ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1405.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1405/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. Š., a 2) J. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 14 C 355/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 11 Co 998/2005-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.035,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č.j. 14 C 355/2002-140, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2005, č.j. 14 C 355/2002-151 (poté, co Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 12. 2004, č.j. 11 Co 411/2004-86, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 9. 3. 2004, č.j. 14 C 355/2002-66, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), výrokem pod bodem I. opětovně zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 5, III. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve druhém poschodí domu čp. 1072, or. č. 16, v ulici Antonína Uxy, v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II.).
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č.j. 11 Co 998/2005-160, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že předmětný byt byl rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 19. 5. 1978, č.j. byt 1474/77-254/7 S10, přidělen žalovanému 2) a P. Š. jako byt o dispozičním uspořádání 2+1, že dne 3. 7. 1978 s nimi byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 31. 7. 1995, sp. zn. 23 C 7/95 (který nabyl právní moci dne 6. 10. 1995), že rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 7. 1997, č.j. 9 C 64/96-34 (který nabyl právní moci dne 15. 10. 1994), bylo zrušeno právo jejich společného nájmu k předmětnému bytu, výlučnou nájemkyní se stala P. Š. (posléze provdaná H.) a žalovanému 2) bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, že dům čp. 1072, v němž se nachází předmětný byt, byl dle restitučních předpisů vydán dne 20. 11. 1991 M. M., že se P. H. k 1. 1. 1998 z bytu odstěhovala, že v bytě zanechala žalované a dceru G. K., že ta dne 1. 7. 1998 uzavřela s M. M. dohodu o užívání předmětného bytu na dobu neurčitou, že v červnu 1999 dům čp. 1072 koupili žalobkyně a její manžel P. V. (s účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 12. 7. 1999), že manželé V. počátkem roku 2002 dohodou vyloučili dům ze společného jmění a jeho výlučnou vlastnicí se stala žalobkyně, že ještě předtím, a to dne 31. 8. 1999 žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu na dobu od 31. 8. 1999 do 30. 9. 2002 s G. K., že nová smlouva neobsahovala údaj, že se předchozí smlouva ruší popřípadě nahrazuje, že se G. K. dne 30. 5. 2000 z bytu odstěhovala, že v něm zanechala oba žalované, že se G. K. domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 30 C 260/2002 určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1999 a rozsudkem ze dne 28. 3. 2003, č.j. 30 C 260/2002-113 (který nabyl právní moci dne 20. 6. 2003), byla její žaloba – pro nedostatek aktivní legitimace – zamítnuta, že posléze se domáhali určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1999 žalovaní 1), 2), že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. 10. 2003, č.j. 13 C 72/2003-26 (který nabyl právní moci dne 19. 12. 2003), byla jejich žaloba – pro nedostatek naléhavého právního zájmu – zamítnuta, že na stejném půdorysu původního bytu o velikosti 2+1 vzniklo přemístěním kuchyně do předsíně a zřízením pokoje z kuchyně dispoziční uspořádání místností v bytě jako v bytě o velikosti 3+1.
Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že tím, že P. H. opustila společnou domácnost přešel nájem bytu podle §706 odst. 1 věta první ve spojení s §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) na žalovaného 1) a G. K. (dceru) a posléze tím, že opustila společnou domácnost i G. K. přešel dále nájemní poměr k bytu na žalované (bratra a otce). Rovněž dovodil, že dohoda o užívání bytu ze dne 1. 7. 1998 byla relativně neplatným úkonem (§701 odst. 1 ve spojení s §40a obč. zák.), neboť byla uzavřena jen jedním ze společných nájemců bytu. Vzhledem k tomu, že se však zbývající nájemce relativní neplatnosti nedovolal ve tříleté promlčecí době, odvolací soud uzavřel, že po jejím uplynutí tak již nelze s úspěchem učinit. Nájemní smlouvu ze dne 31. 8. 1999 pak shledal absolutně neplatnou podle §37 odst. 2 obč. zák. (oproti soudu prvního stupně, který aplikoval ustanovení §39 obč. zák.), neboť sjednaný předmět plnění – nájemní poměr na dobu určitou – byl pro právní překážku – již dříve založený nájemní poměr na dobu určitou – od samého počátku nemožný. Vyložil, že práva a povinnosti z předchozí smlouvy bylo možno změnit dohodou o kumulativní novaci podle §516 odst. 1 obč. zák. popřípadě zrušit a nahradit dohodou o privativní novaci podle §570 odst. 1 obč. zák. Souhlasný projev vůle smluvních stran by však musel být obsažen v písemně uzavřené nájemní smlouvě ze dne 31. 8. 1999 a k tomu nedošlo. Existenci takového ujednání ostatně G. K. popřela a žalobkyně neprokázala, že by nájemní smlouva ze dne 31. 8. 1999 měnila či rušila stávající nájemní vztah k bytu. Soudy obou stupňů shodně dále dovodily, že nájemní právo žalovaných založené na dobu neurčitou je překážkou pro poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobkyně uplatněnému podle §126 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala na rozdíl od poučení odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod výslovně označila jen nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vytýkala odvolacímu soudu, že – aniž se změnil skutkový stav – upustil v pozdějším rozhodnutí od dřívějšího posouzení relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1999 a dovodil, že je tato smlouva absolutně neplatná. Pozdější výklad odvolacího soudu, že existující nájemní vztah na dobu neurčitou bránil uzavření nové nájemní smlouvy ohledně téhož bytu na dobu určitou (pokud ve smlouvě ze dne 31. 8. 1999 nebylo výslovně uvedeno, že nová smlouva nahrazuje předchozí nájemní smlouvu), označila za přepjatě formalistický. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000 pokládala za nepřípadný, neboť v tamní věci pronajímatelé o existenci předchozího nájemního vztahu vůbec nevěděli. Namítala, že pokud se G. K. stejně jako ostatní nájemci chovali podle dříve uzavřené dohody ze dne 1. 7. 1998 i podle nově uzavřené nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1999, že pokud nebyly obsahy smluv ani jejich platnost nikým zpochybňovány, jeví se velice nepravděpodobné, že by vůle G. K. směřovala při uzavírání nové nájemní smlouvy založit ve vztahu ke stejnému bytu nový nájemní vztah vedle stávajícího. G. K. si tedy musela být vědoma, že nová nájemní smlouva nahrazuje předchozí nájemní vztah. Pokud to nyní popírá, činí tak jednoznačně proto, aby žalovaným, kteří jsou jejími blízkými příbuznými, nebyla uložena povinnost byt vyklidit. Vytýkala soudům obou stupňů, že při posuzování obsahu projevu vůle jedné smluvní straně uvěřily a druhé nikoliv. Podle žalobkyně měly soudy hodnotit jednání dřívější nájemkyně G. K. jako celek. Žalobkyně poukazovala i na opačný výklad nájemních smluv ze dne 31. 8. 1999 uzavřených jinými nájemníky odvolacím soudem v řízení pod sp. zn. 30 C 260/2002. Vyslovila také názor, že soudy měly upřednostnit relativní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1999 (způsobenou tím, že G. K. jednala v nikoliv běžné věci namísto společných nájemců sama) před absolutní neplatností, neboť případy relativní neplatnosti, které jsou obsaženy v ustanovení §40a obč. zák., jsou speciální ve vztahu k případům absolutní neplatnosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání poukázali na to, že v daném případě se řídí přípustnost dovolání ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jediným způsobilým důvodem je důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazovali na to, že soudy obou stupňů se při rozhodování věci řídily ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že soud prvního stupně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem stejně jako v předchozím případě.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka, jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), v prvé řadě zpochybňuje právní závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1999, především námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci projevu vůle smluvních stran měnit či rušit stávající nájemní vztah k bytu. Její námitky jsou námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatelka v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se projevu vůle, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
V projednávané věci opřel odvolací soud své (zamítavé) rozhodnutí o závěr, že ve vztahu k předmětnému bytu svědčí žalovaným i nadále nájemní poměr na dobu neurčitou, a to proto, že nájemní smlouva ze dne 31. 8. 1999 je neplatná a nemohla tudíž vyvolat žádné právní účinky, tj. ani změnu stávajícího nájemního poměru na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou. Dovolatelka v dovolání správnost uvedeného právního závěru zpochybnila. Zmíněná právní otázka by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom platí, že následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004).
V projednávané věci bylo součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (nezpochybnitelných v dovolacím řízení, je-li přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), rovněž zjištění o uzavření písemné nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1999, z níž nevyplývá žádné ujednání účastnic o tom, že by tato smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah k předmětnému bytu, tj. nájemní poměr na dobu neurčitou. Jestliže odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – za této situace dovodil, že žalovaným svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pokud je dovoláním napadáno také nesprávné právní posouzení konkurence absolutní a relativní neplatnosti smlouvy, pak k tomu lze jen dodat, že na absolutní neplatnosti smlouvy nic nemění ani skutečnost, že smlouva je současně postižena další vadou, s níž zákon spojuje neplatnost relativní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 776, ročník 2002, sv. 11).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 485,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu