ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2741.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2741/2021-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. I. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bořetická č. 4097/21, proti žalované S. š. p. K. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021, č. j. 49 Co 176/2018-341, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Ivičiče, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bořetická č. 4097/21.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2021, č. j. 49 Co 176/2018-341, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozsudek je při řešení pro přípustnost dovolání (dovolatelkou namítané) stěžejní právní otázky (srov. bod A obsahu dovolání), a to otázky, které skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda při nesouhlasném vyjádření odborové organizace, jejíhož orgánu je zaměstnanec členem, s výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, lze či nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance nadále zaměstnával, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán rozumný důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby tato otázka byla posouzena jinak.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3561/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že „…/U/ člena příslušného odborového orgánu musí být totiž pro platnost výpovědi z pracovního poměru splněny nejen obecné formální a materiální předpoklady výpovědi z pracovního poměru, ale mimo to (navíc) také předpoklady stanovené v ustanovení §61 odst. 2 (případně odst. 4) zák. práce. Zjištění soudu, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, musí proto spočívat na jiných (dalších) skutečnostech, než na pouhém konstatování, že byly splněny obecné předpoklady platnosti výpovědi z pracovního poměru…“. Nejvyšší soud tím navázal na závěry, které učinil (ve vztahu k předchozí právní úpravě v zákoníku práce – zák. č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve znění pozdějších předpisů) v rozsudku ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1539/2008, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 152/2009, ve kterém uvedl, že „… /V/ řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru se členem příslušného odborového orgánu [§59 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (nyní §61 odst. 4 zák. práce)] musí zaměstnavatel tvrdit a prokazovat existenci skutečností, pro které po něm nelze spravedlivě požadovat, aby takového zaměstnance dále zaměstnával; musí přitom jít o jiné skutečnosti, než ty, jež naplňují použitý výpovědní důvod…“.
Pakliže jsou ovšem zákonnými předpoklady platnosti výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce přijetí „organizační změny“, nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislost mezi uvedenými, pak je správný závěr odvolacího soudu, že důvody, pro které by bylo možno usoudit, že nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnávat, musí ležet mimo množinu těchto zákonem stanovených předpokladů možnosti zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr; uvedený závěr lze dovodit i ze žalovanou akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1464/2018, ve kterém byla řešena situace, kdy na pracovní pozici, která byla organizační změnou zrušena, působil jediný zaměstnanec; řeší se tak odlišný skutkový stav.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dovolatelkou namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Namítá-li dovolatelka „nedostatečné poučení dle §118a občanského soudního řádu“, přehlíží, že standardní judikatura Nejvyššího soudu uvedené pochybení (pokud nastalo) kategorizuje jako jinou vadu řízení, ke které může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020).
Bez ohledu na výše uvedené dovolací soud konstatuje, že obsah poučení, které se žalované dostalo u jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 2021, plně koresponduje s požadavky, které zákon (a příslušná judikatura) klade na takové poučení. Lze ocenit, že odvolací soud před jednáním dne 7. 4. 2021 (v předvolánce) obě strany informoval o svém dalším procesním postupu, u tohoto jednání potom sdělil důvody, proč považuje za nezbytné poučení poskytnout a (s obhledem na procesní situaci) též poučení řádně provedl (k obsahu, kvalitě a následkům poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019).
Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Stejně je nutno vyhodnotit námitku dovolatelky, uvedou pod bodem C) obsahu dovolání, neboť neprovedení navržených důkazů, resp. jejich nesprávné vyhodnocení, je rovněž posuzováno jako tzv. jiná vada řízení, ke které, jak již bylo uvedeno, může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka se tímto způsobem snaží zpochybnit skutkový stav, z něhož soudy nižších stupňů vyšly; správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Zbývá posoudit námitku dovolatelky rubrikovanou pod bodem D) obsahu dovolání, tedy námitku „opomenutého důkazu“, konkrétně potom opomenutí obsahu „svědecké“ výpovědi P. K. (ředitele žalované), který u jednání soudu prvního stupně dne 28. 6. 2018 mj. uvedl, že „…u žalobce šlo o kombinaci dvou výučních listů, které se kryly s kombinací oborů, v nichž došlo k poklesu žáků, navíc jsme zrušili obor pokrývačské práce…“; tedy že, „…ze svědecké výpovědi jednoznačně vyplývají další důvody (t. j. i jiné skutečnosti), které žalovanou vedly k udělení výpovědi…“. S dovolatelkou lze souhlasit, že uvedená informace zazněla ve výpovědi ředitele žalované P. K., statutárního zástupce žalované [srov. ustanovení §131 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů], kterého soud prvního stupně vyslechl jako účastníka, nikoliv jako svědka, jak nesprávně uvádí dovolatelka. Tuto informaci je tak sice možno posoudit i jako tzv. dolíčení právně významných skutečností (k této problematice srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2645/2019), avšak ani podle dovolacího soudu není toto tvrzení natolik konkrétní, aby bylo možno jeho význam poměřit s úvahami, na nichž byly založeny judikaturní závěry, vztahující se k řešení otázky podmínky platnosti výpovědi v ustanovení §61 odst. 4 zákoníku práce (zejména potom v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1464/2018). Z informace není zřetelné, zda to byl ze všech zaměstnanců pouze žalobce, který měl výuční list v oboru zedník (což lze přímo vyloučit s ohledem na skutečnost, že s výukou tohoto oboru se i do budoucna počítalo – srov. tabulka, jako příloha k rozhodnutí ředitele č. SOU-KY/562/2017 – RŘ 050/2017), navíc „argumentační síla“ tohoto tvrzení je zcela degradována zjištěním potřebnosti žalobcova druhého zaměření (výuční list žalobce v obor pokrývač) i v roce 2018, byť ve zmenšeném rozsahu (srov. tamtéž). Námitka je tak zcela neopodstatněná, vytržená z kontextu a přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu