ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2654.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2654/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. B. M ., zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalované L. K ., zastoupené JUDr. Vlastou Šedivcovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Havlíčkova 20, o 60 647,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2008, č. j. 18 Co 361/2008-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5. 652,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. února 2008, č. j. 19 C 413/2003-128, zamítl žalobu ohledně částky 60 647,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. října 2008, č. j. 18 Co 361/2008-165, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka založila žalobu na tvrzení, že žalovaná jako většinová podílová spoluvlastnice bez možnosti ovlivnit její rozhodnutí žalobkyní jako spoluvlastnicí menšinovou rozhodla o tom, že bude sama spravovat společnou věc a vyplácet si za výkon správy odměnu, s jejíž výší žalobkyně nesouhlasí. Žalovaná částka představuje část odměny za správu, kterou žalobkyně považuje za nepřiměřenou.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že všechny podílové spoluvlastnice vyslovily s osobou správce (žalovanou) i výší její odměny za výkon správy souhlas, tj. uzavřely v daném směru dohodu.
Toto zásadní skutkové zjištění odvolacího soudu žalobkyně napadá poukazem na to, že tento souhlas neudělila.
Fakticky tedy dovolatelka namítá, že soudy na základě provedeného dokazování měly po jeho zhodnocení dospět k závěru, že žalobkyně neudělila souhlas s osobou správce a výší jeho odměny, a neuzavřela tak s ostatními spoluvlastníky dohodu.
Zpochybňuje-li dovolatelka v daném směru závěry nalézacích soudů, polemizuje tím s jejich skutkovými zjištěními na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jiném názoru na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje tak ve skutečnosti odvolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Vyšel-li odvolací soud z toho, že podílové spoluvlastnice uzavřely dohodu o výkonu správy tím, že se dohodly na osobě správce a výši jeho odměny, jedná se o realizaci hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. založenou na dohodě podílových spoluvlastníků, kterou uvedené zákonné ustanovení předvídá. Obsahovala-li tato dohoda i ujednání o výši odměny správce, nemůže se žalobkyně domáhat zaplacení žalované částky představující část odměny správce (žalované), kterou žalobkyně považuje za nepřiměřeně vysokou, jestliže s ní vyslovila souhlas. Ostatně z celého řízení, tvrzení a podání žalobkyně je zřejmé, že tento nárok pojí výhradně s tvrzením, že s osobou správce a výší jeho odměny nevyslovila souhlas, čímž nepřípustně napadá – jak bylo uvedeno výše – skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Poukazovala-li žalobkyně na řízení mezi týmž účastnicemi vedené k dovolání žalobkyně souběžně u dovolacího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 2819/2008 s tím, že by obě věci měla být spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí, neboť z výše uvedené věci budou na základě rozhodnutí dovolacího soudu vyplývat pro žalobkyni příznivé okolnosti uplatnitelné i v této věci, poukazuje dovolací soud pro úplnost na skutečnost, že v dané věci bylo již dovolacím soudem rozhodnuto jeho rozsudkem ze dne 15. září 2009, přičemž dovolání žalobkyně bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalované v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání při dvojím krácení odměny a činí podle §1 odst. 1, §4 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 4 410,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 4 710,- Kč. Náklady žalované jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 942,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalované činí 5 652,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby nahradila tuto částku žalované do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. března 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu