ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2324.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2324/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Limit ML s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Tréglova 794/4, IČ: 26188708, zastoupené JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Wenzigova 5, proti žalovaným 1/ J. O. , 2/ J. O. a 3/ MUDr. O. Š. , všem zastoupeným Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Korunní 957/35, o zaplacení částky 7.292.419,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 71/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2011, č. j. 70 Co 308/2011-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.680,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Payera, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Korunní 957/35, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) dne 20. července 2005 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní 1/, 2/ a 3/ zaplatili společně a nerozdílně částku 7.970.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě tam uvedených úroků) z titulu investic, které vynaložila na rekonstrukci (stavební úpravy) jejich nemovitosti, konkrétně „domu č. p. 366, ulice P., P., katastrální území N., zapsaného na LV č. 798 u Katastrálního úřadu pro Středočeský Kraj, katastrální pracoviště Praha – město“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“).
Soud prvního stupně nejprve usneseními ze dne 15. ledna 2009, č. j. 20 C 71/205-105 a č. j. 20 C 71/205-106, připustil (k návrhu žalobkyně), aby do řízení přistoupila jako další účastnice na straně žalovaných (jako čtvrtá žalovaná) společnost Spirit Invest, a. s., se sídlem v Praze 3, Jagellonská 1239/24, IČ: 256613311 (dále jen „původně čtvrtá žalovaná“), a zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 677.581,- Kč s tam uvedeným úrokem. Následně rozsudkem ze dne 14. května 2010, č. j. 20 C 71/2005-228, zamítl žalobu, aby žalovaní 1/, 2/ a 3/ a původně čtvrtá žalovaná byli povinni zaplatit žalobkyni (zbývající) částku 7.292.419,- Kč s tam uvedeným úrokem (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a původně čtvrté žalované (výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.)
K odvolání žalobkyně a původně čtvrté žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2011, č. j. 70 Co 308/2011-251, výrokem I. citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1/, 2/ a 3/ (dále jen „potvrzující výrok“) a v nákladovém výroku IV. a změnil ho v nákladovém výroku III.; současně výroky II. a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a původně čtvrté žalované.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/ – viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že investice do předmětné nemovitosti žalobkyně vložila bez právního důvodu a že v důsledku toho se žalovaní (tehdejší /spolu/vlastníci nemovitosti) na její úkor (k 1. dubnu 2003, kdy byly rekonstrukční práce dokončeny) bezdůvodně obohatili (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). V návaznosti na to však uzavřel, že uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 obč. zák.) jí však nelze přiznat, jelikož žalovaní se důvodně dovolali jeho promlčení (§100 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti zdůraznil, že uplatnila-li žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení u soudu teprve dne 20. července 2005, stalo se tak po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., která počala běžet ode dne, kdy se oprávněný (žalobkyně) dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil; přitom takovouto vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoli znalost právní kvalifikace (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Dodal, že v projednávaném případě žalobkyně (prostřednictvím své jednatelky L. B.) od počátku věděla, že stavební úpravy (rekonstrukci) předmětné nemovitosti uskutečňuje bez jakékoli smlouvy (jíž by sama byla smluvní stranou) s žalovanými (o nichž jí bylo známo, že jsou vlastníky nemovitosti), a že tudíž subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 obč. zák.) jí začala běžet nejpozději dne 1. dubna 2003, kdy dokončila veškeré stavební práce v předmětné nemovitosti. Současně pokládal za neopodstatněnou její odvolací námitku, že promlčení se žalovaní dovolali v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); žalobkyně totiž v řízení před soudem prvního stupně (a ostatně ani v odvolacím řízení) netvrdila žádné tomu odpovídající okolnosti (tj. okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že námitku promlčení skutečně vznesli v rozporu s dobrými mravy). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalobkyní a žalovanými 1/, 2/ a 3/ potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku. K dovolání se žalovaní 1/, 2/ a 3/ prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila dovolací námitkou, že „soud zhodnotil zjištěné důkazy nesprávně, význam důkazů ve prospěch žalovaných nadhodnotil a důkazy potvrzující stanoviska žalobce nevzal dostatečně v úvahu“ (kterou dále konkretizovala tím, že nabídla vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit). Přehlédla však, že v případě dovolání, které může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nejsou námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu právně relevantní.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Již dřívější soudní praxe (srov. „Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za neoprávnený majetkový prospech podľa §451 a nasl. O. z., prejednanej a schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. prosince 1978“, která byla uveřejněna pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979) dovodila, že plněním bez právního důvodu jsou případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval; může jít i o případy, kdy byly vynaloženy investice na cizí věc (nemovitost). Z uvedených závěrů přitom vychází i stávající soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, uveřejněný pod C 1672 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), která dovodila, že vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoli v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu. Názor, že bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění, vyplývá dále též např. z rozsudků Nejvyššího soudu z 18. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004, a ze 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006. V poměrech projednávaného případu současně nelze opomenout, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena rovněž v názoru, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (107 odst. 1 obč. zák.) je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný pod č. 38/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, z 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, a z 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001). O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí také rozsudky Nejvyššího soudu z 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, z 20. října 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, ze 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, a z 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, jakož i rozhodnutí z 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, na něž odvolací soud odkázal v napadeném rozsudku.
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na zjištěném skutkovém základě (v daném případě nezpochybnitelném prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. začala dovolatelce, jež od počátku věděla, že rekonstrukční práce uskutečňuje bez jakékoli smlouvy, jíž by sama (vlastním jménem) uzavřela s žalovanými, o nichž jí bylo známo, že jsou vlastníky nemovitosti, běžet nejpozději dne 1. dubna 2003, kdy byly dokončeny veškeré stavební práce v předmětné nemovitosti. Z provedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že již v okamžiku, kdy uskutečnila investici do nemovitosti (plnila bez právního důvodu), dovolatelka (její jednatelka L. B.) prokazatelně znala všechny (shora uvedené) skutkové okolnosti rozhodné pro vznik odpovědnosti žalovaných za bezdůvodné obohacení, které se jim takovou investicí dostalo. Už tímto momentem (dnem dokončení stavebních úprav) jí proto začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. (a také tříletá objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák.), na což později nastalé okolnosti zdůrazňované v dovolání (zejména okolnost, kdy nemovitost vyklidila /ukončila její užívání/) nemohly mít žádný vliv.
K dovolacím výtkám, že odvolací soud se „nevypořádal“ s námitkou, že žalovaní se dovolávali promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy, resp. že tuto námitku odvolací soud „nesprávně interpretoval“ , zbývá dodat, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací výtky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatelka uplatnila. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými výtkami blíže zabývat. Nad rámec uvedeného však konstatuje, že odvolací soud k citované námitce (uplatněné teprve v odvolacím řízení) vše podstatné vyslovil už tím, že v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na skutečnost, že dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně netvrdila žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na nemravnost vznesené námitky promlčení uplatněného práva.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 13.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.780,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu