ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.483.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 483/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. E. P. , bytem v H. K., M. 1828, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému J. B. , bytem ve V. n. L. 26, zastoupenému Jaroslavem Sládkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 121/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2010, č. j. 21 Co 225/2010-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2010, č. j. 21 Co 225/2010-112, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 16 C 121/2008-81, žalovanému uložil ve výroku I. povinnost ,,na vlastní náklady vyklidit nemovitosti žalobce, a to z pozemků par. č. 247/36, parc. č. 247/39, parc. č. 247/43, parc. č. 247/46, parc. č. 247/49, parc. č. 247/51, parc. č. 247/54, parc. č. 247/69, parc. č. 247/70, parc. č. 247/44, parc. č. 247/48 odstranit části budoucích vodovodních přípojek a části budoucích přípojek na dešťovou a splaškovou kanalizaci a z parc. č. 247/67 odstranit část budoucí vodovodní přípojky, vše v katastrálním území V. n. L., obec Vysoká nad Labem (dále jen ,,předmětné pozemky“), a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se jako vlastník domáhal „vyklizení“ shora specifikovaných pozemků a „odstranění částí přípojek“ s tím, že jsou na pozemcích umístěny části vodovodní přípojky a přípojky splaškové a dešťové kanalizace (dále jen ,,přípojky“) mající povahu věcí movitých, které jsou ve vlastnictví žalovaného, a který k jejich umístnění nemá žádné oprávnění.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. Na části pozemků jsou vybudovány přípojky, které jsou ve vlastnictví žalovaného. Tyto části přípojek do pozemků umístila společnost ALBA invest s. r. o., která následně převedla vlastnické právo k přípojkám na žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na části přípojek nelze nahlížet jako na přípojky ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, neboť nesplňují stanovené definiční znaky a nejsou schopny samostatného využití. Navíc ani nebyly povoleny ve stavebním řízení. V podstatě se jedná o trubky, které lze z pozemků odstranit, aniž by došlo k jejich znehodnocení, jelikož nejsou spojeny pevným základem se zemí. Soud prvního stupně dovodil, že jde o věci movité ve vlastnictví žalovaného a žalobce pak má nárok na ochranu svého vlastnického práva (§126 odst. 1 obč. zák.), do kterého tímto žalovaný bez právního titulu neoprávněně zasahuje, neboť žalovanému nesvědčí žádné oprávnění mít tyto movité věci umístěny na pozemcích žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. října 2010, č. j. 21 Co 225/2010-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, nikoliv však s právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že přípojky jsou samostatnými stavbami a jsou způsobilé být předmětem právních vztahů jako věci v právním slova smyslu. Uzavřel, že pokud jsou přípojky stavbami, nemůže se vlastník domáhat ochrany v režimu §126 odst. 1 obč. zák., ale toliko projednáním těchto staveb v režimu §135c obč. zák. jakožto staveb neoprávněných. Takový postup však v daném případě nepřicházel do úvahy, neboť podle tvrzení samotného žalobce v době výstavby těchto přípojek stavebník disponoval občanskoprávním titulem k jejich výstavbě, a o neoprávněné stavby se tak nejedná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci nepřísluší ochrana jeho vlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák., ale pojmově toliko ve smyslu §135c obč. zák., tj. v režimu tzv. neoprávněných staveb, o které však v daném případě nejde.
Dovolatel uvedl, že předmětné přípojky nesplňují legální definici přípojky ve smyslu zákona č. zákona č. 274/2001 Sb., neboť vodovodní přípojky nejsou ukončeny příslušným zařízením (vodovodem, resp. vyústěním vnitřní kanalizace), jedná se pouze o nezaslepené plastové trubky, tedy movité věci. Podle jeho názoru je stavbou výsledek stavební činnosti, který vykazuje charakter samostatné věci, což v případě předmětných přípojek není splněno. Dále uvedl důvody, pro které nemohou být předmětné přípojky považovány za věc nemovitou. Vytkl odvolacímu soudu, že považoval předmětné přípojky za věci nemovité, ale náležitě tento závěr neodůvodnil a nedal mu ani možnost na tento názor jakkoliv v řízení reagovat, v důsledku čehož je rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobce překvapivé. Nesouhlasil s aplikací ustanovení §135c obč. zák., neboť toto ustanovení podle jeho názoru nelze vztáhnout na movité věci a movité stavby. Odvolací soud sice ve svém rozhodnutí hovoří o stavbách, ale nevyjadřuje jasný názor, zda přípojky považuje za stavby movité či nemovité.
Žalovaný kromě soukromoprávního titulu k vybudování přípojek nemá ani titul veřejnoprávní, neboť přípojky nebyly ve stavebním řízení povoleny. V doplnění dovolání ze dne 27. ledna 2011 dovolatel rozšířil argumentaci týkající se předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009. Dovolací soud k argumentaci dovolatele obsažené v doplnění dovolání přihlédl, protože se nejednalo o nepřípustné rozšíření dovolacích důvodů (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s názory odvolacího soudu. Uvedl, že předmětné přípojky byly vybudovány právním předchůdcem dovolatele oprávněně na základě jeho konkludentního jednání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že pokud jsou přípojky stavbami ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., nepřichází do úvahy ochrana vlastnického práva v režimu §126 odst. 1 obč. zák. formou jejich odstranění, ale do úvahy přichází jejich vypořádání toliko v režimu §135c obč. zák., tj. v režimu tzv. neoprávněných staveb.
Tento závěr není správný.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle §135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby").
Ačkoliv to odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil zcela explicitně, svou úvahou, že pokud mají přípojky povahu staveb, nelze se domáhat jejich odstranění z pozemku jako věcí movitých v režimu §126 odst. 1 obč. zák., zjevně směřuje k závěru, že tyto přípojky je nutno považovat za nemovité věci. Jejich odstranění se pak lze podle výslovného závěru odvolacího soudu domáhat výhradně postupem podle §135c obč. zák.
Tento výchozí předpoklad odvolacího soudu není správný.
Odvolací soud v této souvislosti na podporu svého názoru nepřiléhavě poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 5, str. 192. Je sice skutečností, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyjádřil názor, že kanalizační i vodovodní přípojku neoprávněně zřízenou na cizím pozemku lze projednat jako neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák., v žádném směru však z tohoto rozhodnutí nevyplývá závěr, že by právní režim přípojek nemohl podléhat jinému zákonnému ustanovení. Podřízení režimu §135c obč. zák. dovolací soud v uvedeném rozhodnutí výslovně vztáhl na případy předvídané hypotézou uvedené právní normy, tj. mimo jiné na případy, kdy přípojka mající odlišný vlastnický režim oproti vlastnictví pozemku byla vybudována za situace, kdy její stavebník neměl oprávnění k její výstavbě.
I v případě, že by se jednalo o nemovité stavby (a tím spíše, pokud by mělo jít o stavby movité), není vyloučena ochrana vlastnického práva v režimu §126 odst. 1 obč. zák., kterého se žalobce v řízení opakovaně výslovně dovolával.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 10, pod pořadovým č. 72, vyslovil názor, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4809 (a dále v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 12, str. 150), dovolací soud výše uvedený judikatorní závěr doplnil tak, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník úspěšně pozemku domáhat odstranění této stavby (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v usnesení ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4027/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). V usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 4681/2009 ( www.nsoud.cz ) se pak dovolací soud vyjádřil k uvedené otázce i v poměrech, kdy stavebník stavbu postaví na svém vlastním pozemku.
Závěry uvedených rozhodnutí odrážejí přístup soudní praxe, podle kterého existují případy, kdy stavebník postaví na cizím pozemku stavbu, ke které má občanskoprávní oprávnění, přičemž v důsledku skutečností později nastalých dojde k odpadnutí nebo zániku tohoto práva. V takových případech je nutno odlišovat dvě skupiny případů: a) situace, kdy stavebník staví stavbu na základě práva, které není časově žádným způsobem limitováno, anebo se stavebník důvodně mohl domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, b) případy, kdy stavebník již od zahájení stavby věděl nebo z okolností vědět mohl a měl, že jeho právo stavby nebude časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno (podrobně k těmto otázkám srovnej závěry vyslovené v publikaci: Králík, M.: Uplatňování nároků z věcných práv a rozhodování o nich (vybrané procesněprávní a hmotněprávní souvislosti). Praha : Leges, 2011, str. 181 – 188).
Pro obě skupiny případů je shodné, že jejich režim nepodléhá ustanovení §135c obč. zák. právě proto, že v době výstavby byl občanskoprávní titul ke zřízení staveb dán, ale obě je nutno poměřovat požadavkem na ochranu vlastnického práva v režimu §126 odst. 1 obč. zák., byť v prvním případě soudní praxe úspěšnou aplikaci tohoto ustanovení nepřipouští (nikoliv však proto, že by se mělo jednat o režim neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák.), zatímco v druhém případě může být důvodnost žaloby podle uvedeného ustanovení založena. Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, usuzuje-li, že použitelnost §126 odst. 1 obč. zák. je ve vztahu k přípojkám vyloučena obligatorní nutností aplikace §135c obč. zák.
Žalobce v žalobě ze dne 5. června 2008 výslovně v rámci žalobních tvrzení uváděl, že v případě staveb přípojek nešlo o tzv. neoprávněné stavby, protože stavebník (osoba odlišná od žalovaného) byl oprávněn tyto přípojky zřídit, současně však zdůraznil, že žalovaný v době „převzetí staveb“ si byl vědom toho, že „mu již v tu chvíli nesvědčí žádný soukromoprávní titul k dotčeným pozemkům, aby tam mohl mít uloženy stavby“. Těmito tvrzeními – aniž by dovolací soud byl oprávněn přezkoumávat jejich věcnou správnost, neboť z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval – dovolatel zjevně směřuje k těm případům, ve kterých soudní praxe připouští aplikaci ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. i tehdy, kdy se jedná o stavby nemovité, tj. k případům, kdy právo realizovat „stavbu“ v době výstavby existovalo, ale stavebník (případně jeho právní nástupce) toto právě následně pozbyl nebo toto právo zaniklo.
Jestliže odvolací soud aplikaci ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyloučil již jen z toho důvodu, že odstranění přípojek se může žalobce domáhat pouze v režimu neoprávněné stavby podle §135c obč. zák., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká procesní postup, kterým dospěl k závěru, že se v případě přípojek jedná o stavby mající povahu věcí v právním slova smyslu, neboť podle jeho názoru je v daném směru rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým.
Tato námitka je zčásti důvodná.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Žalobce se v žalobě domáhal ochrany svého vlastnického práva s výslovným poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. a zdůrazněním, že na jeho pozemcích se nacházejí části budoucích přípojek mající povahu movitých věcí.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 30. července 2008 namítal, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. V podání ze dne 23. ledna 2009 opětovně namítal, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, a současně uplatnil námitku promlčení nároků žalobce. U jednání konaného dne 4. února 2009 žalovaný dále poukazoval na skutečnost, že právní důvod k umístění přípojek byl dán konkludentním souhlasem předchozího vlastníka. Současně u téhož jednání tvrdil, že ze strany žalobce se jedná o šikanozní žalobu. Shodnou argumentaci žalovaný prezentoval také u jednání konaného dne 11. listopadu 2009.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný nezpochybňoval tvrzení žalobce, že se na pozemcích žalobce nenacházejí přípojky jako stavby v právním slova smyslu, neboť nesplňují definiční znaky přípojek podle zákona č. 274/2001 Sb., a vyšel z toho, že „části budoucích přípojek“ představují toliko jednotlivé movité věci, ve vztahu ke kterým je použití §126 odst. 1 obč. zák. namístě, protože žalovanému nesvědčí žádný právní důvod umožňující jejich umístění na pozemcích žalobce.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný namítal, že se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, dal ke stavbě vodovodních a kanalizačních přípojek na svých pozemcích konkludentní souhlas. Nesouhlasil pak ani se závěry, které k jeho námitkám soud prvního stupně zaujal.
U jednání odvolacího soudu konaného dne 4. října 2010 žalovaný uplatnil shodnou argumentaci jako v předchozích fázích řízení a žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu jeho věcné správnosti. Odvolací soud následně bez dalšího rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl, přičemž zamítavé rozhodnutí je založeno na výchozím předpokladu o přípojkách jakožto stavbách majících povahu věci v právním smyslu, v důsledku čehož přichází do úvahy pouze aplikace §135c obč. zák., které se žalobce nedovolával, a nikoliv §126 odst. 1 obč. zák., jehož použití uplatňoval.
Odvolací soud spojil svůj závěr o neopodstatněnosti žaloby výhradně se závěrem o tom, že části přípojek mají povahu staveb – věcí v právním slova smyslu. Povaha částí přípojek jako věcí movitých nemajících povahu stavby v režimu zákona č. 274/2001 Sb. nebyla v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádným způsobem zpochybněna ani žalovaným a ani důvody obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně. Ani v odvolacím řízení tuto argumentaci žádný z účastníků neuplatnil.
Pokud odvolací soud považoval povahu částí přípojek za zásadní pro posouzení věci a dospěl k závěru opačnému oproti soudu prvního stupně i veškeré argumentaci účastníků uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, přičemž jenom tato povaha byla důvodem pro zamítnutí žaloby, požadavek na předvídatelnost rozhodnutí jakožto jeden z aspektů práva na spravedlivé soudní řízení podle názoru dovolacího soudu vyžadoval, aby odvolací soud účastníkům (především žalobci) tento svůj názor předestřel a umožnil jim k němu se vyjádřit. Takový postup však odvolací soud nezvolil. Tento postup byl namístě tím spíše, že žalobce v dovolání uplatnil rozsáhlou argumentaci, prostřednictvím které namítá, že o stavby přípojek ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb. nejde.
Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s opravnými usneseními podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu