ECLI:CZ:US:2018:4.US.158.15.1
sp. zn. IV. ÚS 158/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře, ve věci stěžovatelů D. N. a H. U., právně zastoupených advokátem JUDr. Radkem Coufalem, Lidická 5a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 142/2014, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 92 T 2/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozhodnutími obecných soudů byli stěžovatelé uznáni vinnými tím, že od blíže nezjištěného dne až do 4. 11. 2013, jednak prostřednictvím kamenného obchodu na adrese B., jednak prostřednictvím svého internetového obchodu www.XXX.cz, jako spolumajitelé firmy XXX, nabízeli ucelený sortiment finálních výrobků počínaje pěstební technikou přes technické části, kterými jsou komponenty vzduchotechnika, elektro zařízení, osvětlení, ventilace, regulace a měření, jakožto i produkty podporující růst až po výrobky, které slouží ke zpracování a uchování vypěstovaných produktů a jejich aplikaci, spojené s popisy pěstování a výrobky s vyobrazením rostlin kannabis, a i když se na svých stránkách distancovali od případného zneužití, je to právě vzhledem k nabízenému sortimentu a věcí zcela zjevným zastíracím manévrem, kdy v celém kontextu jde zcela o evidentní podporu produktů marihuany, které jsou přístupné širokému okruhu veřejnosti, kdy je tedy zřejmé, že jejich jednání směřovalo k tomu, aby si jejich zákazníci kupovali semena konopí, která mimo jiné měli i uskladněny v lednici ve vedlejší místnosti přiléhající ke kamennému obchodu, za účelem jejich pěstování a následného kouření marihuany, čímž tak podněcovali rozhodnutí návykovou látku užít, tedy, že stěžovatelé jiného podněcovali ke zneužití jiné návykové látky než alkoholu a spáchali takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí.
Za uvedené jednání byli stěžovatelé odsouzení k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Současně jim byl uložen trest propadnutí věcí uvedených v napadeném rozsudku Městského soudu v Brně. Stěžovatelé si proti uvedenému rozsudku podali odvolání, které však bylo usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto, následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že jim v rámci řízení u výše uvedených soudů nebylo umožněno řádně vést a uplatnit svou obhajobu, a to zejména uvádět okolnosti a důkazy k jejich obhajobě, navrhovat provedení důkazů. Toto své tvrzení opírají stěžovatelé o skutečnost, že soudy nepřipustily v rámci obhajoby provedení důkazů, a to vyžádání si originálu rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. 0 Nt 12505/2014, opatření Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 11. 2013 sp. zn. 31 Nt 2664/2013, popř. protokolu Městského úřadu města Cheb a znalecký posudek z oboru účetnictví a ekonomiky o určení podílu prodeje semen na celkovém obratu společnosti XXX, kdy tyto důkazy podporovaly tvrzení stěžovatelů.
Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s tím, že veškeré pěstitelské vybavení, které společnost XXX, prodávala, je volně dostupné například i ve velkoobchodních řetězcích. Zákazníkům tak byly prodávány toliko legální technologie a pomůcky na jednom místě.
Stěžovatelé mají za to, že v rámci soudního řízení nedošlo k prokázání naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, zvláště pak za situace, kdy soudy dovodily dokonce úmysl přímý. To, že stěžovatelé měli ve své nabídce konopná semena, bez dalšího neznamená, že by se úmyslně podíleli na šíření jiné návykové látky než alkoholu. Samotná semena totiž neobsahují návykovou látku v podobě THC a během dosavadního řízení bylo zjištěno, že toto zboží obžalovaní vždy prodávali s upozorněním, že nedoporučují semena používat pro pěstování rostlin. Prodej samotných semen není bez dalšího trestný. Úmyslné jednání pak nelze shledat ani ve struktuře prodávaného sortimentu v obchodě XXX, jelikož okamžitě po zveřejnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, ve kterém tento soud judikoval, že growshopy nesmějí prodávat potřeby pro pěstování a konzumaci rostlin najednou, semena konopí stáhli z prodeje a dále toto zboží ponechali na skladě pouze z účetních důvodů.
Dále stěžovatelé poukazují na to, že Krajský soud v Brně ve věci evidované pod sp. zn. 4 To 101/2014 rozhodoval o totožném skutku, kterého se měli dopustit stěžovatelé, avšak odsouzeným uložil mírnější tresty, byť byly na straně obviněného přitěžující okolnosti. Nejvyšší soud se k této skutečnosti nijak nevyjádřil a ve svém rozhodnutí ji nezohlednil. Stejně tak se stěžovatelé neztotožnili s tím, jak Nejvyšší soud v jejich věci hodnotil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V souvislosti s tím pak poukázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02 a IV. ÚS 219/03.
Shora uvedeným postupem obecných soudů mělo podle stěžovatelů dojít k porušení zásad právního státu, a to především práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a práva na rovnost účastníků. V souvislosti s uvedeným stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, případně Pl. ÚS 4/94. Obecné soudy umožnily v dané věci využití procesních práv pouze obžalobě, nikoli stěžovatelům, kteří nemohli provést důkazy na podporu své obhajoby.
Stěžovatelé rovněž poukazují na porušení práv garantovaných čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť pokud soudy podřadily pod znaky skutkové podstaty šíření toxikomanie, samotný prodej semen konopí a šíření povolených letáků a časopisů o pěstování konopí, byla taková subsumpce zcela excesivní a tudíž protiústavní. Dostupnost materiálů související s pěstováním konopí v obchodě stěžovatelů nemůže být hodnocena jako šíření toxikomanie v tom smyslu, že by podněcovali k samotnému zneužívání omamných látek. Uložený trest dle názoru stěžovatelů porušuje princip subsidiarity trestní represe a odporuje jejímu chápání jako prostředku ultima ratio.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že před podáním předmětné ústavní stížnosti obdrželi usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, č.j. KRPZ-102011-29/TČ-2013-150571, kterým došlo k odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu šíření toxikomanie podle §267 odst. 1 a 2 písm. c) tr. z., a to ve věci, kde podezřelý nabízel na internetových stránkách semena konopí a stejně tak věci a pomůcky, které se při pěstování rostlin konopí používají. Policejní orgán však i přes toto výše uvedené zjištění věc odložil, a to s odůvodněním, že prodej výše uvedených věcí a pomůcek nebyl doprovázen šířením propagačních materiálů, letáků, případně katalogů. Dle názoru stěžovatelů se jedná prakticky o zcela identický případ.
III.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozují, že v jejich případě nedošlo k naplnění příslušné skutkové podstaty, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
V souvislosti s obhajobou navrženými a obecnými soudy neprovedenými důkazy je z ústavněprávního hlediska podstatnou především ta skutečnost, jak se s tímto postupem obecné soudy v rámci svých odůvodnění vypořádaly. Stěžovatelé se v soudním řízení domáhali provedení důkazu vyžádáním si originálu rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. 0 Nt 12505/2014, opatření Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 11. 2013 sp. zn. 31 Nt 2664/2013, popř. protokolu Městského úřadu města Cheb. K uvedenému nalézací soud sdělil, že je považuje za nadbytečné, a to z toho důvodu, že v rámci odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na rozhodnutí jak Nejvyššího, tak i Ústavního soudu, které se týkaly právě stěžovatelem požadovaných rozhodnutí.
Stejně tak se nalézací soud neopomněl vypořádat ani s návrhem na provedení znaleckého posudku z oboru účetnictví a ekonomie, kterým mělo být zjištěno, jaký podíl měl mít prodej semen v rámci podnikatelské činnosti společnosti XXX. Tento důkaz považovaly obecné soudy za nadbytečný z toho důvodu, že i sebemenší procentuální podíl trestné činnosti nemůže snížit trestněprávní odpovědnost obžalovaných. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by v opačném případě postačovalo trestnou činnost zaštiťovat milionovými či i miliardovými obraty.
Odkazují-li stěžovatelé na rozhodnutí soudů či Policie ČR v obdobných případech, je srovnávání trestněprávních věcí zpravidla zavádějící. Nicméně pokud chtěl nalézací soud odlišit právě projednávanou věc od jiných, poukázal na skutečnost, že v projednávané věci byl nabízen zcela ucelený sortiment výrobků počínaje pěstební technikou, přes produkty podporující růst, sloužící ke zpracování a uchování vypěstků až po vaporizéry. Rovněž poučení o tom, že musí být semena skladována při teplotě od 0o a do 5o C nesvědčí o tom, že by tato měla být využívána k dekorativním či náboženským účelům. V projednávané věci vystavěly obecné soudy své závěry na důkazech tvořící ucelený řetězec, jehož jednotlivé články v odůvodnění podrobně vyhodnotily a který ve svém celku umožňuje učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatelů.
Vznášejí-li stěžovatelé námitku subsidiarity trestní represe, lze je zcela odkázat na zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 934/13.
Ústavní soud se zabýval také stěžovatelovou výtkou, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, protože námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání a interpretoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu extrémně zužujícím způsobem.
Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, I. ÚS 128/05). Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější praxi restriktivního výkladu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Těmto požadavkům, vysloveným v citované judikatuře Ústavního soudu, dovolací soud v nyní posuzovaném případě dostál. Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebyl v nynější kauze shledán; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. I za situace, že by jednotlivé soudy posoudily obdobnou trestnou činnost rozdílně, zejména pokud by kupříkladu uložily pachatelům téže trestné činnosti rozdílnou výši trestu, na ústavní konformitě rozhodnutí to ničeho nemění. Ústavní stížnost není prostředkem, jímž by mělo docházet k usměrňování či sjednocování judikatury obecných soudů.
Namítají-li stěžovatelé porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v proběhlém soudním řízení zjištěno nebylo.
Ústavní soud při posuzování předmětného případu vzal v potaz i své závěry obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1849/17, z něhož v souvislosti se zabráním majetku v rámci trestního řízení vyplývá požadavek na rozlišování majetku legálního původu a majetku mající původ v trestné činnosti. Podle náhledu prvního senátu Ústavního soudu nelze právní názor obsažený ve shora uvedeném nálezu aplikovat na předmětný případ, neboť stěžovatelé nebyli vlastníky věcí, na něž dopadl trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. z.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelé nepřípadně očekávají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelů na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jim ústavně zaručena.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu