ECLI:CZ:US:2018:2.US.762.18.1
sp. zn. II. ÚS 762/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2017 č. j. 20 Cdo 5159/2017-48, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017 č. j. 26 Co 274/2017-30 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. května 2017 č. j. 21 E 15/2017-18 ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. června 2017 č. j. 21 E 15/2017-24, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou zjevně v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na přístup k soudu, práva na soudní ochranu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecného zákazu diskriminace. Navrhuje proto zrušení uvedených usnesení obecných soudů pro porušení ústavně zaručených práv a současně navrhuje odložit vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z podkladů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako oprávněný navrhl výkon rozhodnutí srážkami z pracovní odměny pro pravomocně přisouzenou pohledávku 2 400 000 Kč (platební rozkaz Okresní soud v Nymburce ze dne 26. 6. 2001 č. j. 8 C 239/2001-21) proti povinnému M. K., který je ve výkonu trestu odnětí svobody. Současně jako oprávněný u Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") požádal o osvobození od placení soudních poplatků.
3. Okresní soud usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. 21 E 15/2017-18 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2017 č. j. 21 E 15/2017-24 přiznal stěžovateli částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 97%. Dle názoru soudu jsou zde dány podmínky pro osvobození od soudního poplatku, ne však v plné výši. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že ze zprávy věznice bylo zjištěno, že stěžovatel sice není pracovně zařazen, ale na svém disponibilním účtu má k datu 17. 5. 2017 částku 719 Kč a na svém kontě částku 12 120 Kč, která může být použita na splacení pohledávky, případně by mu byla vyplacena při propuštění. Ve zprávě bylo dále uvedeno, že stěžovateli přichází každý měsíc splátka od jiného odsouzeného na základě exekučního příkazu, kdy dosud mu přicházely každý měsíc od prosince 2015 částky cca ve výši 4 095 Kč, v měsíci květnu mu byla připsána částka 1 437 Kč. Dle názoru soudu je tedy v možnostech stěžovatele zaplatit soudní poplatek 3% z částky 120 000 Kč, tj. 3 600 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil usnesení okresního soudu, proto stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu podle §237 o. s. ř. Dle jeho přesvědčení bylo dovolání přípustné pro řešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (zda odsouzený, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, může požadovat, aby z peněžních prostředků z jeho účtu byla uhrazena jeho povinnost zaplatit soudní poplatky v souvislosti s civilním řízením). Stěžovatel uvedl, že dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tyto otázky jednotně vyřešeny a krajský soud o nich rozhodl pochybně. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele zamítl a tvrdil, že je v možnostech stěžovatele uhradit 3% z částky, která byla vyměřena jako soudní poplatek.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně oponuje závěru Nejvyššího soudu a krajského soudu, že je v jeho možnostech uhradit 3% z částky 120 000 Kč, což je 3 600 Kč. Může-li stěžovatel disponovat s částkou 719 Kč, ze které hradí svoje potřeby (nákup věcí co nehradí věznice a úhradu zdravotních potřeb), je tato částka nedostatečná k úhradě stanoveného soudního poplatku 3 600 Kč.
6. Stěžovatel považuje úvahy soudů vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí za zjevně protiústavní a podle stěžovatele mu obecné soudy svými rozhodnutími svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy jeho věc posoudily v rozporu s právní úpravou. Proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí a stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. V průběhu řízení doručil stěžovatel bez právního zastoupení Ústavnímu soudu doplnění podání, k němuž proto Ústavní soud nemohl přihlédnout.
IV.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
9. Základ stěžovatelovy argumentace tvoří polemika se závěry obecných soudů k §25 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Dále poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1351/16, který stanovil rozsah exekuce a na základě toho je stěžovateli poukazována částka od jiného odsouzeného pouze ve výši 1 437 Kč (dříve splátka činila 4 095 Kč). Dle přesvědčení stěžovatele jsou názory vyjádřené vězeňskou službou i obecnými soudy nejednotné a diskriminující. Bohužel v praxi dochází k zásadním problémům v souvislosti s výkladem jednotlivých ustanovení tohoto zákona, což se stalo i v daném případě. Rozdílný výklad zákona o výkonu trestu odnětí svobody, potažmo výše citovaného nálezu Ústavního soudu vězeňskou službou a soudy, však nemůže jít k tíži stěžovatele.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13 a jiná; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná in http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud se opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů (viz např. nedávný nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17), že samotné spory o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem.
12. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků a ustanovení zástupců a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. např. nálezy ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107), či ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Ústavní soud proto nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů v této věci.
13. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč bylo návrhu stěžovatele vyhověno jen ve výši 97%. V rozhodnutích obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud konstatuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
14. Nejvyšší soud se řádně vypořádal s uplatněným dovolacím důvodem dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), kdy stěžovatel přípustnost dovolání zakládal na řešení právních otázek, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jsou konstantně řešeny a krajský soud se od této praxe nijak neodchýlil. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na svoji judikaturu a neshledal důvody pro přehodnocení přijatých závěrů.
15. Ústavní soud podotýká, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zamítl dovolání proti rozhodnutí krajského soudu a podrobně se věcí stěžovatele zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na svoji relevantní judikaturu a uzavřel, že krajský soud plně respektoval judikaturní závěry a neshledal důvody pro přehodnocení přijatých závěrů; další uplatněnou námitku stěžovatele, že na účtu nebyl zůstatek 12 120 Kč, ale jen 11 423 Kč považoval za nepřípustnou skutkovou námitku (§241a odst. 1 o. s. ř.), jež nemohla mít vliv na výsledek dovolacího řízení, proto se jí nezabýval.
16. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou tedy výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat a na závěry obecných soudů odkazuje.
VI.
Závěr
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
18. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu; to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí. [srov. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313), usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 490/02, usnesení ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 521/05, usnesení ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 532/08, usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 299/16].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu