ECLI:CZ:US:2011:2.US.3518.10.1
sp. zn. II. ÚS 3518/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti S.L.O.N. - PLUS, s.r.o. se sídlem Libušina 9, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Náprstkova 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 11 Ca 73/2008-65 ze dne 8. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 49/71526/2007-491 ze dne 6. 11. 2007. Uvádí, že rozhodnutí o poslední procesním prostředku, rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 2/2010-86 ze dne 30..9. 2010, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost, obdržel dne 3. 11. 2010. Toto rozhodnutí však ústavní stížností nenapadá.
Ústavní soud se před přezkoumáním opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil na zjištění, zda byly splněny procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), přičemž zjistil, že se jedná o návrh nepřípustný.
Dle §72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. IV. ÚS 58/95, sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS, I.ÚS 2557/09 a další). Jestliže tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
O takový případ se však v projednávané věci právě jedná.
Stěžovatel se svým návrhem, jak je zřejmé z celého jeho obsahu, tzn. z návětí, odůvodnění i petitu, domáhá zrušení pouze rozhodnutí městského soudu a rovněž námitky stěžovatele v textu ústavní stížnosti směřují výhradně proti rozhodnutí městského soudu. Ve věci však rozhodoval i Nejvyšší správní soud, a to meritorním rozhodnutím - rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 5 Afs 2/2010, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu. Kasační stížnost byla přípustná ze zákona dle ust. §102 s.ř.s.
V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla kasační stížnost, jejíž přípustnost byla dána přímo ze zákona a stěžovatel ji musel uplatnit, zamítnuta. Ústavní soud je přitom petitem návrhu vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se zabýval správností právního posouzení věci městským soudem, přičemž namítaná pochybení nezjistil. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tedy zahrnuje i hodnocení námitek, nyní znovu uplatněných v ústavní stížnosti, které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nezávislému, posouzení.
Z těchto důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj