ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5744.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5744/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. S., zastoupeného JUDr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem v Bystřičce 281, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Stanislavem Devátým, Dr., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 57/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2015, č. j. 8 Co 222/2015-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 8 228,- Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Stanislava Devátého, Dr.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 19 C 57/2010-212, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání soudního rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost „vyklidit budovu na parcele č. st. 2339 a parcelu č. st. 2339, to vše zapsáno v kat. nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Val. Meziříčí, na LV č. 3311 pro obec a kat. území R. p. R. (dále „předmětná nemovitost“) a tyto vyklizené nemovitosti předat žalobci.“ Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 62 470,40 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 8 Co 222/2015-248, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. ve věcném výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil výrok II. o nákladech prvostupňového řízení tak, že jejich výše činí 32 912,- Kč (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 28. 7. 1999 kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti, na jejímž základě se stal žalovaný jejím vlastníkem. Žalovaný zaplatil celou kupní cenu způsobem ve smlouvě sjednaným (částečně v hotovosti a částečně započtením pohledávek, které byly na žalovaného postoupeny věřiteli žalobce na základě platných smluv o postoupení pohledávek). Žalobce tudíž nemohl využít oprávnění věřitele daného mu ustanovením §517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), tj. pro prodlení dlužníka se splněním závazku od smlouvy odstoupit. Žalobce byl při uzavření kupní smlouvy řádně zastoupen JUDr. Leo Bařinkou na základě platné plné moci, jež byla ve vkladovém řízení akceptována i příslušným katastrálním úřadem. V souvisejících soudních řízeních (o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti a o určení neplatnosti smlouvy o narovnání) bylo postaveno najisto, že jak smlouvy o postoupení pohledávek, tak i kupní smlouva, byly z pohledu žalobcem namítaných vad uzavřeny platně, a žalovaný je tak vlastníkem předmětné nemovitosti. Proto nemohla být po právu žaloba na ochranu vlastnického práva podaná ve smyslu ustanovení §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), pokud na vyklizení předmětné nemovitosti žaluje nevlastník (žalobce) jejího vlastníka (žalovaného).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost zakládá odkazem na §237 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce obsáhle polemizuje se skutkovými i právními závěry přijatými soudy obou stupňů. Namítá – oproti závěrům soudů – neplatnost kupní smlouvy ze dne 28. 7. 1999 ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost ujednání o způsobu úhrady části kupní ceny, jakož i z důvodu nedostatku zástupčího oprávnění JUDr. Leo Bařinky při uzavření kupní smlouvy za žalobce. V dovolání dále žalobce nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů posoudily jako platné smlouvy o postoupení pohledávek, na jejichž základě se stal žalovaný věřitelem pohledávek za žalobcem jako dlužníkem. Soudy obou stupňů podle názoru žalobce ignorovaly i tvrzení, že kupní smlouva ze dne 28. 7. 1999 je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., neboť jejím uzavřením došlo k realizaci tzv. propadné zástavy a zástavní věřitel (žalovaný) koupí zastavené nemovitosti realizuje své zástavní právo. Dále žalobce odkazem na kasační rozhodnutí dovolacího soudu vydané v předchozím průběhu řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 22 Cdo 522/2012-124) namítal, že soudy obou stupňů nerespektovaly závazný právní názor dovolacího soudu, jenž se vztahoval k existenci naléhavého právního zájmu žalobce (jako třetí osoby, jež nebyla účastníkem smlouvy) na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek. Dovozoval, že tvrzená neplatnost smluv o postoupení pohledávek, kterou soudy obou stupňů posoudily nesprávně, žalobci umožnila od kupní smlouvy ze dne 28. 7. 1999 ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák. platně odstoupit, neboť žalovaný vůči žalobci nedisponoval pohledávkami, které by mohl na kupní cenu započíst. V dovolání žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a sám napadený rozsudek odvolacího soudu změnil.
K dovolání žalobce se písemně vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření přisvědčuje správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, které se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami žalobce, jež jsou opakovaně vznášeny i v dovolacím řízení. Žalovaný připomíná, že se žalobce opakovanými žalobami snaží změnit již jednou pravomocně rozhodnuté věci, které se týkají vlastnictví k předmětné nemovitosti, přesto, že otázka vlastnictví již byla jednou provždy vyřešena ve prospěch žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalobce jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 1. 3 2010 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 21. 10. 2014 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalobce není přípustné již jen pro to, že žalobce nevymezil, které z hledisek přípustnosti dovolání je v projednávané věci naplněno. Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007 , nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007 ). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 , jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ).
Dovolání je ve své podstatě pokračující polemikou žalobce se správností skutkových zjištění a právního posouzení věci, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Žalobce v dovolání, jehož text je téměř identický s odvoláním podaným proti prvostupňovému rozsudku, podrobuje kritice právní posouzení věci přijaté soudem odvolacím, potažmo soudem prvního stupně, o platnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 1999 a smlouvy o postoupení pohledávky mezi Kongresovým centrem ILF, a. s. a žalovaným, přičemž odlišný právní názor zakládá na jiných skutkových zjištěních, než jaká byla učiněna před nalézacími soudy. Obdobně žalobce polemizuje se správností závěru nalézacího soudu o platné plné moci udělené JUDr. Leo Bařinkovi pro zastupování žalobce při uzavření kupní smlouvy, přičemž se dovolává obsahového nedostatku její legalizace tzv. apostilou.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, popřípadě jiného právního úkonu, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). V dovolání žalobce ve skutečnosti namítá, že na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu soud dospěl k nesprávným právním závěrům. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Dovolatel rovněž namítá, že se soudy v nalézacím řízení nezabývaly jeho tvrzením, že kupní smlouva ze dne 28. 7. 1999 je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, neboť jejím uzavřením došlo k realizaci tzv. propadné zástavy. Tento právní názor žalobce není správný. Z konstantní judikatury dovolacího soudu se k problematice propadných zástav podává, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je neplatná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, a ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1783/2013). O sjednání propadné zástavy se jedná tehdy, jestliže je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003). Takto mohla být sjednána propadná zástava i kupní smlouvou o převodu vlastnického práva k nemovitostem, pokud kupní smlouva měla „zajistit“ splnění dosud nesplatného dluhu a nemovitost by přešla do vlastnictví kupujícího věřitele v případě jeho nezaplacení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3945/2007). Pokud ovšem má věřitel za dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti, není vyloučeno, aby se dlužník s věřitelem dohodl, že na něj převede vlastnické právo k zastavené věci a že na dohodnutou kupní cenu nebo její část bude použita (započtena) splatná pohledávka, kterou má věřitel vůči dlužníkovi (srovnej obdobně v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, a ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2970/2011). Jestliže v poměrech projednávané věci byla kupní smlouva mezi žalobcem a žalovaným uzavřena poté, kdy se pohledávka postoupená na žalovaného stala splatnou a účastníci se následně dohodli na prodeji zastavené věci se započtením části dlužné pohledávky na kupní cenu, nejednalo se již o sjednání tzv. propadné zástavy. Posouzení kupní smlouvy ze dne 28. 7. 1999 jako platného právního úkonu je tak v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nalézací soud se rovněž v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozsudku dovolacího soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 22 Cdo 522/2010-124, řádně zabýval otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Kongresovým centrem ILF, a. s. a žalovaným z pohledu práva žalobce na odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák. pro nezpůsobilost postoupené pohledávky k započtení. Řešení této otázky předpokládalo, že nalézací soud aproboval právní názor dovolacího soudu o tom, že i osoba, jež nebyla účastníkem uzavřené smlouvy, má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takové smlouvy, pokud jí může být ve svých právech dotčena.
Jelikož žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „i v rozsahu výroku II. a III.“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání zjevně nedostál.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu