ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.751.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 751/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. B. , a b) M. B. , zastoupených JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem se sídlem ve Voticích, Pražská 146, proti žalovaným: 1) Ing. V. B. , a 2) MUDr. V. B. zastoupeným JUDr. et MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1391/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2007, č. j. 30 Co 47/2007-423, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen nahradit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. et MUDr. Martina Kalisty, Ph.D.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 30. května 2006, č. j. 6 C 1391/2002–262, zamítl žalobu „aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně vyklidit část st. p. č. 94 a část pozemku č. parc. 929, vše v katastrálním území H., kdy prostor pro vyklizení tvoří trojúhelník o základně 51,85 m (délka hranice pozemkových parcel č. parc. 929 a č. parc. 930, a st. p. č. 94 a st. p. č. 95) a výšce 2,45 m na severním konci hranice u komunikace, a na jižním konci hranice, který tvoří umělohmotný mezník č. 96 podrobného záznamu měření změn č. 197/2003 Ing. E. S. z 25. 9. 2003“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 16. října 2007, č. j. 30 Co 47/2007–423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry rozsudku odvolacího soudu a navrhli, aby bylo dovolání žalobců jako nepřípustné odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Jelikož dovolání žalobců bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 30 Co 378/2010-483, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 11. dubna 2008, č. j. 6 C 1391/2002–452, ve vztahu k žalobkyni b) M. B. jako opožděné odmítnuto, Nejvyšší soud se zabýval dovoláním jen ze strany žalobce a) J. B.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004,
sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003,
sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu,
aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a tato otázka se ostatně nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolání je z velké části rekapitulací dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů a v rovině přípustnosti dovolání se zaměřuje na odůvodnění žalobcem sdíleného přesvědčení o přípustnosti dovolání pro rozdílnou judikaturu odvolacích soudů. Poukaz dovolatele na konkrétní rozhodnutí odvolacích soudů však nemůže založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Přípustnost dovolání pro rozpornou judikaturu odvolacích soudů předpokládá, že konkrétní právní otázka, která je rozhodující i pro posouzení věci napadené dovoláním je v rozhodnutích odvolacích soudů řešena rozdílně.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Dovolatel namítá, že odvolacími soudy je rozdílně řešena otázka vydržení potud, že v rozhodnutích odvolacích soudů je odlišně řešen význam oplocení jakožto okolnosti, od které se odvíjí dobrá víra subjektu, který se domáhá vydržení. Bez ohledu na skutečnost, že rozhodnutí citovaná dovolatelem vycházejí z individuálních okolností konkrétních případů, které zohledňovaly mimo jiné i význam oplocení při posuzování dobré víry osob, které se dovolávaly vydržení, není výlučně na otázce významu oplocení v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vycházející ze závěru, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k žalobě o vyklizení části pozemku specifikovaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Tento závěr odvolací soud odůvodnil zjištěním, že uvedené části pozemků p. č. st. 94 a p. č. 929 oprávněně vydržela v režimu ustanovení §143 až §145 zákona č. 141/1950 Sb. mezi léty 1951 až 1964 právní předchůdkyně žalovaných A. Š. Vlastnictví k uvedeným částem pozemků tedy zaniklo již právním předchůdcům žalobců, a žalobci tak nejsou oprávněni se jejich vyklizení nyní domáhat.
Konstrukce držby a vydržení v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. obsažená v ustanoveních §143 až §145 byla obdobná platné právní úpravě (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 777). Z uvedených důvodů jsou tak pro posouzení vydržení podle zákona č. 141/1950 Sb. obdobně aplikovatelné i závěry příslušné judikatury vztahující se k vydržení podle platné právní úpravy, což odvolací soud správně učinil.
Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 1067). Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001,
sp. zn. 22 Cdo 386/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 836) . Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 3670).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 1068).
Naznačoval-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem z hlediska posouzení okolnosti „připlocení“ sporné části pozemku k pozemku žalovaných dřevěným plotem jako skutečnosti rozhodné pro posouzení dobré víry právní předchůdkyně žalovaných A. Š. při vydržení sporné části pozemku žalobců, tato otázka nemůže přípustnost dovolání v posuzované věci založit, neboť závěr učiněný odvolacím soudem ohledně dobré víry právní předchůdkyně žalovaných nevycházel výlučně ze zmíněné okolnosti jejího „chopení se držby připlocením sporných částí pozemků“.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zřejmé, že za základ držby i sporných části pozemku právní předchůdkyních žalovaných A. Š. považoval postupní smlouvu ze dne 25. února 1943 a rozhodnutí o smíru ze dne 19. března 1951, přičemž rozsah držené plochy byl dán právě konkrétními hranicemi určenými oplocením. Takové úvaze odvolacího soudu nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost zvláště, pokud se jednalo o nerušenou držbu po celou dobu vydržecí doby.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem vycházející ze shora uvedených skutkových zjištění respektuje výše uvedené judikatorní závěry ohledně předpokladů pro posouzení dobré víry držitele při vydržení sousedních pozemků, a to jak z hlediska domnělého titulu držby tak z hlediska nepřerušeného běhu držby,
jakož i se zřetelem ke všem ostatním objektivním okolnostem. Úvahy odvolacího soudu o existenci dobré víry právní předchůdkyně žalovaných Anny Šamanové při vydržení sporných částí pozemků p. č. st. 94 a p. č. 929 tak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem nelze označit za zjevně nepřiměřené.
V rovině kritiky právního posouzení věci ve vazbě na závěry o vydržení ostatně dovolatel toliko namítá, že „odvolací soud posoudil dobrou víru A. Š. velmi povrchně“, přičemž takto obecně formulovaná dovolací námitka zjevně nemůže založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu.
Námitka dovolatele, že odvolací soud při závěru o poměrně nepatrné části připloceného pozemku žalobců ve vztahu k celkové výměře pozemků žalovaných neuvedl příslušné výměry tak, aby mohl být tento poměr číselně vyjádřen, není důvodná, neboť z obsahu spisu dostatečně zřetelně vyplývá, že úvahu o zřejmém rozdílu bylo lze učinit pouhým vizuálním porovnáním grafického znázornění výměry vydržených částí pozemků s pozemky žalovaných zachycené v geometrickém plánu, který je součástí spisu. Za této situace nebylo nutné úvahu odvolacího podporovat číselným poměrem velikostí příslušných pozemků.
Ve zbývající části pak argumentace dovolatele směřující proti hodnocení svědeckých výpovědí odvolacím soudem a učiněným skutkovým zjištěním vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jímž však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) ve smyslu §237 odst. 3 část věty za středníkem
o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce a) proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. d), §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 1 950,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobce (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); celkové náklady dovolacího řízení tak činí celkem na straně žalovaných 2 550,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobci a), aby nahradil tuto částku žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1,
§167 odst. 2 o. s . ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce a) povinnost uloženou tímto rozsudkem, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu