ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3384.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3384/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. Ž. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Töglem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, proti žalované Mgr. I. Ž. , zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 150/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 53 Co 307, 308/2009-902, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 53 Co 307/2009-908, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a) anebo podle §239 dovolací soud odmítne, je-li zjevně bezdůvodné.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2008, č. j. 24 C 150/2002-695, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. července 2008, č. j. 24 C 150/2002-707, a opravným usnesením ze dne 6. února 2009, č. j. 24 C 150/2002-788, do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, do výlučného vlastnictví žalované přikázal nemovité věci specifikované ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Žalované výrokem III. uložil povinnost zaplatit na vypořádacím podílu částku ve výši 1.958.500,- Kč. Ve výrocích IV. - VII. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem dne 12. dubna 2012, č. j. 53 Co 307, 308/2009-902, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 53 Co 307/2009-908, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal věci movité a nemovité uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a do výlučného vlastnictví žalované přikázal hodnotu členského podílu v bytovém družstvu U Jezera 2034. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku ve výši 697.515,90 Kč. Ve výrocích II. - IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud do výroku svého rozsudku nesprávně nezahrnul osobní automobil Škoda Favorit 136L a úspory ve výši 741.030,80 Kč. Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatelka za nepřezkoumatelný, protože odvolací soud nevymezil jednotlivé věci, které se přikazují do vlastnictví účastníků. Dovolatelka dále napadla výroky II. – IV. rozsudku odvolacího soudu, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není zčásti přípustné a zčásti je zjevně bezdůvodné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. dubna 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka v rámci dovolání vytýká odvolacímu soudu, že do výroku svého rozsudku nezahrnul – formou přikázání – jednak osobní automobil Škoda Favorit 136 L, RZ AEJ 62-43 a jednak „úspory ve výši 741 030,80,- Kč“
Ve vztahu k vypořádání „osobního automobilu Škoda Favorit“ je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně potvrzující, neboť ani soud prvního stupně do výroku svého rozsudku uvedené vozidla nezahrnul.
Přípustnost dovolání tak může být v této části založena výhradně v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Důvodem, pro který nalézací soudy uvedený automobil nepojaly do výroků svých rozhodnutí, byla skutečnost, že tento automobil byl po rozvodu manželství žalobcem prodán, ke dni rozhodování soudů byl ve vlastnictví třetí osoby a soudy promítly do vypořádání pouze hodnotu automobilu, aniž by jej přikázaly do výlučného vlastnictví výrokem svých rozhodnutí.
Dovolatelka pouze namítá, že za této situace měl být automobil výrokem rozsudku přikázán do jejího vlastnictví.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že pokud jeden z manželů nakládá s věcí, která byla v majetkovém společenství manželů (třebas i po zrušení společné domácnosti nebo po zániku bezpodílového spoluvlastnictví), způsobem, který je v rozporu s ustanovením §145 odst. 1 občanského zákoníku, je při vypořádání nutno i takovou věc vypořádání zařadit, neboť v tomto spoluvlastnictví zůstává. Pokud ovšem šlo o dispozici platnou (např. věc byla darována, prodána apod. na jiného se souhlasem obou manželů), nelze již tuto věc do bezpodílového spoluvlastnictví zařazovat. Podle povahy právního úkonu by bylo možno do bezpodílového spoluvlastnictví zahrnout jen peněžitou částku nebo jinou věc za původní věc získanou (k tomu srovnej Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněném pod č. 35/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval Nejvyšší soud závěr, podle kterého podmínkou vypořádání věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů je to, že v době rozhodnutí soudu existují jako součást majetkového společenství manželů a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást. Jen jestliže jeden z bývalých manželů nakládal s věcí v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu (je-li absolutně neplatný nebo byla-li řádně vznesena námitka relativní neplatnosti) přihlížet a věc je třeba zahrnout do vypořádání a zpravidla mu ji přikázat.
Z uvedeného vyplývá, že nelze některému z manželů v rámci vypořádání přikázat do jeho výlučného vlastnictví věc, která tvořila součást společného jmění manželů, mimo jiné tehdy, jestliže po zániku společného jmění byla tato věc platně prodána.
Ze skutkových zjištění se podává, že žalobce po zániku společného jmění manželů prodal předmětný osobní automobil za částku 6 000,- Kč. Jestliže v řízení soudy neučinily závěr, že by se mělo jednat o prodej neplatný (ať již absolutně či relativně, kdy by se dovolatelka dovolala relativní neplatnosti příslušného právního úkonu), a dovolatelka ostatně ani nic takového nenamítá, je postup soudů spočívající v tom, že automobil nepřikázaly výrokem rozsudku do vlastnictví žádného z manželů, správný.
Dovolacímu soudu ostatně ani není zcela zřejmý smysl uvedené dovolací námitky, neboť v její prospěch zohlednily hodnotu předmětného osobního automobilu v částce dokonce vyšší, než za jakou byla žalobcem po zániku společného jmění manželů prodána. Svou výhradu ostatně dovolatelka staví výhradně na tom, že v předchozím rozsudku odvolacího soudu byl automobil ve výroku rozsudku uveden.
Dovolatelka dále v dovolání namítá, že – obdobně jako v případě osobního automobilu – soudy do výroku rozsudku jí nepřikázaly úspory ve výši 741 030,80,- Kč.
Ve vztahu k této části společného jmění soudy konstituovaly práva a povinnosti účastníků odlišně. Soud prvního stupně totiž uvedenou částku do vypořádání žádným způsobem nepromítl; odvolací soud naproti tomu vyšel z toho, že s uvedenými finančními prostředky dovolatelka naložila v rozporu s ustanovením §145 odst. 2 obč. zák. a učinil je proto předmětem vypořádání.
V této části je rozsudek odvolacího soudu vůči rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím měnícím a přípustnost dovolání by byla založena podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je však v této části zjevně bezdůvodné.
Jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji. Přitom však není třeba, aby povinnost účastníka tuto částku do společného majetku nahradit byla vyslovena výrokem rozsudku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgfpwgxzugu 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45).
Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s §145 odst. 2 vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452).
I zde v rámci dovolání dovolatelka namítá toliko to, že uvedená částka se neobjevila ve výroku rozsudku.
Jak vyplývá z výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, vypořádání takto vybraných a spotřebovaných finančních prostředků se nemusí promítnout do výroku rozsudku tak, aby byla výrokem rozhodnutí uložena povinnost účastníka takovou částku do společného majetku nahradit. Postup odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněné dovolací námitky správný.
Dovolací soud ostatně poukazuje na to, že již ve svém předchozím rozhodnutí vydaném v tomto řízení o vypořádání společného jmění manželů – rozsudku ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010 – se samotnou důvodností vypořádání této částky podrobně zabýval i s odkazem na výše citované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2433/99 a v něm vyslovené závěry, které považoval za správné, a uzavřel, že tato částka má být předmětem vypořádání a její vypořádání se nemuselo promítnout do výroku rozsudku odvolacího soudu. V rámci podaného dovolání pak ostatně dovolatelka se základní skutečností, že tato částka má být předmětem vypořádání, nikterak nepolemizuje. Dovolací soud proto pro stručnost na své předchozí rozhodnutí v této věci odkazuje.
Jestliže pak do dovolání podaného jejím zástupcem dovolatelka vlastnoručně vepsala ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu ještě poukaz na to, že se ve výroku rozsudku dovolacího soudu neobjevilo „vypořádání garáže v K. ulici 1940“, zde jenom pro vysvětlení dovolací soud dodává, že hodnotu členského podílu ve vztahu ke garáži soud prvního stupně učinil předmětem vypořádání. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že účastníkům právo společného nájmu družstevní garáže ani společné členství v družstvu nevzniklo a výlučnou nájemkyní a také výlučnou členkou družstva je pouze dovolatelka. Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně tak je v této části pro dovolatelku příznivější, což odvolací soud v odůvodnění rozsudku také jasně uvedl a vysvětlil.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani další vlastnoručně vepsaná výhrada dovolatelky umístěná za textem dovolání podaného a podepsaného jejím zástupcem nemá vliv na správnost rozsudku odvolacího soudu. Touto námitkou uplatňuje dovolatelka výhrady vůči tomu, aby byl předmětem vypořádání družstevní byt, neboť „tržní vypořádání družstevního bytu neřeší v této zemi žádný zákon“.
Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek odvolacího soudu, který jasně, výstižně a velmi přesvědčivě dovolatelce vysvětlil, že předmětem vypořádání nebyl družstevní byt, ale členský podíl v bytovém družstvu. Jestliže snad dovolatelka směřovala k závěru, že předmětem vypořádání neměl být ani členský podíl v bytovém družstvu, podotýká dovolací soud, že v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 14, str. 521. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení společného členství v bytovém družstvu vyhověno, nelze již v řízení o vypořádání jejich společného jmění manželů dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil.
Dovolatelka dále napadla výslovně i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady řízení, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r.
předseda senátu