ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2988.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2988/2019-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně C.Q.E, s.r.o., se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, PSČ 602 00, IČO 27701115, zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, proti žalované Hanácké strojní s.r.o., se sídlem ve Štěpánově, Nadjezdová 605/23, PSČ 783 13, IČO 49451553, zastoupené JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, PSČ 779 00, o zaplacení částky 233 238,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 96/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2019, č. j. 75 Co 20/2018-364, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 10. 2017, č. j. 13 C 96/2015-294, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 233 238,42 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 75 Co 20/2018-364, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud podle jejího názoru řešil právní otázku možnosti posouzení předběžné otázky charakteru (smluvního typu) žalobou uplatněného nároku s ohledem k již dříve vydanému rozhodnutí jiného soudu, jehož předmětem je posouzení nároku vycházejícího ze stejného právního vztahu založeného mezi účastníky řízení, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně je současně toho názoru, že uvedená právní otázka není dovolacím soudem řešena konzistentně a dovozuje přípustnost dovolání také z rozdílné praxe dovolacího soudu při řešení uvedené právní otázky. Do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu se pak podle názoru žalobkyně odvolací soud dostal i při řešení otázky vymezení totožnosti věci coby předpokladu pro uplatnění zásady res iudicata na posuzovaný případ.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který posoudil smluvní vztah žalobkyně a žalované jako smlouvu o nájmu věci, když podle jejího názoru se jednalo o smlouvu o dílo. Pokud se odvolací soud cítil být vázán závěry přijatými v řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 31 C 333/2014, pak dovolatelka namítá, že se, byť bylo vedeno mezi stejnými účastníky, nejednalo se o totožnou věc přinejmenším z důvodu odlišnosti žalobního petitu, kdy v tomto řízení je uplatňován jiný nárok a navíc platební rozkaz vydaný Městským soudem v Brně v uvedeném řízení neobsahuje právní posouzení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že podané žalobě by vyhověl, event. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda dovolatelka v dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. řádně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014,
sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015,
sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz , a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“).
Tvrzení dovolatelky, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.
Žalobkyně navíc v souvislosti s první v dovolání vymezenou otázkou uvedla jednak, že se jedná o otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena rozporně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a současně, že se jedná o otázku, která není Nejvyšším soudem řešena konzistentně, a proto dovozuje přípustnost svého dovolání rovněž proto, že se jedná o otázku, která je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena rozdílně.
Nejvyšší soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena (srov. např. rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť ve svém dovolání neuvedla, v kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu byla první dovolatelkou formulovaná otázka řešena rozdílně.
Současně však takto formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání též proto, že žalobkyně v dovolání uvedla, že má za to, že jsou u jedné otázky dány dva ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. I v případě správné formulace zákonného kritéria nelze k řešené otázce zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť ta se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013).
Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že nemohl přihlédnout k podání žalobkyně ze dne 8. 8. 2019, jímž doplnila dovolání; žalobkyně tak učinila po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 25. 6. 2019 (srov. §240 a §241b odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu