ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3834.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3834/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) E. B. , b) Ing. Z. B. , c) Ing. J. B. , d) R. G. , e) Mgr. J. K. , f) I. K. , g) I. K. , h) A. M. , ch) R. S. , i) Mgr. M. K. T. , proti žalovanému Městu Hodonín , se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 1, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 380/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2011, č. j. 38 Co 455/2006-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2006, č. j. 7 C 380/2005-157, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. února 2008, č. j. 7 C 380/2005-199, zamítl žalobu žalobců, aby žalovanému byla uložena povinnost „vyklidit nemovitost vlastnicky patřící žalobcům, a to pozemek parc. č. st. 260/2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na LV č. 5910 pro obec a katastrální území H.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 10. února 2011, č. j. 38 Co 455/2006-273, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud ve věci rozhodoval po té, co byl jeho rozsudek ze dne 22. května 2008, č. j.
38 Co 455/2006-211, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, č. j. 22 Cdo 4649/2008-232.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a ve kterém uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. února 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelé sice v dovolání poukazují na to, že „rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť je řešena otázka, která byla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena rozdílně“, z dovolání však není zřejmé, o jakou otázku by mělo jít a v čem by se mělo rozhodnutí odvolacího soudu odchýlit od praxe usměrněné judikaturou dovolacího soudu, případně v čem by měla spočívat rozdílnost rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé ostatně neuvádějí ani žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jehož závěry by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, resp. žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež by měla vyslovovat vzájemně odlišné právní názory.
V předmětné věci dovolací soud již rozhodoval rozsudkem ze dne 19. července 2010, č. j. 22 Cdo 4649/2008-232, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2008, č. j. 38 Co 455/2006-211. V tomto rozhodnutí dovolací soud zdůraznil, že se žalobci domáhají ochrany proti výsledkům stavebních prací spočívajících v osazení betonových kostek na povrchu jejich pozemku a požadují odstranění výsledků stavební činnosti, která podle jejich názoru nepředstavuje stavbu v občanskoprávním smyslu. V poměrech daného případu se domáhají „odstranění a odklizení úprav povrchu pozemku“ provedených žalovaným.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 11, str. 407, vyložil, že podmínkou pro úspěch negatorní žaloby, kterou se žalobce domáhá odstranění výsledku stavebních prací z jeho pozemku, je kromě jiného to, že výsledek neoprávněného zásahu není stavbou
ve smyslu občanského práva; pokud by stavbou byl, bylo by možno žádat jeho odstranění jen v rámci žaloby na vypořádání neoprávněné stavby. V řízení o negatorní žalobě je pasivně legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně zasáhl, v řízení o vypořádání neoprávněné stavby je to vlastník této stavby (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 12. března 2009, sp. zn. II. ÚS 1592/08, uveřejněným na nalus.usoud.cz; ke shodným závěrům se následně přihlásil dovolací soud např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, uveřejněnému na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že žalobci neprokázali, že by žalovaný neoprávněně zasáhl do jejich vlastnického práva, když naopak bylo prokázáno, že „průchod, jehož odstranění jakožto výsledku stavebních prací“ se žalobci domáhají, byl součástí projektu výstavby obytného domu. Takto byl i kolaudován a v době zřízení průchodu tehdejší vlastník pozemku souhlasil s jeho zřízením. Předmětný průchod naplňuje znaky tzv. pozemní komunikace, která se stala veřejně přístupnou a vztahuje se na ni režim obecného užívání pozemní komunikace ve smyslu §19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Průchod byl v domě, nyní ve spoluvlastnictví žalobců, zřízen již v době výstavby domu a od této doby byl jako průchod užíván, s čímž ostatně byli žalobci v době převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na ně srozuměni.
S určujícím závěrem odvolacího soudu, že absentuje neoprávněný zásah žalovaného do vlastnického práva žalobců, neboť v době vybudování průchodu s takovým postupem tehdejší vlastník pozemku souhlasil, dovolání žádnou právní polemiku v rovině zásadní právní významnosti nevede. Skutkovým závěrem, že tento souhlas byl v době budování průchodu dán tehdejším vlastníkem pozemku, je ostatně dovolací soud vázán a v dovolacím řízení u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ho nelze podrobit přezkumu.
Vyplývají-li z obsahu dovolání námitky spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (případně jiné výhrady vůči závěrům soudu prvního stupně, na nichž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno), nesprávné hodnocení důkazů či výhrady vůči skutkovým zjištěním nalézacích soudů, jedná se svým obsahem o eventuální uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., jimž však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, a dovolací soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat z hlediska jejich věcného posouzení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu