ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3117.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3117/2019-609
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně a) P. H. , narozené XY, bytem XY, a žalobce b) J. Ď. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem v Kaplici, Dlouhá 154, proti žalovanému K. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlínou Mulačovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, o zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 104/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2017, č. j. 22 Co 473/2017-560, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2017, č. j. 22 Co 473/2017-585, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2017, č. j. 22 Co 473/2017-560, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2017, č. j. 22 Co 473/2017-585, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 9 C 104/2010-502, povolil služebnost nezbytné cesty a služebnost skládání a nakládání břemen přes parcelu č. XY, zahrada, o výměře 1078 m 2 , zapsanou na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 220-327/2011, jenž je nedílnou součástí rozsudku, a to ve prospěch vlastníka bytové jednotky č. XY, zapsané na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, když s vlastnictvím této bytové jednotky je spojeno vlastnictví podílu na společných částech domu č. p. XY na st. p. č. XY, zapsaných na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, ve výši ideální 854/4762 celku (výrok I), a uvedené služebnosti povolil na dobu neurčitou za úplatu ve výši 12 593 Kč, přičemž povinnost k její úhradě žalovanému byla uložena žalobci b) J. Ď. (výrok II). Dále povolil služebnost nezbytné cesty a služebnost skládání a nakládání břemen přes parcelu č. XY, zahrada, o výměře 1078 m 2 , zapsanou na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 220-327/2011, jenž je nedílnou součástí rozsudku, a to ve prospěch vlastníka bytové jednotky č. XY, zapsané na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, když s vlastnictvím této bytové jednotky je spojeno vlastnictví podílu na společných částech domu č. p. XY na st. p. č. XY, zapsaných na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, ve výši ideální 1610/4762 celku (výrok III), a uvedené služebnosti povolil na dobu neurčitou za úplatu ve výši 23 741 Kč, přičemž povinnost k její úhradě žalovanému byla uložena žalobkyni a) P. H. (výrok IV). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 92 916,50 Kč a České republice na nákladech řízení částku 12 467,96 Kč (výroky V a VI).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou každý vlastníkem jedné bytové jednotky spolu s podílem na společných částech domu; žalobkyně a) je vlastníkem bytové jednotky č. XY, žalobce b) je vlastníkem bytové jednotky č. XY, nacházejících se v bytovém domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY. K pozemku parc. č. XY, na němž stojí předmětný bytový dům, přiléhají dva pozemky, a to pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného a pozemek parc. č. XY ve vlastnictví obce XY. Příchod i příjezd do domu č. p. XY byl od vybudování domu ve 30. letech 20. století vždy realizován výlučně přes pozemek, který je nyní označen parc. č. XY, a to i v době, kdy se jediným vlastníkem tohoto pozemku stal žalovaný. Vzhledem k tomu, že však žalovaný začal žalobcům bránit v přístupu k domu přes tento pozemek, považoval soud prvního stupně požadavek žalobců na zřízení nezbytné cesty ve smyslu §1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) za opodstatněný, neboť žalobcům je jednak bráněno v řádném průchodu k domu (přičemž vchod do domu se nachází rovněž ze strany pozemku žalovaného), ale zejména také v příjezdu k domu dopravními prostředky, neboť žalovaný pozemek oplotil a dříve využívanou zpevněnou příjezdovou cestu uzavřel novou bránou. Žalobcům je tak znemožněno mimo jiné dovážet a ukládat otop do sklepních prostor domu, neboť není možné přijet k domu nákladním automobilem; žalovaný navíc k oknům vedoucím do těchto prostor složil dřevo a další movité věci, čímž zamezil možnosti ukládání otopu do sklepními okny zvenku domu. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nemovitosti žalobců jsou nedostatečně spojeny s veřejnou cestou (pozemkem parc. č. XY) a zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného je v daném případě a v navrhovaném rozsahu nezbytné, přičemž žalovaný nebude navrhovaným řešením obtěžován v nadměrné míře, neboť pouze umožní žalobcům užívat pozemek způsobem, který byl běžný od doby, kdy byl dům vybudován. Řešení navrhované žalovaným, podle kterého by mohla být nezbytná cesta zřízena přes pozemky ve vlastnictví obce (parc. č. XY a XY), soud prvního stupně nepovažoval z důvodu nutnosti provést rozsáhlejší stavební úpravy za vhodné, navíc za situace, kdy by i přesto musel být žalobci využíván pozemek žalovaného, neboť vchod do domu je umístěn právě na pozemku žalovaného, a stejně tak přístup k oknům do sklepních prostor žalobkyně a) se zvenčí nachází pouze ze strany domu, která je na pozemku žalovaného. Ohledně solárních panelů, jež si žalovaný na svém pozemku (těsně u jednoho z oken do sklepních prostor) nechal vybudovat, soud prvního stupně uvedl, že jejich užívání nebude zřízenou služebností nijak omezeno a žalobci budou muset při výkonu práv ze služebnosti vzít jejich existenci na vědomí a vyvarovat se takového výkonu práv, které by vedlo k jejich poškození. Při určení výše náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku a podílů obou žalobců na nemovitostech.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 22 Co 473/2017-560, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2017, č. j.
22 Co 473/2017-585, změnil tak, že povolil služebnost nezbytné cesty přes parcelu č. XY, zahrada, o výměře 1078 m 2 , zapsanou na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 220-327/2011, jenž je nedílnou součástí rozsudku, a to ve prospěch vlastníka bytové jednotky č. XY, zapsané na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, když s vlastnictvím této bytové jednotky je spojeno vlastnictví podílu na společných částech domu č. p. XY na st. p. č. XY, zapsaných na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, ve výši ideální 1610/4762 celku, a to za jednorázovou náhradu ve výši 35 110 Kč, přičemž povinnost k její úhradě žalovanému byla uložena žalobkyni a) P. H. (výrok I). Dále povolil služebnost nezbytné cesty přes parcelu č. XY, zahrada, o výměře 1078 m 2 , zapsanou na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 220-327/2011, jenž je nedílnou součástí rozsudku, a to ve prospěch vlastníka bytové jednotky č. XY, zapsané na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, když s vlastnictvím této bytové jednotky je spojeno vlastnictví podílu na společných částech domu č. p. XY na st. p. č. XY, zapsaných na LV č. XY u téhož katastrálního úřadu, pro katastrální území a obec XY, ve výši ideální 854/4762 celku, a to za jednorázovou náhradu ve výši 35 110 Kč, přičemž povinnost k její úhradě žalovanému byla uložena žalobci b) J. Ď. (výrok II). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 92 916,50 Kč, žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 11 304 Kč a České republice na nákladech řízení částku 12 467,96 Kč (výroky III–IV).
Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupě a považoval kritéria §1029 o. z. za splněná a navrhované řešení za přiléhavé dané situaci. Oproti soudu prvního stupně však nezřídil samostatnou služebnost skládání a nakládání břemen, neboť zřízení takové služebnosti jednak o. z. neumožňuje, ale především zřizovaná služebnost nezbytné cesty v sobě již zároveň zahrnuje oprávnění žalobců k výkonu potřebné obsluhy domu, tedy i včetně dovozu paliva. Ohledně solárních panelů taktéž souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že je věcí samotných žalobců, aby si při výkonu práv ze služebnosti počínali tak, aby případně nepoškodili věci ve vlastnictví žalovaného umístěné na zatíženém pozemku. Ohledně výše náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví žalovaného se však odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba částku stanovit s ohledem na výši podílů žalobců na nemovitosti, a uložil povinnost náhrady oběma žalobcům ve stejné částce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a občanského soudního řádu. Dovolání opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud při řešení v dovolání konkretizovaných právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně některé aspekty uvedených právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
1) Služebnost nezbytné cesty vs. služebnost skládání a nakládání břemen
Žalovaný v dovolání nesouhlasí s procesním postupem odvolacího soudu při rozhodnutí o zřízení služebností navrhovaných žalobci. Žalobní petit obsahoval jednak požadavek na zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek žalovaného, a jednak požadavek na zřízení služebnosti skládání a nakládání břemen jako samostatného věcného břemene. Zatímco soud prvního stupně rozhodl ve výrokové části rozsudku o obou uplatněných nárocích, odvolací soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že služebnost nezbytné cesty povolil, avšak o zřízení služebnosti skládání a nakládání břemen věcně nerozhodl s tím, že svým obsahem je taková služebnost již zahrnuta v povolené služebnosti nezbytné cesty, tudíž není nutné takovou služebnost zřizovat samostatně, a navíc zřízení takové služebnosti podle o. z. ani není možné.
Postup odvolacího soudu žalovaný považuje za nesprávný, neboť i o druhém uplatněném nároku musí být jednoznačně rozhodnuto ve výroku rozhodnutí soudu, a pokud tomu tak není, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Závěr odvolacího soudu, že služebnost skládání a nakládání břemen je již obsažena v institutu práva nezbytné cesty, žalovaný považuje za nepřiměřené rozšiřování oprávnění žalobců a současně za omezení vlastnického práva žalovaného v takové míře, která není – s ohledem na to, že právo nezbytné cesty má spočívat právě pouze v nezbytném průchodu a průjezdu přes zatížený pozemek – nezbytně nutná. Podle žalovaného navíc nelze uvažovat o takovémto rozšiřujícím výkladu institutu práva nezbytné cesty ve smyslu §1029 o. z., neboť se jedná o nucené omezení vlastnického práva, ke kterému by mělo být přistupováno pouze výjimečně, pokud přístup nelze řešit jinak.
V postupu odvolacího soudu spatřuje žalovaný rovněž rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu, která je podle něj v otázce zřizování, resp. povolování práva nezbytné cesty zcela ustálena. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 22 Cdo 1075/2006, ve kterém se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval náležitostmi žaloby (žalobního návrhu) obsahující požadavek na zřízení nezbytné cesty, vysvětlil, čím je soud při rozhodování o takové žalobě vázán, čím se musí zabývat a co všechno musí zohlednit, a co všechno musí následné rozhodnutí soudu obsahovat. Dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se možnosti soudu odchýlit se při rozhodování o povolení nezbytné cesty od žalobního návrhu, neboť se jedná o řízení ve smyslu §153 odst. 2 občanského soudního řádu, u něhož z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014, rozsudek ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, nebo ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015).
Co se týče zřízení první požadované služebnosti, tedy služebnosti nezbytné cesty, postup obou soudů žalovaný považuje do jisté míry za správný – soudy správně seznaly naplnění hypotézy právní normy, z níž vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, na základě čehož v rámci své dispozice rozhodly o zřízení nezbytné cesty. Ohledně druhého žalobci uplatněného nároku na zřízení služebnosti skládání a nakládání břemen však žalovaný shledává pochybení, neboť ve vztahu k tomuto nároku právní předpisy neobsahují žádnou právní normu, z níž by vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a proto soudy mohly rozhodovat jen o žalobci konkrétně uplatněném nároku, přičemž o takovém výroku muselo být jednoznačně rozhodnuto výrokem soudu. S ohledem na to, že zřízení služebnosti skládání a nakládání břemen navíc nemá oporu ani v předpisech hmotného práva (jak ostatně konstatoval i odvolací soud), z hlediska přípustnosti dovolání žalovaný konstatuje, že tato otázka rovněž nebyla dosud řešena ani rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V souvislosti s otázkou zřízení služebnosti skládání a nakládání břemen žalovaný dále podotýká, že výkon takového práva lze posuzovat nejen podle §1029 o. z., nýbrž i podle jiných zákonných ustanovení. Konkrétně lze toto právo podřadit pod §1021 o. z., neboť se jedná o výkon práva ad hoc pouze v případě potřeby, zejména v předzimním období, nikoliv o výkon práva s průběžnou frekvencí. Má za to, že příležitostné skládání otopu do sklepních prostor z pozemku žalovaného lze podřadit pod nezbytné hospodaření ve smyslu §1021 o. z. K tomuto uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, kde se dovolací soud vyjádřil k otázce nutnosti zřízení nezbytné cesty ve vztahu k méně invazivním řešením jako je např. umožnění vstupu na sousední pozemek za účelem nezbytné údržby či hospodaření ve smyslu §1021 o. z., anebo oprav stavby ze sousedního pozemku ve smyslu §1022 o. z. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015, s jehož závěry (a rovněž závěry dřívější judikatury v něm citované) by bylo podřazení skládání otopu pod §1021 o. z. plně v souladu.
2) Rozsah nezbytné cesty
Žalovaný dále namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku rozsahu nezbytné cesty. Závěry soudů obou stupňů považuje za zcela nedostatečně odůvodněné (prakticky vůbec), založené na zjevně nepřiměřených dílčích závěrech, v čemž shledává výjimečnou možnost přezkumu dovolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, rozsudek ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Odvolací soud se podle dovolatele při řešení otázky rozsahu nezbytné cesty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel v prvé řadě uvádí, že právo nezbytné cesty lze zřídit (povolit) pouze v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitostí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014), což odpovídá i dikci zákona (§1029 odst. 1 a 2 o. z.). Rozsah zřízení nezbytné cesty je sice do značné míry na uvážení soudu, jelikož se jedná o konstitutivní rozhodnutí, nicméně úvaha soudu musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008), přičemž dovolací soud může úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení zpochybnit právě za předpokladu, že jsou zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Žalovaný namítá, že soudy měly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2908/2016) v rozhodnutí o zřízení služebnosti nezbytné cesty stanovit za použití geometrického plánu, kudy cesta povede (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004), a dále jakým způsobem může být právo vykonáváno a jaký je jeho obsah (pouze právo průchodu s omezením či bez, nebo i právo projíždět vozidly, zda bude stanovena časová limitace, anebo limitace druhem vozidla). Také bylo nutné zajistit, aby právo vlastníka zatíženého pozemku bylo omezeno co nejméně, přičemž služebnost nezbytné cesty nelze zřídit jen za účelem pohodlnějšího nebo výhodnějšího přístupu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005), případně pouze za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Dále namítá, že soud může zřídit nezbytnou cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť nepůjde o užívání komfortní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Není také nezbytné, aby služebnost nezbytné cesty vždy zahrnovala průchod i průjezd přes zatížený pozemek, a to zejména v případě, kdy má vlastník stavby zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu do domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004). V napadeném rozsudku odvolacího soudu – ve výroku i v rámci odůvodnění – podle žalovaného zcela absentuje jakékoliv výše citovanou judikaturou předpokládané vymezení, jakým způsobem může být právo vykonáváno a jaký je jeho obsah, což činí napadené rozhodnutí neurčitým a nepřezkoumatelným.
Dovolatel má za to, že – s ohledem na okolnosti daného případu (které však v odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů nebyly téměř vůbec zohledněny) a závěry v dovolání citované judikatury dovolacího soudu – není nezbytné, aby žalobci využívali zatížený pozemek k příjezdu motorovými vozidly, neboť k řádnému užívání budovy postačí zřízení služebnosti pouze pro pěší chůzi. Relevantní není ani příležitostná potřeba skládání otopu do sklepních prostor domu (týkající se navíc pouze jednoho z žalobců), neboť uvedené je třeba považovat za nezbytné hospodaření ve smyslu §1021 o. z. Zjevně nepřiměřený je rovněž závěr soudů o zřízení služebnosti nezbytné cesty podle geometrického plánu i v místech, kde jsou aktuálně umístěny solární panely, neboť umístění těchto panelů logicky vylučuje výkon práva cesty tak, aby tudy mohlo projíždět či parkovat vozidlo, či aby se zde pohybovaly pěší osoby; navíc v tomto místě zřízení práva cesty není vůbec potřebné, a zřízení takového práva by bylo nepřiměřeným zatížením pozemku žalovaného, přičemž takové řešení je třeba posuzovat jako řešení v rozporu s principem minimalizace zásahů do vlastnického práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005).
3) Úplata za zřízení služebnosti
Žalovaný dále nesouhlasí s postupem soudů při určení výše úplaty za zřízení služebnosti nezbytné cesty. Vzhledem k tomu, že každý z žalobců uplatňoval samostatný nárok, nelze při určení výše úplaty tuto částku poměrně rozdělovat mezi žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalovaného dále neobsahuje bližší odůvodnění, na základě čeho odvolací soud dospěl právě k částce 35 100 Kč, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentují konkrétní úvahy, ze kterých odvolací soud vycházel. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při určení této částky vyšel z odlišných závěrů než soud prvního stupně, a účastníky řízení s tímto odlišným náhledem neseznámil, považuje žalovaný napadené rozhodnutí v této části za překvapivé. K otázce překvapivosti rozhodnutí zakládající rovněž přípustnost dovolání žalovaný odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, a dále ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
Žalovaný dále namítá, že soudy při určení výše úplaty dostatečně nezohlednily veškeré negativní důsledky, které budou zatížením pozemku zřízením služebnosti nezbytné cesty žalovanému způsobeny. Soudy totiž vůbec nevzaly v potaz následnou možnost užívání zatíženého pozemku samotným žalovaným jako vlastníkem. Zřízení nezbytné cesty (prakticky v neomezeném rozsahu) by žalovanému mohlo až znemožnit vjezd na pozemek či parkování na něm, nebo užívání pozemku v celém rozsahu, pokud by žalobci na pozemku parkovali vozidla apod. Úvaha nalézacích soudů je i z tohoto důvodu zjevně nepřiměřená.
Na základě všech výše uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ani jeden z žalobců se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud na úvod podotýká, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát již z důvodu samotné formulace výroku o povolení služebnosti nezbytné cesty, která je naprosto nedostatečná.
Obligatorní náležitosti výroku rozsudku soudu o povolení nezbytné cesty vymezuje konstantně judikatura jak ve vztahu k obč. zák., tak i ve vztahu k o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, nebo usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )]; v rozhodnutí o povolení nezbytné cesty tak musí být uvedeno:
a) Zda se jedná pouze o právo průchodu pro pěší, anebo nezbytná cesta zahrnuje i právo průjezdu vozidly.
Institut nezbytné cesty obecně zahrnuje oba způsoby užívání, tedy jak právo průchodu, tak i právo průjezdu, ovšem neplatí to bez výjimky, neboť vždy je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu tak, aby právo vlastníka pozemku, jenž má povinnost zřizovanou nezbytnou cestu strpět, bylo omezeno co možná nejméně a pouze v míře nezbytně nutné k dosažení účelu nezbytné cesty. Zahrnuje-li pak nezbytná cesta jak právo průchodu, tak i průjezdu, musí být jejich rozsah (především u práva průjezdu) konkretizován (viz dále).
b) Jaký je rozsah povolované nezbytné cesty a co konkrétně je jejím obsahem.
Výrok o povolení nezbytné cesty, tak aby bylo rozhodnutí vykonatelné, musí dále obsahovat přesnou informaci o tom, kudy konkrétně – např. s využitím geometrického plánu, který je nedílnou součástí rozsudku – vede koridor práva průchodu či práva průjezdu (případně obojího), anebo zda je možné se pohybovat po celém zatíženém pozemku. Dále je třeba v souvislosti s právem průjezdu stanovit, kudy je možné po zatíženém pozemku jezdit vozidly spolu se specifikací, o jaký druh vozidel se může jednat, tedy jestli je možné projíždět přes zatížený pozemek pouze osobními vozidly, anebo i vozidly nákladními, případně jaký je časový rozsah takto zřizované služebnosti, respektive kdy je možné takto zatížený pozemek užívat, zda na něm mohou vozidla i parkovat atd. Služebnost nezbytné cesty nikdy nemůže být stanovena v blíže neurčeném, anebo nevymezeném rozsahu.
c) Výše úplaty či náhrady a odčinění újmy za povolení služebnosti nezbytné cesty.
Od stanoveného rozsahu služebnosti nezbytné cesty se pochopitelně odvíjí i částka za povolení nezbytné cesty (úplata), která náleží vlastníku zatíženého pozemku. Tato úplata zahrnuje i újmu, kterou je postižen vlastník pozemku zatěžovaného právem nezbytné cesty, a újma se promítne do výše úplaty. Služebnost nezbytné cesty může soud povolit jen za úplatu přiměřenou újmě, kterou vlastník pozemku v důsledku zřízení práva cesty utrpí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, dostupný na www.nsoud.cz ). Ani výši náhrady však odvolací soud nemohl stanovit správně, když nejdříve neurčil ani přesný rozsah zatížení služebného pozemku a řádně nezohlednil, jaké veškeré negativní dopady bude mít zřízení služebnosti a následně samotný výkon oprávnění žalobců na užívání zatíženého pozemku jeho vlastníkem. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že z §1030 odst. 1 věty první o. z. jasně vyplývá odlišení dvou samostatných nároků – úplaty za povolení nezbytné cesty a odčinění újmy, není-li již kryté úplatou. Úplata za povolení nezbytné cesty zahrnuje mimo jiné i újmu, která vzniká vlastníku zatíženého pozemku samotným povolením nezbytné cesty. Jestliže úplata není dostačující k odčinění újmy, která vlastníkovi pozemku vzniká, což zpravidla vyjde najevo až po povolení nezbytné cesty a v průběhu jejího výkonu, zakládá zákon právo na odčinění újmy právě v případě, že již taková předpokládaná újma není kryta úplatou za povolení nezbytné cesty stanovenou v rozhodnutí o povolení nezbytné cesty.
d) Stanovení povinnosti žalovaného strpět to, co je obsahem oprávnění žalobců ze zřízené služebnosti nezbytné cesty
Dále je nezbytné, aby výrok rozsudku o povolení nezbytné cesty kromě oprávnění žalobců ze zřizované služebnosti nezbytné cesty obsahoval i odpovídající povinnost žalovaného takové oprávnění strpět, aby případné porušení takové povinnosti mohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí nebo pro jeho exekuci a aby absence uložené povinnosti nezakládaly pochybnost o vykonatelnosti rozhodnutí. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však ani výrok, kterým by byla žalovanému taková povinnost stanovena, neobsahuje. Je-li nezbytná cesta povolena jako služebnost, musí být uvedeno, že jde o služebnost pozemkovou (nikoliv osobní).
Vzhledem k tomu, že tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu již tyto výše uvedené základní náležitosti výroku rozhodnutí, kterým je zřizována služebnost nezbytné cesty, neobsahuje (vyjma odkazu na připojený plán určující rozsah zatížení pozemku žalovaného), byl dovolací soud nucen napadené rozhodnutí zrušit již pro tento zásadní nedostatek.
Dovolací soud však zároveň podotýká, že i kdyby byly veškeré výše uvedené náležitosti ve výroku napadeného rozhodnutí uvedeny nebo alespoň z odůvodnění rozhodnutí bylo patrné, zda se má jednat o právo průchodu, nebo i průjezdu, a v jakém konkrétním rozsahu byla služebnost zřízena, a zároveň zde byla stanovena odpovídající povinnost žalovaného takové oprávnění žalobců strpět, ani pak – s ohledem na dosavadní průběh řízení a obsah spisu – nemůže dovolací soud uzavřít, že by byly splněny podmínky pro zřízení služebnosti nezbytné cesty v takto značném (takřka neomezeném) rozsahu, a tudíž, že by úvaha odvolacího soudu byla okolnostem případu přiměřená a napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné.
Odvolací soud se proto v dalším řízení bude muset vypořádat se všemi velmi precizně formulovanými dovolacími námitkami žalovaného. Dovolací soud se s nimi v rámci dovolacího řízení věcně vypořádat nemohl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je – jak bylo vysvětleno výše – nesprávné již z toho důvodu, že výrok rozhodnutí je zcela neurčitý, neobsahuje stanovené náležitosti, a ani z odůvodnění rozhodnutí se nepodává, v jakém konkrétním rozsahu byla služebnost nezbytné cesty vlastně přesně zřízena. S ohledem na to, že odvolací soud ke skutečnostem namítaným v dovolání de facto nezaujal žádný názor, nemůže se s nimi nyní vypořádat ani dovolací soud.
Přesto z obsahu spisu, geometrického plánu, dosavadního průběhu řízení i nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu má dovolací soud za to, že služebnost nezbytné cesty byla odvolacím soudem zřízena ve zcela nepřiměřeném, prakticky neomezeném rozsahu, zatěžujícím žalovaného v takové míře, která není pro naplnění účelu nezbytné cesty přiměřená. Odvolací soud proto v následujícím řízení – s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti projednávaného případu a námitky formulované v dovolání žalovaného – znovu posoudí požadavek žalobců na zřízení služebnosti nezbytné cesty (včetně práva skládání a nakládání břemen) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž v rámci řešení jednotlivých dílčích otázek zohlední zejména následující závěry judikatury Nejvyššího soudu, z nichž mnohé správně citoval i žalovaný v dovolání.
Nejvyšší soud již dříve formuloval závěr, že judikaturu vytvořenou v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, k institutu nezbytné cesty lze aplikovat i za účinnosti o. z. tam, kde o. z. neobsahuje ve vztahu k povolení nezbytné cesty úpravu odlišnou [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016 (dostupná na www.nsoud.cz ), nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5917/2017 (dostupné na www.nsoud.cz ); podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2007/18 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Podle §1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle §153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Může tak však učinit pouze přes pozemky, ve vztahu ke kterým se žalobce povolení nezbytné cesty domáhá [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 227 v Souboru)]. Přímo v poměrech o. z. tento závěr formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Tyto obecné závěry se zcela prosadí i v řízení o povolení nezbytné cesty podle o. z. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Soud má přihlédnout také k jakému účelu nemovitá věc, ke které má být nezbytná cesta povolena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat) – [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)]. Tyto závěry akceptuje judikatura Nejvyššího soudu výslovně i v poměrech o. z. se zdůrazněním, že vlastník dotčeného pozemku má být zatížen nezbytnou cestou co nejméně, přičemž oprávněný z nezbytné cesty má mít zajištěn přístup ke své nemovitosti pouze v nezbytném rozsahu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, obdobně též usnesení ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1432/2007, rozsudek ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2304/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, nebo ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4015/2016 (vše dostupné na www.nsoud.cz )].
Právo nezbytné cesty taktéž v zásadě nelze povolit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675), shodně též např. rozsudek ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (obojí dostupné na www.nsoud.cz )].
Pomine-li dovolací soud již samotnou nesprávnou formulaci výroku napadeného rozhodnutí, jak bylo rozebráno výše, je nucen současně konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je obsahově z více důvodů v rozporu s výše citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k institutu nezbytné cesty, z nichž mnohé správně citoval i žalovaný v rámci svého dovolání, čímž je jednoznačně dána přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Odvolací soud (opět, odhlédneme-li od nedostatečně vymezeného rozsahu a obsahu povolované služebnosti nezbytné cesty ve výroku napadeného rozhodnutí, kdy z tohoto důvodu dovolací soud vychází zejména ze zjištěného skutkového stavu a obsahu spisu) v napadeném rozhodnutí v prvé řadě nedodržel požadavek minimalizace zásahu do vlastnického práva vlastníka dotčeného pozemku, tedy žalovaného. Jak se podává z geometrického plánu, jenž je nedílnou součástí napadeného rozsudku, pozemek žalovaného byl služebností nezbytné cesty zatížen (až na malou část vlevo od brány) prakticky v plné své šíři (včetně míst, na nichž jsou umístěny solární panely) a v poměrně značné délce, a to až několik metrů za hranici vchodu do domu, přičemž nezbytná cesta měla být zřizována primárně za účelem zajištění přístupu k tomuto vchodu, jenž se nachází na pozemku žalovaného. Dovolacímu soudu není zřejmé, na základě jakých úvah odvolací soud dospěl k závěru, že služebnost nezbytné cesty je třeba zřídit v takto značném rozsahu, přičemž není ani vymezeno, zda je možné se po pozemku žalovaného pohybovat pouze pěší chůzí, anebo je povolen i průjezd vozidly, případně jakými vozidly a v jakých časových intervalech. Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu se nepodává, že by služebnost měla být nějakým způsobem omezená, tudíž – zjednodušeně řečeno – žalobci se po pozemku žalovaného na základě odvolacím soudem povolené služebnosti pohybují bez konkrétního stanovení omezení či vymezení jejich práv, a to po celé jeho šíři, zjevně s přesvědčením o možnosti vjíždět na něj kdykoliv a jakýmikoliv vozidly bez omezení, a snad i těmito vozidly na pozemku žalovaného parkovat. Jestliže se žalovaný takovému výkonu práva nezbytné cesty brání, zjevně dochází mezi účastníky k neshodě o rozsahu i obsahu povolené nezbytné cesty.
Podle ustálené rozhodovací praxe je sice do značné míry na úvaze soudu, v jakém rozsahu služebnost nezbytné cesty zřídí, nicméně úvaha, kterou provedl odvolací soud, nejen že není v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně zdůvodněna, ale zároveň se dovolacímu soudu s ohledem na výše uvedené jeví jako zcela zjevně nepřiměřená okolnostem řešeného případu. Takto citelný zásah do vlastnického práva žalovaného by měl být opodstatněný a řádně odůvodněný, čemuž podle názoru dovolacího soudu odvolací soud jednoznačně nedostál. Proto v dalším řízení odvolací soud znovu posoudí, zda a v jakém rozsahu je povolení služebnosti nezbytné cesty skutečně nezbytným řešením, zohlední zejména princip minimalizace zásahu, poměří výhody plynoucí ze zřizované služebnosti s újmou způsobenou žalovanému, a na základě toho případnou služebnost nezbytné cesty zřídí pouze v rozsahu nezbytném k naplnění jejího účelu (byť se nebude jednat o pro žalobce nejvýhodnější či nejkomfortnější řešení), to vše za co nejmenšího omezení vlastnického práva žalovaného.
Pokud tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností řešené věci dospěje k závěru, že zřízení služebnosti nezbytné cesty je skutečně nezbytné pro to, aby žalobci mohli vůbec vstoupit do domu stávajícím vchodem nacházejícím se ze strany pozemku žalovaného (a za dané situace není např. vhodnějším řešením vybudovat nový vchod do domu ze strany pozemku ve vlastnictví obce), je třeba zvážit, kudy přesně má koridor nezbytné cesty přes pozemek žalovaného vést a jaký bude konkrétní obsah a rozsah zřizované služebnosti. Je potřeba také zohlednit, zda by nebylo vhodnějším řešením, pokud by žalobci chodili přes obecní pozemek jako doposud a služebností nezbytné cesty by byla případně zatížena pouze malá část pozemku žalovaného nacházející se u vchodových dveří do domu, která oproti aktuálně zřízené služebnosti představuje pouze zlomek omezení vlastnického práva žalovaného, anebo zda je nezbytné, aby koridor cesty vedl skutečně od brány přes pozemek žalovaného.
Na podkladě výše citovaných rozhodnutí je také třeba zdůraznit, že služebnost nezbytné cesty nemusí automaticky zahrnovat právo průchodu i průjezdu a že nezbytná cesta zásadně nemá sloužit ani k parkování vozidel. Odvolací soud proto v dalším řízení posoudí vůbec nezbytnost zřízení práva průjezdu přes pozemek žalovaného, tedy zda by nestačilo zřídit pouze právo cesty pro pěší. Z obsahu spisu se totiž podává, že je zde dána možnost parkování u hranice pozemku na místní komunikaci, tudíž by ani nemusel být důvod pro to, aby muselo být zřízeno rovněž právo průjezdu přes pozemek žalovaného. Mimo to dovolacímu soudu není z úvahy odvolacího soudu zcela zřejmé, proč by mělo být zřizováno právo průjezdu, když současně není vymezeno, zda mohou (a případně kde) na zatíženém pozemku žalobci parkovat vozidla. S pozemkem žalovaného totiž žádný pozemek ve vlastnictví žalobců, na který by bylo možné se vozidlem dostat, nesousedí; jediný pozemek ve vlastnictví žalobců sousedící s dotčeným pozemkem je pozemek nacházející se pod domem, kde ovšem z logiky věci vozidla parkovat nemohou. Průjezd vozidel tudíž není kam realizovat, ledaže by se vozidla na pozemku žalovaného pouze otáčela, což však postrádá jakýkoliv smysl, pokud zde nebudou moci zároveň zaparkovat. Dovolací soud pak opětovně zdůrazňuje, že institut nezbytné cesty k parkování vozidel sloužit nemá.
Co se týče obsahu zřizované služebnosti nezbytné cesty, dovolací soud se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že je v tomto případě nezbytné, aby v ní bylo zahrnuto i právo skládání a nakládání břemen, resp. možnost vjezdu na pozemek žalovaného nákladními vozidly za účelem složení otopu do sklepů sklepními okny nacházejícími se ze strany pozemku žalovaného (anebo, že obecně vždy platí, že je takové právo v právu nezbytné cesty již obsaženo). V prvé řadě postrádá jakýkoliv smysl, aby služebnost v tomto rozsahu byla zřizována žalobci b) [resp. vlastníku jednotky, kterou nyní vlastní žalobce b)], neboť okno vedoucí do jeho sklepa se nachází v čelní části domu ze strany pozemku ve vlastnictví obce, nikoliv ze strany dotčeného pozemku ve vlastnictví žalovaného. Požadavek žalobce b) na zřízení takovéto služebnosti proto měl být bez dalšího zamítnut, neboť není dán žádný relevantní právní důvod pro to, aby žalobci b) takové právo svědčilo. Pokud tedy žalobce b) bude chtít ukládat do svého sklepa otop či jiné předměty, může tak učinit buď vchodovými dveřmi do domu, anebo vlastním sklepním oknem po domluvě s obcí, přes jejíž pozemek by bylo nutné otop dopravovat. Soud nemůže závazně určit, že žalobce b) bude skládat otop přes sklepní okno vedoucí do sklepa ve vlastnictví žalobkyně a) a už vůbec nemůže za tímto účelem zřídit nezbytnou cestu přes pozemek třetí osoby, tedy žalovaného. Dále, co se týče shodného práva, jehož zřízení se domáhá žalobkyně a), bude na odvolacím soudu, aby posoudil, zda je skutečně nezbytné za tímto účelem zřizovat služebnost a případně v jakém rozsahu, opět tak, aby byl zásah do vlastnického práva žalovaného co nejmenší. Do sklepa ve vlastnictví žalobkyně a) totiž vedou dvě okna, která se obě nacházejí ze strany pozemku žalovaného. Nicméně je nutné posoudit, zda by případně rozsah nezbytné cesty nebyl dostačující pouze do úrovně prvního sklepního okna z čelní strany domu, čímž by pozemek žalovaného mohl být zatížen v mnohem menším rozsahu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nevysvětlil, proč by měla žalobkyně a) skládat otop vzdálenějším oknem. Pozemek je nyní navíc tímto právem (podle odvolacího soudu již obsaženým v právu nezbytné cesty) zatížen v celém rozsahu vymezeném geometrickým plánem, což znamená, že ad absurdum není vyloučeno, aby oba žalobci složili otop např. v zadní části pozemku žalovaného, a nikoliv do sklepa sklepním oknem. Taková úvaha by byla opět zcela zjevně nepřiměřená.
Bude tedy věcí dalšího posouzení odvolacího soudu, zda je nezbytné – opět se zohledněním výhody, která bude zřízením služebnosti poskytnuta žalobcům, a újmy, která tím bude způsobena žalovanému – aby žalobci, resp. pouze žalobkyně a) skládala otop do sklepů sklepními okny a zda je nezbytně nutné, aby za tímto účelem vjížděla na pozemek žalovaného nákladní vozidla. Je třeba posoudit, zda by např. nákladní vozidlo nemohlo zaparkovat při hranici pozemku žalovaného a ke sklepnímu oknu by byl otop následně dopraven např. na kolečku, případně, zda je vůbec nezbytné vhazovat otop do sklepa sklepním oknem, a zda by naopak nebylo proveditelné, že by žalobci nosili otop do sklepa vchodem do domu, případně, zda by nebylo možné se dohodnout s obcí, aby žalobcům umožnila skládat otop přes sousední obecní pozemek do sklepního okna ve vlastnictví žalobce b). Pro žalobce b) je poslední možnost vlastně jediným řešením, neboť sklepním oknem do sklepa žalobkyně a), jak bylo vysvětleno výše, bez dohody s žalovaným otop skládat nemůže.
Pokud by pak odvolací soud dospěl k závěru, že je s ohledem na místní poměry a zjištěné skutkové okolnosti projednávané věci nezbytné, aby byl otop skládán sklepním oknem ve vlastnictví žalobkyně a), resp. kterým ze dvou oken, bude muset následně zohlednit, zda jsou pro tento účel naplněny požadavky na zřízení nezbytné cesty podle §1029 o. z., která je – jak bylo uvedeno výše – závažným zásahem do práv vlastníka dotčeného pozemku, anebo by postačilo jiné, méně invazivní, řešení jako je např. umožnění vstupu na sousední pozemek za účelem údržby či hospodaření ve smyslu §1021 o. z.
Podle §1021 o. z. vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.
Ustanovení §1021 o. z. vychází z §127 odst. 3 obč. zák. Oproti dosavadní úpravě však zdůrazňuje, že omezení vlastnických práv v takovém případě přichází v úvahu jen tehdy, nelze-li daného účelu dosáhnout jinak. Z toho plyne, že není možné umožnit sousedovi vstup na pozemek v případě, že existuje jiná možnost, jak dosáhnout téhož účelu jiným způsobem (k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 177). Z toho vyplývá, že judikatura Nejvyššího soudu v otázce vstupu na sousední pozemek pro účely nezbytné údržby sousedního pozemku je v zásadě nadále použitelná. Ačkoliv §1021 o. z. hovoří o pozemku, dopadá nepochybně i na nezbytnou údržbu a hospodaření se stavbou, je-li součástí pozemku. Pokud stavba není součástí pozemku, použije se toto ustanovení na základě §3023 o. z. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Předpokladem pro to, aby bylo možné vlastníkovi pozemku uložit, aby umožnil sousedovi vstup na svůj pozemek, je nezbytnost provedení údržby, popřípadě nezbytnost obhospodařování sousedova pozemku nebo stavby. Údržbou je třeba rozumět práce spojené s udržováním pozemků a staveb v dobrém stavu; obhospodařováním je třeba rozumět hospodaření na nich. Pojem nezbytnosti je třeba vyložit z objektivních hledisek, neboť by odporovalo právní jistotě, kdyby bylo možné vycházet ze subjektivních představ či přání vlastníků sousedících pozemků a staveb. Vstupem je třeba rozumět nejen samotné vstoupení, tedy překročení hranice sousedova pozemku, ale též pobyt na něm, omezený účelem vstupu, tj. podmínkami uvedenými v citovaném ustanovení. Vstupem na sousedův pozemek ve smyslu tohoto ustanovení je tedy i pobyt po dobu nezbytnou k provedení úkonů, jež si vyžaduje údržba nebo obhospodařování vlastního pozemku. Nelze jím tedy rozumět trvalé právo průchodu nebo dokonce trvalé právo průjezdu motorovými nebo nemotorovými vozidly [srovnej zprávu o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 23. 6. 1987, Cpj 203/86 (uveřejněnou pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2019/2000 (uveřejněném v Souboru pod č. C 1161), dále srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Při posuzování, na jakou nezbytnou dobu a v jaké nezbytné míře je vlastník sousedícího pozemku povinen umožnit vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, se zásadně přihlíží k objektivní potřebě toho, kdo se práva vstupu dovolává, nikoli k tomu, nakolik bude vlastník sousedícího pozemku ve svém vlastnickém právu omezen. Právo vstoupit na pozemek za účelem obhospodařování sousedních pozemků nebo staveb přitom nelze přiznat, pokud by tím došlo bez náhrady k omezení vlastníka sousedícího pozemku v rozsahu blížícím se nebo v podstatě rovnajícím se povinnostem plynoucím z věcného břemene [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1281/2002, nebo též usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Povolení nezbytné cesty proto nebude přicházet v úvahu například tam, kde vlastník nemovité věci žádá, aby mu vlastník sousedního pozemku umožnil přístup za účelem posečení nebo rekultivace pozemku, popřípadě odstranění dřevin na pozemku se nacházejících. Umožnění přístupu podle §1021 o. z. pak bude na místě nejen tehdy, půjde-li o údržbu či hospodaření jednorázové, ale i případně periodicky se opakující. Žalobě o povolení nezbytné cesty podle §1029 o. z. nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod §1021 o. z. [srovnej rozsudek ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2018)].
Na podkladě výše citovaných závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu proto odvolací soud v dalším řízení ve vztahu ke skládání otopu do sklepů rovněž posoudí, zda situace vyžaduje povolení nezbytné cesty podle §1029 o. z., nebo zda se může jednat o údržbu či hospodaření v rozsahu spadajícím pod §1021 o. z., anebo vstup na pozemek žalovaného za tímto účelem není v daném případě nezbytný vůbec.
Ve vztahu k žalobci b) dovolací soud i s ohledem na to, co bylo uvedeno výše, konstatuje, že skládání a nakládání břemen (skládání otopu) na pozemku žalovaného není proveditelné ani ve formě zřízení služebnosti nezbytné cesty, ani ve formě umožnění přístupu na pozemek žalovaného podle §1021 o. z., neboť neexistuje relevantní důvod, proč by zde měl žalobce b) otop skládat, když sklepní okno do sklepa v jeho vlastnictví se ze strany pozemku žalovaného nenachází. Odvolací soud proto posoudí tento požadavek pouze ve vztahu k žalobkyni a) a zohlední, zda je nutné zřizovat služebnost nezbytné cesty, anebo postačí umožnění vstupu na pozemek žalovaného ve smyslu §1021 o. z., a případně též určí jakým způsobem a v jakém rozsahu tak může žalobkyně a) činit – kterým z oken bude moci být otop do sklepa z pozemku žalovaného skládán, zda bude moci být otop na pozemek žalovaného přivezen nákladním či jiným vozidlem (případně jakým a v jakém časovém intervalu), anebo zda vozidlo bude muset parkovat na hranici pozemku a otop bude nutné dopravit ke sklepnímu oknu jiným způsobem. Samozřejmě odvolací soud i ve vztahu k §1021 o. z. zohlední, zda je jeho uplatnění v tomto případě vůbec nezbytné, čili zda by žalobkyně a) nemohla otop vozit či nosit přes obecní pozemek do sklepa vchodovými dveřmi, a nikoliv jej do sklepa skládat sklepním oknem ze strany pozemku žalovaného.
Odvolací soud v novém rozhodnutí také znovu určí, jaká bude – vzhledem k finálně stanovenému přesnému rozsahu a obsahu služebnosti nezbytné cesty – přiměřená výše úplaty za způsobenou újmu, a to se zohledněním veškerých negativních důsledků, které by ze zřízení služebnosti pro žalovaného plynuly.
Judikatura dovolacího soudu zastává názor, že věcné břemeno cesty může soud povolit jen za náhradu přiměřenou újmě, kterou vlastník pozemku v důsledku zřízení práva cesty utrpí [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. C 3677 v Souboru)]. Peněžitou náhradou poskytnutou vlastníku pozemku za povolení práva cesty se zohledňuje i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníkova pozemku [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 844/2007 (uveřejněné pod č. C 7785 v Souboru)]. Při stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty je třeba přihlížet i k okolnostem, za nichž stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako ke všem negativním účinkům, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, str. 295)]. Uvedená judikatura je dovolacím soudem výslovně považována za použitelnou i v poměrech o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2017 (dostupný na www.nsoud.cz ); podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1544/17 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výrocích I a II zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích III–V o nákladech řízení, které dovoláním nebyly dotčeny, avšak jsou na rozhodnutí o napadených výrocích výroky závislými ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu