ECLI:CZ:US:2017:2.US.972.17.1
sp. zn. II. ÚS 972/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Anny Havlíčkové, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2017, č. j. 50 To 475/2016-591, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/ 1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 8 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že o její stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město, kterým byly zajištěny ve výroku tohoto rozhodnutí jmenované nemovitosti, bylo rozhodnuto dříve, než jí bylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy před počátkem běhu lhůty pro podání opravného prostředku. Stěžovatelka konkrétně uvádí, že usnesení soudu prvního stupně bylo doručeno jejímu obhájci dne 24. 11. 2016, ovšem stěžovatelce až dne 18. 1. 2017. Obhájce stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně podal dne 28. 11. 2016 blanketní stížnost, kterou následně odůvodnil prostřednictvím datové schránky dne 16. 1. 2016. Stěžovatelka se domnívá, že postupem soudů bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť soudy měly povinnost doručit jí ve smyslu §64 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"), rozhodnutí soudu prvního stupně do vlastních rukou, což ovšem nastalo až dne 18. 1. 2017, a tedy až od tohoto dne měla být počítána lhůta pro podání opravného prostředku. Rozhodnutím o zamítnutí stížnosti bylo tedy stěžovatelce upřeno právo podat opravný prostředek. Stížnostní soud se také dostatečně nezabýval správností výroků rozhodnutí soudu prvního stupně, které je dle stěžovatelky nezákonné a zmatečné, když jeho výrok I. neobsahuje obligatorní náležitost usnesení dle §134 odst. 1 písm. c) trestního řádu, kterým je uvedení zákonných ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodnuto. Také výrok II. je podle stěžovatelky stižen vadou, v tomto případě ve vztahu k použitému pojmu "uvedený majetek", ze kterého nelze jasně seznat, který majetek měl soud na mysli.
3. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Plzni, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že bylo o její stížnosti rozhodnuto ještě před začátkem běhu lhůty k podání opravného prostředku. Zakládá tento názor na ustanovení §137 odst. 2 trestního řádu, který říká, že pokud má osoba, které je třeba usnesení oznámit, obhájce, a oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, což v tomto případě bylo splněno. Den doručení obhájci je rozhodující pro počátek běhu lhůty, a ani nadstandartní následné doručení i stěžovatelce, na běhu této lhůty nic nemění. Ve stěžovatelčině případě se dle Krajského soudu v Plzni nejednalo ani o situaci, kdy je nutné doručit oprávněné osobě do vlastních rukou, neboť jí tímto usnesením nebyla stanovena žádná nezastupitelná povinnost, když stěžovatelka nemusela na základě tohoto usnesení nic osobně vykonat. Krajský soud v Plzni se také domnívá, že stěžovatelka musela být o obsahu rozhodnutí doručeného jejímu obhájci dne 24. 11. 2017 dostatečně informována, neboť dne 13. 12. 2017 osobně podala vlastnoručně podepsanou stížnost u soudu prvního stupně. Pokud stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že stížnost bude odůvodněna "ve lhůtě co nejkratší", ale nebylo tak učiněno do 16. 1. 2017, považuje to Krajský soud za obstrukční jednání s cílem vyhnout se účinkům napadeného usnesení.
4. Ústavní soud zaslal vyjádření Krajského soudu v Plzni stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit, stěžovatelka však tohoto svého práva nevyužila.
5. Z obsahu spisu Okresního soudu v Plzeň - město sp. zn. 2T 80/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 21. 11. 2016, č. j. 2 T 80/2016-549, byly ve výroku I. uvedené nemovitosti z majetku stěžovatelky určeny k zajištění nároků poškozeného Spolku Naděje pro kočky, se sídlem Plzeň, Pod Vrchem 55, a výrokem II. bylo stěžovatelce zakázáno uvedený majetek po oznámení usnesení převést na někoho jiného, nebo ho zatížit, záměrně poškodit či zničit. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost soudu do 15 dní sdělit, zda a kdo má k zajištěnému majetku předkupní nebo jiné právo, nebo zda je jiným způsobem výkon nakládání s majetkem omezen. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali obhájce (dne 28. 11. 2016) i stěžovatelka (dne 13. 12. 2016) blanketní stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 1. 2017, č. j. 50 To 475/2016-591 zamítl.
6. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Plzni nedošlo.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
8. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že na stěžovatelku byla podána u tamního soudu obžaloba pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Poškozený Spolek Naděje pro kočky podal návrh na zajištění nároku na náhradu škody podle §47 odst. 1 trestního řádu s tím, že stěžovatelka je vlastnicí řady nemovitostí. Soud prvního stupně nechal za účelem stanovení ceny předmětných nemovitostí vypracovat odborné vyjádření, kterým znalkyně ocenila dotčené nemovitosti na částku 3 488 532 Kč. Soud prvního stupně nabyl přesvědčení, že jsou splněny podmínky uvedené v §47 trestního řádu, který stanoví, že byla-li poškozenému způsobena trestným činem škoda nebo nemajetková újma nebo získal-li obviněný takovým trestným činem na jeho úkor bezdůvodné obohacení, lze nárok až do výše pravděpodobné výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy nebo až do pravděpodobného rozsahu bezdůvodného obohacení zajistit na majetku obviněného, proto rozhodl o zajištění nároku poškozeného na předmětných nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelky.
9. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2016 bylo zástupci stěžovatelky doručeno do datové schránky dne 24. 11. 2016. Proti uvedenému usnesení podal zástupce stěžovatelky dne 28. 11. 2017 blanketní stížnost, ve které uvedl, že obviněná - stěžovatelka svoji stížnost doplní dodatečně, ve lhůtě co možná nejkratší. Dne 13. 12. 2016 podala stížnost proti usnesení soudu prvního stupně také stěžovatelka, a to osobně na podatelně soudu. Také tato stížnost nebyla odůvodněna, bylo pouze uvedeno, že odůvodnění stěžovatelka dodatečně sdělí po poradě se svým obhájcem. Obhájcem stěžovatelky byla však stížnost odůvodněna až dne 16. 1. 2017, tedy poté, co Krajský soud v Plzni napadeným usnesením stížnost dne 9. 1. 2017 zamítl. Krajský soud v Plzni se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, když měl za to, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování ze správně zjištěných skutečností a na základě logických úvah dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Stížnostní soud také zdůraznil, že zákonné podmínky pro zajištění nároku poškozeného uvedené v ustanoveních §47 odst. 1 a 2 trestního řádu byly splněny a soud prvního stupně uplatnil tento postup v souladu se zákonem.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Plzni bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Krajský soud v Plzni při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
11. Jádrem argumentace stěžovatelky je tvrzení, že napadené usnesení je zatíženo vadou, protože soud nereagoval na námitky stěžovatelky uplatněné v odůvodnění stížnosti. K problematice odůvodnění blanketního opravného prostředku se Ústavní soud vyslovil již dříve např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119), v němž uvedl, že "je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm, mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl". Jedná se tak např. o oznámení soudu, že blanketní stížnost bude dodatečně odůvodněna a zároveň sdělení lhůty, ve které bude dané odůvodnění doručeno. Výše uvedený názor byl konkretizován v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267), podle kterého jsou obecné soudy povinny vypořádat se s odůvodněním stížnosti tehdy, jestliže stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici (tím, že mu je včas doručil), obzvláště tehdy, jestliže zákonná lhůta k podání stížnosti v době doručení jejího odůvodnění ještě neuplynula.
12. Lze tedy uzavřít, že z povahy institutu stížnosti, vymezeného v trestním řádu, vyplývá, že o stížnosti (pro jejíž podání je zákonem stanovena lhůta tří dnů) rozhodující soud nemá povinnost vyčkávat na její odůvodnění delší čas, než jaký lze považovat při bezodkladném a bedlivém hájení svých práv za přiměřený. Přitom je třeba vycházet zejména ze zákonné lhůty [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07 ze dne 3. 5. 2007, a usnesení sp. zn. III. ÚS 1248/15 ze dne 26. 1. 2016, v nichž se shodně konstatuje, že nedostatek přiměřené pečlivosti při uplatňování vlastních práv stěžovatele (do něhož se včítá i postup jeho obhájce) ze své podstaty není hoden jakékoliv právní ochrany]. V nyní projednávané věci Ústavní soud dobu sedmi týdnů mezi podáním blanketní stížnosti dne 28. 11. 2016 obhájcem stěžovatelky a jejím odůvodněním až dne 16. 1. 2017, když bylo přislíbeno její odůvodnění "ve lhůtě co nejkratší" či "dodatečně po poradě se svým obhájcem", nepovažuje Ústavní soud za přiměřenou. Záleželo přitom jen na zástupci stěžovatelky, aby v případě tak velké časové prodlevy komunikoval s orgány činnými v trestním řízení, nejlépe přímo s krajským soudem, a učinil veškerá opatření vedoucí k úspěšnému doručení odůvodnění stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře dlouhodobě poukazuje na zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. I trestní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci tom platí spíše, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem.
13. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že jí usnesení soudu prvního stupně mělo být doručeno do vlastních rukou (§64 odst. 1 trestního řádu), je třeba přihlédnout k §62 odst. 2 trestního řádu, který stanoví, že pokud má obviněný obhájce a poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, doručují se písemnosti právě pouze obhájci nebo zmocněnci, nemají-li tito něco osobně vykonat. Nelze přitom vyvodit, že pokud bylo soudem prvního stupně následně doručováno i stěžovatelce, byla tím založena vadnost původního doručení. Z postupu stěžovatelky, která podala dne 13. 12. 2017 stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, ve které přislíbila odůvodnění "dodatečně po poradě se svým obhájcem", je navíc patrno, že o doručení i obsahu usnesení soudu prvního stupně musela být informována již v této době, a měla tedy dostatek času pro vypracování odůvodnění stížnosti, případně pro konzultaci se svým obhájcem. Ostatně skutečnost, že ve věci je podána stížnost, o níž bude rozhodovat krajský soud, konstatoval také soud prvního stupně na závěr hlavního líčení konaného dne 12. 12. 2012. Obdobnou situací se Ústavní soud zabýval například ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 163/05 ze dne 9. 5. 2005, ve kterém mimo jiné uvedl, že "pokud stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, kterému předmětné usnesení doručeno bylo, takže možnost podání opravného prostředku byla dána a obhájce ji rovněž jménem stěžovatele využil, postupovaly orgány činné v trestním řízení způsobem, který neznemožňoval stěžovateli realizaci jeho procesních práv. Materiální ochrany práva se tedy stěžovateli dostalo, byť i mu předmětné usnesení státní zástupkyně zřejmě doručeno nebylo."
14. Nelze tedy než dospět k závěru, že stěžovatelka měla dostatečnou dobu k odůvodnění své stížnosti proti usnesení, s jehož obsahem byla minimálně prostřednictvím svého obhájce seznámena. Ústavní soud proto považuje postup stížnostního soudu, který nevyčkával zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu odůvodnění stížnosti, a ve věci rozhodl, za ústavně souladný. To platí tím spíše, že se soud při přezkoumání stížnosti řídil §147 trestního řádu, podle kterého je stížnostní řízení ovládáno tzv. revizním principem, jehož uplatnění znamená, že stížnostní soud musí na základě stížnosti osoby oprávněné k jejímu podání přezkoumat správnost celého napadeného usnesení z toho hlediska, zda odpovídá příslušným zákonným ustanovením o usnesení a současně musí přezkoumat celé dosavadní řízení předcházející vydání napadeného usnesení. Tento přezkum je tedy nezávislý na obsahu stížnostních námitek, i když námitky, pokud jsou podány řádně a včas, jsou důležitým podkladem pro rozhodnutí o stížnosti, a je nutno se s nimi v rozhodnutí vypořádat. Jak ovšem bylo řečeno výše, není stížnostní soud povinen čekat na odůvodnění stížnosti nepřiměřeně dlouhou dobu a je oprávněn o věci rozhodnout i bez odůvodnění stížnosti, jak tomu bylo právě v tomto případě. Byť je odůvodnění stížnostního soudu stručné, usnesení soudu prvního stupně bylo nepochybně řádně přezkoumáno. Na uvedeném nic nemění ani námitky stěžovatelky týkající se neuvedení ustanovení §47 odst. 1 trestního řádu, nýbrž pouze §47 odst. 2 trestního řádu ve výroku I. napadeného usnesení. V §47 odst. 2 trestního řádu se výslovně uvádí, že o zajištění podle odstavce 1 rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo poškozeného, v přípravném řízení státní zástupce na návrh poškozeného. Uvedené ustanovení tedy v sobě nepochybně zahrnuje odkaz na §47 odst. 1 trestního řádu, který stanoví zákonné podmínky pro zajištění majetku obviněného. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatelky, pokud jde o jazykový výklad slov "uvedený majetek", když má za to, že z výroku prvostupňového usnesení je zcela zřejmé, jaký majetek (ve výroku uvedený) má soud na mysli. To platí i pro námitku ohledně pojmů zajištěného majetku a majetku určeného k zajištění.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni je řádně a srozumitelně odůvodněno, nevykazuje žádný ústavněprávní deficit, a Ústavní soud proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu