hypotetický charakter či byly předčasné. Pravomoci Ústavního soudu se přitom mohou realizovat toliko ve vztahu k již ukončeným či trvajícím zásahům do základních ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce, nikoliv ve vztahu k toliko zásahům, které hypoteticky v budoucnu mohou nastat [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 247/98 ze dne 30. 3. 1999 (U 28/13 SbNU 491), usnesení sp. zn. IV. ÚS 203/97 ze dne 24. 4. 1998 (U 34/10 SbNU 469), nález sp. zn. II. ÚS 656/02 ze dne 10. 8. 2004 (N 111/34 SbNU 151)]. Ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž primárně povinností všech orgánů veřejné moci, přičemž role Ústavního soudu je poskytovat tuto ochranu pouze tam, kde ostatní orgány veřejné moci této své povinnosti nedostály. K tomu ovšem nejprve musí dostat příležitost, což by jim Ústavní soud odepřel, pokud by se těmito námitkami stěžovatele zabýval již nyní.
17. Do tohoto okruhu patří především námitka, že stěžovatel bude muset přerušit svou léčbu. §99 odst. 4 trestního zákoníku totiž umožňuje nejen výkon ochranného léčení v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, ale dokonce i jeho výkon předtím, že odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí.
18. Obdobně to platí i pro stěžovatelovu námitku pravděpodobného nařízení výkonu trestu odnětí svobody uloženého v předchozím trestním řízení. O této přeměně totiž dosud nebylo rozhodnuto a stěžovatel bude mít plnou možnost uplatnit tuto svou námitku v případném příslušném řízení, eventuálně v rámci opravného prostředku proti pro něj nepříznivému rozhodnutí.
19. Se všemi ostatními námitkami stěžovatele ohledně přiměřenosti trestu se obecné soudy vypořádaly a ke všem jím tvrzeným skutečnostem, které dle jeho názoru měly mít pro uložení trestu rozhodující význam, obecné soudy přihlédly a přisoudily jim určitou váhu. Obecné soudy zejména přihlédly k duševnímu stavu stěžovatele a zohlednily to nejen při volbě právního následku jeho trestného činu tím, že uložily ochranné léčení, ale v případě odvolacího soudu i explicitně při výměře trestu odnětí svobody. V tom, že tato váha byla menší, než by si stěžovatel přál, nelze spatřovat žádný ústavně právní deficit, nýbrž naopak projev žádoucí soudcovské nezávislosti a nestrannosti, která je nutným předpokladem objektivního rozhodování.
20. Jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že některé stěžovatelovy námitky nebyly vůbec způsobilé byť potenciálně působit ve stěžovatelův prospěch. Pokud např. stěžovatel argumentoval tím, že kvalifikovaná skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnou a psychotropní látkou a s jedem dle §283 odst. 2 trestního zákoníku na jeho případ dopadala podle písm. b), nikoliv d) či e) trestního zákoníku, pak tato skutečnost sama o sobě nemůže mít na uložené trestní sankci žádný vliv. O hodnocení skutkového stavu a právní kvalifikaci platí to, co Ústavní soud uvedl v bodu 14. Ostatně jedná se o zcela rovnocenné znaky téže kvalifikované skutkové podstaty, jež zákonodárce považuje za stejně typově společensky škodlivé. Jelikož jde o znaky kvalifikované skutkové podstaty, jejich relevance se vyčerpává právě toliko touto kvalifikací, přihlédnout k nim ještě v rámci ukládání trestu není možné, a to ani ve prospěch, natož v neprospěch stěžovatele.
21. Za obdobně nezpůsobilou považuje Ústavní soud námitku stěžovatele, že omamné a psychotropní látky nedistribuoval v zištném úmyslu a že se zaměřoval toliko na osoby již drogově závislé. Nelze totiž připustit, že by osoby již drogově závislé požívaly menší ochrany před omamnými a psychotropními látkami, než osoby drogově abstinující. Tato ochrana musí být u všech osob identická, neboť závažnost vyvolání závislosti nemá společný poměřitel se závažností prohlubování již existující závislosti a s ní souvisejících negativních zdravotních, sociálních či ekonomických dopadů do života takto závislých osob. Ani stěžovatelova pohnutka nemůže mít byť potenciálně ráz polehčující okolnosti. Skutečnost, že stěžovatel chtěl navázat či udržet sociální vazby prostřednictvím zneužívání závislosti jiných osob na návykových látkách, není z hlediska ochrany společnosti před abúzem drog nijak zásadně odlišná od situace, v níž pachatel zneužívá této závislosti za účelem generování zisku. Obě situace totiž obsahují prvek manipulace s takto závislými osobami či jejich instrumentalizace až objektivizace k dosažení vlastních cílů, a to za cenu všech negativních následků, které zneužívání pervitinu na život člověka má.
V. Závěr
22. Ústavní soud shrnuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ani postupem jim předcházejícím nebyla porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Trest odnětí svobody, který odvolací soud stěžovateli uložil, ve světle všech ústavněprávních požadavků obstojí. Odvolací soud při jeho ukládání přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, tyto dostatečně důkladně zvážil a srozumitelným, přezkoumatelným, logickým a přesvědčivým způsobem své rozhodnutí odůvodnil. Za těchto okolností nepřísluší Ústavnímu soudu jeho rozhodnutí přezkoumávat. Žádné ústavněprávní deficity Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí a postupu soudu nalézacího a Nejvyššího. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu