ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1218.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1218/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2014 o dovolání, které podali obvinění D. N. a H. U. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 142/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných D. N. a H. U. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 92 T 2/2014 , byl obviněný D. N. a obviněná H. U. uznáni vinnými přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „ od blíže nezjištěného dne až do 4. listopadu 2013, jednak prostřednictvím kamenného obchodu na adrese B., M., jednak prostřednictvím svého internetového obchodu jako spolumajitelé firmy M., s. r. o, nabízeli ucelený sortiment finálních výrobků počínaje pěstební technikou přes technické části, kterými jsou komponenty vzduchotechniky, elektro zařízení, osvětlení, ventilace, regulace a měření jakožto i produkty podporující růst až po výrobky, které slouží ke zpracováni a uchování vypěstovaných produktů a jejich aplikaci, spojené s popisy pěstování a výrobky s vyobrazením rostlin kannabis, a i když se na svých stránkách distancovali od případného zneužití, je to právě vzhledem k nabízenému sortimentu a věcí zcela zjevným zastíracím manévrem, kdy v celém kontextu jde zcela o evidentní podporu produktů marihuany, které je přístupné širokému okruhu veřejnosti, kdy je tedy zřejmé, že jejich jednání směřovalo k tomu, aby si jejich zákazníci kupovali semena konopí, která mimo jiné měli i uskladněny v lednici ve vedlejší místnosti přiléhající ke kamennému obchodu, za účelem jejich pěstování a následného kouření marihuany, čímž tak podněcovali rozhodnutí návykovou látku užít, přičemž THC (obecně známé jako marihuana) je uveden v příloze č. 4 k z. č. 167/1 998 Sb. v platném znění jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.) “.
Za to byl obviněný D. N. odsouzen podle §287 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Obviněná H. U. byla odsouzena podle §287 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Současně byl oběma obviněným podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci podrobně specifikovaný ve výroku rozsudku.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 92 T 2/2014, podali obvinění odvolání zaměřená do výroků o vině i trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 142/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 142/2014, podali obvinění D. N. a H. U. prostřednictvím společného právního zástupce dovolání (č. l. 153 – 160), v rámci něhož uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obvinění se neztotožňují se závěry soudů obou stupňů, zejména mají za to, že soudy spolehlivě nevyvrátily jejich obhajobu, resp. neprokázaly naplnění subjektivních a objektivních znaků přečinu šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku. Obvinění namítají, že v rámci obchodní činnosti společnosti M., s. r. o., a to ani v kamenném obchodě, ani na internetových stránkách v rozhodné době neprovozovali činnost, která by jakýmkoliv způsobem směřovala k naplnění jednání klasifikovaného jako trestný čin šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Znovu zopakovali tvrzení ze své obhajoby, kterou uplatnili již v předchozím řízení, a to, že semena konopí setého zajištěná při prohlídce objektu měli na skladě pouze z účetních důvodů. Soudem prvního stupně navíc nebylo zkoumáno o jaký typ konopného semene, které bylo v prostorách obchodu nalezeno, se jednalo a zdali tato semena mohla být vypěstována v rostlinu obsahující nedovolené množství THC. V uvedené souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 934/13. Obvinění opět vyzdvihli, že společnost M., s. r. o., se zaměřuje na prodej LED systémů využívaných zahradnickými zařízeními pro pěstování květin a zeleniny a dalších technologií a pomůcek určených pro pěstitele rostlin a květin, což podle jejich názoru dokládá, že svoji činnost směřovali diametrálně odlišným směrem, o čemž svědčí i seznam odběratelů, mezi které mimo jiné kromě mnoha zahradnictví patřilo i planetárium hlavního města P., ZOO P. či Zemědělská univerzita. Podle názoru obhajoby se soud dostatečně nevypořádal ani se skutečností, že veškeré pěstitelské vybavení, které společnost M., s. r. o., prodávala, je volně dostupné i ve velkoobchodních řetězcích a společnost M., s. r. o., tak pěstitelům pouze umožňovala nakoupit předmětné legální technologie a pomůcky na jednom místě. Dále obvinění v dovolání rozporují tvrzení soudu, že struktura sortimentu zboží v obchodě byla zcela jednoznačně a zjevně uspořádána tak, aby měl zákazník představu o možnosti vypěstování rostlin konopí. Poukázali na to, že i přes stále stoupající celospolečenský nárůst pěstování marihuany se stále jedná o velmi malý okruh osob, které mají potřebné znalosti jak rostlinu marihuany vypěstovat. Zdůraznili, že pro běžného občana je postup při vypěstování marihuany neznámý a struktura sortimentu v jakémkoliv obchodě by jim v tomto nemohla jakkoli napomoci. K tomu by podle jejich názoru mohlo dojít pouze v případě, že by jim případné znalosti o pěstování marihuany poskytli samotní obvinění, avšak takové jednání jim nebylo prokázáno. V návaznosti na to vyzdvihli zejména okolnost, že jako prodejci nakupující písemně upozorňovali na to, že v případě zasazení semen a pěstování rostlin se mohou dopustit trestného činu nedovolené výroby omamné a psychotropní látky. Za uvedených skutkových okolností obvinění mají za to, že se nemohlo jednat o jednorázové, natož pak systematické šíření toxikomanie či podněcování jiných osob ke zneužití drog. Jednání spočívající v nabízení výrobků pěstební techniky a s tím souvisejících nemůže být posuzováno v trestně právní rovině, jelikož prodej těchto produktů není nelegální. Stejně tak prodej samotných semen není bez dalšího trestný.
Obvinění zpochybnili rovněž naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, a u něhož se vyžaduje úmyslné jednání, a to proto, že zareagovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, z něhož vyplývalo, že nesmějí prodávat potřeby pro pěstování a konzumaci rostlin na jednom místě soustředěně. Na základě tohoto rozhodnutí semena konopí stáhli z prodeje a dále toto zboží ponechali na skladě pouze z účetních důvodů. Za důležitou označili i skutečnost, že semena konopí nabízeli k prodeji na zcela odlišné internetové stránce než veškerý ostatní prodávaný sortiment a dovozují z toho, že byla splněna podmínka, kterou formuloval Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí, tedy že na jednom místě nebyly prodávány potřeby pro pěstování marihuany a její následnou konzumaci. Obvinění rovněž vytýkají soudům, že neprovedly jimi navrhované důkazy, a to, vyžádání si originálu rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 0 Nt 12505/2014, opatření Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 31 Nt 2664/2013, popř. protokolu Městského úřadu města Cheb, neboť ty mohly v případě, pokud by byly provedeny, ovlivnit náhled soudu na trestnost jejich jednání.
Obvinění vnímají trestní represi v posuzovaném případě jako neadekvátní a konstatují, že došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy se domnívají, že se nejednalo o natolik společensky škodlivé jednání, kdy by musely nastoupit sankce dle trestně právních předpisů a předmětná věc měla být řešena dostatečně efektivně za použití norem jiných právních odvětví. Jsou toho názoru, že v průběhu trestního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by jejich vinu prokazoval. Výhrady obviněných jsou namířeny rovněž proti výroku o trestu a týkají se trestu propadnutí věci, kdy argumentují tím, že zmíněný trest byl uložen i ohledně věcí, které nesouvisely s trestnou činností, konkrétně elektronických zařízení pod čísly 31, 32 a 33. Pokud jde o uložený trest odnětí svobody, tento obvinění označili za nepřiměřeně přísný, neboť v jiné trestní věci (Krajského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 4 To 101/201) za stejné jednání byl jiným obviněným vyměřen daleko nižší trest. Zmíněným postupem v jejich trestní věci údajně mělo dojít k porušení jejich základních práv na spravedlivý a nestranný proces. Výrok o trestu označila za nepřiměřeně přísný zejména obviněná H. U., neboť uložený trest podle jejích představ neodpovídá zejména tomu, že v obchodě pracovala pouze jako administrativní pracovník na poloviční úvazek a o sortimentu, se kterým společnost M., s. r. o., obchodovala, neměla, ale ani nemohla mít, detailní přehled. Obvinění soudům vytýkají, že nezohlednily všechny polehčující okolnosti, zejména pak nízkou výši způsobené škody.
Na podkladě výše uvedených námitek obviněný D. N. a obviněná H. U. navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 142/2014, zrušil v celém rozsahu.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že tyto jsou zjevně neopodstatněné, neboť ze skutkových zjištění učiněných soudy jednoznačně vyplynulo, že svým jednáním naplnili jak objektivní, tak subjektivní stránku předmětného přečinu. Bylo jednoznačně prokázáno, že jak prostřednictvím kamenného obchodu, tak prostřednictvím internetového obchodu nabízeli ucelený sortiment výrobků potřebných k pěstování, zpracování a uchování vypěstovaných produktů z konopí setého, a pokud se slovně distancovali od jeho pěstování, respektive informovali zákazníky svého obchodu o tom, že pěstováním rostlin kannabis by se mohli dopustit trestné činnosti, bylo toto slovní upozornění v rozporu s obsahem jejich činnosti. Uvedeným jednáním bezpochyby vzbuzovali u zákazníků chuť návykovou látku užít. V případě prodeje semen konopí setého prostřednictvím internetového obchodu je dokonce možné zvažovat i naplnění dalšího alternativního znaku skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie, neboť návykovou látku přímo šířili. Účinný způsob minimálně podněcování ke zneužívání marihuany byl naplněn tím, že obvinění při páchání trestné činnosti užívali veřejně přístupnou počítačovou síť. Jestliže obvinění v kamenném obchodě, který provozovali, a současně na internetových stránkách nabízeli ke koupi materiál potřebný k pěstování konopí setého, je naprosto irelevantní, že ke každému nákupu připojili pro odběratele cedulku s naprosto redundantním sdělením, že případným pěstováním konopí se mohou dopustit trestné činnosti. Subjektivní stránka v podobě přímého úmyslu je seznatelná ze způsobu páchání trestné činnosti, neboť pokud měli obvinění do prodeje zařazena jak semena rostliny kannabis, tak i příslušenství k pěstování těchto rostlin, pak šlo jednoznačně o soustavnou činnost a promyšlené jednání za účelem zisku, kdy takové jednání obviněných bylo projevem jejich vůle.
K námitce porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že v posuzované trestní věci není pochyb o tom, že nezbytná míra společenské škodlivosti byla dána, a to zejména s ohledem na rozsah jednání obviněných, včetně způsobu páchání trestné činnosti. Obvinění prokazatelně věděli, že se dopouštějí jednání trestného, což mimo jiné vyplývá i ze způsobu, jakým se snažili reagovat na judikaturu Nejvyššího soudu, která se jednoznačně postavila na stanovisko, že trestného činu šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který obchoduje se semínky, pěstební technikou, případně tiskovinami týkajícími se pěstování rostliny kannabis. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám pak státní zástupkyně uvedla, že tyto již pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť se jedná o námitky o nesprávném hodnocení důkazů a neúplném dokazování. Uvedla dále, že soudy žádné důkazy neopomněly provést, neboť rozsah dokazování určuje právě soud, kdy současně náležitě odůvodnily, proč neprovedly obviněnými navrhované důkazy. Soudy důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, přičemž v jejich úvahách nelze spatřovat jakoukoliv libovůli. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitkám směřujícím vůči výroku o uložených trestech, kdy uvedla, že tyto nelze pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Nad rámec vyjádření k dovolání pak státní zástupkyně konstatovala, že výrok o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vykazuje vadu, neboť jestliže byl v této trestní věci ukládán trest propadnutí věci, bylo třeba ho uložit každému ze spoluobviněných zvlášť. Uvedenou námitku však obvinění v dovolání nevznesli.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 142/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými D. N. a H. U. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, o jaký typ konopného semena se jednalo, a tedy i možný obsah látky THC v dané rostlině, jací odběratelé od společnosti M., s. r. o., odebírali zboží, resp. možnou dostupnost veškerého pěstitelského vybavení v rámci volného prodeje, zejména pak ve velkoobchodních řetězcích; spadá sem i námitka neprovedení obviněnými navržených důkazů), když současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. v průběhu trestního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by jejich vinu prokazoval a obhajoba tak nebyla vyvrácena) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obvinění trvají na tom, že společnost M., s. r. o., se zaměřovala na prodej LED systémů, využívaných zahradnickými zařízeními pro pěstování květin a zeleniny a dalších technologií a pomůcek určených pro pěstitele rostlin a květin, s tím, že veškeré toto zboží je řádně certifikováno a schváleno v rámci Evropské unie a semena konopí prodávali s upozorněním, že jejich pěstování je trestné).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na hmotně právních − byť v dovolání formálně proklamovaných − důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v rámci dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k navrženým důkazům, konkrétně k vyžádání si originálu rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 0 Nt 12505/2014, a opatření Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 31 Nt 2664/2013, popř. protokolu Městského úřadu Cheb, vyjádřil. V rámci odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že „ tato dílčí rozhodnutí považuje za irelevantní ve vztahu k tomu, že ve věci rozhodoval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud “, na jejichž rozhodnutí nalézací soud odkázal. Rovněž nadbytečným shledal znalecký posudek z oboru účetnictví a ekonomie stran toho, jaký podíl měl prodej semen v rámci podnikatelské činnosti společnosti M., s. r. o, neboť „ procentuální objem nemůže snížit trestněprávní odpovědnost obžalovaných a nebezpečnost jejich jednání “ (str. 8 až 9 rozsudku nalézacího soudu). Pokud pak obvinění argumentují odlišným postupem v obsahově podobné věci, pak se jedná o argumentaci zcela se míjející s uvedeným dovolacím důvodem.
Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak podřadit námitky, v rámci niž obvinění namítají, že jejich jednáním nebyla naplněna objektivní, a ani subjektivní stránka přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, a takovýto čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Pojem návykové látky je definován v §130 tr. zákoníku tak, že se jimi rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Podněcováním ke zneužívání takové látky je třeba rozumět projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob rozhodnutí nebo náladu vedoucí ke zneužívání návykových látek jiných než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní či písemná aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. výsměšné poznámky nebo ironizování na adresu osoby, která nezneužívá takové návykové látky). Na rozdíl od svádění zde není projev pachatele zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby, i když i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž je jeho projev určen. Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, který je dokonán již sváděním, podporováním, podněcováním nebo šířením. Nevyžaduje se však, aby osoba či osoby, kterým je projev či jiné jednání pachatele určeno, jím byly skutečně ovlivněny. Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv fyzická osoba . Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že čin byl spáchán mimo jiného i veřejně přístupnou počítačovou sítí, jakou je internet.
Obvinění zejména namítají, že semena marihuany měli na skladě pouze z účetních důvodů, od jakékoli nápomoci při pěstování rostlin konopí se distancovali upozorněním zákazníků na to, že jejich setbou se mohou dopustit trestného činu, a zejména pak, že prodej produktů sloužících k pěstování, zpracování a uchovávání rostlin není nelegální. Dále namítají, že úmysl nelze dovodit jen ze samotné skutečnosti, že v blíže neidentifikovatelné době měli v nabídce konopná semena, kdy prodej semen samotných není sám o sobě trestný. Upozornili, že reagovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, kde bylo judikováno, že tzv. growshopy nesmějí prodávat potřeby pro pěstování a konzumaci rostlin najednou, kdy konopná semena stáhli z prodeje, navíc konopná semena nabízeli k prodeji na zcela odlišné internetové stránce a zákazník si tak nemohl na jednom místě zakoupit potřeby pro pěstování marihuany a její následnou konzumaci.
Námitky obviněných byly z drtivé většiny uplatněny již při podání řádného opravného prostředku, kdy odvolací soud odkázal na odůvodnění nalézacího soudu, s jehož závěry se zcela ztotožnil.
Nalézací soud vycházel vedle výpovědí obou obviněných, z výpovědi svědka M. P., který spolupracoval s firmou M., s. r. o, avšak v divizi LED svítidel, a z řady listinných a věcných důkazů. Zejména se jednalo o protokol o provedení domovní prohlídky, včetně kamerového záznamu, zajištěné tiskopisy (nastříhané lístečky s upozorněním na možnost trestního stíhání u konopných semen, ceník k prodeji konopných semen a blíže nedatovaný dopis reagující na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012) a záznamy na CD (průběh domovní prohlídky, záznam internetových stránek obchodu, CD předložené obviněným). Na podkladě uvedených důkazů pak nalézací soud dovodil naplnění objektivní i subjektivní stránky předmětného přečinu.
Nalézací soud řádně odůvodnil, na podkladě jakých úvah neuvěřil obhajobě obviněných, že se z jejich strany jednalo o legální podnikání, dále tomu, že by obviněná H. U. nenesla žádný podíl viny, že semena byla nabízena jako sběratelský či náboženský předmět, či že při domovní prohlídce nalezené diplomy za indoorový výpěstek v letech 2006 až 2009 byly recesí přátel. S těmito závěry nalézacího soudu nelze nijak polemizovat, neboť hodnocení důkazů spadá do jeho výlučné pravomoci. Nalézací soud pak uvedl, že „ v rámci obchodní činnosti firmy M., s. r. o, byl nabízen zcela ucelený sortiment výrobků počínaje pěstební technikou, přes produkty podporující růst až sloužící ke zpracování a uchování vypěstovaných produktů, které byly přímo nabízeny přes internetový obchod a zároveň v kamenném obchodu v místnosti bezprostředně navazující, a to v lednici, byla zároveň nalezena semena konopí, když při domovní prohlídce byl nalezen i ceník těchto semen “, a obviněná H. U. sama přiznala, že semena konopí byla nabízena přes internet (str. 7 rozsudku). Nejvyšší soud se s uvedenými závěry ztotožňuje, neboť je zcela zřejmé, že obvinění přinejmenším podněcovali k zneužívání návykové látky jiné než alkoholu, kdy většinu výrobků běžně užívaných pro vypěstování konopných semen, pěstování a kultivaci rostliny konopí, nabízeli na internetových stránkách svého obchodu, a v kamenném obchodě byly při domovní prohlídce zajištěny veškeré potřeby pro pěstování konopí, jako jsou pěstební stany, vzduchotechnika, osvětlení, ventilační a regulační zařízení, apod., včetně semen samotných. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s úvahou nalézacího soudu, že „ za podněcování k pěstování a následnému zneužití konopí a z nich získaných látek THC neboli marihuany neboli trávy je nutné považovat strukturu sortimentu zboží v obchodě obžalovaných, která zcela jednoznačně a nepochybně byla uspořádána tak, aby měl zákazník představu o možnosti vypěstování rostlin konopí “ (str. 7 rozsudku). Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že uvedený sortiment tvořil jen část nabízených produktů obchodu nebo že produkty byly opatřeny upozorněním, že pěstování konopných semen může být předmětem trestního stíhání. Je poněkud naivní domnívat se, že něco takového by mělo za následek vyvinění se z trestného jednání. Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku (str. 8) uvedl, že „ nelze než konstatovat, že že se jedná o zcela zjevný zastírací manévr a obhajobu je nutné brát jako zcela nepřijatelnou “. Nejvyšší soud tak současně neshledal žádných pochybení stran úvah o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, resp. spáchání trestné činnosti v úmyslu přímém. Stejně tak je třeba připomenout, že přečin šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku je dokonán již samotným podněcováním, kdy k naplnění této skutkové podstaty není nutné, aby nastal předpokládaný účinek, tj. aby jiná osoba návykovou látku jinou než alkohol užila. Nejvyšší soud odkazuje na bližší odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zejména na str. 6 až 8.
Obvinění rozsáhle polemizují o škodlivosti předmětného jednání pro společnost, a to nejen v obecné rovině, ale zejména v rámci projednávané věci, kdy namítají, že soud prvního stupně nevzal v potaz trestně právní zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe. Takovéto námitce nelze přisvědčit.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Za společensky nebezpečný čin pak zcela jistě nutno považovat jakékoli jednání směřující k šíření omamných a psychotropních látek, jedů či látek návykových, možnostech jejich výroby či pěstování, stejně jako případné konzumace, neboť se jedná o látky zakázané, a to zakázané ze zcela zřejmých důvodů. Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že „ se nejednalo o jednorázové nebo náhodné šíření toxikomanie či podněcování ke zneužití drog, ale o systematickou činnost provozovanou jako živnost, kde se jedná o široký okruh zákazníků a to jak v rámci návštěvy kamenného obchodu, tak zejména internetového obchodu “, kdy „ nelze přehlédnout jaký dopad má požívání marihuany v trestněprávním pohledu “ (str. 8 rozsudku). Zejména skutečnost, kdy se obvinění uvedeného jednání dopouštěli mimo jiného právě prostřednictvím veřejné internetové sítě, společenskou škodlivost takového jednání zvyšuje, neboť na stránky jejich obchodu měl přístup prakticky kdokoli, včetně nezletilých. Zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva, neboť základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů společnosti.
Obvinění dále brojili proti výroku o trestu, a to jak trestu odnětí svobody, tak uloženého trestu propadnutí věci, především pak elektronického zařízení pod čísly 31, 32 a 33, které nesloužilo k páchání předmětné činnosti a toliko obsahuje přehled účetnictví, kompletní know how, technické výkresy a dokumentaci k prodávaným LED systémům. Stejně pak namítli neúměrnost trestu uloženého obviněné H. U.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku dle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky tohoto charakteru však obvinění neuplatňují. Obecně lze říci, že prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, jak bylo namítáno ve vztahu k obviněné H. U. Stran námitky trestu propadnutí věci lze uvést, že uvedenou námitkou se zabýval již nalézací soud, který uvedl, že „ zejména i tyto dva počítače musely být využívány k dlouhodobému páchání trestné činnosti a soud rozhodl o jejich propadnutí “. Odvolací soud se pak námitkami stran uložených trestů taktéž zabýval v rámci odvolacího řízení, kdy se nelze než ztotožnit s jeho závěrem, že „ uložené tresty se u obou obžalovaných jeví jako mírnější, rozhodně je nelze označit jako nepřiměřené “ (str. 6 usnesení).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod, kterýžto však nebyl obviněným uplatněn.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněným byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných D. N. a H. U. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata