ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2579.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 2579/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné RAVAK a. s ., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti povinnému Ing. M. U. , zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na struze 1740/7, pro 3 809 415 Eur s příslušenstvím, 13 303 696,26 Kč s příslušenstvím a 148 139 296,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 3242/2012, o dovoláních oprávněné a povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 23 Co 31/2015-477, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 23 Co 31/2015-477, se ve výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 16. 9. 2014, č. j. 16 EXE 3242/2012-451, zcela zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou svým usnesením ze dne 15. 5. 2012, č. j. 16 EXE 3242/2012-107 (výrok I.), uložil oprávněné zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 810 897,23 Kč (výrok II.) a uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, náhradu nákladů řízení ve výši 7 865 Kč (výrok III.). Uzavřel, že oprávněná ke dni podání návrhu na nařízení exekuce nebyla aktivně legitimována k podání takového návrhu, a proto exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. Uvedl, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29. 3. 2012 mezi společností NLB Factoring, a. s. jako postupitelem a oprávněnou jako postupníkem se oprávněná nestala vlastníkem v exekuci vymáhaných pohledávek za povinným, vycházejících ze smluv o úvěru. Předmětem postoupení byla pouze pohledávka NLB Factoring, a. s. za společností OLEO CHEMICAL, a. s. (jež je uvedena jako jediný dlužník postupitele) a nikoli samostatná pohledávka za povinným vzniklá v důsledku jeho přistoupení k závazku OLEO CHEMICAL, a. s. ze smluv o úvěru. Postoupí-li totiž věřitel svou pohledávku za jedním z více solidárně zavázaných spoludlužníků, stává se postupník věřitelem pouze ve vztahu k tomuto dlužníku, zatímco ostatní spoludlužníci jsou nadále zavázání k témuž plnění postupiteli. Vzhledem k absenci aktivní legitimace oprávněné k podání návrhu na nařízení exekuce shledal procesní zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněné, a uložil jí proto povinnost zaplatit povinnému účelně vynaložené náklady řízení.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II. změnil tak, že se povinnému nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok I.), ve výroku I. usnesení potvrdil (výrok II.) a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 47 066 Kč (výrok III.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmětem postoupení byla pouze pohledávka postupitele za OLEO CHEMICAL, a. s., nikoli pohledávka za povinným z titulu přistoupení povinného k závazku OLEO CHEMICAL, a. s. z úvěrových smluv. Zdůraznil, že pohledávka vzniklá přistoupením třetího subjektu k pohledávce již existující není jejím příslušenstvím ani právem s touto již dříve existující pohledávkou spojeným. Ze smlouvy o postoupení pohledávky nelze výkladem projevů vůle stran dovodit, že by mělo dojít k postoupení pohledávky i za povinným. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně uzavřel, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu je třeba podle §150 o. s. ř. procesně úspěšnému povinnému tyto náklady nepřiznat. Přihlédl k tomu, že povinný byl v době vzniku pohledávky předsedou představenstva OLEO CHEMICAL, a. s., byl si zřejmě vědom i své odpovědnosti za vzniklé dluhy a jako další dlužník přistoupil k dluhu této společnosti. Oprávněná se přitom nemůže v exekuci domáhat na povinném této částky pouze proto, že z „nějakého důvodu“ byla na oprávněnou postoupena pouze pohledávka za OLEO CHEMICAL, a. s.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním v rozsahu výroku I. tohoto rozhodnutí. Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu §150 o. s. ř. Namítá, že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu citovaného ustanovení. Důvody, které odvolací soud označil za zvláštního zřetele hodné, považuje za irelevantní. Členství povinného v představenstvu OLEO CHEMICAL, a. s., nemá vliv na posouzení důvodů zvláštního zřetele a výjimečnosti případu. Argument, že povinný si byl vědom své odpovědnosti za vzniklý dluh a přistoupil k němu, je pouze domněnkou soudu o motivaci povinného k přistoupení k závazku. Uvádí-li soud, že oprávněná se exekučně na povinném nemůže domáhat vymožení pohledávky výhradně proto, že „z nějakého důvodu“ byla na oprávněnou postoupena pohledávka výlučně za OLEO CHEMICAL, a. s., pouze tak omlouvá chybný názor oprávněné, kdo je věřitelem z pohledávky a kdo je oprávněn podat exekuční návrh. Takový postup odporuje zásadě, že neznalost práva neomlouvá, a nebere ohledy na to, že povinný vynaložil značné náklady a úsilí na svou obranu a měl v důsledku déle než tři roky trvající neoprávněné exekuce zablokován majetek. Odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřihlédl k majetkovým, sociální, osobním či dalším poměrům účastníků ani k okolnostem zahájení exekučního řízení a k důvodům jeho zastavení. Nebylo zohledněno, že oprávněná žalobu podala v souvislosti se svou podnikatelskou činností, není původním věřitelem, pohledávku dobrovolně koupila za účelem jejího vymáhání a docílení zisku a její základní kapitál je tisícinásobně vyšší než náhrada nákladů přiznaná v prvním stupni. Odvolací soud nevyložil přesvědčivě, v čem spočívá nutnost výjimečného nepřiznání nákladů řízení, a povinný předpokládá, že hlavním důvodem pro nepřiznání nákladů byla pouze jejich výše, která však odpovídá tomu, že exekuce byla vedena pro více než čtvrt miliardy korun českých. Skutečnost, že smlouva o postoupení pohledávek byla sepsána tak, že se týká pouze pohledávky za OLEO CHEMICAL, a. s., nemůže být přičítána k tíži povinného, který tuto skutečnost nijak neovlivnil ani nezavinil. Zdůrazňuje, že zastavení exekuce zavinila výlučně oprávněná. Vyjadřuje se rovněž k aktivní legitimaci oprávněné k podání návrhu na zahájení exekuce s tím, že oprávněná není věřitelem povinného z exekvované pohledávky. Navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu ve výroku I. tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje, případně aby usnesení odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti II. a III. výroku usnesení odvolacího soudu podala dovolání oprávněná. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž již samo oznámení o postoupení pohledávek je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi, přičemž není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Má za to, že je aktivně legitimována k podání návrhu na nařízení exekuce, neboť postoupení pohledávky bylo povinnému postupitelem oznámeno a doručením oznámení povinnému byl povinný povinen plnit oprávněné jako postupníkovi bez ohledu na to, zda došlo k platnému postoupení pohledávky, a postupník se tak stal osobou oprávněnou pohledávku za povinným vymáhat. Otázku, zda byla pohledávka platně postoupena, přísluší řešit pouze ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.
Dále přípustnost dovolání dovozuje z toho, že v rozhodovací praxi dovolacího dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze smlouvu uzavřenou podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, za použití výkladových pravidel §266 tohoto zákona vyložit podle vůle smluvních stran i tehdy, je-li tato vůle stran formálně v rozporu s jazykovým projevem, resp. zda lze na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené podle obchodního zákoníku, jež neuvádí spoludlužníka výslovně jako dlužníka, vůči němuž jsou pohledávky postoupeny, ale ve které je zmíněn toliko jako spoludlužník v rámci způsobu zajištění pohledávek, výkladem dovodit, že došlo k postoupení pohledávek i vůči takovému spoludlužníku. Odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu projevu vůle smluvních stran nesprávně aplikoval §35 odst. 2 obč. zák., protože na daný případ dopadá §266 odst. 1 obchodního zákoníku. Namítá, že odvolací soud klade důraz výhradně na text smlouvy o postoupení pohledávek a opomenul zohlednit skutečný úmysl smluvních stran a jejich následné chování, dopustil se tak přílišného formalismu a popřel zásadu autonomie vůle smluvních stran. Domnívá se, že smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku lze vyložit podle vůle smluvních stran i v případě, že skutečný úmysl stran je formálně v rozporu s jazykovým projevem (textem) smlouvy. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení a z okolností uzavření této smlouvy, včetně následného chování stran, vyplývá, že úmyslem stran bylo postoupení pohledávek za společností OLEO CHEMICAL, a. s., a též za dalšími dvěma spoludlužníky (včetně povinného); k postoupení pohledávky za povinným tedy platně a účinně došlo, oprávněná se stala věřitelem pohledávek rovněž za povinným jako spoludlužníkem, a to bez ohledu na to, že ve smlouvě o postoupení pohledávek je povinný zmíněn toliko jako spoludlužník v rámci způsobu zajištění pohledávek.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu ve výroku II. tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá, a ve výroku III. tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněné náklady odvolacího řízení a řízení u soudu prvního stupně.
Oprávněná dále ve svém vyjádření k dovolání povinného uvedla, že i pokud by dovolací soud shledal dovolání oprávněné nedůvodným, má za to, že odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. správně. Postavení povinného jako člena představenstva OLEO CHEMICAL, a. s., považuje za relevantní k odůvodnění nepřiznání nákladů řízení před soudem prvního stupně. Domnívá se, že z okolností případu je zřejmé, že exekuce proti povinnému nebyla vedena zcela neoprávněně. Povinný je v prodlení již několik let, vystupuje vůči oprávněné jako její dlužník, k závazku OLEO CHEMICAL, a. s., přistoupil, uznává jej a nerozporuje a pokud by dluh oprávněné uhradil, splnil by jej i s účinky pro původního věřitele. Přiznaná výše náhrady nákladů nadto neodpovídá nákladům potřebným k účelnému bránění práva. Výlučné zohlednění majetkových, sociálních a osobních poměrů oprávněné (zejména jejího postavení podnikatele) by bylo krajně nespravedlivé. Vyjadřuje se též k argumentaci povinného týkající se aktivní legitimace oprávněné s tím, že se za aktivně legitimovanou považuje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
Povinný ve vyjádření k dovolání oprávněné uvedl, že její dovolání nepovažuje za přípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že oznámení postupitele o postoupení pohledávky povinnému nebylo nikdy doručeno, a tedy není dotčeno právo povinného požadovat předložení platné smlouvy o postoupení a namítat její neplatnost. Má za to, že v exekučním řízení jsou na převod pohledávky a jeho prokázání zákonem kladeny mnohem přísnější podmínky než v řízení nalézacím, zákon výslovně požaduje předložení smlouvy o postoupení pohledávky s ověřenými podpisy, nikoli pouze oznámení o postoupení pohledávky. Na základě předložené smlouvy o postoupení pohledávek nedošlo k převodu vlastnického práva k pohledávce za povinným, předmětem smlouvy byly výlučně pohledávky za společností OLEO CHEMICAL, a. s. Uvádí, že oprávněná již při zahájení exekučního řízení věděla, že nedisponuje tvrzenou pohledávkou za povinným a zavinila tak zastavení exekuce. Povinný nikdy svůj dluh ze smluv o úvěru neuznal. Navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání oprávněné ohledně jí vznesené otázky aktivní legitimace k podání exekučního návrhu není přípustné, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud předně již v usnesení ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2136/2006, uvedl, že je-li možné nakládat s pohledávkou přiznanou rozsudkem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod č. 14)], není důvod, aby totéž neplatilo i o pohledávce vtělené do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti; možnosti postoupit pohledávku zachycenou v tomto typu exekučního titulu (jenž je pak podkladem exekuce pro postupníka) Nejvyšší soud přisvědčil již v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 986/2005. Proto také společnost NLB Factoring, a. s., mohla převést pohledávky z notářských zápisů na oprávněnou. I v takovém případě však platí, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Soudní judikatura je nadále ustálena v tom, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případu uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení] vůči postupníkovi ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2529/2012, uzavřel, že takové závěry vyslovené v řízení nalézacím je možné vztáhnout i na řízení vykonávací, neboť postavení účastníků a obsah závazku se nařízením výkonu rozhodnutí nemění.
Nelze ale současně přehlédnout, že v případě, že exekuční návrh podá jiná osoba, než která je v rozhodnutí (notářském zápise) označena jako oprávněná, je tato osoba povinna prokázat, že na ni právo z exekučního titulu bylo převedeno [§37 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
Soudní praxe je přitom ustálena v tom, že převod práva lze prokázat (jak již bylo zmíněno výše) i postupní smlouvou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2277/2011). Z této smlouvy musí být patrno, že se jedná o postoupení pohledávky za povinným.
Otázce výkladu právního úkonu se Nejvyšší soud věnoval např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, v němž vyložil, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah výkladem za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, odst. 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obchodního zákoníku. Obecně (tedy i v případě výkladu smlouvy v režimu obchodního zákoníku) se vychází nejen z jazykového vyjádření zachyceného v listině, ale zejména též z vůle (úmyslu) smluvních stran (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), na niž lze usuzovat z dokazováním zjištěných okolností souvisejících s projevem vůle, včetně okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a následného chování stran. Obecně vzato tedy může k závěrům o obsahu písemného právního úkonu vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje. Ke skutečné (dokazováním zjištěné) vůli jednající osoby lze ovšem přihlédnout pouze v tom případě, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.). Výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká vůle jím byla projevena, Nejvyšší soud proto ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30)].
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) projev vůle vyjádřený ve smlouvě o postoupení pohledávky považoval za natolik jasný a srozumitelný, že neměl pochybnosti o obsahu tohoto právního úkonu v tom smyslu, že úmyslem stran bylo postoupit pohledávku pouze za dlužníkem OLEO CHEMICAL, a. s., resp. že jejich úmyslem nebylo postoupení pohledávky též za povinným. S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu tedy odvolacímu soudu v jeho postupu nelze ničeho vytknout.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že otázka samotného výkladu právního úkonu, tedy zjištění skutečné vůle jednajících osob, resp. obsahu smlouvy, je otázkou skutkovou, jíž dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit, neboť Nejvyšší soud v dovolacím řízení ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vychází a dovolací důvod lze dle úpravy účinné od 1. 1. 2013 založit pouze na nesprávném právním hodnocení věci.
Konečně v rámci své rozhodovací činnosti Nejvyšší soud již dříve vyložil, že má-li více dlužníků splnit dluh témuž věřiteli společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn postoupit pohledávku ve smyslu ustanovení §524 a násl. obč. zák. i jen vůči některému z těchto dlužníků. Postupník se v takovém případě stane věřitelem pohledávky pouze ve vztahu k tomuto dlužníku; ostatní spoludlužníci jsou k témuž plnění i nadále zavázáni postupiteli [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006 (uveřejněný pod číslem 21/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 odmítl.
Dovolání povinného směřovalo proti výroku o nákladech řízení.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.).
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4887/2014) slouží §150 o. s. ř. k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost také musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace §150 o. s. ř. Tento náhled přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky, když opakovaně zdůrazňuje, že i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu §150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/05). Soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud přitom musí přihlížet zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, jakož i k postojům účastníků v průběhu řízení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 (uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jinými slovy odvolací soud se má zabývat zejména tím, zda majetkové poměry žalobce umožňují uhradit náklady řízení žalovanému, aniž by to mělo do poměrů žalobce výraznější dopad, než jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů žalovaného jako oprávněného účastníka, a zda by po žalovaném bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené náklady nesl ze svého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno na posouzení soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje zvážení všech okolností sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci §150 o. s. ř. významné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4601/2014).
Odvolací soud jediný důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému za řízení před soudem prvního stupně spatřoval v tom, že „pouze tím, že z nějakého důvodu byla na postupníka (oprávněnou) postoupena pohledávka pouze za společností OLEO CHEMICAL, a. s. , se nemůže oprávněná na povinném v exekuci uplatněné částky domáhat“.
V takovém odůvodnění však absentuje posouzení dalších, shora uvedenou judikaturou vymezených, hledisek, včetně toho, proč odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení zcela a ne jen zčásti.
Nejvyšší soud tedy postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř., napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu