ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2715.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2715/2022-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné M. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem ve Štětí, Kostelní 172, proti povinné P. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, pro 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1571/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022, č. j. 55 Co 31/2022- 453, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 6. prosince 2021, č. j. 49 EXE 1571/2020-368, zastavil exekuci co do dlužné jistiny ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil exekuci co do úroku z prodlení počítaného ze smluvního úroku ve výši 4% z dlužné jistiny měsíčně (výrok II), zastavil exekuci co do úroku z prodlení přesahující výši 0,023 % denně z dlužné jistiny, jež je splatný od 2. 8. 2017 měsíčně, vždy nejpozději do posledního dne každého kalendářního měsíce, ve kterém prodlení vzniklo nebo trvá až do posledního dne kalendářního měsíce, v němž dojde k úplnému zaplacení dluhu (výrok III), ve zbývajícím rozsahu návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 21. 7. 2020 zamítl (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výrok V až VII).
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích IV., V., VI. a VII potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Byť povinná v odvolání uvedla , že napadá usnesení soudu prvního stupně v plném rozsahu, dle jeho obsahu je odvolací soud posoudil tak, že směřovalo pouze proti výroku IV., kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na zastavení exekuce; výroky I. – III. tak samostatně nabyly právní moci a nebyly předmětem přezkumu odvolacím soudem. Exekučním titulem je notářský zápis ze dne 1. 2. 2017, č. NZ 95/2017, N 91/2017 sepsaný JUDr. Vladimírou Ostrožlíkovou, notářkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem. K námitkám povinné bylo předmětným notářským zápisem, potvrzeným výslechem notářky JUDr. Ostrožlíkové, v řízení prokázáno, že v rámci sepisu exekučního titulu byly řádně ověřeny totožnosti obou účastníků smlouvy o zápůjčce jejich oficiálními doklady. Povinná tak neprokázala, že by se jednalo o „falešný“ exekuční titul. Tato skutečnost je potvrzována i tím, že povinná sama dříve dobrovolně plnila nezanedbatelnou částku 60 000 Kč (v tomto rozsahu, včetně příslušenství byla exekuce zastavena), představující 20 % zápůjčky. Odvolací soud (vycházeje z obsahu spisu) uvedl, že soud prvního stupně se plně vypořádal s veškerou argumentací povinné k jejímu návrhu na zastavení exekuce a její námitku, že soud vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, shledal nedůvodnou. Dovodil, že námitka započtení uplatněná povinnou v první řadě nesměřovala vůči oprávněné ani jejímu právnímu předchůdci, ale vůči fyzické osobě, a to jednateli oprávněné, tedy osobě odlišné od oprávněné, bez ohledu na propojení osoby jednatele s oprávněnou. Navíc povinná v rámci námitky započtení argumentovala i plněním ze strany svého otce, který není účastníkem tohoto řízení, a obecně sama nemůže započítávat plnění jiné osoby ve vztahu k osobě jiné. Uzavřel, že povinnou tvrzená takto definovaná pohledávka za oprávněnou je započtení nezpůsobilá ve smyslu §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Důvodnou neshledal ani odvolací námitku povinné o neprovedení dalšího dokazování soudem prvního stupně, který považoval další dokazování za nadbytečné. Poskytnutí finančních prostředků v celkové výši 300 000 Kč bylo v řízení postaveno najisto jednak poukázáním částky 100 000 Kč na účet povinné, což ani sama nezpochybňovala, a dále pokladním dokladem o převzetí částky 200 000 Kč v hotovosti, oboje plněno v den sepsání notářského zápisu. Uzavřel, že povinnou navrhovaná ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, tudíž nebyl žádný důvod k podání návrhu na jejich zrušení.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Uvedla následující otázky s tím, že dotyčná problematika nebyla řešena: 1) je soud v ČR ochoten a schopen provést řádný soudní přezkum exekučního titulu, který nebyl vydán v řádném soudním řízení (tj. kupříkladu notářský zápis s přímou vykonatelností), 2) pokud ano, na základě čeho, 3) pokud nikoliv, z jakého důvodu a zda se v tom případě nejedná o odepření přístupu k soudu, spravedlnosti a řádnému soudnímu přezkumu. Přípustnost dovolání dovozuje z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 3321/15 a ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I ÚS 980/17. Odvolacímu soudu vytýká, že „vůbec neřešil“ její námitku uvedenou pod bodem 8.7. odvolání (ze dne 31. 12. 2021; č. l. 438 a násl. spisu) ohledně střetu exekucí týchž účastníků, když exekuce vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 694/2019 nebyla řádně ukončena a nebylo nikterak rozhodnuto o návrzích ad II, III a IV uvedených (níže) pod tímto bodem odvolání. Dále odvolací soud nevypořádal námitky vznesené v bodech 8. 8., 8. 9. a 8. 10. odvolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně námitky započtení (bod 14 napadeného usnesení) a uvádí, že pan V. vystupoval při přebírání peněz od povinné jako jednatel oprávněné, což je v listině o započtení ze dne 30. 7. 2021 a v navržených důkazech, které soud bezdůvodně neprovedl, jasně uvedeno. Listina o započtení byla zástupci oprávněné doručena řádně dne 5. 8. 2021 a tento den je tedy dnem setkání obou pohledávek a dnem zániku údajné pohledávky, a to ze zákona. Má za to, že výslech notářky JUDr. Ostrožlíkové je absolutně neplatný, neboť nebyla zproštěna mlčenlivosti. Tvrdí, že předmětný notářský zápis nepodepsala a ani podepsat nemohla. Konečně namítá porušení čl. 6 odst. 1, čl. 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [publikované pod č. 209/1992 Sb.] a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Na podporu své argumentace poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (spravedlnost řízení) a sp. zn. III. ÚS 61/94 (dokazování) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, a ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003. Závěrem povinná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srovnej např.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
9. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (což vyjádřila tak, že „dotyčná problematika nebyla řešena“). Vedle toho otázky formulovala příliš obecně.
10. Dovolatelka tedy nevztáhla vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), k žádné otázce, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo [exekuční soud své rozhodnutí postavil na závěru, že se nejedná o „falešný“ exekuční titul (jak povinná namítala), přičemž poskytnutí finančních prostředků povinné v celkové výši 300 000 Kč bylo v řízení postaveno najisto a povinnou vznesená námitka započtení se týkala pohledávky započtení nezpůsobilé ve smyslu §1987 odst. 2 o. z.]. Dovolatelka uvedenými otázkami (s přihlédnutím k námitkám v dovolání) v zásadě brojí proti závěru soudů obou stupňů, že se nejedná o „falešný“ exekuční titul (např. tvrzením, že u notářky nebyla a předmětný notářský zápis tam nepodepsala) a rozporuje skutkové závěry ohledně jí vznesené námitky započtení (okolnosti předání peněz, jež měly být započteny).
11. Dovolatelka uplatněnými námitkami odvolacímu soudu vytýká neprovedení jí navržených důkazů [bod 7 b) a d) dovolání], rozporuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem [body 7 a), c), d) a e) dovolání] a skutkové závěry odvolacího soudu [body 7 a), c), d), e) a f) dovolání]. Ve skutečnosti tak dovolatelka namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Samotný poukaz na možnou vadu řízení však není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není splněno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3226/2019). Judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je způsobilá odůvodnit zastavení exekuce za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; Nejvyšší soud však v projednávané věci pro takový postup neshledal důvody.
12. V souzené věci nejde ani o případ, že by skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, byla vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
13. K námitkám vztahujícím se k tvrzenému porušení dovolatelčiných základních práv a svobod Nejvyšší soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o jeho správnosti, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. To platí i tehdy, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování porušil jeho základní ústavní právo. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, v němž konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, ze dne 28. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020, či ze dne 3. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 753/2022).
14. Nad rámec řečeného dovolací soud – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. dubna 1994, Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, ze dne 19. února 1998, Higgins proti Francii, č. 20124/92 (Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I), a ze dne 27. září 2001, Hirvisaari proti Finsku, č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud – srovnej např. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná].
15. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu