ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3321.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3321/2019-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, proti žalovaným 1) J. Š. , narozenému XY, bytem v XY, 2) I. Š. , narozené XY, bytem v XY, 3) J. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupeným Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 241/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 5. 2019, č. j. 69 Co 36/2019-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.365,40 Kč k rukám Mgr. Martina Vlčka, advokáta se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 24 C 241/2017-232, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že J. K., narozená XY, naposledy bytem v XY, a F. K., narozený XY, naposledy bytem tamtéž (dále též jen „rodiče žalobce“), byli ke dni 5. 9. 2012 spoluvlastníky nemovitostí z titulu společného jmění manželů, a to pozemků parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II, III a IV).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 69 Co 36/2019-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se při posouzení otázky dobré víry jeho rodičů v oprávněnost držby předmětných pozemků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Z rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu dovozuje, že skutečnost, že předmětné pozemky nebyly uvedeny ve smlouvě, na jejímž základě se jeho rodiče chopili jejich držby, není sama o sobě důvodem k závěru o vyloučení dobré víry, oprávněnosti držby a nemožnosti vydržení vlastnického práva. Uvádí, že nalézací soudy nezohlednily veškeré okolnosti projednávané věci a jejich rozhodnutí považuje za přepjatě formalistické. Zdůrazňuje zejména, že předmětné pozemky nebyly ve smlouvě uvedeny z důvodu pochybení státního notáře, který byl sepisem smlouvy pověřen; současně upozorňuje na další okolnosti, které – dle jeho názoru – ospravedlňují omyl jeho rodičů a odůvodňují oprávněnost držby (netypické vedení hranice katastrálních území, dlouhodobé pokojné užívání nemovitostí, existence znaleckých posudků, apod.). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Uvádí, že dovolání je ve své podstatě pouhou reprodukcí odvolání. Mají za to, že soudy obou stupňů se důkladně zabývaly všemi zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich závěry odpovídají ustálené rozhodovací praxi. Současně upozorňují na skutková zjištění, která správnost dovoláním napadeného rozhodnutí potvrzují. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako zjevně neopodstatněné zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v posouzení otázky vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům jeho právními předchůdci (jeho rodiči); konkrétně brojí proti posouzení (ne)existence dobré víry jeho rodičů v oprávněnost držby.
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 5/2001, str. 152), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se „zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“.
I v případě, že je omyl omluvitelný, zaniká dobrá víra v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
Judikatura Nejvyššího soudu přitom připouští vydržení vlastnického práva k pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl.
Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolností konkrétního případu však Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska (k vývoji judikatury viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a z jakého důvodu.
Z obsahu rozhodnutí nalézacích soudů v nyní projednávané věci je zřejmé, že soudy obou stupňů se věcí z pohledu výše uvedených závěrů důkladně zabývaly a zohlednily všechny relevantní okolnosti. Vyšly přitom nejen ze zjištění (jak nesprávně namítá dovolatel), že předmětné pozemky nebyly uvedeny ve smlouvě, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva na rodiče žalobce, ale zohlednily i další specifika dané věci. Jejich úvahy přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřené a tudíž nesprávné. Uzavřel-li proto odvolací soud (soud prvního stupně), že právní předchůdci žalobce nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, protože nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim věc patří, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Jelikož není na základě shora uvedeného dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu