ECLI:CZ:US:2018:2.US.2980.17.1
sp. zn. II. ÚS 2980/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2015 č. j. 1 T 17/2015-1818, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 To 55/2016-1913 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. 11 Tdo 1113/2016-68, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy, ústavní stížnost a vyjádření k ní
1. Stěžovatel byl jako dvoutřetinový vlastník obchodní společnosti X, a tedy osoba fakticky se podílející na řízení a marketingu společnosti obžalován spolu s P. S., jednatelem dceřinné obchodní společnosti Y, z přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "trestní zákoník") ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Oba měli úmyslným společným jednáním podněcovat zneužívání jiné návykové látky než alkoholu a spáchat takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí. K samotné distribuci zboží (vše popsáno níže v rámci rekapitulace skutkové věty rozsudku) mělo docházet z velkoskladu v Praze prostřednictvím internetového obchodu domény www.XXX.cz a kamenné prodejny v P., a také prostřednictvím domény www.YYY.cz a kamenných prodejen v P. a v P. v období "nejméně od 16. 7. 2013" s tím, že k internetové prezentaci produktů mělo docházet "nejpozději od 23. 9 2013 do 14. 10. 2013".
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2015 č. j. 1 T 17/2015-1818 byl stěžovatel shledán vinným podle obžaloby, bylo však u něj upuštěno od potrestání podle ustanovení §46 odst. 1 trestního zákoníku (jeho spolupachatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců).
3. Proti rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. Městský soud v Praze rozhodl o odvoláních rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 To 55/2016-1913 tak, že napadený rozsudek zrušil ve vztahu ke stěžovateli a při nezměněném výroku o jeho vině mu uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s tím, že se tento trest podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 18 měsíců (jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen; odvolání obou obžalovaných byla zamítnuta).
4. Stěžovatel i druhý obžalovaný podali proti rozsudku odvolací instance dovolání, jež však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. 11 Tdo 1113/2016-68 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "trestní řád"), tedy jako dovolání zjevně neopodstatněná, odmítnuta.
5. K důvodům rozhodnutí zejména soudu prvního stupně se Ústavní soud vyjádřuje postupně v rámci právního posouzení věci. Považuje však nezbytné nyní reprodukovat skutkovou větu rozsudku, podle níž stěžovatel spolu s dalším obžalovaným prováděli distribuci prostřednictvím internetového obchodu (bod 1 výše) tak, že nabízeli, veřejně prezentovali a prodávali kompletní sortiment zboží vhodný k nelegálnímu pěstování konopí s vysokým obsahem tetrahydrocannabinolu (THC), zejména feminizovaná semena speciálně vyšlechtěných odrůd rostlin konopí s garancí vysokého obsahu THC, k tomu potřebnou techniku, vše spolu s prezentací vhodného způsobu užití těchto prostředků s co největším účinkem, včetně specifikace omamných a psychotropních účinků na lidský organismus při popsaných způsobech užití. Při tom bylo používáno vychvalujících výrazů a slovních spojení svádějících ke konzumaci drogy bez objektivních informací o negativním působení, což bylo podporováno prodejem kuřáckých potřeb. Většinu uvedeného zboží bylo možno zakoupit i v kamenných prodejnách. Popsanou obchodní činnost propagovali žalovaní rozšiřováním tištěných katalogů, nabízených ve dnech 8. - 10. 11. 2013 na akci Cannafest - 4 v Praze 7 v areálu Výstaviště Incheba u stánku XXX. Jejich jednání bylo cíleno na co možná nejširší okruh veřejnosti a bylo způsobilé u zákazníků a osob vstupujících na webové stránky on-line obchodů vzbudit rozhodnutí získat návykovou látku vypěstováním konopí a tuto následně užít. Konopí nepěstované a nepoužívané výlučně k průmyslovým účelům je přitom jako omamná látka zařazeno do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), tvořícího přílohu č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách; THC náleželo mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, tj. do přílohy č. 4 citovaného zákona č. 167/1998 Sb.
6. Na popis skutku navazuje verbální právní závěr (právní věta), podle níž stěžovatel spáchal přečin šíření toxikomanie formou podněcování ke zneužití návykové látky veřejně přístupnou počítačovou sítí.
7. Stěžovatel staví svou argumentaci v ústavní stížnosti na tvrzeném porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina" a "Úmluva"), jakož i na porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Zejména spatřuje porušení práva na soudní ochranu v tom, že obecné soudy nesprávně posoudily naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle §287 trestního zákoníku. Stěžovatel namítá, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení otázky, zda je popsaný čin činem trestným z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku.
8. V ústavní stížnosti se konstatuje, že trestný čin podle §287 trestního zákoníku je úmyslným deliktem a současně se napadá úvaha obecných soudů, jež dovodily závěr o nepřímém úmyslu stěžovatele z názoru, že při obecné známosti o tom, že podnikání stěžovatele je na hranici legálnosti a že z konopí lze získat psychotropní látku THC, musel si být stěžovatel vědom možné kolize s trestněprávními předpisy. Stěžovatel byl podle obecných soudů smířen s nezákonností svého jednání. Ten však upozorňuje, že takové úvahy měly obecné soudy opřít o konkrétní skutková zjištění, což se podle něj nestalo.
9. Stěžovatel se brání, že podnikal aktivní kroky, aby se porušení zájmu chráněného trestním zákonem vyhnul. Konzultoval se zástupci policie, jaký sortiment smí a nesmí nabízet. To mu však nakonec bylo přičteno k tíži - musel si být údajně vědom, že jeho obchodní činnost může kolidovat s trestním zákoníkem.
10. Stížnostní námitky brojí též proti závěru Nejvyššího soudu, že cílem growshopu má být podnícení odhodlání zájemců o pěstování konopí. Stěžovatel tvrdí, že cílem obchodu jako prodejního místa je prodat komoditu, která je nabízena. Zdůrazňuje, že nebylo nijak prokázáno, že by účelem jeho obchodních aktivit bylo svádět či lákat kohokoliv k tomu, aby zneužíval návykovou látku. Stěžovatel předkládá analýzu ustanovení §287 trestního zákoníku a k aktuálnímu právnímu stavu konstatuje, že zákonodárce nepovažuje pěstování konopí pro vlastní potřebu v množství menším než malém za trestné, ale nabízení uceleného sortimentu komponentů pro jeho pěstování má být trestným činem. Stěžovatelem provozovaný growshop měl jako hlavní sortiment pomůcky a příslušenství pro pěstitele, nikoli zařízení pro velkopěstírny. Podle stěžovatele je také argumentace Nejvyššího soudu, že kumulace prodeje veškerých komponentů na jednom místě (v growshopu) usnadňuje získání návykové látky a její užívání, nepřiléhavá. Skutečnost, že prodejce usnadní prodejem komponentů pěstování konopí, neznamená, že šíří toxikomanii.
11. Ústavní stížnost se dále zabývá vývojem hranice mezi legálním a nelegálním užíváním návykových látek, konkrétně konopí, v poslední době. Stěžejní termín, kterým je "množství větší než malé", byl původně podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2009, vykládán judikaturou. Od své účinnosti dnem 1. 1. 2010 nový trestní zákoník zakotvil odkaz na podzákonný předpis, kterým bylo vládní nařízení č. 467/2009 Sb., jímž se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek. Odkazující ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku však bylo ve slovech "množství větší než malé" ve vztahu k omamným látkám a jedům podle citovaného vládního nařízení zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12, publikovaným pod č. 259/2013 Sb. Přitom v rovině trestního práva je podle stěžovatele obzvláště žádoucí, aby jednání, které je trestné, stanovil zákon tak jasně, aby to bylo zřejmé veřejnosti bez nutné znalosti judikatury. Důraz na zásadu nullum crimen sine lege je tu více než namístě.
12. Skutečnost, že údajná trestná činnost tohoto charakteru byla ze strany orgánů činných v trestním řízení fakticky tolerována, vytvořila situaci, za níž tyto orgány svým postupem přispívaly k vytváření názoru, že provozování growshopu je zákonné. Stěžovatel upozorňuje na zásadu legality, stanovící povinnost orgánů činných v trestním řízení stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo závazná mezinárodní smlouva nestanoví něco jiného. Přiznává-li dovolací soud v usnesení nyní napadeném, že předmětná činnost byla fakticky v minulosti tolerována, pak zcela jistě nemůže jít k tíži stěžovatele, že vycházel z principu předvídatelnosti rozhodnutí a nepovažoval své jednání za trestné. Jestliže orgány činné v trestním řízení postupovaly podle závazné zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a nekonaly, dávaly tím všem zainteresovaným osobám jednoznačně najevo, že jednání obdobné povahy je zákonné.
13. Ačkoliv ani v odborných kruzích nepanuje shoda na pojetí projednávané problematiky, je stěžovateli navzdory jeho objektivně vynaloženému úsilí kladeno za vinu, že nerozpoznal protiprávnost svého jednání, když přitom ani zákonodárce neposkytl jednoznačný a veřejnosti srozumitelný návod. Pravidlo chování tu není uvedeno v právním předpisu, ale musí se dovozovat z judikatury soudů, jakoby šlo v České republice o právní systém založený na precedentním právu. Taková nejednoznačnost má podle stěžovatele ve svém důsledku vliv na právní jistotu. V předestřeném případu jde podle stěžovatele maximálně o právní omyl, který v jeho případě musí eventuální překročení zákona činit beztrestným. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud z důvodů výše uvedených svým nálezem napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci v celém rozsahu zrušil.
14. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §76 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k věci spolu se zasláním ústavní stížnosti.
15. Obvodní soud pro Prahu 3 sdělil prostřednictvím samosoudce, který o věci rozhodoval, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a v trestním řízení podle něj nedošlo k porušení práv stěžovatele zaručených mu Ústavou, Listinou nebo Úmluvou. Obdobně se vyjádřil Městský soud v Praze i Nejvyšší soud.
16. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení. Městské státní zastupitelství v Praze se též vzdalo svého vedlejšího účastenství. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření podpořilo rozhodnutí obecných soudů, přičemž k jejich podpoře citovalo zejména judikaturu Nejvyššího soudu a z rozhodovací praxe Ústavního soudu poukázalo mimo jiné na klíčový nález sp. zn. III. ÚS 934/13. Také zde se, stejně jako ve vyjádřeních shrnutých výše, navrhuje nevyhovět ústavní stížnosti.
II.
Posouzení věci Ústavním soudem
17. Ústavní stížnost byla podána v otevřené lhůtě a při dodržení všech formálních náležitostí podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však, jak též závěrem objasní, nedospěl k závěru, že by měl - jakkoli se ani při limitovaném odůvodnění věci nelze zříci reflexí celé obtížné problematiky - rozhodnout meritorně.
18. Stěžovatelovy námitky tvoří kompaktní argumentační celek. Důraz je kladen na požadovaný přezkum zákonného základu odsouzení stěžovatele (tvrzené nedodržení principu nullum crimen, nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny) a na okolnosti aplikace a interpretace ustanovení §287 trestního zákoníku o šíření toxikomanie. Tvrzení stěžovatele analyzují též nedostatky právního stavu v dané oblasti po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12.
19. Alespoň pro ilustraci neuralgických bodů problematiky je zapotřebí rekapitulovat její základní problémové obecně teoretické i judikatorní otázky; bez toho nelze přezkoumávat aplikaci ani interpretaci ustanovení §287 trestního zákoníku v konkrétním případě.
20. Legitimním cílem trestní represe a tedy i sankce uložené stěžovateli je, nejobecněji shrnuto, prevence i trestání šíření toxikomanie jako protispolečenského fenoménu spočívajícího ve skutku, jenž má motivovat jiného ke zneužívání návykové látky. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za to, že spáchal tento přečin nabídkou i prodejem návykové látky a předmětů k její výrobě, a to kromě kamenných prodejen též prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě.
21. Aby nedošlo k porušení principu, že není trestného činu ani trestu bez zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege) podle čl. 39 Listiny, musí zákonné ustanovení, jímž je obžalovaný shledán vinným, splňovat základní požadavky, podle nichž (shrnuto) musí jít o lex scripta, stricta, certa a praevia. Nesmí tedy jít o obyčej, nesmí postačit jen analogie, zákon musí být určitý a účinný již v době spáchání trestné činnosti. Ústavněprávním požadavkem je tu zákonný základ, na němž je aplikace a interpretace ustanovení trestního zákoníku postavena. K tomu již v samých začátcích judikování konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 4. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 43/93 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.), že náležitostí právního státu není jen zásada zákonnosti, ale také příkaz právní určitosti zákonů; opak by vyvolal právní nejistotu občanů a mohl by vytvořit veřejné žalobě prostor pro libovůli.
22. Evropský soud pro lidská práva v obdobných souvislostech konstruoval tzv. test kvality zákona, složený ze tří komponent. Jsou jimi 1) požadavek na dostupnost, 2) požadavek na předvídatelnost, 3) požadavek na dostatečné záruky před svévolnou aplikací zákona. Podrobněji se soud v judikatuře vyjadřuje zejména ke druhému a třetímu požadavku a postuluje, že právo musí být formulováno s dostatečnou přesností umožňující předvídat, v míře určené okolnostmi případu, následky daného jednání. Právní předpisy státu musí mít též dostatečně definován "rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům a způsob výkonu této diskreční pravomoci" (rozsudek velkého senátu ze dne 14. 9. 2010 ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03, §82; rozsudek velkého senátu ze dne 4. 5. 2000 ve věci Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, §54, 57-62; též nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/17, body 30, 31, dosud nepublikován).
23. Postuláty určitosti a jasnosti zákona jsou opakovaně zdůrazňovány právě ve vztahu k trestněprávním předpisům, ať již s východiskem v čl. 39 Listiny, nebo v čl. 7 Úmluvy. Akcentuje se prvotní účel zákona, jímž je umožnit jednotlivci regulovat své chování a přizpůsobit je předvídatelným následkům svých činů. Poněvadž zákonný text nemůže být již z principu své obecnosti zcela přesný a legislativní technika používá především abstraktní pojmy, významnou roli sehrává interpretace orgánů aplikujících právo, zejména soudů, opřená vedle ústavních hodnot, principů a předpisů (srov. čl. 4 Ústavy) také o judikaturu, podzákonné normy, komparativní poznatky nebo communis opinio doctorum. Předvídatelnost zákona může být podepřena též radou odborníka, jenž může v míře přiměřené okolnostem posoudit důsledky plynoucí z určitého činu (rozsudek velkého senátu ze dne 15. 11. 1996 ve věci Cantoni proti Francii, č. 17862/91, §31, 32, 35; k zasazení aplikace normy do odpovídajících společenských podmínek srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2009 ve věci Liivik proti Estonsku, č. 12157/05, §93-100). Trestní právo také nesmí být aplikováno extenzivním způsobem v neprospěch obviněného, a to zejména prostřednictvím analogie. Trestný čin musí být jasně definován zákonem a tato podmínka je splněna, jestliže je adresát normy schopen z textu příslušného ustanovení zjistit, jaké jednání nebo opomenutí způsobuje jeho trestní odpovědnost (rozsudek ze dne 25. 5. 1993 ve věci Kokkinakis proti Řecku, č. 14307/88, §52; blíže o problematice Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 840).
24. Recentní judikatorní prameny vlastní i Nejvyššího soudu vykazují mnohé společné znaky. Shrnuto: osoby jsou obviněny a posléze pravomocně odsouzeny za přečin šíření toxikomanie podle ustanovení §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Tedy za svádění jiného nebo jeho podporování směřující k jeho zneužívání návykové látky (jiné než alkoholu), nebo podněcování či šíření vedoucí v širším měřítku k témuž, což se děje obvykle tiskem nebo veřejně přístupnou počítačovou sítí. Osobou trestně odpovědnou bývá funkcionář obchodní společnosti nebo osoba přímo odpovědná za trestné jednání (prodavač), nebo oba. Ukládán je trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na stanovenou zkušební dobu.
25. Ústavní soud se vyslovil k aspektům této trestné činnosti především nálezem ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253), kterým zamítl ústavní stížnost stěžovatelů - jednatele obchodní společnosti a prodavače prodejny XXX. Jejich přečin spočíval v nabídce a veřejné prezentaci (tiskovinami, zde letáky a časopisy) materiálů propagujících pěstování a užívání marihuany a konopí setého včetně návodů na pěstování. Součástí nabídky prodejny byla feminizovaná semena kultivarů, což bylo stěžovatelům přičteno k tíži vzhledem k následnému pěstebnímu produktu s vysokým obsahem účinné látky THC. Ústavní soud v nálezu vyložil svůj přístup k principu subsidiarity jako k pravidlu limitujícímu intenzitu trestní represe, jakož i k eventuálnímu příkazu tolerance vůči nekonvenčnímu chování a doplnil, že princip subsidiarity trestní represe je "kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli "negativního zákonodárce" v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy."
26. Přečinem šíření toxikomanie spáchaným prostřednictvím prodeje v kamenné prodejně a též veřejnou prezentací nabídky a prodejem na internetovém on-line obchodu se Ústavní soud zabýval v řízení o dvou ústavních stížnostech podaných jedním, resp. dvěma stěžovateli. Obě ústavní stížnosti byly usnesením odmítnuty; první dne 22. 11. 2016 pod sp. zn. II. ÚS 3162/16, druhá pod sp. zn. IV. ÚS 158/15 dne 24. 7. 2018. Důvody odmítnutí podrobněji, i když nemeritorně, rekapituluje prvně citované usnesení s odvolávkou na právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož byla zjevná neopodstatněnost dovolání stěžovatele patrna mj. z faktu, že k nabízeným semenům konopí indického přidával informace, jejichž cílem bylo seznámit zákazníka s možnostmi, jak docílit psychotropních účinků konkrétního druhu semene a dát mu vodítko k jejich výběru. Podle Nejvyššího soudu dovolatel neuváděl "žádné odrazující ani objektivní informace o negativním působení a zdravotních důsledcích užívání marihuany. Tímto úmyslným jednáním vzbuzoval u zákazníků rozhodnutí návykovou látku vypěstovat a následně užít, a takto provozovaná činnost se dá vnímat jako systematická s dosahem na co možná nejširší okruh veřejnosti" (citováno z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 778/2016, viz zde bod 30). Druhé z usnesení v podstatě přisvědčuje právním závěrům obecných instancí a skutkovým zjištěním svědčícím o oprávněnosti odsouzení stěžovatelů, jak vyplynula z důkazního řízení; přezkum se vztahoval k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, jež bude ještě níže zmíněno.
27. V usnesení ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3489/16 se shodně jako v nálezu sp. zn. III. ÚS 934/13 posuzuje delikt z jiného prostředí, než šíření toxikomanie na veřejné počítačové síti. Obviněn byl jednatel společnosti (nakladatelství), jenž rozhodl o dvou vydáních knihy o receptech z konopí. Podle znaleckého posudku však vykazoval obsah díla hrubě zkreslující tendenci s maximalizací popisu účinků omamných látek a nešlo o kultivovanou četbu. Ústavní soud posuzoval věc též optikou základního práva na svobodu projevu a zdůraznil, že znaky skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie je tu třeba hledat především ve skutkovém hodnocení textu knihy a že knižní díla či jiné tiskoviny nepodléhají v tomto směru žádnému privilegovanému postavení. Mohou být předmětem hodnocení soudů jako kterýkoli jiný prostředek potenciálně způsobilý vyvolat trestněprávní následky.
28. Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1206/2012 při přezkumu přečinu spáchaného nabízením tiskovin propagujících pěstování a užívání marihuany a konopí setého, že rozsah a koncentrace nabízeného zboží ve spojení s bezplatnou distribucí propagačních tiskovin dosáhla takové intenzity porušení zákonem chráněného zájmu, že jde podle ustanovení §287 odst. 1 trestního zákoníku o tzv. jiné podněcování nebo šíření toxikomanie. Nabízeno bylo mimo jiné, v české jazykové mutaci, periodikum vydávané v Nizozemsku, což mělo nasvědčovat napojení obviněných provozovatelů kamenné prodejny na mezinárodní distribuční síť tiskovin tohoto druhu.
29. Další usnesení Nejvyššího soudu mají skutkově velmi blízko k nyní posuzovanému případu. K šíření toxikomanie mělo podle obvinění docházet na veřejně přístupné počítačové síti prostřednictvím internetových stránek a internetového obchodu (v jedné věci bylo zboží k dispozici i v kamenné prodejně). Jde o usnesení ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 11 Tdo 778/2016 a usnesení ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 11 Tdo 630/2016.
30. Podle prvního usnesení sp. zn. 11 Tdo 778/2016 se se pro naplnění znaku podněcování trestného činu šíření toxikomanie "nevyžaduje, aby pachatelé [...] disponovali přímo těmi látkami, jež předmětné omamné nebo psychotropní látky obsahují (např. listy konopí s vysokým obsahem THC), ale postačí, pokud veřejně prezentují ucelený sortiment takových produktů, látek, nástrojů či výrobků apod., které se ke zneužívání omamných a psychotropních látek obvykle používají. Postačí, že omamné nebo psychotropní látky připomínají nebo na ně v různých souvislostech poukazují (např. znázorněním kvetoucího nebo plodonosného vrcholíku rostliny konopí)."
31. Druhé z usnesení označené sp. zn. 11 Tdo 630/2016 zakládá trestněprávní kvalifikaci podněcování k šíření toxikomanie podle §287 trestního zákoníku poukazem na nabídku semen kultivarů neurčených k technickým účelům, jakož i na fakt, že pachatel na svých internetových stránkách "vychvaloval takové vlastnosti jím nabízených produktů", které jsou specifické s ohledem na jejich případné škodlivé užívání jako návykové látky. "Pakliže tedy obviněný popsané prostředky nabízel, tj. předkládal o takových předmětech propagující pozitivní informace, kterými se snažil dosáhnout dalšího šíření takových prostředků mj. právě se zřetelem k tomu, aby sloužily ke zneužívání návykových látek, včetně poskytnutí kompletního vybavení pro případnou intenzivní produkci takových látek, je zřejmé, že tak nejméně v úmyslu nepřímém podněcoval odběratele k užívání (zneužívání) takových látek. Na tom pak ničeho nemění ani skutečnost, že část obviněným nabízeného sortimentu zboží mohla sloužit i k jiným, zcela nezávadným účelům. Podstatný je zde totiž ten prvek jednání obviněného, který směřoval k podnícení produkce a užívání látek návykových. Právě tento prvek odlišuje jednání obviněného od jinak zcela legální a dovolené obchodní činnosti směřující k prodeji běžných pěstebních prostředků."
32. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, následně z hlediska ústavnosti aprobované Ústavním soudem (bod 26 in fine), netoleruje obviněným ani skutečnost, že se na stránkách svého internetového obchodu distancovali od možného zneužití návykových látek spotřebiteli. Uvádí se, že pokud obvinění nabízeli ucelený sortiment výrobků potřebných k pěstování, zpracování a uchování vypěstovaných produktů z konopí setého, pak je ani jejich slovní distance, ani informace zákazníkům, že by se pěstováním konopí mohli dopustit trestné činnosti, nemohla vyvinit, neboť "toto slovní upozornění bylo v rozporu s obsahem jejich činnosti. Uvedeným jednáním bezpochyby vzbuzovali u zákazníků chuť návykovou látku užít." Zmíněný ucelený sortiment výrobků byl přímo nabízen přes internetový obchod a jedna z obviněných "sama přiznala, že semena konopí byla nabízena přes internet." Struktura nabízeného sortimentu byla zcela jednoznačně a nepochybně uspořádána tak, aby měl zákazník "představu o možnosti vypěstování rostlin konopí". Nejednalo se o náhodné nebo jednorázové šíření toxikomanie, resp. podněcování ke zneužití drog, ale o systematickou činnost provozovanou jako živnost vůči širokému okruhu zákazníků. Zejména skutečnost, že se obvinění uvedeného jednání dopouštěli "právě prostřednictvím veřejné internetové sítě, společenskou škodlivost takového jednání zvyšuje, neboť na stránky jejich obchodu měl přístup prakticky kdokoli, včetně nezletilých."
33. Rekapitulace výše citovaných tezí je provedena v jiném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1217/2014, jež je dokonce opatřeno v interní evidenci soudu kategorií "A" (nejvyšší stupeň důležitosti) a publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2015. Nejvyšší soud upozornil, že Jednotná úmluva o omamných látkách označila v příslušném ustanovení za konopí jeho kvetoucí nebo plodonosný vrcholík. Též převzal závěry nižší instance, že ani distancování se obviněnými od případného zneužití na internetu nabízených produktů je nemůže vyvinit, neboť jde při současném směřování k prodeji o pouhý "zastírací manévr". Poukázal ve vztahu k trestním následkům veřejné internetové prezentace uceleného souboru produktů (bod 30) na význam faktu, že u zobrazení předmětů nabízených k prodeji postačí, že omamné nebo psychotropní látky připomínají nebo na ně v různých souvislostech poukazují. Konkrétně jde o zobrazení vrcholíku rostliny konopí, obecně způsobilé vzbudit u spotřebitele chuť návykovou látku užít (k tomu též bod 30).
34. V kontextu citované judikatury se nachází bezpochyby nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (N 126/70 SbNU 147; 259/2013 Sb.), kterým bylo zrušeno ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku mj. ve slovech "a jaké je množství větší než malé" ve vztahu k omamným látkám, jakož i další související text; obdobně bylo zasaženo do navazujícího vládního nařízení č. 467/2009 Sb. Z absence legislativní náhrady takto vytvořené normativní mezery dovozuje stěžovatel svůj informační deficit jistoty prodejce předmětného zboží ohledně rozsahu vlastního sortimentu. Derogační zásah Ústavního soudu nepochybně souvisí s problematikou, neboť na šíření toxikomanie, resp. na prodej příslušného sortimentu mohou navazovat další přečiny i zločiny (zkráceně k návykovým látkám: nedovolená výroba - §283, neoprávněné přechovávání - §284, nedovolené pěstování - §285). Nicméně právní stav tu byl alespoň judikatorně zhojen vydáním stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013 (č. 15/2014 Sbírky rozhodnutí a stanovisek), jež vyložilo za situace vzniklé po derogačním nálezu Ústavního soudu pojem množství větší než malé pro účely ustanovení §283, 284 a 285 trestního zákoníku a připojilo doporučující přílohy obsahující spodní hranice množství zakázaných substancí. Opomenout v těchto souvislostech nelze ani vládní nařízení č. 273/2013 Sb., kam byly přesunuty seznamy omamných a psychotropních látek ze zákona o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o návykových látkách").
35. Dikce relevantních pasáží právní úpravy přečinu v ustanovení §287 trestního zákoníku pod rubrikou Šíření toxikomanie zní následovně:
(1) Kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
[...]
c) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
36. Skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie podle §287 má povahu nepřímého ohrožovacího deliktu, který je dokonán už v okamžiku, kdy si pachatel úmyslně počíná tak, jak je vymezeno v prvním odstavci. Nevyžaduje se skutečné ovlivnění osoby nebo osob, jimž jsou určeny projevy nebo jiné jednání pachatele. Tímto pachatelem může být pouze fyzická, nikoli právnická osoba.
37. Základní skutkovou podstatou popsaného trestného činu je tedy postihováno jednání formami svádění, podporování, jiného podněcování nebo šíření, vše cíleno na zneužití návykové látky. Ve výchozí podobě jde o typický "dealerský" delikt.
38. Nauka definuje podněcování jako cílený projev zamýšlející vzbudit v jiných osobách rozhodnutí nebo náladu uchýlit se ke zneužívání návykových látek. Může k němu dojít ústní i písemnou formou, přímo, nepřímo či skrytě. Jednou z variant je prezentace ve sdělovacích prostředcích. Co do vnějších aspektů projevu je podněcování blízké svádění - tam jde o naléhání, přemlouvání spojené s praktickým poučením -, není však zaměřeno na konkrétní osobu (Šámal, P., Šámalová, M. in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2903, 2904; podobně též Sotolář, A. in Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 2371-2373).
39. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání přečinu tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí či jiným obdobným způsobem byla do §287 trestního zákoníku doplněna novelou provedenou zákonem č. 134/2002 Sb., jíž byl realizován závazek převzatý z unijního práva. Zvláštní pozornost měla být věnována prezentaci údajů na internetu (blíže Šámal, P., Šámalová, M. v komentáři citovaném výše, s. 2904, 2905).
40. Právní postavení fyzické nebo právnické osoby při úkonech souvisejících se zákonem tolerovaným prodejem návykové látky je v našich poměrech netypické. Status prodávajícího rámcově upravuje občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v ustanoveních o podnikateli (§420 a násl.) nebo - v relaci ke kontraktu - o povinnosti sdělit spotřebiteli označení zboží a popis jeho hlavních vlastností [§1811 odst. 2 písm. b)]. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, považuje nesplnění informační povinnosti prodávajícím vůči spotřebiteli (nesdělení veškerých dostupných údajů o produktu srozumitelnou formou, viz §9, §10 odst. 2 téhož zákona) za přestupek [§24 odst. 7 písm. e) téhož zákona]. Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů, neuvádí prodej dotčených produktů a prostředků k jejich pěstování explicitně ani ve výčtu volných živností v příloze č. 4. Týž předpis sice hovoří o "zacházení" s návykovými látkami jako o jedné z výluk ze živnosti v ustanovení §3 odst. 3 písm. k) s odkazem pod čarou na zákon o návykových látkách, z toho však nelze učinit o dovolenosti prodeje návykových látek jednoznačný závěr. Aktivita stěžovatele, za níž byl odsouzen, tak spadá z hlediska hmotněprávního posouzení do zóny silné diskrece orgánů činných v trestním řízení, jež jsou do značné míry závislé na judikatuře a nemají k dispozici (vedle seznamů návykových látek) některé závazně stanovené exaktní parametry.
41. Stěžovatel žádá po Ústavním soudu posouzení, zda byly dodrženy ústavní záruky podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zda nedošlo k porušení čl. 39 Listiny o trestném jednání a uložení trestu pouze na základě zákona; s tvrzeným porušením druhého ze článků Listiny spojoval stěžovatel též tvrzení o porušení principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ústavní soud však musel od počátku svého náhledu na věc z vlastní rozhodovací praxe zohlednit teze vyslovené ve svém zamítavém nálezu sp. zn. III. ÚS 934/13.
42. Zákonný základ trestného činu přečinu šíření toxikomanie podle ustanovení §287 trestního zákoníku byl z hlediska právní úpravy a doby její účinnosti v relaci k času spáchání skutku naplněn. Stěžovatel byl odsouzen za podněcování ke zneužití návykové látky, přičemž z formulace skutkové věty rozsudku je očividné, že trestní soudy kladly rozhodující důraz na skutečnost, že stěžovatel mohl prezentací sortimentu svých produktů, označovaných jako ucelený soubor, ovlivňovat široký, blíže neurčený okruh osob. Interpretace skutkových znaků přečinu obecnými soudy tedy stěžovateli podle výsledků dokazování přitěžuje. Zjevný akcent na samotnou prezentaci produktů na počítačové síti, tedy na široké zpřístupnění informací o nabízených surovinách a pěstebních prostředcích způsobilých ke zneužívání, převažuje nade vším ostatním. Do pozadí mimochodem ustupuje subjektivní stránka přečinu jako součást základní skutkové podstaty, tedy emotivní stránka poskytované informace.
43. Obrana legálních prodejců tu zajisté sleduje požadavky na konkrétnost podmínek prodeje. Jde jim o to, co mohou prodávat (zda např. semena) a jakým dovoleným limitem užívání drogy spotřebitelem se mají při prodeji řídit (otázka závazného stanovení množství většího než malého). Stěžovatel navíc průběžně činil kroky, jimiž by své trestní stíhání odvrátil.
44. Rozhodování obecných soudů však nevykazuje hmotněprávní a procesní vady, jež by znamenaly porušení ústavních garancí podle čl. 36 a následujících Listiny a posunuly by tak úvahy Ústavního soudu do roviny meritorního přezkumu. Aby se tak stalo, musel by být naplněn postulát, podle něhož je překročena hranice mezi obyčejným a ústavním právem tehdy, jestliže aplikace ve věci rozhodné normy vykazuje znaky svévole anebo se interpretace takové normy ocitá v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) a mnohé další]. To se v posuzované věci nestalo. Na vyřčeném nic nemění skutečnost, že z hlediska dodržení ustanovení čl. 39 Listiny byl zachován jen "měkčí" standard, podle něhož je princip nullum crimen, nulla poena sine lege naplněn nikoli jen samotným zněním zákona, ale jeho synergií s judikaturou vrcholných soudů (srov. body 21-33).
45. Jestliže by měl Ústavní soud založit případný kasační nález výhradně na shora vytýkaných dílčích aspektech případu a nebral v úvahu typovou společenskou škodlivost stíhaného přečinu, uvedl by v pochybnost protidrogovou trestní politiku, rozkolísal by judikaturu Nejvyššího soudu a koneckonců i svou vlastní. Je však třeba zopakovat, že aktuálně na zákonné úrovni oslabená právní úprava parametrů užívání návykových látek větší než obvyklou měrou otevřela prostor diskrece v trestním řízení, což nesvědčí právní jistotě jako hodnotě imanentní materiálnímu právnímu státu. Tento následek se projevuje též v oblasti trestní represe nejen v přímém vztahu k osobě pachatele, ale i vůči jeho návazné sféře majetkové. Ústavní soud v nedávné době při přezkumu procesního úkonu ve věci šíření toxikomanie, i když se jednalo o situaci skutkově odlišnou, upozornil na nezbytnost obezřetnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při aplikaci institutu zabrání věci (nález ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17). V těchto i podobných případech, jejichž aplikační obtíže dokonce výslovně připouštějí na všech stupních rozhodování ve věcech drogových trestných činů i samy trestní soudy, se jeví nezbytným použití principu proporcionality spočívajícího (za předpokladu potřebnosti a nezbytnosti omezení základních práv stěžovatele) ve vyvažování majetkových dopadů na pachatele trestné činnosti na straně jedné a veřejného zájmu na jeho potrestání včetně ochranných opatření na straně druhé (viz §96 trestního zákona).
46. Po zvážení všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu