ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.472.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 472/2019-168
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně DHL Global Forwarding (CZ) s.r.o. se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, PSČ 140 62, identifikační číslo osoby 27112161, zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované Bike Mate s.r.o. se sídlem v Senici, Dlhá 248/43, PSČ 905 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36263931, zastoupené JUDr. Ondrejem Krempaským, advokátem se sídlem v Bratislavě, Račianská 66, Slovenská republika, o zaplacení 1 811 266 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 181/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 39 Co 126/2018-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 39 Co 126/2018-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2017, č. j. 5 C 181/2016-71, jímž soud prvního stupně ve věci samé uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 811 266 Kč s úrokem z prodlení, tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 27. 5. 2016 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení uvedené částky z důvodu vzniku nákladů při plnění ústně uzavřené komisionářské smlouvy mezi účastnicemi o poskytnutí služby celní deklarace žalobkyní a o nepřímém zastupování žalované v celním řízení v souvislosti s propuštěním zboží dováženého žalovanou z Číny do volného oběhu, za jejíž poskytnutí žalobkyně zaplatila úplatu dle sazebníku žalobkyně. Po zaplacení cla na základě podaných celních prohlášení zahájilo celní ředitelství následnou kontrolu, na jejímž základě bylo doměřeno platebními výměry celního úřadu clo v celkové výši 1 811 266 Kč. Proti platebním výměrům celního úřadu podala žalobkyně odvolání, jež bylo rozhodnutím celního ředitelství, doručeným žalobkyni dne 30. 5. 2012, zamítnuto. Žalobkyně doměřené clo jako celní deklarant zaplatila, žalovaná však tyto náklady žalobkyni nenahradila.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých dne 25. 7. 2007 udělila žalovaná žalobkyni plnou moc pro nepřímé zastupování v celním řízení ve smyslu čl. 5 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, vedeném u Celního úřadu Praha 2. Po propuštění zboží do volného oběhu byla provedena následná kontrola, při které bylo zjištěno, že zboží nebylo správně deklarováno. Čtyřmi rozhodnutími Celního úřadu Praha 2 bylo doměřeno clo v celkové výši 1 811 266 Kč. Proti všem rozhodnutím podala žalobkyně včas odvolání k Celnímu ředitelství Praha, které rozhodnutím ze dne 24. 5. 2012 odvolání žalobkyně zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 30. 5. 2012. Správní žaloby podané žalobkyní proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty. Žalobkyně zaplatila doměřené clo ve výši 1 811 266 Kč dne 14. 4. 2010. Výzvou ze dne 2. 5. 2016 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě této částky.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že ke zmocnění žalobkyně k nepřímému zastupování žalované v celním řízení ve smyslu čl. 5 celního kodexu došlo na základě komisionářské smlouvy uzavřené dne 25. 7. 2007 mezi účastnicemi jako podnikatelkami při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu §577 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to vzhledem k čl. 4 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980 (vyhlášené sdělením č. 64/2006 Sb.m.s.). Jelikož žalobkyně jako celní deklarant uhradila podle čl. 201 odst. 3 celního kodexu při zastupování žalované dodatečně vyměřené clo, šlo o nutný náklad žalobkyně při plnění komisionářské smlouvy ve smyslu §588 obch. zák., na jehož úhradu má žalobkyně vůči žalované nárok.
Oproti soudu prvního stupně shledal odvolací soud důvodnou námitku žalované o promlčení uplatněné pohledávky, neboť čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák. běží ve smyslu §391 odst. 1 a 392 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy závazek měl být splněn, jinak ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li zákon jinak. Odkazujíc na názory vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 a v rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud uzavřel, že úprava obsažená v §392 odst. 1 věta první obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím. Není-li tomu tak a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění podle §340 odst. 2 obch. zák., začne promlčecí doba běžet dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat. Jelikož obchodní zákoník počátek běhu promlčecí doby na právní moc rozhodnutí celního úřadu o doměření cla neváže a doba plnění nebyla ve smlouvě sjednána, přičemž úplata byla žalovanou zaplacena před pravomocným doměřením cla, je rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den, kdy žalobkyně mohla o plnění žalovanou požádat, což bylo následující den poté, kdy žalobkyně clo dne 14. 4. 2010 celnímu úřadu uhradila. Odvolání žalované proti rozhodnutím celního úřadu nemělo odkladný účinek a tato rozhodnutí nebyla zrušena. Čtyřletá promlčecí doba proto skončila 15. 4. 2014, a tudíž byl žalobou podanou dne 27. 5. 2016 uplatněn promlčený nárok, což žalovaná ve smyslu §388 odst. 1 obch. zák. namítla, aniž by byl ze strany žalobkyně tvrzen důvod, proč by odvolací soud neměl k této námitce přihlédnout.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázky hmotného práva, jakou hmotněprávní úpravou se řídil závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Má za to, že posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu je nesprávné, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena komisionářská smlouva a jejich vztah se řídí čl. 5 celního kodexu, který stanoví, že každá osoba se může nechat v jednání s celními orgány zastoupit pro provádění všech úkonů a formalit stanovených celními předpisy. Na základě udělené plné moci byla dle žalobkyně uzavřena mezi účastnicemi dohoda o nepřímém zastoupení, podle níž byla žalobkyně oprávněna jednat v celním řízení svým jménem na účet žalované. Žalobkyně neproclívala zboží pro sebe, nýbrž pro žalovanou, přičemž clo bylo doměřeno žalované, nikoli žalobkyni, proto jeho uhrazení ze strany žalobkyně není nutným nákladem ve smyslu §588 obch. zák., nýbrž jde o bezdůvodné obohacení na straně žalované.
Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání rovněž pro vyřešení otázky hmotného práva, od kdy plyne promlčecí doba v případě uplatnění práva nepřímého zástupce vůči zastoupenému, pokud jde o splnění povinnosti uhradit dodatečně doměřené clo předběžně vykonatelnými platebními výměry celního úřadu, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nesprávnost právního posouzení této otázky odvolacím soudem shledává žalobkyně v tom, že je-li stanovena předběžná vykonatelnost rozhodnutí, není s konečnou platností rozhodnuto o opodstatněnosti uložené povinnosti a jedná se jen o prozatímní úpravu poměrů. Proto dne 15. 4. 2010 nebylo postaveno najisto, zda dodatečně vyměřené clo bylo ze strany celních orgánů požadováno po právu, neboť žalobkyně s ohledem na obsah dohody s žalovanou podala proti rozhodnutím celního úřadu odvolání. Pokud by žalobkyně uplatnila u žalované své právo na zaplacení částky dodatečně doměřeného cla již dne 15. 4. 2010, byla by tato žaloba příslušným soudem zamítnuta pro předčasnost. Existence celního dluhu byla postavena najisto až rozhodnutím celního ředitelství o odvoláních žalobkyně ze dne 24. 5. 2012 doručeným žalobkyni dne 30. 5. 2012, kdy bylo celní řízení pravomocně skončeno a bylo zřejmé, že částka uhrazená žalobkyní nebude celním úřadem vrácena.
Dovolání je dle žalobkyně přípustné i pro posouzení otázky procesního práva týkající se podmínek vzniku povinnosti odvolacího soudu k poučení účastníka řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy odvolací soud dojde k právnímu názoru odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně, tedy pro posouzení otázky vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Citujíc závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 ve věci sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, ze dne 16. 3. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 149/2002 a ve věci sp. zn. 29 Odo 810/2001 a rovněž v nálezech Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 ve věci sp. zn. III. ÚS 3317/15 a ze dne 31. 7. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 777/07 má žalobkyně za to, že odvolací soud změnil posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou v řízení před soudem prvního stupně, aniž by žalobkyni bylo dáno poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení k nedůvodnosti námitky promlčení a aniž by bylo účastníkům umožněno se k názoru odvolacího soudu vyjádřit. V opačném případě by žalobkyně uvedla důvody, proč by nemělo být ke vznesené námitce promlčení přihlédnuto, včetně tvrzení opodstatňujících nemravnost této námitky.
Konečně pak žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání i pro posouzení otázky procesního práva, zda zástupce žalované byl oprávněn zastupovat žalovanou jako evropský hostující advokát, i když neměl ustanoveného advokáta se sídlem v České republice jako svého zmocněnce pro doručování písemností, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně má za to, že zástupce žalované nesplnil podmínky pro zastupování jako evropský hostující advokát podle §35f až §35r zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné, a navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v právním posouzení předmětné smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Je přesvědčena, že závazek vzniklý z této smlouvy nemá komisionářskou povahu ve smyslu §577 a násl. obch. zák., neboť předmětem ujednání účastnic byla dohoda o nepřímém zastoupení v celním řízení na základě udělené plné moci.
Dovolací soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2014 a ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že předmětem smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, kterou sama žalobkyně ve své žalobě právně kvalifikovala jako komisionářskou smlouvu, bylo nepřímé zastupování žalované v celním řízení ve smyslu čl. 5 celního kodexu, nikterak se závěr odvolacího soudu o komisionářské povaze takové smlouvy neprotiví kogentním zákonným pravidlům pro výklad právních úkonů ve smyslu §266 odst. 1 až 4 obch. zák. Dovolatelka pak žádné konkrétní vady výkladového postupu vedoucího k takovému závěru odvolacího soudu nevytýká a pouze obecně konstatuje, že způsob zastoupení v celním řízení je upraven v čl. 5 celního kodexu. Tato úprava však má dopad pouze do oblasti veřejnoprávní, neboť jde o vymezení způsobu vystupování účastníka v řízení vedeném před orgánem veřejné správy, jež na posouzení povahy soukromého závazku mezi účastnicemi nedopadá.
Kromě toho se odvolací soud svým názorem o povaze doměřeného cla zaplaceného žalobkyní jako nutného nákladu ve smyslu §588 věta první obch. zák. při plnění jejího komisionářského závazku nepřímého zastoupení žalované v celním řízení nikterak neodchýlil od rozhodování dovolacího soudu, jelikož právní otázka posouzení povahy tohoto plnění již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 263/2002 a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 245/07) a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto rozhodovací praxí v souladu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobkyní vytýkaný postup odvolacího soudu spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, neboť tím zjevně není napadáno nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tato námitka vyjadřuje toliko možnou vadu odvolacího řízení, jež ovšem bez dalšího přípustnost dovolání založit nemůže, přičemž k této vadě dovolací soud přihlédne pouze tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí navíc nelze označit za překvapivé, není-li mu možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena příležitost adekvátní reakce a eventuálního hájení svých zájmů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 ve věci sp. zn. 28 Cdo 3387/2015 a ze dne 1. 8. 2017 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 245/07). Otázka, zda právo uplatněné žalobkyní je na základě námitky žalované promlčeno, byla posuzována již v řízení před soudem prvního stupně.
K námitce nedostatku poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. podotýká dovolací soud, že i v dovolatelkou zmíněných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 149/2002 a ze dne 31. 3. 2011 ve věci sp. zn. 22 Cdo 4646/2008 vychází dovolací soud z názoru, že k takovému poučení je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle zcela jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, vyvolá-li tato diskrepance v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. naproti tomu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Napadené rozhodnutí proto není v rozporu ani s dovolatelkou zmíněnými nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 777/07 a ze dne 19. 4. 2016 ve věci sp. zn. III. ÚS 3317/15.
Obdobný závěr platí i pro dovolatelkou namítaný nedostatek právního zastoupení žalované, jež sama o sobě přípustnost dovolání ze shora uvedených důvodů rovněž založit nemůže. Kromě toho tato námitka nemůže být v dovolacím řízení úspěšná proto, že samotný způsob zastoupení žalované se práv a povinností dovolatelky, o nichž bylo rozhodnuto odvolacím soudem ve věci samé, nijak netýká a nemůže se tak jednat o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci z hlediska jeho nepříznivosti pro dovolatelku.
Nejvyšší soud navíc ve své rozhodovací praxi vychází ustáleně z názoru, že v občanském soudním řízení sporném se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009 ve věci sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 ve věci sp. zn. 22 Cdo 468/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 ve věci sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Námitka týkající se způsobu zastoupení žalované však byla žalobkyní uplatněna poprvé až v řízení dovolacím.
Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení dovolatelkou vymezené otázky hmotného práva týkající se počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu nutně či účelně vynaložených nákladů komisionáře spočívajících v úhradě celního dluhu při nepřímém zastoupení komitenta v celním řízení, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §587 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), ve spojení s §3028 odst. 3 o. z., komisionáři vzniká nárok na úplatu, jakmile splní povinnosti stanovené v §584 až 586.
Podle §584 odst. 1 obch. zák. po zařízení záležitosti je komisionář povinen o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování.
Podle §588 věta první obch. zák. zároveň s úplatou je komitent povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku.
Podle §392 odst. 1 věta první obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
V poměrech projednávané věci je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné, v tom, že odvolací soud sice posoudil okolnosti vyvolávající splatnost práva na náhradu nutně vynaložených nákladů žalobkyně při plnění komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, resp. počátek běhu promlčecí doby v případě, kdy splatnost plnění nebyla účastnicemi sjednána. Opomněl však, že subjektivní právo na plnění závazku nemůže být splatné a být splněno dříve, než vůbec vznikne.
Není-li mezi stranami komisionářské smlouvy sjednáno jinak, vzniká komisionáři nárok na úplatu až po splnění povinností stanovených v §584 až 586 obch. zák., čímž je ve vztahu ke vzniku práva komisionáře na zaplacení úplaty (dispozitivně) vyjádřen charakter komisionářské smlouvy jako smlouvy o výsledku. Splatnost práva komisionáře na náhradu nutně či účelně vynaložených nákladů je vázána na splatnost úplaty komisionáře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 250/2005).
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že mezi účastnicemi nebylo žádné odlišné ujednání oproti úpravě stanovené v §587 odst. 2 a §588 obch. zák., mělo být odvolacím soudem posouzeno, zda a kdy na straně žalobkyně došlo dle §584 odst. 1 obch. zák. k (úplnému) zařízení sjednané obchodní záležitosti pro žalovanou a kdy žalobkyně podala žalované o tom zprávu a provedla vyúčtování. A to i vzhledem ke skutkovému zjištění, že na základě ujednání účastnic zastupovala žalobkyně žalovanou jako nepřímý zástupce i v odvolacím řízení o odvoláních proti předmětným rozhodnutím celního úřadu o doměření cla, v důsledku čehož žalovaná v této době stále ještě zařizovala pro žalovanou sjednanou obchodní záležitost.
Pro posouzení vzniku práva žalobkyně na úplatu a potažmo i práva na náhradu nutně či účelně vynaložených nákladů při plnění komisionářské smlouvy podle §588 obch. zák. s důsledky pro posouzení počátku běhu promlčecí doby tedy není samo o sobě významné zjištění, kdy žalobkyně tyto náklady vynaložila ani kdy žalovaná skutečně zaplatila žalobkyni částku odpovídající sjednané úplatě (či její části), nýbrž kdy žalobkyně splnila své povinnosti podle §584 až 586 obch. zák.
Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, neboť odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav (jenž sám dovolacímu přezkumu ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhá) podle právní normy, kterou nesprávně vyložil, a jeho právní posouzení věci je v důsledku toho neúplné, a tudíž nesprávné.
Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu