ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4002.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4002/2017-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č. 1321/1, proti žalované Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská č. 1645/31a, IČO 60076658, zastoupené JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 386/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. dubna 2017 č. j. 19 Co 2267/2016-221, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 21. 11. 2013 (po změně žaloby provedené se souhlasem soudu a částečném zpětvzetí žaloby) se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy ve výši 27 907 Kč a úrok z prodlení s úhradou náhrady mzdy v kapitalizované výši 24 072,90 Kč. Žalobu skutkově odůvodnil tím, že žalovaná s ním neplatně rozvázala pracovní poměr výpovědí a že náhradu mzdy mu zaplatila až poté, co bylo soudem rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, a v nižší částce, než na kterou mu vznikl nárok.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č. j. 27 C 386/2013-193 žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy částku 21 616 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení s úhradou náhrady mzdy za období červenec 2013 až říjen 2013, s jejímž zaplacením byla žalovaná v prodlení v době od 1. 9. 2013 do 18. 9. 2014, ve výši 8 666,10 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení s úhradou náhrady mzdy za období listopad 2013 až květen 2014, s jejímž zaplacením byla žalovaná v prodlení v době od 1. 1. 2014 do 18. 9. 2014, ve výši 11 309 Kč, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal na náhradě mzdy zaplacení dalších 6 291 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení s úhradou náhrady mzdy za období červenec 2013 až říjen 2013 dalších 4 097,80 Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 96 587,10 Kč. Náhrada nákladů řízení byla žalobci přiznána podle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu; výše nákladů spočívajících v odměně advokáta, který žalobce v řízení zastupoval, byla soudem prvního stupně stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. 19 Co 2267/2016-221 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla žalované uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení, potvrdil, ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 31 598 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Kasky, a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Kasky. Při rozhodnutí o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení odvolací soud vyšel z „judikatury senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu ČR“, podle které za situace, kdy nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, nebylo současně dotčeno ustanovení §151 odst. 2 část první věty za středníkem občanského soudního řádu, které pro stanovení výše odměny advokáta stanoví principiálně odlišný postup od vyhlášky č. 177/1996 Sb., by měl mít přednost právní předpis primární (zákon) jako předpis vyšší právní síly před předpisem sekundárním (vyhláškou ministerstva). Proto je vyloučeno – nejde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147, §149 odst. 2 občanského soudního řádu nebo neodůvodňují-li to okolnosti případu – určovat náhradu nákladů řízení „podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni“ za použití podzákonného předpisu, který je vybudován na principu stanovení sazby „za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal“, tedy za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. Protože procesním východiskem v takové situaci je ustanovení §136 občanského soudního řádu, odvolací soud určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny advokáta pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem částkou 20 000 Kč. Podle stejných východisek bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti oběma výrokům o nákladech řízení. Má za to, že po zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/2012 by pro další rozhodovací praxi soudů měl být určující judikaturní závěr obsažený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013), podle kterého „je namístě v případě absence předpisu upravujícího náklady řízení v jednom stupni paušálně, postupovat analogicky podle §151 odst. 2 věty první části za středníkem a výši náhrady nákladů řízení stanovit podle advokátního tarifu“. Praxe jednotlivých senátů dovolacího soudu je však i nadále poněkud rozkolísaná. Zatímco některé senáty aplikují uvedený závěr velkého senátu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 32 Cdo 5061/2015, ze dne 26. 8. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1376/2016), senát 21 Cdo setrvale judikuje jiný výklad uvedené otázky, tj. že „za neexistence přísudkové vyhlášky v důsledku jejího zrušení by měly soudy určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3918/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1404/2015). Výkladovou praxi zde usměrnil i Ústavní soud nálezem ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 a usnesením ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 264/17. Ústavní soud se zde přiklonil k uvedenému závěru velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a zdůraznil, že „ve svých úvahách musí obecné soudy zohlednit rovněž časové hledisko - v případech sporů, u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky, není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání stejný důraz jako v případech, kdy k jejímu zrušení došlo až ve fázi, kdy většina úkonů již učiněna byla“. Z uvedených výkladových hledisek vychází judikatura senátů Nejvyššího soudu 25 Cdo a 32 Cdo a i uvedená rozhodnutí senátu 21 Cdo byla vydána v řízení zahájeném za účinnosti přísudkové vyhlášky. V posuzovaném případě však byla žaloba podána až po zrušení přísudkové vyhlášky dne 21. 11. 2013 a nebyl tedy důvod se odchýlit od uvedeného názoru velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro rozhodování o náhradě nákladů řízení spočívajících v odměně za zastupování advokátem po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady, které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§140 odst. 1 věta první o. s. ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť kritériem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost vynaložení těchto nákladů.
K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§137 odst. 2 o. s. ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §374a písm. c) o. s. ř. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení
- dále též jen „přísudková vyhláška“.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7. 5. 2013) zrušena; nová vyhláška, která by v souladu s uvedeným nálezem stanovila paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem, nebyla na základě zákonného zmocnění uvedeného v ustanovení §374a písm. c) o. s. ř. dosud vydána. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo jakkoli dotčeno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.
Vzhledem k uvedenému je třeba k ustanovení §151 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř. přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2138/2017). Postup soudu, který na základě tohoto zákonného ustanovení při rozhodování o náhradě nákladů řízení určí výši odměny za zastupování advokátem, za uvedených okolností představuje pouze jisté „východisko z nouze“ (srov. již uvedený nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Výsledné řešení závisí vždy na individuálních okolnostech projednávané věci, jak jsou tyto dány (nejde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 a §148 odst. 2 o. s. ř.) v době vydání konečného rozhodnutí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.), které nelze (v době zahájení řízení) dopředu dost dobře předjímat. V řízeních, která byla – stejně jako řízení v projednávané věci – zahájena v době po zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze proto na straně účastníka řízení shledávat legitimní očekávání, že v jeho případě bude výše odměny advokáta, který jej v řízení zastupoval, soudem určena ve výši odpovídající podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. sazbám za jeden úkon právní služby a počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.
V posuzovaném případě odvolací soud – rozhodoval-li o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů – při určení výše odměny za zastupování advokátem vyšel z ustanovení §136 o. s. ř. a určil paušální sazbu odměny advokáta pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem vlastní úvahou za podpůrného užití vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 20 000 Kč (řízení před soudem prvního stupně) a 5 000 Kč (odvolací řízení). Takto stanovená sazba paušální odměny je přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a přihlíží ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem, a vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §151 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř. bylo tedy odvolacím soudem provedeno správně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že úspěšné žalované náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu