ECLI:CZ:US:2007:2.US.697.06.1
sp. zn. II. ÚS 697/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. R., 2) Mgr. M. V., rozené R. a 3) E. I., rozené R., zastoupených advokátem JUDr. Jiřím Bednářem, se sídlem Mikovcova 7, Praha 2, 4) Doc. R. S. a 5) MUDr. I. V., obou zastoupených advokátkou JUDr. Miroslavou Krechlerovou, se sídlem Dušní 906/8, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 18 C 70/2004, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 28 Co 420/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 961/2006, a o návrhu na zrušení ustanovení §4 odst. 2 písm. c), d), e) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, ve znění "osoby uvedené v odst. 1", za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanými ústavními stížnostmi, které i v ostatním splňovaly podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívají se, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé uvedení pod čísly 4) a 5) svou ústavní stížnost spojili s návrhem na zrušení citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 697/06, I. ÚS 328/07, byly ústavní stížnosti vedené pod dvěma uvedenými spisovými značkami spojeny ke společnému projednávání pod spisovou značkou II. ÚS 697/06.
Ústavní soud z ústavních stížností a připojených dokumentů zjistil následující:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 18 C 70/2004, žaloby stěžovatelů na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla konkrétně zamítnuta žaloba stěžovatelů Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., kterou se domáhali, aby soud svým rozhodnutím určil, že tito stěžovatelé jsou spoluvlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků v katastrálním území Mladá Boleslav, a to s velikostí spoluvlastnického podílu Ing. J. R. 3/24, Mgr. M. V. 2/24 a E. I. 1/24. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl rovněž zamítnut žalobní návrh, kterým se stěžovatelé doc. R. S. a MUDr. I. V. domáhali určení, že jsou spoluvlastníky jedné ideální dvanáctiny specifikovaných pozemků v katastrálním území Mladá Boleslav.
O odvolání žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., jakož i o odvolání doc. R. S. a MUDr. I. V. proti jich se týkajícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 31.10.2005, sp. zn. 28 Co 420/2005, tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že stěžovatelé Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. napadli v této právní věci žalobou podle páté části občanského soudního řádu rozhodnutí Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi z 20.1.2004, čj. 7482-450/91, 4071/93, 7695/96, 7696/96/Bš 2004, a domáhali se určení, že jsou spoluvlastníky podílu o velkosti 1/4 nemovitostí specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu. Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu napadli postupem podle páté části občanského soudního řádu také stěžovatelé doc. R. S. a MUDr. I. V. a domáhali se určení, že jsou spoluvlastníky každý z nich v podílu jedné ideální dvanáctiny nemovitostí specifikovaných ve výroku II. rozhodnutí pozemkového úřadu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že soud prvního stupně dospěl v tomto řízení k závěru, že pozemkový úřad rozhodl ve správním řízení v souladu se zákonem, neboť stěžovatelům Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. nelze obnovit vlastnické právo k nemovitostem v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, když nebylo v řízení prokázáno, že by tyto nemovitosti přešly na stát z vlastnictví jejich otce Ing. A. R., takže zákonné podmínky podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě nemohou splňovat ani jeho dědici. V daném případě došlo k přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, na stát na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Mladé Boleslavi z 26. 3. 1963, doplněného rozhodnutím téhož národního výboru z 5. 6. 1963, a to z vlastnictví dědiců A. R. - JUDr. R. S. a Ing. M. S. Však ani Doc. R. S. a MUDr. I. V. nebylo možné obnovit vlastnické právo k požadovaným nemovitostem, když jejich otec JUDr. R. S. nesplňoval podmínku československého státního občanství (po propuštění ze státního svazku rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze z 8. 11. 1978), takže ani jeho dědici nebyli čs. státními občany a nesplňují podmínky osob stanovených v §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Pokud šlo o nároky stěžovatelů Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., nebylo v řízení prokázáno, že by mezi jejich otcem Ing. A. R. a jeho manželkou A. R. došlo po rozluce jejich manželství k uzavření písemné smlouvy ohledně převodu jedné čtvrtiny nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) z A. R. na Ing. A. R., a to i když mezi nimi byla uzavřena smlouva z 10. 8. 1938, podle níž stíhala A. R. povinnost postoupit jednu čtvrtinu nemovitostí Ing. A. R., a to proti tomu, že on je povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti zaplatit 100.000 Kč; A. R. závazek ze smlouvy z 10. 8. 1938 před svou smrtí (3. 12. 1958) nesplnila a zemřela jako bezdětná. Již zmíněnými rozhodnutími Okresního národního výboru v Mladé Boleslavi ze 6.3.1963 a z 5. 6. 1965 byly nemovitosti patřící k usedlosti čp. 349/III a čp. 481/III vykoupeny podle zákona č. 46/1948 Sb. O vydání jedné čtvrtiny těchto nemovitostí uplatnil restituční nárok Ing. A. R., který zemřel 1. 3. 1999 a jeho dědici jsou stěžovatelé. Dědici po A. R., zemřelé 3. 12. 1958, se stali její bratr JUDr. R. S. a Ing. M. S. (která o restituci nežádala). Doc. R. S.a MUDr. I. V. jsou dětmi JUDr. R. S., zemřelého 23. 10. 1988, který však nebyl v době smrti československým státním občanem; JUDr. R. S. nabyl dědictvím po A. R. dvě dvanáctiny zemědělských nemovitostí v katastrálním území Mladá Boleslav. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl na základě uvedených zjištění k závěru, že Ing. A. R. není oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, neboť jedna ideální čtvrtina požadovaných nemovitostí nepřešla z jeho vlastnictví na stát. Rovněž v řízení u pozemkového úřadu nebylo prokázáno v řízení podle ustanovení §4a odst. 3 zákona o půdě, že by Ing. A. R. byl úspěšný jako domnělá oprávněná osoba. Stejně však bylo v občanském soudním řízení prokázáno, že JUDr. R. S. byl propuštěn ze státního svazku, takže nesplňuje podmínku oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě a proto doc. R. S. a MUDr. I. V. nejsou v daném případě oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 961/2006, odmítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Stěžovatelé Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. napadli rozhodnutí obecných soudů všech stupňů projednávanou ústavní stížností. Těžiště problematiky spatřují ve svévolné aplikaci jednoduchého práva, která spočívala v nesprávném posouzení smlouvy uzavřené v roce 1938 mezi manželi J. R. a M. R. na jedné strana a manželi Ing. A. R. a A. R. na straně druhé. Ing. A. R. byl právní předchůdce stěžovatelů. V této smlouvě se účastníci zavázali, že "dojde-li k rozvodu nebo rozluce jejich manželství, je A. R., respektive její pozůstalost, povinna postoupiti polovici nemovitostí, jež se jí touto smlouvou do vlastnictví dostává (tedy čtvrtinu celkové usedlosti) svému manželovi panu Ing. A. R. proti tomu, že týž jest povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti vyplatiti na úplné vyrovnání veškerých jejích nároků obnos 100.000,- Kč". Jednalo se tedy údajně o provázání smlouvy trhové se smlouvou svatební a postupní.
Stěžovatelé dále uvedli, že ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 Ing. A. ., jako rozvedený manžel, vyplatil rozvedené manželce obnos 300.000,- Kč, čímž došlo mezi bývalými manželi k vypořádání vztahů tak, jak předpokládala výše uvedená smlouva. K převodu vlastnického práva zápisem do pozemkové knihy na základě knihovního soudu podle tehdy platných právních předpisů však nedošlo. Stěžovatelé tvrdí, že vypořádáním těchto porozvodových vztahů (zaplacením sjednané sumy), nejpozději dnem úmrtí A. R. nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům Ing. A. R. (právní předchůdce stěžovatelů).
Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které dovodily, že původní převod založený trhovou smlouvou z roku 1938 je v pořádku, že však již nedošlo k realizaci smluvního ujednání mezi bývalými manželi. Tento závěr přijaly obecné soudy bez ohledu na to, že ze strany Ing. A. R. bylo evidentně plněno a jeho právo založené smlouvou nezaniklo. V tomto závěru obecných soudů spatřují stěžovatelé svévolnou aplikaci jednoduchého práva a tím i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyššímu soudu stěžovatelé navíc vytýkají, že jeho rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Navrhli proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud připomíná, že stěžovatelé Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. napadli rozhodnutí obecného soudu prvého a druhého stupně (v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto Nejvyšším soudem o jejich dovolání) ústavní stížností vedenou pod spisovou značkou I. ÚS 38/06. Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2007 tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů v usnesení uvedených nyní odchylovat.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, vyjádřeným v napadených rozhodnutích. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy pochybily při aplikaci jednoduchého práva a tím porušily jejich právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud v aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy neshledal pochybení, které by umožňovalo dospět k závěru, že jejich výklad byl ústavně nekonformní. Obecné soudy v předmětné věci aplikovaly odpovídající právní předpisy způsobem, který odpovídal jejich užití v době, v níž byly konány právní úkony, jejichž posuzováním se zabývaly. Závěr, který obecné soudy přijaly, je výkladem nedosahujícím ústavně právní roviny. Ústavní soud proto v tomto výkladu nespatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelé rovněž namítali, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že jejich právní předchůdce splnil povinnost uloženou ve smlouvě z roku 1938. Této námitce Ústavní soud nemohl rovněž přisvědčit, protože v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího je tato skutečnost dostatečně vzata v úvahu a vysvětlena.
V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením provedeným obecnými soudy nižších stupňů a své závěry odůvodnil. Dále konstatoval, že v napadených rozhodnutích nebyla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, další posouzení uvedené otázky by podle jeho názoru zcela postrádalo judikatorní přesah. Uvedeným závěrům dovolacího soudu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Pouhou polemikou s uvedeným závěrem dovolacího soudu stěžovatelé nemohou dosáhnout přesunu do ústavní roviny.
Stěžovatelé Doc. R. S.l a MUDr. I. V. rovněž v ústavní stížnosti napadli rozhodnutí obecných soudů všech stupňů projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí s interpretací ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě. Novela uvedeného ustanovení byla podle jejich názoru provedena nedokonale, neboť v textu ustanovení §4 odst. 2 písm. c), d) a e) zůstal odkaz na odstavec 1. Chybnou formulací novely tak podle názoru stěžovatelů došlo k vytvoření nerovnosti mezi osobami nastupujícími na místo původního vlastníka. U osob uvedených v §4 odst. 2 písm. a) a b) totiž stačí, aby podmínku státního občanství splňovaly pouze nastupující osoby, zatímco u nastupujících osob podle písm. c), d) a e) musí splňovat tuto podmínku i původní vlastník. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že uvedené ustanovení by mělo být vykládáno extenzivně, aby byla naznačená nerovnost odstraněna. Obecné soudy však ustanovení vykládaly restriktivně a v důsledku toho byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, neboť právní předchůdce stěžovatelů podmínku státního občanství v době své smrti nesplňoval. Stěžovatelé s ústavní stížností spojují návrh na zrušení ustanovení §4 odst. 2 písm. c), d) a e) zákona o půdě ve znění "osoby uvedené v odst. 1".
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře ústavností aplikovaného ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě zabýval (srov. usnesení III. ÚS 459/99, obdobně i usnesení II. ÚS 215/03). Ani při posouzení této ústavní stížnosti nemá důvod se odchylovat od právního závěru, "že osoby, uplatňující nároky po smrti zůstavitele jsou oprávněnými osobami pouze tehdy, jestliže původní vlastník mohl restituční nárok uplatnit, tj. jestliže splnil i podmínku vztahující se ke státnímu občanství. Jiný výklad by vedl ke zvýhodnění osob, uplatňujících nároku po zemřelých vlastnících, kteří by sami podmínku státního občanství nesplňovali, a proto by ani sami k uplatnění restitučních nároků nebyli osobami oprávněnými. Nelze připustit závěr, že právní nástupce může v restitučním řízení disponovat větším okruhem práv, než jeho právní předchůdce." Tento právní názor byl navíc podroben posouzení Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Blücher pro České republice ze dne 11. 1. 2005). Z odůvodnění rozsudku k této otázce lze citovat: "Pokud se konkrétně jedná o rozhodnutí Ústavního soudu, neukázalo se, že by tento soud se skutečností, které mu byly předloženy, vyvodil svévolné závěry nebo že by překročil meze přiměřeného výkladu zákonných ustanovení vztahujících se na daný případ. Je třeba připustit, že tato věc poukázala na mezeru v ustanoveních zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku na druhou stranu je však třeba konstatovat, že Ústavní soud byl oprávněn tuto mezeru zaplnit ústavně konformním výkladem a s ohledem na ducha a účel tohoto zákona. V této souvislosti nelze tvrdit, že odkaz na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže na jiného převést více práv, než kolik jich sám má) by byl v rozporu s logikou."
K namítanému porušení zásady rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na nález č. 78, Pl. ÚS 5/95 (vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), ve kterém uvedl, že " ... V mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ochrana normovaná v čl. 3 Listiny ... není tedy autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou." V dané věci však stěžovatelé neuvádí, jaká ústavně zaručená práva by měla být aplikací napadeného ustanovení dotčena, a Ústavní soud také porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelů nedovodil.
Ústavní soud nad rámec věci dodává, že v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 15/02) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny. Článek 1 Listiny, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno pojmout je jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i ustanovení článku 4 Listiny, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i článek 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva" [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Podle platné judikatury Ústavního soudu má návrh na zrušení částí ustanovení §4 odst. 2 písm. c), d) a e) zákona o půdě ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sdílí proto její osud. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná (jak Ústavní soud konstatoval výše), odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu