ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.800.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 800/2022-820
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce Statutární město Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, PSČ 601 67, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupeného JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12, proti žalované S – Invest CZ, s. r. o. , se sídlem v Brně, Brněnské Ivanovice, Kaštanová 496/123a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25526171, zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o zaplacení částky 3 795 137,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 294 C 38/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, č. j. 74 Co 118/2020-791, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, č. j. 74 Co 118/2020-791, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 3 795 137,28 Kč s úrokem z prodlení jako náhradu škody, kterou mu měla žalovaná způsobit vadným plněním závazků z mandátní smlouvy uzavřené dne 8. 5. 2010 (dále též jen „smlouva“) při výkonu zadavatelských činností pro zadání veřejné zakázky „Špilberk – Jižní křídlo – Regenerace a rozšíření služeb národní kulturní památky Špilberk“ (dále jen „veřejná zakázka“).
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 294 C 38/2017-683, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena mandátní smlouva, v níž se žalovaná zavázala pro žalobce vykonat zadavatelskou činnost pro veřejnou zakázku. Žalobce uzavřel s Regionální radou regionu soudržnosti Jihovýchod smlouvu o poskytnutí dotace na tento projekt ve výši 40 % způsobilých výdajů. Průběh zadávacího řízení následně přezkoumal Auditní orgán a poté i Regionální rada regionu soudržnosti Jihovýchod, která za nedostatečně specifikované položky zadávací projektové dokumentace korigovala způsobilé výdaje a krátila dotaci, takže vyplatila žalobci na dotaci celkem 34 156 235,35 Kč, což bylo o 7 975 176,48 Kč méně, než činila částka sjednaná ve smlouvě.
4. Poté, co zopakoval zčásti dokazování, odvolací soud dospěl k závěru, že škoda žalobci vznikla v důsledku krácení dotace rozhodnutím Regionální rady regionu soudržnosti Jihovýchod a jediným důvodem bylo pochybení zjištěné při kontrole dokumentace k zadávacímu řízení a spočívající v tom, že položky restaurátorských prací v objektech SO3 a SO8 a vybavení objektu Expozice nebyly zadavatelem jednoznačně specifikovány.
5. Odvolací soud vyjádřil názor, že korekce odůvodněná nedostatečnou specifikací některých položek zadávací projektové dokumentace postačuje k závěru o porušení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který ohledně zadávací projektové dokumentace v §44 stanoví, že za správnost a úplnost zadávacích podmínek odpovídá zadavatel, přičemž zadávací dokumentace veřejných zakázek na stavební práce musí mimo jiné obsahovat dokumentaci v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem zpracovanou do podrobností, které specifikují předmět veřejné zakázky v rozsahu nezbytném pro zpracování nabídky, a soupis stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem. Měřítkem kontroly splnění požadavků ukládaných ustanovením §44 zákona o veřejných zakázkách tedy je, zda rozsah dokumentace, včetně soupisu prací a výkazu výměr, odpovídá prováděcímu právnímu předpisu a zda specifikace předmětu zakázky umožňuje zpracovat soutěžní nabídku. Není-li tomu tak, dochází k porušení zákona o veřejných zakázkách.
6. Odvolací soud dovodil, že žalovaná se smluvně zavázala převzít povinnosti zadavatele veřejné zakázky pro fázi zadávacího řízení. Zavázala se ke zpracování veškeré dokumentace „o zadání těchto veřejných zakázek, které je zadavatel povinen pořídit s náležitostmi dle zákona“ (čl. II bod 3 smlouvy). Žalobce si ponechal smluvní odpovědnost pouze za úplnost a správnost podkladů, nikoliv za vlastní dokumentaci (čl. VI bod 3 smlouvy). Naproti tomu žalovaná vedle zpracování veškeré dokumentace byla povinna také zajistit zákonný průběh zadávacího řízení, poskytnout žalobci nezbytnou součinnost a zavázala se nést veškeré náklady vzniklé žalobci případným porušením zákona o veřejných zakázkách (čl. VII bod 15). S odkazem na to, že smlouva neobsahuje žádnou výjimku z uvedených pravidel, odvolací soud uzavřel, že kontrola zadávací projektové dokumentace a její prezentace v zadávacím řízení v souladu se zákonem o veřejných zakázkách byla smluvní povinností žalované. Tuto povinnost žalovaná nesplnila a porušení její povinnosti bylo jedinou příčinou vzniku škody, jsou tak splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek:
a) otázky, „zda se v případě závazku mandatáře obsaženého v mandátní smlouvě uzavřené dle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, vykonávat pro mandanta zadavatelskou činnost dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a zajistit pro mandanta organizační průběh zadávacích řízení na veřejné zakázky na stavební práce dle předpokládaných finančních objemů takový závazek vztahuje také na povinnost mandatáře provádět odborně technickou kontrolu podkladů pro zadávací dokumentaci z hlediska souladu těchto podkladů se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách“, která dle mínění dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena;
b) otázky, „zda se v případě závazku mandatáře obsaženého v mandátní smlouvě uzavřené dle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zajistit průběh zadávacího řízení v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, jedná o závazek zajistit absolutní bezvadnost zadávacího řízení, aniž by byly blíže zkoumány práva a povinnosti mandatáře obsažené v konkrétní mandátní smlouvě“, kterou předkládá rovněž jako dosud neřešenou;
c) otázky, „zda je v souladu s procesním právem, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně v návaznosti na změnu žalobního tvrzení žalobce o tom, zda je konkrétní skutečnost sporná či nikoli, pokud bylo toto žalobní tvrzení žalobcem změněno teprve poté, co nastala koncentrace řízení dle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (v rámci závěrečného návrhu dle §119a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád)“, při jejímž řešení se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované například rozsudky ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2097/2013, nebo ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017 (dostupnými, stejně jako ostatní rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
8. Dovolatelka poukazuje na to, že nedostatky, které vedly k finanční korekci, spočívají v technické a projektové dokumentaci veřejné zakázky, neboť té je vytýkáno, že neobsahuje dostatečně určité technické a kvalitativní parametry materiálu a výrobku, a zdůrazňuje, že jde o nedostatky vysoce technického charakteru. Argumentuje, že ujednání čl. II odst. 3 a článku VI odst. 3, o něž se opírá napadené rozhodnutí, je třeba vykládat v kontextu celé smlouvy, a vytýká odvolacímu soudu, že „pouze vytrhl část smluvního ujednání, aniž by se zabýval úvahou, co strany smluvním ujednáním mínily, tedy jaká byla jejich skutečná smluvní vůle“. Podle jejího přesvědčení z čl. II odst. 2, 3 a 6 a čl. VI odst. 3 a 5 a čl. VII odst. 9, 11 a 18 smlouvy vyplývá úmysl stran přenést na ni povinnost zajistit organizační průběh zadávacích řízení (že smlouvou převzala povinnosti zadavatele pouze na úrovni administrativně organizační). Nebyla sjednána její povinnost vyhotovit či jinak zajistit technickou dokumentaci ani provádět její technickou kontrolu, naopak ujednání článku VII odst. 11 a 18 a článku II odst. 6 podporují takový výklad, dle kterého technická a projektová stránka zadání veřejné zakázky šla k tíži žalobce. Pokud žalobce nese dle čl. VI. odst. 3 smlouvy odpovědnost za odbornou stránku podkladů pro zadávací dokumentaci, tj. za podklady týkající se specifikace a vymezení předmětu plnění veřejné zakázky, které měl předat mandatáři (dle čl. II. odst. 3 smlouvy), tak nese odpovědnost také za odbornou stránku projektové zadávací dokumentace. Dovolatelka stavebně-technické parametry, včetně technických parametrů restaurátorských prací a vybavení interiérů, pouze přejala z jím dodaných podkladů. Úvahu odvolacího soudu, že by měla nést odpovědnost za technickou specifikaci položek rozpočtu restaurátorských prací, má dovolatelka za vnitřně logicky rozpornou, jestliže zpracovat projektovou dokumentaci bylo úkolem žalobce, který jej také splnil tím, že projektovou dokumentaci nechal vyhotovit k tomu odborně způsobilou osobou. Nelze na ní spravedlivě žádat, aby v pozici administrátora veřejné zakázky prováděla kontrolu obsahu podkladů pro zadávací dokumentaci v částech, které jsou stavebně-technické a přesahují tedy její odbornou znalost, popsanou ve smlouvě. Takový rozsah odpovědnosti podle ní „ze smlouvy nevyplývá a ani nemůže, neboť taková ani nebyla vůle žalobce a žalované … při uzavření mandátní smlouvy“.
9. Stran koncentrace řízení dovolatelka argumentuje, že až do okamžiku koncentrace bylo mezi účastníky nesporné, že technickou a projektovou dokumentaci se zavázal zajistit žalobce a ona se zavázala kontrolovat z hlediska souladu se zákonem o veřejných zakázkách toliko základní parametry, tedy to, zda v rámci technických podmínek nejsou položky stanovovány pevnou částkou, nikoliv však, zda bylo v projektové dokumentaci řádně stanoveno, jakým způsobem má být plánovaná stavba provedena. Žalobce učinil tuto otázku spornou až poté, co nastala koncentrace, odvolací soud však otázku koncentrace řízení zcela pominul a k námitce dovolatelky se ani nevyjádřil.
10. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
13. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. První z dovolatelkou předložených otázek, zda bylo podle mandátní smlouvy její povinností jako mandatáře provádět odborně technickou kontrolu podkladů pro zadávací dokumentaci z hlediska jejich souladu se zákonem o veřejných zakázkách, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nejde o právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně vysvětluje, že právní otázka nemůže z pohledu §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například rozsudky ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Jen tak totiž může jít o otázky, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a které by tudíž měl vyřešit právě v konkrétní souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nýbrž též (a zejména) pro futuro , jako podklad pro rozhodování obdobných sporů, při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů. Povinnosti mandatáře při obstarání výkonu zadavatelské činnosti dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, nejsou v ustanoveních zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), o mandátní smlouvě (§566 a násl.) ani v jiném právním předpisu speciálně upraveny, posouzení takovýchto ujednání mandátní smlouvy tak bude vždy záležet na individuálních okolnostech konkrétního případu. Otázka posouzení obsahu konkrétní smlouvy, tj. dovození, jaká práva a povinnosti stran z ní vyplývají, právní otázkou dosud v rozhodovací praxi neřešenou být nemůže.
16. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka v pořadí třetí, neboť dovolatelce nelze přitakat, že odvolací soud se od odkazované judikatury odchýlil. Je tomu tak nejen proto, že jde o odkazy zjevně nepřípadné (žádné z odkazovaných rozhodnutí neřeší vztah změny tvrzení a koncentrace řízení). Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, oddělení obchodní a občanskoprávní (dále jen „R 98/2013“ a „Sb. rozh. obč.“), že od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. V usnesení ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněném pod č. 76/2003 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vysvětlil, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít podle §120 odst. 4 o. s. ř. za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje o skutkové stránce věci, které by se jinak - kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. V usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 820/2017, v němž navázal na R 98/2013, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že účastníci mohou učinit nespornými skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení, a jako příklad uvádí spor o vypořádání společného jmění manželů, v němž mohou účastníci učinit nespornými údaje o tom, za jakých okolností a kdy určitou věc nabyli; skutkovým zjištěním ovšem není shoda účastníků o tom, že tato věc patří či nepatří do společného jmění. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud po nastoupení účinků koncentrace řízení změnil žalovaný své stanovisko k vlastnictví věci, jež měla být předmětem vypořádání, pak odvolací soud k tomu mohl přihlédnout, aniž by účinky koncentrace řízení prolomil. Obdobně ve zde souzené věci žalobce v písemném závěrečném návrhu ze dne 7. 2. 2020 nepředložil nová skutková tvrzení k otázce, co bylo či nebylo o kontrolních povinnostech dovolatelky mezi účastníky dohodnuto, a nevyjadřoval se ani k tomu, na čem případně mezi nimi v tomto ohledu panovala v průběhu řízení shoda. Toliko argumentoval, že „je zcela běžné, obvyklé a legitimně očekávatelné, že administrátor veřejné zakázky s odbornou péčí zpracovává, kontroluje nebo reviduje i specifikaci položek, neboť technické podmínky ze zákona tvoří nedílnou součást zadávací dokumentace“, a dále se vyjadřoval, rovněž v obecné poloze, k povinnostem a obsahu činnosti administrátora veřejné zakázky.
17. I kdyby ostatně argumentace v závěrečném návrhu, jejímž prostřednictvím žalobce prosazoval názor o širším rozsahu kontrolních povinností dovolatelky, zahrnovala tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. a) a §118b odst. 1 o. s. ř., podle obsahu spisu a ve světle závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. R 98/2013 a dále např. rozsudek ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2723/2021) by se nejednalo o tvrzení nově učiněné až po koncentraci řízení. Z obsahu spisu se totiž podává, že teprve v závěru jednání konaného dne 6. 12. 2018 byli účastníci soudem prvního stupně poučeni o koncentraci řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. a o jejích důsledcích, koncentrace řízení tak mohla nastat nejdříve uvedeného dne. Přitom již při jednání konaném dne 28. 6. 2018 a poté v podání ze dne 14. 8. 2018 žalobce prosazoval názor, že bylo povinností žalované zajistit, aby v technické dokumentaci byly dodrženy základní parametry, které požaduje zákon o veřejných zakázkách, a že to byla žalovaná, kdo odpovídá za zachování požadavku na transparentní a jednoznačnou specifikaci požadavků zadavatele na předmět veřejné zakázky.
18. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, kterou dovolatelka – nepříliš obratně – formuluje jako v pořadí druhou a jejímž prostřednictvím zpochybňuje postup odvolacího soudu při výkladu mandátní smlouvy. Nejde tu ovšem o otázku judikatorně neřešenou; k postupu soudu při výkladu právního úkonu v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřoval a odvolací soud se ve zde souzené věci neřídil jeho závěry důsledně.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
20. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli v něm projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití zákonem stanovených výkladových pravidel (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). Pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu jsou dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014). Nejvyšší soud ostatně vysvětlil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), neboť sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/2019).
21. Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
22. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386 (a obdobně například v usnesení ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4731/2008, či v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008), v obecné rovině vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy.
23. Speciálně k ustanovení §266 obch. zák. pak Nejvyšší soud uzavřel např. v rozsudku ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák., tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další (obdobně srov. již nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
24. Při zkoumání projevené vůle je přitom třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky, výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. výkladový předpoklad racionálních aktérů a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, včetně předchozí judikatury tam citované). Ústavní soud zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod č. 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
25. V poměrech zde souzené věci výklad mandátní smlouvy nepochybně indikován byl, již z toho důvodu, že mezi jejími stranami panovala zásadní neshoda stran jejího obsahu, a odvolací soud výklad provedl, leč učinil tak nedůsledně. Při posouzení, k čemu přesně se dovolatelka v mandátní smlouvě zavázala (zda odpovídala za správnost podkladů pro zadávací dokumentaci též z hlediska stavebně-technického) požadavkům vyplývajícím z uvedených judikatorních závěrů nedostál; v tomto ohledu jsou dovolatelčiny výtky důvodné. Odvolací soud nejenže nezkoumal se zřetelem k okolnostem případu, jaká byla v příslušné sporné otázce skutečná vůle smluvních stran (jejich úmysl), popřípadě jaký význam by dikci smlouvy přikládal ideální adresát ve smyslu 266 odst. 1 věty druhé obch. zák. (nezkoumal ani, která ze smluvních stran byla autorem příslušných pasáží smlouvy, srov. přitom zásadu contra proferentem promítnutou v §266 odst. 4 obch. zák.), nýbrž samotné jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě nepodrobil důsledně výkladu jazykovému, systematickému a logickému. Dovodil, že žalobce si ponechal smluvní odpovědnost pouze za úplnost a správnost podkladů, nikoliv za vlastní dokumentaci, aniž vyložil (anebo opomněl ve svém rozhodnutí vyložit), v čem konkrétně měly v intencích smluvních ujednání spočívat „podklady“ (podklady pro zpracování zadávací dokumentace dle čl. VI bod 3 věty první smlouvy a speciálně podklady týkající se specifikace a vymezení předmětů plnění ve smyslu čl. II bod 3 první odsek smlouvy) a v čem se lišily od „vlastní dokumentace“. Bez toho nebylo možno náležitě posoudit, zda příčinou nedostatků v zadávací dokumentaci (její neúplnosti) nebyla nedostatečnost (neúplnost) podkladů, za jejichž úplnost a správnost odpovídal podle čl. VI bod 3 smlouvy mandant. Odvolací soud se též nevypořádal s ujednáním v čl. VI bodu 3 věty druhé smlouvy, podle něhož budou-li zájemci vyžadovat jakékoliv doplnění nebo upřesnění týkající se technických podmínek, je mandant povinen zajistit součinnost odborné osoby. Stranou svých úvah ponechal též ujednání v bodech 9, 10 a 11 článku VII, stanovících povinnosti mandanta, stejně jako bod 14 téhož článku ukládající mandatáři povinnost upozornit mandanta na nevhodnost předaných dokumentací. Bez významu při posouzení, jak široce byly podle smlouvy pojaty povinnosti mandatáře, není jistě ani předmět podnikání dovolatelky.
26. Dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakému výsledku by měl odvolací soud v dalším řízení dospět; to mu ostatně nepřísluší. Jde tu jen o to, aby byly zjištěny právně významné okolnosti a aby byl na jejich základě proveden důsledný výklad smlouvy.
27. Zmatečnosti uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Námitku týkající se koncentrace řízení, kterou měl odvolací soud opomenout, Nejvyšší soud v podáních a přednesech dovolatelky učiněných v předchozím průběhu řízení nenalezl.
28. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu