ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.552.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 552/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) MUDr. V. V. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Hetem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, a b) A. V. , proti žalovanému Ing. R. T. , zastoupenému Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o odstranění stavby a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 48/2012, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2016, č. j. 11 Co 61/2015-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 11 C 48/2012-144, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12, 2014, č. j. 11 C 48/2012-150, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit část stavby plotu (zídka a plot) na pozemku parc. č. 445 v k. ú. J., obec V. (dále jen „předmětný pozemek“), vymezenou v kopii katastrální mapy, která je přílohou tohoto rozsudku, tak, že vede od bodu 7-29 (sloupek plotu) až po bod č. 712-15 (roh budovy na pozemku parc. č. 445 v k. ú. J., obec V.) – (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit část předmětného pozemku vymezenou v kopii katastrální mapy, která je přílohou rozsudku, bodem 712-15, bodem 712-18, body 712-12 a 7-33 a bodem 7-29 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 11 Co 61/2015-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce a) spatřuje v první řadě nesprávné právní posouzení věci stran stanovení hranice mezi pozemkem parc. č. 444 v k. ú. J. a předmětným pozemkem. Tvrzení, že vlastnictví bylo podloženo situačním plánkem potvrzeným předsedou okresní plánovací komise a kopií katastrální mapy, není přesvědčivé, a to i vzhledem k tomu, že se jedná o značně neuměle vyhotovené náčrty bez jakékoliv právní závaznosti. Již situování hranice svědčí o tom, že dům byl na předmětném pozemku postaven a dřívější majitelé mohli stěží dát souhlas s vedením hranice pozemku souseda se zdí jejich domu. Nečinnost ohledně aktivit souseda na části předmětného pozemku lze vysvětlit zřejmě jen obavami z jeho chování, a proto držba části předmětného pozemku je od počátku nepoctivou držbou. Žalobce a) nesouhlasí s tím, že by obnovou katastrálního operátu v roce 1989 mělo dojít k posunu hranice mezi pozemky, když žalovaný ani jeho otec se k tomuto měření nijak nevyjádřili, jakož ani k obnově katastrálního operátu v roce 2002, kdy byly dřívější hranice potvrzeny. Nesprávně též bylo posouzeno vydržení podle §115 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., když se soudy odůvodněním tohoto postupu ani řádně nezabývaly. Podle žalobce a) by přitom bylo namístě posoudit vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., účinky vydržení tak mohly nastat až 1. 1. 1992 za splnění zákonných předpokladů; ty však naplněny nebyly s ohledem na nové geodetické zaměření v roce 1989. Nadto žalobce a) upozorňuje na svědectví původních vlastníků, kteří žalovaného a jeho otce na skutečný stav zanesený v katastru nemovitostí upozorňovali. Pokud by skutečně mělo dojít k vydržení již před rokem 1989, pak není správné, aby byla dobrá víra dovozena pouze na základě výpovědi svědků zainteresovaných na kladném řešení sporu. Nesprávně byla rovněž zodpovězena otázka nabytí vlastnického práva ke sporné části předmětného pozemku žalobci na základě dobré víry. Nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí Ústavního soudu, na něž žalobci v odvolacím řízení poukázali, byla pro věc nepřiléhavá s tím, že při prohlídce nemovitostí, které žalobci směnnou smlouvou získali, musela být jejich dobrá víra narušena, neboť i při laickém pohledu by muselo být žalobcům zřejmé, že je zde se spornou část předmětného pozemku. Žalobce a) zdůrazňuje, že byť žalovaný s rodinou spornou část užívali, žalobci učinili kroky, které by tomuto užívání zabránily. Jestliže tedy soudy dospěly k závěru o vydržení, měly rozhodnout o nabytí vlastnického práva na základě nabytí od nevlastníka. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) ani žalovaný se k dovolání žalobce a) nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V první řadě žalobce a) rozporuje, že bylo rozhodnuto o vydržení podle nesprávného právního předpisu.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z §498 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, se podává, že pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Z uvedeného ustanovení je zcela patrné, že pokud mělo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tj. v období od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964, je nezbytné postupovat podle tohoto právního předpisu. To ostatně odpovídá i ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 8, str. 270), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 7)].
Jestliže tedy v dané věci soudy obou stupňů posoudily vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalovaného podle zákona č. 141/1950 Sb., nelze tomuto postupu ničeho vytknout.
Ohledně samotného právního posouzení vydržení pak žalobce a) žádnou otázku přípustnosti dovolání nevymezuje. Konkrétně dovolatel namítá, že dobrá víra právního předchůdce žalovaného byla nesprávně dovozena pouze na základě výpovědí svědků zainteresovaných na kladném řešení sporu; tím však rozporuje zjištěný skutkový stav, který však dovolacímu přezkumu nepodléhá (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Úspěšné nemohou být výhrady právního posouzení oprávněné držby právního předchůdce žalovaného a následného vydržení, neboť tyto výhrady zůstaly na rovině vyjádření obecného nesouhlasu s dovozenými závěry odvolacího soudu, než aby byly skutečně schopny tyto závěry relevantně zpochybnit. To se týká výhrad proti situačnímu plánku potvrzenému předsedou okresní plánovací komise, proti kopii katastrální mapy a výhrady o situování hranice svědčící o tom, že dům byl na předmětném pozemku postaven a dřívější majitelé mohli dát stěží souhlas s vedením hranice pozemku souseda se zdí jejich domu.
V dané věci odvolací soud uvedl, že právní předchůdci žalovaného užívali od roku 1953 spornou část předmětného pozemku společně s pozemkem parc. č. 444 v k. ú. J., který nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 30. 3. 1953, přičemž jejich přesvědčení bylo podloženo situačním plánkem potvrzeným předsedou okresní plánovací komise a kopií mapy bývalého pozemkového katastru; takto byl pozemek žalovaného zakreslen v pozemkovém katastru až do obnovy katastrálního operátu, která probíhala v letech 1986 až 1989. Z toho učinil odvolací soud závěr, že právní předchůdci žalovaného se stali vlastníkem sporné části předmětného pozemku na základě vydržení.
Lze se ztotožnit s tím, že právní předchůdci žalovaného opírali svou dobrou víru o putativní právní titul (kupní smlouvu ze dne 30. 3. 1953), který mohl vést k vydržení. V řízení nebylo jakkoliv adekvátně zpochybněno, že by právní předchůdci nevykonávali držbu sporné části předmětného pozemku po celou vydržecí dobu či že by jejich dobrá víra byla v průběhu vydržecí doby jakkoliv zpochybněna, a proto obstojí jako zjevně přiměřený závěr odvolacího soudu, že v roce 1963 došlo k vydržení vlastnického práva za strany právních předchůdců žalobce [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Jelikož právní předchůdci žalobců měli pozbýt vlastnické právo ke sporné části předmětného pozemku vydržením, přičemž existence vlastnického práva je předpokladem pro vyhovění negatorní žalobě na odstranění oplocení a zdržení se užívání sporné části předmětného pozemku, nezabýval se dovolací soud pro nadbytečnost otázkou, zdali je samotný žalovaný vlastníkem sporné části předmětného pozemku. Rovněž se dovolací soud blíže nezabýval změnou katastrálního operátu, neboť změna katastrálního operátu nemá vliv na vlastnické vztahy [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněný pod č. C 15 046 v Souboru)].
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda mohli žalobci nabýt vlastnické právo ke sporné části předmětnému pozemku na základě tzv. nabytí od neoprávněného; v této souvislosti poukazují na judikaturu Ústavního soudu týkající se této problematiky.
Dovolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu je již sjednocena v závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srovnej §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od neoprávněného, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 12, str. 451)].
Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ). Podle tohoto nálezu je fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva dobrá víra nabyvatele [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Z judikatury dovolacího soudu k oprávněné držbě, kterou lze přiměřeně použít i v souvislosti s nabytím od neoprávněného, se podává, že dobrá víra je psychickým stavem držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V předmětné věci odvolací soud hodnotil odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 jako nepřiléhavý. Zdůraznil, že žalobci nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě řádného nabývacího titulu, a to směnné smlouvy ze dne 14. 4. 2010. V době nabytí vlastnického práva žalobci byl předmětný pozemek v katastru nemovitostí vymezen způsobem, který zahrnoval i spornou část předmětného pozemku. Z katastrálních map aktuálních k datu nabytí předmětného pozemku mohli být žalobci v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo k pozemku, který nabyli, a to včetně sporné části pozemku. Nicméně při prohlídce nemovitostí, které směnnou žalobci nabývali, musela být jejich dobrá víra narušena, neboť i při laickém pohledu muselo být žalobcům zřejmé, že zde existuje problém se spornou částí pozemku. Již v době, kdy žalobci pozemek koupili, spornou část předmětného pozemku užíval žalovaný, resp. jeho rodina, a sporná část tvořila funkční celek s pozemkem žalovaného. Taktéž stavba plotu s ohledem na jednolitý celek a stáří plotu musela v žalobcích vyvolávat pochybnosti o nabytí vlastnictví ke sporné části pozemku. Pochybnosti žalobců o nabytí vlastnictví sporné části předmětného pozemku musela krátce po jeho nabytí vyvolat i konfrontace s žalovaným, resp. jeho otcem, který pozemek žalovaného, včetně sporné části užíval. Žalobcům tudíž již při nabývání vlastnického práva k pozemku poté, kdy se seznámili se stavem map v katastru nemovitostí a situací v terénu, muselo být zřejmé, že je zde problém s pozemkem, a proto nemohli být v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, a to konkrétně pozemkových map, které evidentně nekorespondovaly se situací v terénu.
Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, načež shledal, že v porovnání s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu obstojí. Odvolací soud přehledně ozřejmil, proč v daném případě nebylo možné uvažovat o aplikaci judikatury Ústavního soudu v otázce tzv. nabytí od nevlastníka, když poukázal na zásadní okolnosti, které dobrou víru žalobců zpochybňovaly. Na správnosti závěrů odvolacího soudu ničeho nemůže změnit ani dovolací argumentace, kterou se snaží dovolatel zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu. Obzvláště nelze přisvědčit tomu, že by se měla dobrá víra omezovat toliko na stav v katastru nemovitostí, tedy by byla posuzována izolovaně od faktických skutečností. Rovněž ve prospěch žalobců nesvědčí ani okolnost, že se snažili žalovanému zabránit v užívání sporné části předmětného pozemku, neboť tato spíše svědčí o tom, že spor o spornou část předmětného pozemku byl vcelku markantní. Dovolací soud tak uzavírá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci nenabyli vlastnické právo ke sporné části předmětného pozemku na základě tzv. nabytí od neoprávněného, v dovolacím řízení zjevně obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce a) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu